Dede, nádherné fotky !!!! Rex je prostě velice zajímavě zbarvený pes a tím pádem asi pro lidi všech velikostí a věku(včetně mne) přitažlivý. Fotka psů z profilu skoro klame – nejprve jsem první moment užasla, že se Rex na hřbetě „vybaruje až do běla“, než mi došlo, že za ním stojí Ari.
My jsme podobné zkušenosti s Trixie neměli, ona se bohužel s ostatními psy ani dětmi nepotkávala nijak pravidelně. A když už (většinou v parku), tak nikdy nebyla na volno a my byli extra ostražití. Naštěstí myslím, že to, že Trixie měla cíleně jasně červený oboje, už na první pohled vypadala tak trochu jemnější, nevyzařovala agresivitu a lidi se na ní skoro vždy usmáli . Přesto jsme se s protijdoucími pejskaři nejprve vzájemně vyhnuli (hlavně, když šlo o menšího psa), nebo se už z dálky ptali, zda se psi mohou setkat. A i když se situace zdála v pohodě, psi vrtěli ocasy, dávali jsme pozor, protože se přátelské očuchávání mohlo rychle změnit. U dospělích lidí nikdy nebyl problém, Trixie byla kliďas. U dětí jsme měli spíše pocit, že si u nich není jistá jak se chovat (nevím, jestli z nějaké dřívější zkušenosti). Nikdy na žádné dítě ani nezavrčela, nechala se od nich obejmout (po dotaze a s naším svolením), buď při tom vrtěla ocasem, ale spíše ho měla stažený mezi nohy. A když dítě odešlo skoro byla ráda.

Rex je prostě nádherný psisko, tak bych ho s chutí hladila a muchlovala. Ale já se psů nebojím, já je miluju a oni to poznají 🙂 Ari je za dámu, ale taky bych jí podrbala za ušima.
U našich labroušků jsem musela hlídat lidi, především děti, protože se chodili kamarádit a já chápu, že ne každý je unesený z toho, když se k němu řítí 40 kg pes. V mršinách se s chutí vyváleli, ale zas tolikrát se to nestalo. A se zvěří jsem si nemusela lámat hlavu, zajíci, srnčí a vysoká je nechala v naprostém klidu, jen jsem se bála divočáků, tedy, ne že by na ně psiska šla, ale naopak. Je jich tady fůra, takže v lese byli na flexe a já oči na stopkách.

Hlídám vše vyjmenované, protože někdo nemusí o přízeň psů stát, o vyválení v hnusu zas nestojím já. Naštěstí je aspoň nežerou. Zajíce a srnu se snažím vidět dřív jak psice, protože ač se snažím trénovat, běží za nimi, nedejbože když na zajíce šplápnou vedle cesty. Onehdy našly bažanta den po lovu, spíš by mě zajímalo, proč ho našli gaučáci a myslivci s lovečáky ne (byl u cesty). Budeme mít polívku 🙂 Spousta dětí se k nim hrne, ale dost se jich taky kavalírek bojí, tak je v přítomnosti dětí radši beru na vodítko….

Tak já hlídám v podstatě všechno, co jsi vyjmenovala. V místech, kam nevidím (lesní křižovatky) musí psi na vodítko, i když se tomu Jeník diví (a já se divím, že se diví, po tolika letech soužití se psy). Jo milej zlatej, copak já vím, na co narazím za zatáčkou? Už jsme potkali divočáky, smečku psů i cyklopeleton (ten ovšem byl slyšet na kilometr daleko, takže tam se o překvapení nejednalo). O různých hnusobách ani nemluvím – Brůča žere a Erník se válí (tak naštěstí u něj je to jednou do roka, ale pak je to výživné).

Aby to nebylo jen na psech – vždycky si vzpomenu jak jsme ťapali pěšinou k nějakému hradu, Baroušek první, a cizí protijdoucí dítě mu najednou vkleče viselo okolo krku a s naprosto nevinným výrazem se na mne podívalo se slovy „můžu si ho pohladit?“. No, být na tom místě Vašek… takže ono to kolikrát není jen o tom hlídat psy, ale u některých psů prostě musíš myslet i za všechny okolo.

Školkové děti si pravidelně Majdu hladily přes vrata. No a když nás některé to dítko potkalo na procházce, hnalo se k ní. Maminky šílely, protože Majda byla často větší než to dítě. A děťátko mamince vysvětlovalo, že tohle není pes , ale Majda