Náš milovaný kocourek Dareček se začátkem září dožil 11 let a nyní v říjnu jsme oslavili jeho přineseniny z útulku Tibet v Marefách u Slavkova. V polovině července se ale vyznamenal. Na několik týdnů usadil mého muže do křesla, odsoudil ho k potupnému ježdění autem pouze v roli spolujezdce a mne jako ošetřovatelku, mnohdy i krmičku a řidiče v jedné osobě.

Přihodilo se to jednoho pátečního rána. Manžel dospával a Darek k němu přišel, předl a stál u jeho postele. Manžel pouze svěsil pravou ruku a líně kocoura podrbával, když ten najednou „zařval“ a manžela škrábnul zubem na hřbetu ruky. On manžel netušil, že kočičí chlapínek se nechtěl právě mazlit, ale sděloval mu, aby vstal, sešel dolů ke kuchyni a dal mu najíst. Když se mu nevyhovělo, dal svou nespokojenost najevo. Já o ničem nevěděla, manžel tak jako mnoho lidí si miniranku vycucal a dál se o ni nestaral.

V pondělí ráno vystřelil manžel z domu, že jede k lékaři a zamával na mne pravou rukou, která měla podobu až po loket, něčeho mezi tlustým fialovohnědým jelitem a bájným olgojem chorchojem. Prsty vidět nebylo. On to přes víkend přede mnou bravurně tutlal!!!

A protože v létě, je v Česku dost ospalo, i lékař měl dovolenou, tak jeho zástup naordinoval ATB, Aescin na otok a bylo. Já jsem alespoň měřila teplotu a ruku chladila gelovým polštářkem. Několik týdnů bylo už šílené vedro, otok se nemenšil, ruka získávala čím dál víc tvar olgoje chorchoje, kterého jsem viděla nakresleného v nějakém časopisu, a protože se po dvou dnech měl vrátit náš pan doktor, snažila jsem se nahnat manžela na kontrolu. Ne, zasekl se a prý až zase v pátek.

No zkrátím to. Doktor mu během pěti týdnů třikrát vyměnil antibiotika, hned mu naordinoval Detralex na otok a místo chlazení jsem celou ruku až po loket mazala třikrát denně Polysanem, který udělali v lékárně. Je to stará účinná mast a funguje. I tak jsme bojovali několik týdnů. On měl ten náš drahoušek na zubu nějakou hnusnou bakterii, určitě to bylo něco, co mělo přídomek „zlatý“, protože tak zarputilého bacouše jsem už léta neviděla.

Když jsem kdysi při nástupu do důchodu chodila dva roky na U3V na brněnskou Veterinární fakultu, vzpomínám si, jak nám promítali fotky nekrotických ran na končetinách lidí po kočičím škrábnutí nebo kousnutí. Ono to má i odborný název, který si už nepamatuji, ale co si pamatuji, tak nám kladli na srdce, že každé takové zranění je velmi dobré ošetřit nějakou desinfekcí. Vycucat nestačí.

Až už bylo po všem, tak mi sestřička pana doktora sdělila, že před mým mužem léčili paní, u které k nekróze už došlo, a to teprve byl běh na dlouhou trať! Takže přátelé, desinfekci po ruce a nic nepodceňovat! Bacouši nikdy nespí!

P.S. Kočičí miláček se zase dál válí pánečkovi po klíně, zamilovaně na něj mrouká a slastně přede, když se spolu dívají na TV.

Dede: Tohle drama jsem z dálky sledovala a poctivě trnula, když léčba ne a ne zabrat. Takže dnes to vezmeme cestou dezinfekční:)) Jak ošetřujete drobné rány od zvířat vy? Měli jste také někdy až tak závažné trable? Co na to platilo?