Ukláním se na jevišti, poslouchám nadšený potlesk, a v duchu si mohutně oddechnu – zase jedna premiéra úspěšně za námi! Vánočnice, hra o tom, co s ženami dokáže udělat příprava svátků klidu, míru a domácí pohody, si všímá problémů, které řeší spousta lidí. I proto je umí oslovit a rozesmát.

Mluvím s odcházejícími diváky – když nemáte oponu, jste si s lidmi tak nějak blíž. Nemůžu si nevšimnout, jak často se opakují díky za příjemný bezstarostný večer. Za to, že se mohli pobavit. Jak moc už to potřebovali. A že u nich doma před Vánocemi to kolikrát vypadá stejně! Musím si tak chtě nechtě vzpomenout na debatu o umění, kterou jsem nedávno zblízka sledovala.

„Cílem umění není lidi bavit, ale burcovat, znepokojit, ukázat jim svět z jiných úhlů, než na jaké jsou zvyklí,“ zněla základní teze. Uznávám potřebu takového umění; je nutné hledat nové cesty, nové pohledy. Otázkou ale zůstává, kolik lidí ty radikálnější směry dokážou oslovit, a tedy i nějakým způsobem ovlivnit.

Já sama do této kategorie nepatřím. Píšu pro lidi už spoustu let, ale zatím vystačím s tou poslední jmenovanou zásadou. Ano, jiné úhly pohledu, to je moje! Ráda dloubám i do osobnějších a bolavých věcí. Jen to pokud možno dělám s humorem, snažím se o nadhled. Zároveň dbám, aby v něm nebyl ani náznak pohrdání.

Není to tím, že by mě nenapadaly myšlenky schopné roztrhnout duši. Uměla bych napsat texty, které by se lidem vpálily do srdce a nedalo by na ně jen tak zapomenout. Dokážu psát tak dojímavě, že lidé nezadrží slzy. Jenom jsem se vědomě rozhodla to v naprosté většině případů nedělat. Pořád věřím, že se lidem dají sdělit důležité myšlenky bez toho, abych je musela zdeptat. Proto jsou mé hry komedie, mé fejetony většinou úsměvné, můj román Alžběta a drak také humor nepostrádá.

Nepokládám to za lehčí cestu, ale přesto po ní jdu. Zkrátka jsem přesvědčená, že život sám, hlavně poslední dobou, deptá lidi dostatečně. Mojí výzvou je spíš nalákat čtenáře nebo diváky k zamyšlení, pochopení… a aspoň občas v nich vyvolat srdečný smích.

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023

Debata, na kterou se v článku odvolávám, byla velmi zajímavá a kupodivu začala otázkou, zda by bylo správné vyžadovat v Národním divadle společenský oděv. Ukázalo se, že to vůbec není snadno řešitelný problém! Od něj se diskuze odpíchla k repertoáru onoho divadla. Jedna z dalších cestiček odvedla debatu k tomu, jestli by se měly hrát klasické hry, třeba Shakespeare, ale nejen on, v klasických scénách, s klasickými kostýmy.

Hlavními diskutéry byla umělkyně a pravidelný návštěvník divadelních představení. Bylo to nesmírně zajímavé. Třeba ta klasika: podle umělkyně jde vývoj dál, hledají se nové cesty, jak ztvárnit klasické hry, které jsou schopné mluvit k dnešním lidem. Oponent pravil, že každá generace diváků touží aspoň ty nejslavnější hry vidět tak, jak je původní autor napsal, s odpovídajícími kostýmy. Pro umělkyni to však bylo nepochopitelné – který z herců by chtěl hrát pořád to samé stejným způsobem?

Každý z nich měl ze svého úhlu pravdu. Těžko přiblížit detaily, bylo to příliš košaté. Nakonec to aspoň pro mě vypadalo tak, že existuje opravdové, vysoké umění, které posouvá lidské uvědomění a nově nahlíží na lidi, jejich vztahy a na svět. Nemá být příjemné, naopak – mělo by znepokojovat, nutit lidi k přemýšlení. „Příjemná“ divadelní představení (a patrně i literatura a výtvarné umění) pak v této umělecké kategorii nejsou.

Hodně o té debatě přemýšlím. Moc jsem do ní nevstupovala, necítím se na to dostatečně odborně na výši. Navíc, z těch nových a znepokojivých uměleckých směrů mám aspoň nějaké ponětí spíš jen v oblasti výtvarného umění, možná fotografie. Další pohledy mi dává naše občasné divadelní vzdělávání.

Pořád mě ale napadá, jaký má vlastně vliv ono pravé umění, když fakticky oslovuje jen velmi úzkou skupinu lidí? Získala jsem dojem, že tito umělci se nechtějí podbízet, jenom proto, aby byli z principu masově srozumitelní. Jdou svojí cestou a je na lidech, jestli je pochopí nebo ne. Nevzniká pak ale umění pro umění, které nechává velkou většinu populace vlastně uměním nedotčenou? Otázky, samé otázky 🙂

Nedokážu vám nabídnout nějaký závěr – jen by mě zajímalo, jak o umění uvažujete vy.

Jo a můžu tu udělat malou anketu: myslíte si, že by Národní divadlo (když už je „Národní“ a ne třeba „Divadlo na nábřeží“:)) mělo vyžadovat po svých divácích odpovídající, tedy slušné (v případě opery slavnostní) oblečení? 🙂

Rozhodování možná jde přes linii „turisté ano – ne“; nebo možná lépe „víc peněz na provoz ano – ne“. Tak ano, nebo ne? 🙂

Nedalo mi to 🙂 Takhle písnička se jmenuje „Není to břemeno, je to můj bratr (He Ain’t Heavy, He’s My Brother) od skupiny The Hollies (tady je verze s titulky, možná to půjde i v češtině https://www.youtube.com/watch?v=fBI9i3HlFVE&ab_channel=sunryse111 nebo nám to přebásní DavidL:)) Nic z „vysokého umění“, ale jak se člověk může zamyslet! 🙂