Vše začalo povídkou s poměrně dlouhým názvem Cesta za snem, aneb nečekané útrapy jedné kočovné společnosti, kterou jsem napsala v roce 2016 a poslala do soutěže Žoldnéři fantazie. V této soutěži je limit 46 tisíc znaků, dílko tedy mělo necelých šestnáct stránek ve wordu při poměrně luxusním řádkování 1,5. Tedy nic moc rozsáhlého.

Už když jsem tehdy povídku psala, říkala jsem si, že buď úplně propadne, nebo se dostane dost vysoko. Není to totiž klasická fantazy s draky, upíry, trpaslíky, ale jde „jen a pouze“ o putování kočovného divadla ve světě, který je velmi podoben našemu v době dejme tomu pokročilého středověku. Je zde ale jediný rozdíl – v tom druhém je přítomna magie. A mágové. A čarodějky. A magické předměty.

Ale taky tu žijí lidé, kteří magií nevládnou, jen občas na vlastní kůži pocítí její následky. Doufala jsem, že lehce humorný příběh porotu osloví, a ejhle, stalo se. Povídka se umístila na poměrně pěkném čtvrtém místě a následně vyšla ve sborníku Žoldnéři fantazie – Odvrácená strana světa (rok 2017). Víc jsem od ní nežádala. Sborník jsem si přidala na poličku k ostatním, s potěšením narůstající řadu knížek přehlédla a byla spokojená.

Uběhlo ale pár let a já zjistila, že nakladatel Michael Bronec, který soutěž Žoldnéři fantazie pořádá, na mou povídku nezapomněl. V únoru roku 2020 mi ve schránce přistál mail, kde se mě zeptal, zda bych byla ochotná zkusit napsat na téma potulného divadla fantasy knihu. Jeho žádost mě potěšila i zaskočila. Potěšila proto, že z napsaného vyplývalo, že se mu můj příběh líbil, a zaskočila proto, že udělat z kraťoučkého textu povídky celou knížku byl úkol, který jsem ještě předtím nikdy neřešila. Po pravdě, na objednávku jsem ještě knížku nepsala. Také jsem musela vymyslet pořádnou zápletku, protože jen samotné putování mi jako nosné téma moc nepřišlo.

Nejen proto mi ale napsání knihy trvalo tak dlouho. Psala jsem totiž souběžně ještě dvě další knížky – příběh Šejly Strážci rozhraní – Hrozba z minulosti, a s kolegyněmi druhý díl naši jihočeské řady Statek v ohrožení. Psát tři knížky najednou bylo sice zajímavé, ale taky náročné.

Nicméně knihu jsem konečně dopsala, text oběhl mé drahé bety a byl předán do nakladatelství k redakci. Tam prošel důkladným čtením a s mnoha připomínkami se mi vrátil zpět. Po druhém kole pak už byl přijat a Michael Bronec začal pracovat na vydání. Sehnal ilustrátora a já začala dostávat první návrhy ilustrací.

Nadchly mě – nejen proto, že Antonín Bednařík moc dobře pojal všechny postavy i postavičky, ale i proto, že žádnou moji knihu zatím ilustrace nedoprovázely. Nejvíce práce jsme ale ilustrátorovi připravili u obálky. Ze tří návrhů jsme se nakonec sjednotili na tom jediném správném a konečně bylo hotovo.

Kniha by měla vyjít 27. 10. 2023. Najdete ji jak na pultech knihkupectví, tak také bude možné objednat si ji přímo v nakladatelství Straky na vrbě, jehož majitelem je právě Michael Bronec a ve kterém všechny knihy jím vydané vychází:

https://www.straky.cz/katalog.aspx?KatID=2

(Mimochodem, když už budete brousit po e-shopu toho nakladatelství, doporučuji autorky Janu Maffet Šloufovou, Věru Mertlíkovou a Irenu Moravcovou. Ale samozřejmě je tam i spousta dalších skvělých knížek od autorů mužů. A navíc, poštovné z nakladatelství máte vždy zdarma!)

Vraťme se však k Začarované sezóně. Co všechno můžete očekávat? Samozřejmě se seznámíte s členy putovního divadla, bez nich by to nešlo. Dokonce přijde i kouzelník! Nebudou ale chybět ani loupežníci, čarodějky či mágové. Také se projdeme po výročním trhu, zabloudíme na jeden hrad, projedeme se kočárem, budeme sledovat, jak vzniká zbrusu nová divadelní hra, otevřeme kouzelné kufry a nahlédneme do křišťálových koulí.  Aneb, jak praví zadní tiráž knihy:

Svobodně jako vítr se toulat po světě! Jak je to krásné být prostým komediantem… Principál herecké společnosti však má občas hlavu v pejru z přízemních starostí! Jak nasytit hladový soubor, kdy uvést nově nastudovanou hru, jak zbavit božského pěvce chorobné trémy… A když se k tomu přidají magické kejkle a úklady, je o zábavu (i maléry) postaráno. Stihne vůbec soubor nastudovat muzikál Kočky, jednoznačně slibný sukces?

Začarovaná sezóna je milá, hravá, odlehčená.
Vstupte do ní a propadnete kouzlu potulného herectví!
Jen dále, velectění, stačí odhrnout oponu této knihy…

A abych neslibovala divadlo eh, zajíce v pytli, tady je malá ochutnávka:

„Velectěné publikum,“ uklonil se kouzelník směrem k divákům, „to, co teď uvidíte, jste ještě nikdy neviděli! Má překrásná asistentka Nel – Ava,“ opravil se rychle, „teď před vašimi zraky vstoupí do Skříně Smrti!“

Břinkal pod pódiem znovu pozvedl paličky a jeho buben se zlověstně rozezněl. Publikum ztichlo. Všichni s očekáváním těkali očima z kouzelníka na Nellu a skříň.

Nella se zarazila. Tento trik nikdy neměla moc ráda a dneska navíc Xaverius evidentně nebyl ve své kůži. Podívala se na něj a zavrtěla hlavou, ale kouzelník, po posledním vydařeném triku už opět na koni, na její prosebné pohledy nebral žádné ohledy.

„Dámy a pánové, to není všechno!“ Dramaticky zamával kusem provazu. „Dříve, než má krasavice do skříně vstoupí, bude před vašimi zraky spoutána!“ Přešel na kraj provizorního pódia a naklonil se nad diváky: „Vážení, kdo z vás má odvahu přijít sem k nám na jeviště a dosvědčit, že ruce mé asistentky jsou svázané pevně?“

Přehlédl hlouček vesničanů, kteří takovou výzvu evidentně nečekali. Představa, že by měli vkročit na pódium a účastnit se dění na něm, je naprosto ochromila.

„Vy, pane, v tom klobouku,“ lákal Xaverius na pódium staršího hubeného venkovana v první řadě. „Pojďte, nebojte se! Nebo vy, madam,“ podíval se na červenolící ženu v barevném šátku. Ta okamžitě sklopila hlavu a zaryla pohled do země.

„Tak vy? Nebo vy?“ snažil se Xaverius. Křupani křupanský, táhlo mu hlavou. Copak tady nemá nikdo ani špetku odvahy? Chce se snad po nich, aby šli bojovat s drakem nebo co?

Pak zahlédl, že se vzadu z chumlu výrostků zvedla jakási postava. Ulevilo se mu. Tak přece, konečně aspoň jeden.

„Výborně, mladý muži!“ zahlaholil. Zatímco se uhrovitý mladík nesměle škrábal na pódium, svázal kouzelník navyklými pohyby Nelliny ruce a pak se se teatrálně otočil k vykulenému mladíkovi, který svou odvahou překvapil hlavně sám sebe.

„Prosím,“ ukázal na Nelliny ruce. „Přesvědčte se, že asistentka má ruce pevně svázané! Žádný trik, žádný podvod,“ kroužil kolem a neustával v řečnění. Mladík se opatrně dotknul dvěma prsty provazu a pak se, vyděšený z blízkosti ženy tak krásné, plaše podíval Nelle do očí. Ta na něj svůdně zamrkala a hoch zrudnul až po kořínky vlasů.

„Pořádně, mladíku, nebojte se,“ zacloumal Xaverius naoko hrubě Nellinýma rukama. Doopravdy si však dával velký pozor, aby to hrubě jen vypadalo. Mladík se na něj vyděšeně podíval, pak přesunul svůj pohled na Nellu a zrudl znovu. Opatrně, aby se nedotkl ženské pokožky, vzal provaz do prstů a zatáhnul. Nella mu šla rukama vstříc, takže z publika to vypadalo, že mladík za provaz zabral vší silou. Výrostek se rychle odtáhl, vyděšeně hlavou přikývl na souhlas, že pouta drží pevně a už mazal z pódia. Ulevilo se mu, až když znovu dosedl na své místo. Zvysoka shlédl na své kamarády, kteří na něj obdivně zírali, a začal se vyhřívat v paprscích prchavé slávy.

Na pódiu mezitím Xaverius cloumal skříní, aby velectěnému publiku dokázal, že i ona je pravá a naprosto celá. Teprve poté do ní vstoupila svázaná Nella, otočila se směrem k publiku, a ještě jednou dramaticky zdvihla spoutané ruce. Xaver uchopil konec provazu, přivázal ho k želenému oku, trčícímu ven ze skříně a důkladně za něj zatahal. Pak nenápadně Nelle ukázal tři prsty a pak se znovu otočil k divákům.

„Nyní,“ začal hlasitě s důrazem na každé slovo, „uzavřu tuto smrtící past a poté ji“ – dramaticky se odmlčel – „probodnu mečem!“

Diváci překvapeně vydechli, ozvalo se i pár vyděšených vyjeknutí. Kouzelník, vychutnávající si každý pohyb, dveře pečlivě zavřel. Zkontroloval, že provaz, vedoucí od Nelliných rukou k venkovnímu železnému oku přesně zapadl do žlábku na horní hraně dveří a ty zajistil zvenčí těžkou želenou petlicí. Každý jeho pohyb podbarvil Břinkal temným úderem do velkého bubnu.

Napětí v hledišti stoupalo.

I mistr Dimitri se se zájmem předklonil. To, co dosud viděl, byla šmíra třetí třídy. Zpočátku měl pocit, že kouzelník své vystoupení pojal jako komické číslo, ale teď už si tak jistý nebyl. Atmosféra konečně vtáhla i jeho.

Veškerý šepot a lomoz utichl, slyšet bylo jen těžké, pravidelné údery. Mnohý divák si ani neuvědomil, že napjatě dýchá v jejich rytmu.

Kouzelník zvedl pravou ruku. Buben utichl. Diváci zvědavě natáhli krky. Xaverius sáhl vedle sebe a z nenápadné šedé pochvy vytáhl dlouhý, blyštivý meč.

„Je tupej,“ zašeptal znalecky jeden z výrostků. „Určitě bude tupej. Hlavně na špici!“

Xaverius mrknul směrem, odkud zaslechl hlas a lehce se pousmál. Sáhl do kapsy, vyhodil do vzduchu lehký červený kapesníček a máchl. K zemi se rázem snášely kapesníčky dva. Pak se ozvala dutá rána a zadrnčení, jak kouzelník zabodl meč ostrou špičkou do dřevěného jeviště. Teď už zírali s otevřenými ústy všichni, nejen zahanbený výrostek.

O ostrosti zbraně rázem nebyly žádné pochyby.

V té chvíli se opět ozval buben. Všichni s sebou trhli, jak se dunivého zvuku lekli. Xaverius vytrhl meč z podlahy, provedl pár elegantních výpadů a postavil se před skříň. Až teď si diváci uvědomili, že ve dveřích je několik úzkých otvorů a došlo jim, čeho budou zakrátko svědky. Ženy si polekaně přitiskly ruce na ústa, muži zaťali pěsti. Všichni se naklonili dopředu, představa nebezpečí je přitahovala jak magnet.

Bubeník naposled zavířil paličkami v rychlém rytmu a zvedl ruce nad hlavu. Po mučivě dlouhé chvíli ruce stáhl a znovu začal bubnovat pomalým, pravidelným rytmem.

Nella, hrdlo sevřené hrůzou, se uvnitř skříně marně snažila zbavit smyčky na zápěstích. Uzel, který jindy lehce povolil, dnes pevně držel. Zaslechla zavíření bubnu a nervózně stiskla rty. Má ještě deset úderů, než škvírou číslo tři pronikne jak břitva ostrý hrot meče a probodne ji přesně pod špičkou hrudní kosti.

Deset.

Proč si ten debil zrovna dneska musel vybrat trojku, zuřila v duchu a vztekle škubala lanem. Odřená zápěstí už necítila, bolela ji ramena i krk. Zkusila se přitisknout ke stěně, ale skříň byla úzká. Ráně mečem by se nevyhnula.

Sedm.

Soustřeď se, poručila si. Klid. Pootočit levým zápěstím, zkusit podsunout ruku…

Čtyři.

Zdá se jí to, nebo se levá ruka uvolňuje? Otočit, musí se celá protočit…

Dva.

Ještě kousek, maličký, stihne to, stihne…

Z posledních sil se zkroutila kolem své osy a snažila se vyprostit uvízlou smyčku.

Jedna.

Otevřela ústa, aby křikla na Xavera smluvené heslo, ale to už škvíra číslo tři potemněla a skříní prokmitla čepel meče jak ostrý jazyk jedovatého hada.