„Už zase! Jak ti můžu volat v devět, když v rádiu nikdy devět doopravdy není? Zase řekli… bylo devět hodin. Já vím, že se čas nezastaví, ale aspoň po dobu jedné minuty mohou uznat, že JE devět. Pak už to bude devět nula jedna.“ Poslouchám obvyklou litanii mého tatínka, takto věrného posluchače ČRo Dvojka. Už dávno si z toho děláme legraci, ale nemohu si pomoct – pokud se nad tím zamyslím, musím mu dát za pravdu.
Ne, že bych se chtěla s rozhlasem hádat o vteřiny a minuty. Jde mi spíš o to přeskakování přítomnosti. Jak často v životě míjíme přítomný okamžik ve prospěch rozebírání minulosti či odhadování možné budoucnosti!
Když odjíždím z domu a neberu psy s sebou, před odchodem je pohladím, a důrazně jim řeknu: „Čekejte, já přijdu.“ Vím, že rozumí slovu „čekejte“. Berou ho na vědomí s větší nebo menší mírou rezignace. Čekání znají, a nemají rádi. Jak jim ovšem může znít můj velmi vážně míněný slib „já přijdu“? Nejspíš jen jako… zvuk.
Psi, na rozdíl od lidí, žijí v podstatě jen v přítomném okamžiku. Někdy by jim člověk i záviděl! Je pravda, že ozvěny minulosti si s sebou nesou ve formě zkušeností, zvyků a v horším případě strachu nebo fóbie, ale aspoň se v ní nenimrají. A budoucnost neřeší vůbec.
U lidí to samozřejmě takto nefunguje. Ani nemůže. Nikdo dnes nemůže žít bez aspoň minimálního plánování. Každý si potřebuje tvořit rezervy pro budoucnost a ideálně se poučit ze své minulosti. Potíž je v tom, že někde mezi tím zapomínáme vnímat přítomnost, a život jako by nám utíkal pod rukama.
Ne, není to nová myšlenka. Přesto to kolikrát chce úmyslné zastavení a soustředění, abychom se otevřeli prožitku zvanému tady a teď. I když… výjimky se najdou. Třeba, když sedíme s otevřenou pusou v křesle u zubaře! 🙂
Dnes se tedy logicky ptám – v jakých okamžicích vašich dní se cítíte opravdu přítomní? 🙂
Promiňte OT:
Před chvílí jsem se z televize dověděl, že zemřel textař Eda Krečmar.
Napsal toho opravdu moc, co v éře Sputniků, to se podívejte zde:
http://www.sputnici.cz/Sputnicke-texty/
„Píseň nebohého textaře“ zpíval na koncertech osobně.
Mě se zvlášť líbí „Soumrak“.
(Original „Twilight time“ se skupinou Platters si jistě snadno najdete.)
R.I.P.
Ano, v divadle, na koncertě, na výstavě – tam je to dobrý. Jinak to dost drhne. Bohužel jsem celoživotní plánovač…
Ale snažím se 🙂
To je ono, člověk se to dokáže naučit, ne že ne. Jen to chce dost úsilí.
Třeba vycházka se psima v lese… člověk by řekl, že bych měla být ve stavu „tady a teď“ pořád. Nejsem. Automaticky skenuju očima okolí kvůli zvěři, hlídám psy a najednou se přistihnu, že jsem zase myšlenkama jinde. Minulost, budoucnost, u Alžběty… 🙂
Také se snažím užívat si „teď a dnes“.Žádné velké plány stejně nemám, stěhovat už se nikdy nikam nechci a s přibývajícími roky se do plánování budoucna zbytečně pletou neveselé myšlenky. Tak se jim snažím co nejvíce zapudit a soustřeďuji se na současnost. Během dne na nějaké hluboké mudrovaní stejně nemám čas, takže jedině ráno, na procházce se my myšlenky někdy nedaří umlčet. A tak velmi často jdu a když nikde nikdo (což je většinou), hlasitě si zpívám (nelze současně zpívat a myslet na něco jiného!). Jinak jsem na tom podobně jako říkal jeden můj strejda, že ke stáru měl po probuzení jediný dotaz: „tak pane Bože, jsem zvědavý, cos pro mne na dnešek přichystal za překvapení“.
Maričko, to je moc pěkné ranní pomyšlení.
A s tím zpíváním máš dozajista pravdu! 🙂
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji přítomné okamžiky a dokážu se z nich radovat, ať už je to obyčejný podzimní den prozářený sluncem nebo – jako se mi poštěstilo včera – kulturní zážitek. Byla jsem se snachou a vnučkami v Praze ve Stavovském divadle na Kouzelné flétně. Krásné představení, nádherné prostředí, slavnostní pocit! Jen holky byly zklamané, že došly chlebíčky a na ně se už nedostalo! 😀
Kouzelná flétna je nádherné představení a Stavovské je moje nejoblíbenější „velké“ divadlo (konec konců jsem ho použila i v Alžbětě:) Ovšem těch chlebíčků měli objednat víc! 😀
U nás je výhoda, že si můžeme chlebíčky a nápoje objednat a online zaplatit dopředu a o přestávce na nás už čekají nachystané na předem označeném stolečku. Čím víc přestávek, tím víc chlebíčků! 😀
P. S. Musím je na ten pátek objednat, málem bych na to zapomněla.
P. P. S. Kouzelnou flétnu bych si taky dala líbit, navíc ve Stavovském.
Když dělá člověk servisní činnost, tak na dumání nad tím, že přítomnost je za pár okamžiků dávnou minulosti, nemá moc čas. Protože ta přítomnost jej dohání na každém kroku. 🙂
A v tomto ohledu díky za moderní technologie, protože člověk může být na více místech zároveň.
Občas by si člověk přál být spíš duchem nepřítomný. 😀 To se mi většinou stane, když se zažeru do knížky. 🙂
No servis je podobná legrace jako horká linka (na té jsem pracovala a získala tak na delší dobu alergii na zvonění telefonu:)) Takže chápu 🙂
Když jsi zažraný do knihy, skutečně vnímáš tady a teď – ale v té knize!
To jo, a pro ostatní jsem offline. 😀
To taky stojí za to:))
To rozhodně. 🙂 Také, když fotím a píšu, to jsou podobné stavy. 🙂
Když hraju divadlo… Jo, tam být přítomná opravdu musím!
V divadle! Tam vždycky (naštěstí jsem zatím nikdy nebyla na kuse, který by mne nevtáhl do děje). Nebo letos na Setkání – tam jsem nic neplánovala a prostě byla. Vůbec letošní podzim je k „teď bytí“ velmi vhodný – jenom jdu a kochám se, nemyslím na nic jiného než na to, jestli se dívat doleva nebo doprava (a nezapomenout se dívat za sebe, jestli se neblíží nějaké nebezpečně blízké srnky).
P.s. „Hezky čekejte, já za chvíli přijdu.“ říkám též. Věřím, že moji psi mi rozumějí a že ta chvilka je utěší! 🙂 🙂
Prostě být – a spokojeně být – je báječná vymoženost. Je fajn, že se to dá natrénovat 🙂
Od té doby, co mi před sedmi lety vypla hlava, vnímám teď velmi výrazně. Je to dar, veliký dar. A budoucnost je nejistá.
Proto každý rok oslavuji své znovubytí a téším se na další.
PS: A jinak, jsem si to naplánovala do 104, jo. Ať je prča 😀
Připomínáš mi kamarádku, která má (i ve svém profilu na netu) plán, že skoná ve 120 letech při návratu z diskotéky v objetí svého čtyřicetiletého milence – prostě člověk optimista!
Až na toho mladíka to beru 😀
Kdo se má ve zralém věku starat o nedozrálýho chlapečka:D
😀 Mamutku, trefa do černého! 😀
Jinak naprosto chápu oslavu druhých narozenin. Neudivuje mě, žes to dala – ty jsi prostě příliš tvrdohlavá na to, abys něco vzdala 🙂
Mám pocit, že když člověk překoná okamžik nebo nemoc, kdy jde o život (pojem smrt získává velmi reálný obraz), uvědomí si, že plánovaná představa budoucnosti může skončit jak onen pověstný domeček z karet. Takže mimo nezbytností, jako je návštěva lékařů, neplánuji. Během dne dělám činnosti podle nálady, počasí, okolností, hlavně s pozitivním pocitem, že chci, ne musím. A to intenzivnější prožívání a uvědomování si přítomnosti se pak dostaví samo, neboť je doprovázeno příjemnými pocity.
když člověk plánuje, Pánbůh se směje… říká kolega z práce.
Alčo, neplánovat je – řekla bych – výdobytek vyššího věku 🙂 Učím se hledat tyhle výhody, které bych jako mladá nečekala.
Jo tak to je těžké, chtělo by se mi napsat vždy a všude, ale … Stává se mi, že sem tam něco odložím na příště, eventuelně na jednou. Jak roky ubíhají, snažím se opravdu užívat každý den. Teď a tady
Ano, ubíhající roky člověka učí neplýtvat přítomným okamžikem. I když… já mám pořád rezervy, nejsem v tom tak dobrá, jak bych chtěla být.
Zrovna včera na chatě. Hrabala jsem listí.
Byl krásný podzimní den a sluníčko mě hřálo svými paprsky. Všude byl klid a v okolí nikde nikdo.
A také jsem se přibývající léty naučila, pokud možno, nic neodkládat. Prostě ne jednou a příště, ale teď a tady.
❤️ Rozumné. Ne vždycky se mi to povede 🙂
Stává se mi to na podzim, když stojím pod stromy, kolem nikdo není a k zemi se pomalu snáší pár listů. To žiju v tom okamžiku.
Příroda rozhodně pomáhá – ale i tam občas mívám problém držet se tady a teď. Ty myšlenky děsně utíkají! 🙂
No, někdy se na to musím zaměřit, abych to tak vnímala. Protože to chci vnímat.
Na nějakém pěkném koncertě nebo v divadle? V pátek jdeme na Salome, už se moc těším.
Ano, to je jedna z možností – když se ti to opravdu líbí 🙂