Celý život tak nějak přirozeně věřím v koncept vydatné snídaně. Je to skvělé, když se vaše osobní preference sejdou s názorem odborníků, že? Takže mám v repertoáru celou řadu chutných výživných snídaní, které si někdy dokonce i udělám.
Chléb nebo čerstvé celozrnné pečivo, všelijaké sýry, vajíčka, šunka – a spousta čerstvých rajčat! Také papriky, okurky, rukola, zelená cibulka nebo pórek. Jsou dny, kdy si dám i své domácí müsli, které nám míchám na míru, s medem a dobrým bílým jogurtem. Nebo si udělám ovesnou kaši. Prostě svět mých potenciálních snídaní je bohatě rozesmátý a plný živin.
Potom je tu můj druhý, dnes už skoro celoživotní zvyk. Jako mladá matka jsem si osvojila koncept pilného rána, což znamenalo, že jsem první ranní výtrysk osobní energie věnovala ve prospěch dětí a většiny domácích prací, které se daly stihnout ještě před snídaní.
Je pravda, že v náročnější dny se mi tak dokázala snídaně posunout až daleko za desátou hodinu ranní, ale nevadilo mi to. Protože jsem si pak k jídlu sedla s pocitem, že mám kus práce za sebou, tedy je čas na chvilku zvolnit a dát si i kávu:))
Tento zvyk jsem pak modifikovala, když jsem začala po mateřské chodit do práce. Nejdřív jsem si střihla ranní maraton – postarat se o děti, rozdělit je do školek a škol, vyvenčit psa, do jisté míry uklidit výsledky ranního chaosu – a snídani jsem si nosila až do práce. Fungovalo to, protože můžete jíst housku, a přitom koukat do počítače. Doma mi na tu housku obvykle nezbyly ani ty dva potřebné prsty:))
Uběhla spousta let a já pořád ještě ráda stíhám věci před snídaní. Často i proto, že brzy ráno prostě nemám hlad. Jen mi poslední dobou nějak nefunguje navyklá návaznost akcí. Dnes mi už kdo ví proč po příjemné snídani nenásleduje onen navyklý příliv energie, ale neobyčejně silné nutkání si na chvilku zdřímnout…:))
Dnešní otázka je nasnadě: jak je s vaším posnídaňovým přílivem energie? 🙂
Vypůjčím si od JJ solárního skřivana a zasunu někam hluboko svoji dosavadní slepici (neb žiju se světlem: v létě od čtyř ráno do deseti večer, v zimě od deseti ráno do čtyř večer – prostě když je tma, je večer, resp. noc).
V dobách ranního dojíždění, ano též jsem vstávala mezi půl pátou a pátou, v závislosti na bydlišti, jsem také snídala až v práci, neb hladové mi bylo v autobusu méně špatně než po jídle. A od doby prvního „houmoficu“, to jest nějakých 15 let, si snídám podle nálady – jen lituju, že snídani už nepředchází procházka s chlupatci.
Klidně, MaRi, na solárního skřivana má copyright Alešandr a prý můžu volně šířit. 🙂
Po snídani se mi spát nechce. Možná je to tím, že nesnídám hned jak vstanu, ale dávám si s ní načas.
Oba vstáváme poměrně brzy, kolem 7 ráno. Já jdu ven (kočky, krmítka, želvy, v létě zalévat atd.), manžel k PC. Takže snídáme pozdě (někdy až kolem v 10), neobědváme, zato večeříme brzy, spát chodíme kolem 11. Dokud manžel chodil do práce, snídal sám, já si později většinou vynesla snídani ven a užívala neomezený čas s kočkami a přírodou. Stačil mi krajíc chleba a buď inst. kafe, nebo ledové mléko (čaji k snídani jsem už zcela odvykla). Stejně jím dodnes. Rozmanitější snídaně připravuji jen když máme návštěvu, protože je to většinou podstatně delší posezení u stolu. Když jsme sami, také se posezení natáhne, ale jídlo je jednoduché – inst. kafe a nějaké pečivo – moje, nebo koupené (já na něj sýr, manžel marmeládu, nebo med.). Oba jsme zjistili, že nám střídmá snídaně vyhovuje, vystačíme si s ní až do těch 4 či o něco později, kdy dělám večeři. Ta ale bývá poměrně sytá a větší porce a vystačíme s ní pro zbytek večera. V horkém letním odpoledni často udělám na schlazení, karamelový pohár, nebo jinak zdobenou zmrzlinu, občas něco podobného i po večeři. Odvykli jsme dokonce odpolenímu kafču a dortíkem, přestali jsme to dělat, abychom netrápili „žebrající Trixie“ na dietě a už jsme se k tomu nevrátili
Maričko, skoro bych řekla, že máte vychytaný jídelní rytmus v souladu s vaším podnebím 🙂 Střídmý a příjemný 🙂
Hlásím se mezi sovy. 🙂 Co máme Denise, čili posledních 14 let, a když nemusím pracovně mimo domov, což už je spíše výjimka, zvykla jsem si na pomalou a klidnou snídani s denním tiskem. Teprve posilněná jsem vyrazila se psem na dlouhou procházku. Se štěnětem se dopolední rytmus změnil – nejdřív jdeme do lesa, pak snídají psíci a teprve pak přijdu na řadu já. Jedině tak mám totiž šanci na trochu klidu při snídani. 🙂 Už jsem si docela na ten obrácený rytmus zvykla.
Mám moc ráda časné letní vycházky, ale není to bez rizika – tou dobou je ještě venku plno zvěře, takže třeba Ari musela v takovém případě být po mnoho let na vodítku. Jsem ráda, že můj denní rytmus znamená (kromě letních veder) vycházku až po snídani a ranní kávě, což bývá až kolem půl jedenácté. To vyhovuje mně i psům:))
I já jsem sova, přecvičená celoživotním týráním na nějakého relativně ranního ptáka (skřivan to asi přece jenom není).
Ráno jsem vždycky nutně potřebovala aspoň něco sníst, jinak se mi dělalo špatně. Jak je tu mnohokrát popsáno, nebyl čas – a tak jsem se naučila snídat jogurt. Vyndám z lednice, utrhnu víčko, naklopím ho do sebe. Je to hned.
Dnes už bych to takhle dělat nemusela, jenže mi to nějak ani nepřijde. A v lednici stojí zástup jogurtů… Když jsme někde mimo domov, snídám natěšeně bohatou krmi celkem libovolného druhu. A doma zase čeká jogurt :-))
No, každé těhotenství jsem do sebe po ránu první tři měsíce naskládala studený jogurt z lednice, aby mi nebylo tak špatně. Takže studený jogurt po ránu rozhodně ne, protože mi to nějak připomene ten žaludek v krku 🙂
Jogurt mám ráda, ale ne studený hned ráno:)) Ale naprosto chápu potřebu pracující ženy vyřešit snídani s co nejmenší námahou a časovou ztrátou 🙂
Čtu a koukám, kolik zde soviček . Já také.
Ale na snídání u mne neměl ani tak vliv schopnosti či neschopnosti poprat se s povinným vstáváním, ale radostné očekávání.
Můj první muž si chystal ranní jídlo a svačinu do lednice, aby ráno nemusel. A aktivně chystal i mě. Jenže…
Zahnízděné mládě usoudilo, že v lednici uložený chléb je bak a to tak bak, že jsem pak nemohla jet ani tramvají a vlastně ani chodit.
Definitivně se tak rozhodlo, že jídlo a snídaně pouze čerstvě nachystané a nejdříve až okolo 9 hodiny.
A když k tomu přidali pár chemipovzbuzovačů „na lačno“, bylo i podtrženo.
Takže v klidu nachystám o víkendu muži, hostům či vnoučatům a já si dám svou kávu. A ve škole to zmáknu po první hodině 🙂
Logické 🙂
Pro mě je jasná ta pozdní snídaně, jen to kafe si nalačno prostě dát nemůžu… Už ne 😛
Jsem sova ale vstávám brzo neb se mi buší do dveří,kdo to má poslouchat, že jo?! Tak spojím potřebné a nutné,rozdělám konzevičku,dám kocourovi,psice stále spí a druhá koč taky, to jen ten zrzoun prudí. Tak potom už zapnu kafevařič a čekám na tu vůni, pak pomalu užívám tichého rána. Snídám později,až přijdou psice z venčení,snídáme společně všichni,kocour loudí furt. Změnila jsem snídani na zdravou snídaní,vločky,jogurt,med,ořechy ale pak jsem za dvě tři hodiny měla hlad, takže jsem se vrátila k snídani předchozí,od všeho kousek jako při rautu, to mi vyhovuje,taková menší anglická. Ten ranní klid je k nezaplacení a dokud živa budu, budu si ho užívat a kafe k tomu. 🙂 Na pokročilá kolena se snažím všechno udělat dopoledne neb vím, že se mi pak nebude chtít do práce neb psice se na mne chystají a když přijdeme tak odpadám. 🙂 Včera jsem teda splácla aspoň lečo do sklinek, dostala jsem krásné doma vypěstované papriky, tož to muselo být, no.
Poklidné tiché ráno… občas jsem takhle vstával, když byly děti malé a byly volné dny. Máš pravdu, má to něco do sebe.
Já jsem sova jak vyšitá, ale celý život násilně přeučovaná na skřivana. Ráno jsem vstávala před pátou skoro celý život – za mlada jako svobodná stihnout vlak nebo autobus do práce, potom za „vdana“ vyvenčit psa, převléknout se ze „psího“ oděvu do něčeho nositelného mezi lidi, dopravit dítě do školky, školy, dojet do práce…ufff . Jen při té představě mě chytá fantas :-)). Snídala jsem vždycky v práci, až jsem se vydýchala a někdy ani to ne. Nemám prostě po ránu hlad.
A snídám pozdě i teď, když už můžu a jsem ta sova a z postele mě nikdo dřív než kolem osmé (spíš po osmé 🙂 ) nedostane. Teda až na Lízu, která mi někdy nad ránem (kolem 3 až 5, jak kdy) mňouká do ucha, případně plácá packou do hlavy, že chce ven. Ale je bleskově vypuštěna a já znova v posteli 🙂 .
Alimo, to je zázrak, co, když může člověk žít bez budíku, viď? 🙂 Rex mě tahá z postele poměrně brzy, ale díky tomu, že ho doma můžu i s Ari prostě vypustit na zahradu, zažívám si to kouzlo zvané „vrátit se do postele a ještě usnout“ 🙂 Že pak snídám (po ranních pracích) až po deváté mi vůbec nevadí.
Já jsem na tom podobně jak ty, Dede. Snídat hned po té, co vstanu, nedokážu. Dřív jsem snídala až v práci, dnes snídám, až když mám pocit, že už. Třeba v deset. Nebo v devět. Nebo vůbec, jak kdy. Byly doby, kdy jsem nesnídala vůbec, až obědvala, a snídaně mi vůbec nechyběla. A stejně snídám málo, jogurt, nebo trochu musli s jogurtem, většinou. Jedině na dovolených, když máme ubytování se snídaní, tam si vychutnám, že je tam kde co a ochutnám od každého trošku. Ale to je úplně jiný režim, než doma :D, většinou pak odcházíme na túry nebo různé prohlídky měst a tak, takže zas pro změnu neobědváme, spíš obědovečeříme, takže vím, že bych se ráno najíst měla.
Jo, taky mám ráda snídaně v hotelích! Naštěstí pokud právě neodjíždíme, snažíme se mít na snídani dost času. Pravda, pokud jsme někdy se psy, jako tento víkend, kdy jsme byli v Plasech/ Plasích?, pak mám před snídaní obvykle ještě poměrně dlouhou vycházku. Co máme juniora, musejí být ty vycházky opravdu vydatné! (i když někdy ani to nepomůže – smajlík mlátící hlavou do zdi)
Tady se říká v Plasích 🙂 . A stihli jste taky Mariánskou Týnici? To je taky Santini a stojí za pokoukání. A k nám kousek…..víš jak ráda bych si pomazlila pořádného psa? Nebo hned dva ? 🙂
vstávám v půlpáté…snídám v 7h v práci – kafe a rohlík s máslem..někdy se šunkouo..jednou týdně si dovolím ořechový rohlíček z listového těsta..je skvělej..potom si dám zelenej čaj a obědvám cestou z práce..buď grilované kuře nebo šopák, špagety..prostě na co mám chuť…k večeři buď suchou topinku – toast s něčím nebo teď ovoce…jenže po něm mám hlad, ale držím se…někdy šilhám kočkám po granulích 😀
Sharko, vstávat v půl páté déle než dva dny a je ze mě zombie. nechápu, jak něco tak nelidského můžeš vydržet 🙂
Protože ráno beru léky po kterých se nesmí hned jíst, tak snídám až v práci. Kupuji si celozrnné pečivo, buď obložené sýrem, šunkou a zeleninou. Nebo si pečivo mažu žervíčkem.
A samozřejmě nezbytnou kávu.
Doma o víkendu si mažu chléb se sýrem nebo paštikou a někdy si dám chléb s marmeládou nebo medem.
Já jsem svým založením sova, tak ty ranní rozjezdy mám pomalé. Ráno sprcha, léky, cesta do práce a pak teprve ta snídaně.
Pomalý ranní rozjezd sovy dobře znají – když jsou vzhůru dřív, než jim je přirozené, prostě jedou v nouzovém režimu než se úplně probudí – což právě platí pro žaludek. No jo… pozdě se budí, pozdě chodí spát – můj problém:))
Ráno nejdřív snídám (takže jít třeba na odběry na lačno je utrpení), styl bufet (ne výběrem jídel ale tím, že stojím). Snídám sama, v šest je na ostatní brzy. Pak hygiena včetně sprchy a mám energie na rozdávání. S přibývajícím časem energie slábne, večer fyzicky namáhavější činnosti nepřipadají v úvahu. Dřímota mě občas přepadne po vydatném obědě, když už toho mám hodně za sebou. Jako Skřivan chodím dříve spát, abych byla ráno fit.
Ten bufetí styl mě rozesmál! 🙂
Ale jinak chápu, skřivani na tom jsou jinak. Navíc, je skvělé, že nejspíš jdeš spát dřív, než dostaneš někdy po desáté zase ukrutný hlad 🙂 To je soví problém, řekla bych.
Ne, to je o tom, v kolik večeříš. Pokud v šest, tak v deset je hlad. Já večeřím před osmou- dřív jsem večeřela po deváté po návratu z práce, i v půl desáté, takže za mě pokrok k lepšímu 🙂 Proto už večer nepotřebuju nic jíst.
To je i skřivaní problém. 🙂 Tělo říká: Pokud mám být ještě vzhůru, přesvěč mě, že je ráno a nakrm mě! A rozsviť! A kafe by nebylo, jinak nevydržím! Jo, když ponocuje skřivan, dá to fušku.
to j epravda..a když to skřivan přetáhne a nemůže usnout..to je potom týrání sov…
Půl hodiny po probuzení mám prostě hlad. Takže když v půl šesté proloupnu oko (i když nechci), pustím domů kočky a ven psy, nakrmím je, nachystám nám jídlo do práce a udělám si nebo nám oběma snídani. Sladkou rozhodně ne, obvykle mám vajíčko se šunkou nebo anglickou a kváskový chleba. Nebo tmavé pečivo a pomazánkové máslo (preferuju s nivou). Musli s jogurtem mám na svačinu- ale co let mi trvalo najít musli, které považuju za jedlé! Je v něm hodně ořechů a velmi málo té otravné čokolády.
Současné modely diet bohužel trvají na tom, že člověk má přes den jíst v poměrně malém časovém okně, ideálně vynechat snídani. Já potřebuju malé porce během delšího dne. Zase nepasuju do tabulek 🙂
Hm, tam model vynechávání snídaně ke mně ještě nedorazil – asi se málo vzdělávám! 🙂
K tomu müsli – právě proto ho dělám doma, tedy hlavně pro Martina. Aby nebylo ze základu sladké (i když sacharidy v něm samozřejmě jsou:)) Různé druhy obilných vloček, něco od ořechů, něco od sušeného ovoce a trochu semínek. S bílým jogurtem (a případně medem) je to fakt dobré:))
Kdysi jsem anglickou snídani milovala, teď už mi přijde spíš jako večeře 🙂
No jo, ale oni v tom mají ještě vlákninové krucánky se skořicí… to mi tam fakt chutná 🙂 Loni jsem měla adventní kalendář od Mixitu, tak jsem ochutnala kdeco, a To pravé ořechové jsem vyhodnotila jako jediné jedlé. Jsou tam i kokosové lupínky a celé ořechy několika druhů a mandle. Jelikož do jogurtu si dám asi tři lžíce, protože víc do toho kelímku nenastrkám, vydrží dlouho 🙂
Jakožto solární skřivan fungují dobře, když svítí sluníčko – takže v létě skoro pořád a v zimě se budím a okamžitě přisvěcuji, aby ze mě něco bylo. 🙂 Stíhat tím pádem něco před snídaní jde, je toho i hodně, ale za krátkou dobu, protože hlad mám hned, jak otevřu oči. 🙂
S tou potřebou zpomalit po snídani v tom nejsi, Dede, sama. Jako zdůvodnění si vymýšlím, že mám jen šest litrů krve, takže buď nosí živiny, anebo okysličuje mozek na plný výkon. Co jiného by za tím mohlo být, že? 🙂
😀 Máš pravdu, co jiného? 😀
Solárním skřivanem (skvělý termín!:)) umím být, někdy. V létě. V zimě jsem prostě sova kombinovaná s medvědem 😛
Jo! Solární skřivan je velmi dobrý termín! Takže když mám, jako dnes, vstávat do tmy, navíc za šumění deště, tak to se sama před sebou tvářím že tam nejsem a tudíž vylézt nemusím.
Hlad dostávám tak dvě hodiny po probuzení, až se probudí i žaludek 😉