Zkusili jste si někdy, jak krásně umí při ťuknutí odskočit kladivo od kovadliny? Tedy myslím v případě, že víte, co děláte. Pokud se snažíte praštit do rozžhaveného železa a netrefíte se… Brr. Pak vás ten zvonivý odskok může přijít draho. Tedy, aspoň kovář to říkal. A kdo jsem já, abych se hádala s odborníkem?
Začalo to, jako obvykle, mojí zvědavostí. Na Facebooku mi přistála zpráva o dni otevřených dveří v kovárně na konci světa. V tomto případě byl konec světa na Broumovsku, takže tam od nás nebylo ani moc daleko. Mého muže kovařina odjakživa zajímá, vyrazili jsme tedy za Alchiferem, uměleckým kovářem Ondřejem Klírem.
Kovadlina
Nenašli jsme jen pěknou funkční kovárnu, ale i nesmírně zajímavého člověka – kováře a včelaře v jedné osobě. Okouzleně jsme chodili mezi tradičním vybavením a kladli spousty otázek, když zaznělo: „Nechcete si to zkusit?“ Můj muž neváhal, to bylo něco pro něj! Vyfasoval koženou zástěru, ve výhni to zahučelo a za chvilku už pod kovářovým vedením koval železný lísteček.
Byla to čistá radost
Co si budeme říkat, chtěla jsem taky! Jenže není kovář vždy jen silný muž? Možná s trochou pomoci… Ano! I já jsem dostala zástěru, kladivo a výheň opět zahučela. Bylo to úžasné, moct si plnou silou třískat kladivem do žhnoucího železa! Pravda, nedostatek síly v mé pravačce se rychle projevil. Zatímco můj muž vykoval hezký jabloňový lísteček, ten můj byl pořád takový vrbový!
Jen mít víc síly!
Ne, a ne ho pořádně rozkovat. Vykování stopky lístečku a její ustřižení od základové železné tyčky se pak už bez přímého přispění kováře neobešlo. Nedovedete si představit, s jakým štěstím a hrdostí jsem si svůj lísteček převzala!
Soustředění… 🙂
Zkušenost se mi ale hodí i jako autorce. V druhém díle mého románu bude hrát důležitou roli kovář. Mám o historii černého řemesla načteno, ale takhle je to lepší. Až bude můj hrdina řešit trable a záhady, může si občas nepřítomně klepnout kladivem do kovadliny. A já teď přesně znám ten zvuk, jaký to udělá, i způsob, jakým kladivo odskočí. Co víc si může autor přát?
Lísteček vrbový
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023
Dnešní otázka je nasnadě – zkusili jste si někdy cokoliv vykovat? 🙂
Dede, moc pěkný článek a být tam, také bych neodolala vyzkoušet. Lísteček se ti povedl. Protože jsem nejprve přečetla komentáře, v odpovědi JJ jsi tak odpověděla i mne. Totiž jak rychle železo chladne a jak rychle je proto třeba „bouchat“. Však je známé rčení „kůj železo dokud je žhavé“ (hihi, právě to mě napadlo v jednom mém článku a teď přímu „u zdroje“). No já bych možná těžké kladivo pravačkou ani nezvedla a asi i „pracovní levačka“ by dlouho tlučení nevydržela. Vlastně jsem si najednou uvědomila,jakou sílu v obou rukách musí kovář mít. Stojí u kovadliny,jednou rukou mlátí kladivem a druhou drží rozžhavený kus železa (které asi lehké jak pírko není), které musí otáčet stejně rychle,jako máchá kladivem. A navíc se soustředit na výrobek, který právě tvoří. Takže fyzička mnohem větší, než třeba vytepat něco z prutu nebo jen drátku čistého stříbra (hm tam se zase asi více uplatní jemné dámské prstíky).
Dede pár dnů po návratu jsem ti psala mail (nejen o knížce) – došel?
Záviděníhodný zážitek.
Mno, popravdě musím přiznat, že bych měla ještě větší problém při této práci než sílu. Totiž výzvou, a to hodně velkou, by bylo vůbec se do rozžhaveného kovu tím kladivem trefit.
Ale ráda bych to uměla, stejně jako předpisatelky, moc ráda, stejně jako všechna stará řemesla od předení a tkaní, přes košíkářství, hrnčířství až k vyřezávání ze dřeva. Jen nevím, kde sehnat dostatek trpělivosti pro případné ochotné učitele.
Není to tak hrozné – když jsem se trefila já:))
Jinak jsem moc ráda, že jsem zkusila už košíky. Kdo ví, třeba jednou budu příst s Ivanou a vůbec. Možná i na ty hrnky dojde! 🙂
Mám vyzkoušené pletení košíků, keramiku, šití, pletení, háčkování, tiffany (vitráž) a mozaiku. I trochu bylinkářství by se našlo 🙂 Kulhá mi tam to předení a tkaní, tkala jsem jen na podkladových kartách menší věci.
Fakt je, že vyřezávání ze dřeva a kovářství mě neláká. O to víc umím ujíždět na něčem jiném- aktuálně na malování 🙂
A malování ti opravdu jde, jen co je pravda. A ty šátky…
To si taky říkám, protože jakmile do něčeho mám dát velkou sílu (bouchnutí, hod, tlak…), tak jde veškerá směrová koordinace stranou 😀
To věřím, že to bylo skvělé! Ta zástěra ti přidala na profesionalitě, ale ty sandály, no, ne vždycky se zadaří. Ale lísteček se ti povedl, vytloukla jsi ho zdatně. Na krku ho asi nosit nemůžeš, ale u pasu by to šlo, ne? Já bych se tím chlubila.
No jo, jak jsem psala dole, bylo horko a nečekala jsem, že si budu něco zkoušet a dívat se v sandálech klidně můžu:))
Mám ho v kuchyni na parapetu v misce s kameny. Hned vedle vykované květiny, kterou mi u kováře koupil Martin 🙂
Teda DEDE to byl ale parádní zážitek a lísteček je moc pěkný.
Já tohle ještě nikdy nezkusila.
Všeobecně mě zajímají stará řemesla a ráda se chodím podívat do skanzenů ( byla jsem se podívat ve skanzenu i v Oslu ).
Chtěla bych si zkusit příst a tkát. A nebo něco vyřezat ze dřeva.
Čím jsem starší, tak inklinuji k něčemu, co se dá udělat rukama.
Tak to jsme na tom stejně 🙂 Počítám, že i to předení někdy zkusím – ale na tkaní se obávám, že jsem hrozný šmodrchář.
Dede, krásná a zajímavá zkušenost, tu ti přávidím!
Díky. Bylo to opravdu skvělé! Hlavně, že jsme tam byli sami, takže jsme měli čas se ptát a v klidu si věci zkoušet.
Kovář nabízí i celodenní kurz, kdy si člověk vyková nůž. Moc mě to láká!
Kovat jsem nezkusila, pro mě je to práce pro chlapy (a podle pohádky, kde koval Vlado Muller, jsou při ní zatraceně sexy). Zaujala mě fotka u výhně, kde máš obuté sandály. Vupomínám si, jak jsem překládala jednání ve slevárně a šli jsme i do provozu. Dostala jsem bezpečnostní přilbu, brýle nebyly třeba, mám vlastní. Bezpečák se nešťastně zadíval na moje nohy v silonkách a v lodičkách a pronesl: „A vy… půjdete prostředkem a ani krok stranou!“ 🙂
Možná hlavně ty silonky, co by se na tobě seškvařily a zapekly se ti do nohy…
Jo, to je pravděpodobné. Takové nepěkná komplikace případné spáleniny 😛
Jo, v provozech lodičky a silonky vadí – a právem. Ale ty jsi děvče rozumné, takže nepředpokládám, žes dělala potíže:))
No, ty sandály nebyly ideální, ale bylo to letos začátkem září a bylo strašné horko. A já původně nepředpokládala, že se mi poštěstí cokoliv víc, než nahlédnout.
Já byl na Ukrajině u funkčního používaného Hamru. Tedy tahem se spustila voda, ta roztočila Mlýnská kola, ty roztočily hřídele, a ty poháněly obrovské kladivo, které začalo tlouct a do něj dali ten rozžhavený produkt na kování. Šlo především o lopaty, obruče apod, ne moc jemná umělecká kovařina. Ono taky kladivo velikosti pračky. Tak se to občas ručně doladilo
Tak to bych chtěla taky vidět! Ostatně kovář o tom mluvil.
Sám tam má buchar někdy z třicátých let, ještě po Němcích. Ukazoval nám také, jak se s tím pracuje a bylo to zrovna tak zajímavé, jako když pracoval ručně.
Jako všechno – musí se to umět…
Tady to mám. No možná jsem to s tou velikostí trochu přehnal, ale bylo to nadstandardní kladivo 😀
Je to obec Lysychevo v Zakarpatí. Poslední normálně používaný hamr ve střední Evropě. Jezdí ho opravovat dobrovolníci ze všech stran, i ze Švédska
https://photos.app.goo.gl/kGkM7hUVuCQvCpc98
Něco na tenhle způsob (v menším) fungovalo na hamru v Dobřívi v Brdech. Už je to teda dlouho, co jsme tam byli, ale bylo to úžasné.
Moc pěkný zážitek, Dede, a ještě k tomu literárně využitelný 😉
Našel jsem si ho, paradoxně na mě působí až moc „hezky“ 😀
https://www.zcm.cz/o-muzeu/objekty/vodni-hamr-dobriv
Z toho Zakarpatí prostě ten smrad, kouř, špína a rez křičely: Tady se pracuje!
No jo, my tam byli ještě před rekonstrukcí…
Ještě ne, Dede, ale co jsou kluci větší, mám to v plánu. A vůbec, proč by ženská nemohla být kovářka? Některé věci prostě musí udělat jinak (viz kde nestačíš silou, musíš rozumem 🙂 ), ale myslím, že by se to dalo zvládnout.
Gratuluji k lístečku. Jak se vlastně něco takového ková? Na formě nebo nějakém přípravku? Mám nakoukané jen podkovy a hřebíky.
Tak po lepším prohlédnutí fotodokumentace mi přijde, že co rána, to otisk kladiva a kovadliny do lístečku. Anebo že by ne? Pochlub se. 🙂
Milá JJ, síla prostě chybí. Železo rychle chladne z kovatelné teploty, takže kde do toho kovář praští třikrát, já desetkrát a za tu dobu mi to vychladne. Neříkám, že by obecně ženská síla nestačila, jen že moje nestačí, no 🙂
Lístek se ková z železné tyčky. Takže nejdřív se to snažíš rozplacatit a udělat špičku – normálně kladivem. Kovář musí špičky svých lístečků ohýbat, protože jsou ostré – u mého lístku to nehrozilo 🙂 Zdaleka není tak do tenka rozklepaný. No a o ty tvary napodobující žilky se snažíš špičkou toho kladiva… Teoreticky se to dá snadno pochopit, ale v praxi je to prostě řemeslo, kde se musíš učit a trénovat 🙂 Ale bylo to skvělé.
Aha, tak moc děkuji, Dede. Asi to chce máchat kladivem častěji. 🙂