Když se mě kolega vloni na podzim zeptal, zda bych nechtěl jet s ním na trek do Fannských hor Tadžikistánu, odpověď byla jasná ihned: chtěl.

„Stány“ mě lákají už dlouho, nikdy jsem v žádném z nich nebyl, ale v mé mysli byly velmi povrchně spojeny s nálepkami jako: Afgánistán – Tálibán a Lovec Draků, Kirgyzstán – nádherná příroda, protože to říkala kamarádka Dana, která tam byla už poněkolikáté, Turkménistán – groteskní diktátorský režim se zlatými sochami vládce. Kazachstán – velká země s podivným vztahem k Rusku, Uzbekistán – stará knížka v mé paměti z dětství s černobílými fotkami Tamerlánova hrobu.

Pákistán – stážista, který u nás působil v devadesátkách a který sice dbal na halal jídlo, ale když začal jíst polévku, o které jsem mu (omylem) řekl, že neobsahuje maso a až pak jsem mu dal ověřenou informaci, že teda maso tam bohužel je, tak bez mrknutí jídlo dojedl s tím, že hřích jde za mnou, protože jsem jej špatně informoval.

Tádžikistán – žádná nálepka. Nula. Nic. Prázdno.

Než se stavět se do pozice znalce této země po pár dnech pobytu, nabízím pár střípků, příhod, které mi možná pomohly pochopit  něco z ní.

Obraz první: Hranice mezi Uzbekistánem a Tádžikistánem

Přiletěli jsme do uzbeckého Samarkandu a auto z letiště nás dovezlo na blízkou hranici s Tádžikistánem. Kilometr země nikoho vytvořený pro důkladnou kontrolu není dlouhá vzdálenost, zvlášť když se těch kilometrů chystáte přejít víc jak sto ve výškách blížících se pětitisícové hranici. No, není dlouhá, pokud ale sebou nevláčíte skoro dvacet kilo v jedné ruce, což je baťoh a další věci, které jste si dali do vaku, aby to bylo v letadle jedno zavazadlo.

Plahočíte od jednoho okénka k druhému, třetímu, čvrtému, … sedmému, abyste za každým okénkem našli důležitou tvář odborně zkoumající váš obličej, váš pas a dlouze hledící do monitoru. Co tam viděli nám umožnilo projít k další metě, aby po té šesté nebo sedmé a s úplně vytahanýma rukama od bagáže jsme vstoupili na území Tádžiků.

Auta touto hranicí projíždějí hodiny a moc jich není. Asi vědí, proč. Jestli je tato hranice výrazem přátelství mezi národy obou zemí, jak se snaží symbolizovat na velkém obraze dva jejich lídři, tak si radši nepředstavuji, jak vypadá boj o malé camfrňousky a nudličky území, které tam před sto lety při připojení k Sovětskému svazu namalovali tehdejší géniové.

Cesta z vesnice Artuč do hor

Obraz druhý: Vesnice Artuč, nástup na trek

Chodíme po vsi tvořené kamennými a hliněnými domy v různém stavu, uličkami určenými pro lidi a oslíky, kolem zahrad kontrastujících svojí zelení s žlutohnědou barvou skal a hor kolem. Ženy a děti, jsou naprostou většinou lidí, které potkáváme. Pokud se vyskytne muž, tak „řídí“ práci žen, snažících se například uložit do země hadici vedoucí vodu od pramene.

Nakonec jsou to ženy a děti z jednoho domku, které nás zvou na čaj. Slušně dáváme najevo rozpaky, ale zvědavost vítězí. Děti se strašně rády fotografují, u žen je to obráceně. Dostáváme čaj, koukáme, jak se dělá v tandori peci chléb, dostáváme ochutnat – Michelin by mě zavést hvězdičku za výrobu chleba a doručit ji do Artuče. Kde jsou chlapi, ptáme se rusky jediné z žen, která mluví jinak než tádžičtinou, jazykem prý ne moc vzdáleným od perského fársí. Muži jsou deset měsíců v Rusku, dělají taxikáře v Moskvě nebo Petrohradu,

Rusové jimi opovrhují, ale pro ně je to jediný zdroj peněz pro rodinu. Po deseti měsících přijedou domů, zkontrolují nový přírůstek od své poslední návštěvy a zase odjedou. Místní celoživotní důchod je kolem 10 dolarů měsíčně a práce za peníze na místě je velmi málo… Už možná rozumím, proč jezdí do Moskvy nechat se urážet a vybíjet na sobě zlobu a sloužit jako hromosvod jakýchkoli problémů Rusů.

Tandori pec, žena lepí těsto na vnitřní stěnu pece

Obraz třetí: Pracovitost a priority

Sedíme v sedle ve výšce 3800 m, do kterého jsme se vyškrábali po tisícovce metrů převýšení a čeká nás cesta dolů, zase o tisíc metrů. Je to částečně součást aklimatizace na velkou výšku, ale prosté vysvětlení je ještě jednodušší: je to jediná možná cesta, kterou se dostaneme k nástupu do našeho hlavního cíle, sedla Čimtargy ve výšce 4750 m.

Pod sebou vidíme jezera tak modrá, že první myšlenka, která člověka napadne je, že těm fotkám nikdo neuvěří, že nejsou fotošopované. Jedno z jezer má přítok v podobě vodopádu a my až po sejití těch 1000 výškových metrů zjistíme, že jezera tvoří systém definovaný morénami, mezi kterými částečně po povrchu, částečně pod ním se voda s obrovskou energií přelévá vždy o patro níž, aby vytvořila další jezerní kýč.

No a jak sedíme v tom sedle, náš průvodce chytí telefonní signál, první po třech dnech a hlasem, jako by oznamoval, že k večeři bude jejich skvělý plov nám oznamuje: Můžete mi gratulovat. K čemu? Narodil se mi syn. Podíváme se na sebe, uvědomíme si, že než jej uvidí, budu muset s námi ještě víc jak deset dní chodit po horách a ptáme se, jestli mu to nevadí. Zavrtí hlavou a my mu to moc nevěříme.

Pracovitost a priority. Na konci našeho treku, když už se moc těšil domů do Dušanbe nám stejným nezúčastněným hlasem řekne, že právě telefonoval s bossem a že po dvou dnech doma odjíždí zase na hory vést další výpravu.

Fannské hory před námi

Obraz čtvrtý: Výška

Jestli jsem měl před cestou nějakou obavu, tak to byl z výšky kolem 5 000 m. Nikdy jsem předtím nebyl výš než ve třech tisících a četl o tom, že reakce na výšky je velmi individuální a nedá se najisto odhadnout. Ano, není to Himalájských 7000+ a čtenář, který chodí po Himalájích si možná klepe na čelo, ale znáte to: žádné strádání druhého se nevyrovná jeho polovině, když se týká mně.

Ležím ve spacáku ve výšce 4200 m, druhý den mě čeká posledních 500 výškových metrů do sedla Čimtargy. Vzhledem k tomu, že tma je mezi půl osmou a půl sedmou a venku zima jako v sovětském filmu, jedenáct hodin ve spacáku, kdy se vám kvůli výšce a mírné dehydrataci nechce spát, je čas k dlouhému přemýšlení: co tady vlastně dělám? Co si dokazuji? Jaký byl den?

Jak to, že s námi jde místní člověk, který by správně měl sedět doma, protože si před rokem pádem ze stromu zlomil stehenní kost, má v ní železa a za půl roku jej čeká operace (za kterou dá 2 000 dolarů), chodí nesymetricky, a přitom podstatně jistěji a rychleji než já? Ráno nedává moc šancí na přemítání. Při výstupu se nohy boří do štěrku, každý metr je zaplacen půl metrem skluzu zpátky, počítám kroky, abych pak chvíli lapal po dechu a mozek vyloví dávnou vzpomínku: je nějaká knížka některého z klasiků komunismu „Jeden krok před dva kroky vzad“ nebo tak nějak – ten člověk se asi inspiroval zde.

Po nějakých dvou nebo třech hodinách výstupu štěrkem jsme nahoře v sedle, mezi vrcholy Energie a Čimtargy. Fotka s Energií – co víc chtít pro lidi, kteří se většinu života motají kolem jádra.  Cesta dolů je sice pro plíce příznivější, ale objevuji nový sport, nazval jsem jej rocksurfing.

Jste na hromadě nevytříděného štěrku s velikostí kamínků od milimetrů po desítky centimetrů. Když zapíchnete svoji nezbytnou hůl, tak vám zmizí do třetiny, svah má odhadem tak 30 stupňů a máte dvě volby: krok – sun – krok, což vede k tomu, že své boty pořád vytahujete ze štěrku.

Nebo se poddáte přírodě a využijete vlnu, která se při správném našlápnutí pod botama vytvoří. Po té vlně jedete nějakých deset metrů a snažíte se pohyb řídit jako na sjezdových lyžích. Rocksurfing. Pak je ještě jedna možnost, kterou využil nově vzniklý otec rodu a vzal ten sestup během. Do půlky mu to vycházelo, intermezzem byla kombinace pádu, salta a mizení v hromadě prachu. Naštěstí dítě se nestalo sirotou a mládenec se vítězně smál na nás… konzervy.

Sestup k jezerům Alaudyn

Jezero Kulikalon, 2800 mnm

Obraz pátý: Voda

Fyzika učí, že jsou tři skupenství vody. Jsou. Ve Fannských horách ale jakoby každá molekula vody měla privilegium být unikátní. Jednou tyrkysově modrá, jindy zelená, obojí patrně přítomností minerálů a řas. Nebo také jílovitě kalná jako v jezírku Mutnoje, kde vody z ledovce tečou přes podloží, které vymývají a zrníčka horniny jsou pak ve vodě rozptýlena.

Tekoucí v divokých říčkách z ledovců, mizející v morénách a tryskající pod nimi do další bystřiny. Neustále se měnící trasy vody po štěrkových údolích ukazují na divoká období jarního tání. Fannské hory jsou přístupné mezi červnem a koncem září. Mimo tuto dobu zde vládne sníh, led, voda a podmínky neslučitelné s životem.

Ledovce se plazí do údolí, někdy bílé, jindy šedé od hornin a prachu. Voda je také příčinou značné nestability skalních útvarů. Několikrát jsme slyšeli padat skalní laviny, jednou dokonce dost blízko, naštěstí na druhé straně kopce. Pravděpodobnost, že něco na vás v noci spadne asi není příliš veliká – hory jsou rozsáhlé a to, že občas je slyše padání skal tu pravděpodobnost příliš asi nezvyšuje, ale stejně – člověk jde spát do stanu a kouká, odkud by co mohlo spadnout…

Výhled ze sedla Čimtargy (4750 mnm)

Obraz šestý: Pohostinnost

Cesta nás vedla kolem jednoho z rychle tekoucích potoků, z druhého břehu na nás mával muž, který tam byl se svým synkem a osly. Seděli, jedli, zvali nás posedět s nimi. Zarostlý mladý muž nás vybídl k posezení a ulomil každému kus chleba. Tentokrát byl tvrdší a stejně chutný, chléb se peče zhruba na dvoutýdenní období. Ti lidé se rozdělili s námi, neznámými cizinci, ještě nás naučili ten chléb jíst – bylo potřeba jej namočit ve vodě toho potoka. V hlavě proběhla rovnice: když spousta rychle tekoucí čisté vody potká na cestě tu a tam nějaké zvíře, jaká je pravděpodobnost…?

Jsou chvíle, kdy člověk za zachování autenticity platí akceptování nízké pravděpodobnosti něčeho nemilého. A rád. Taky se nic nestalo. Ale možná za to může každodenní hlt slivovice, kterou mi každé ráno hned po probuzení (brrrr) úspěšně nabízel můj kolega. Ještě mi k tomu vždy zazpíval: „Každý nový den vítáme panákem“. Dezinfekce ovšem fungovala.

Zpátky k pohostinnosti místních. Několikrát jsme byli pozváni místními pastýři na jejich letním bydlení. Vždy na čaj a vždy k tomu bylo něco neskutečně dobrého – kozí jogurt nebo tvaroh ve formě koulí, které se pak suší na slunci do tvrdého stavu. Několika koulím jsme nedali šanci být usušeny, byly skvělé. Byli jsme rádi, že jsme ještě doma nakoupili sladké tyčinky poslední záchrany. Zachránily nás, ale ne od smrti hladem a vyčerpáním. Spíš od pocitu, že těm skvělým lidem nemáme co dát na oplátku.

Pastýř dělící se o chléb

Obraz sedmý: Oslíci

Jste ve výšce, kde neroste ani travička, každý krok je na kameny roztodivných tvarů nebo do hlubokého štěrku. Sklon svahu odpovídá černé sjezdovce. A tím jde karavanka zvířat s dlouhýma ušima, pokrytých pestrobarevnými přikrývkami, naložených vaky s desítkami kilogramů obsahu. Jestli je někdo morálním vítězem života ve Fannských horách, tak to jsou pro mě oslíci.

Vytrvalí, efektivní, věčně hladoví, opečovávaní svými páni (ti šťastnější), bití holemi (ti šťastnější méně často a méně silně), chytře hledající cestu. Všiml jsem si, že jsou situace, kdy i ten nejpřísnější pohaněč dá na jejich názor, kudy jít. Oslíci s námi šli do výšky zhruba 4 000 m, nad ní už nošení všeho bylo na naší výpravě. Ale i tam jsme našli stopy po jiných oslících.

Oslíci jsou zde nepostradatelní

Obraz osmý: Uhlí

Řetezec mělkých děr v kopci, kolem kterého jsme šli, nutně přitáhl naši pozornost. Náš průvodce nám řekl, že to je povrchový výskyt černého uhlí. Ve výšce kolem 3000 m. Že to kdysi bylo dno moře nás přesvědčily slepence, které byly všude kolem. Také jsme se dozvěděli, že vláda tam poslala geology a zakázala jakoukoli další manipulaci.

A v naší diskusi se začal rozvíjet pravděpodobný scénář: průmyslová těžba prodaná nějaké zahraniční, možná čínské firmě. Číňané už na jiném místě těží zlato. Nehezký pohled. Možnost, že nádherné údolí s kopci plnými uhlí přestane existovat jako čirá krása a změní se na čiré peníze je poměrně vysoká.

Místním lidem asi přinese lepší dostupnost vymožeností našeho světa, pravděpodobně vykoupenou ztrátou tradičních hodnot – toho jsme byli svědky v jiné vesnici na konci naší cesty. Člověku zůstává jenom doufat, že jim přinese alespoň materiální užitek, a ne jenom těžkou dřinu za pár centů.

Černé uhlí na povrchu

Obraz devátý: Všude potkáš Čecha nebo Slováka

Stoupám k Mutnému jezeru, nikde ani živáčka, zdržel jsem se focením. Nevadí, kolegu a doprovod doženu za pár minut. Už je vidím, stojí na hraně obzoru u Mutného jezera… ale moment, je jich tam o jednoho víc. Přijdu blíž a ozve se: Dobrý deň 🙂

Manželský pár s Nitry tady v zemi nikoho ve výšce kolem 3500 m táboří a vyráží na denní túry. Patří do skupiny, ze které jsme den předtím potkali dva slovenské horolezce chystající se na Čimtargu. Byli skvěle sžiti s místními, do večera jsme slyšeli jejich slovenskou ruštinu, kterou prokládali vodkou s čajem z místních zdrojů.

Střih, scházíme už po treku do vesnice, ve vesnici kempují dva lidé, zelené vojenské maskáče. Tipuji Němci nebo Češi. Igelitka zvoucí česky k nákupům v Kauflandu to vyřešila. Jdou nahoru, trochu je varujeme, že cesta bude dost náročná (viz rocksurfing, ale cestou nahoru). Žil jsem v domnění, že o Fannských horách se u nás téměř neví. Ví.

Cestou dolů od Čimtargy

Obraz desátý: Draci

Musel jsem jet až do Tádžikistánu, abych objevil, kde se schovává Brandy z www.alzbetaadrak.cz 🙂

Že kouká mile?

Co říct na závěr? Třetí nejvýše položená země, plná skvělých, přátelských a neskutečně pohostinných lidí, dechberoucích hor a jiskřivých vod. Trek byl solidním sportovním zážitkem, ale to podstatné si myslím odvážím ze setkání s lidmi.

Rámují je dva momenty: starý pastýř s vnukem doprovázející desítky koz a ovcí, stoupající údolím a radostně mávající na pozdrav. Druhým extrémem byl mládenec v jedné vesnici, který na nás vychrlil rusky svá trápení – málo práce, nutnost jezdit do Ruska…

A vlastně ještě jedno, které proběhlo bez slova či posunku. Jak jsme stoupali údolím, potkávali jsme pastýře, kteří se stěhovali z letních pastvin do vesnic. Na oslících naložených nákladem a vezoucích ženy a děti. Bylo nemožné bez pocitu trapnosti fotografovat tváře žen, které vyjadřovaly naprostý nesouhlas.

Ale jedna mi zůstala vyryta do paměti jako obraz: Mladá matka na oslíku, šátek přes hlavu a čerstvě narozené dítě v náručí. Nepřístupná tvář bez emocí, kolem vířil prach. Vánoce v brzkém tádžickém podzimu.

Madona – pastevci se stěhují na zimu do vesnice