„Ari, stůj!“ volám při procházce na fenku, a ta se rezignovaně zastavuje. Je jí jasné, o co jde – zase jí budu rovnat ponožky! To, co mi v létě přišlo jako drobná nehoda vyrostlo v opravdový problém – a oponožkovaného psa.

Byl horký den uprostřed července a já vzala psy k rybníku, aby si zaplavali. Ari se normálně vodě vyhýbá, ale za klackem do rybníka skočí i s rozběhem. Rex má vodu rád, ale plavat byl ten den poprvé. Během radostné půlhodiny Rex ukázal, že umí plavat, i když technikou za Ari jednoznačně zaostával. Když lezla Ari z vody nakonec ven, zahlédla jsem na její patě drobnou krvavou ranku.

„Asi se odřela,“ napadlo mě cestou k autu. Nebylo by divu, břeh rybníka je lemován velkými kameny. Doma jsem ranku na vnější straně paty standardně ošetřila a v podstatě to pustila z hlavy. Jenže ranka se nehojila a po nějakém čase se ukázalo, že na druhé noze to vypadá podobně. To se mi už přestalo líbit a konečně jsem se na problém podívala zblízka. A sakra, jsou to otlaky!

Ari s pevně obvázanými ranami

Veterinář moji amatérskou diagnózu potvrdil. Dostala jsem mastičku s tím, že to bude běh na dlouhou trať. Což se bohužel naplnilo. Otlak znamená v podstatě dva propletené problémy: snadno se zraní a velmi špatně se hojí. To proto, že ztvrdlá kůže není dostatečně prokrvovaná, není pod ní skoro žádné podkoží, ale rovnou kost. Normálně stačí, aby člověk psu otlaky občas promazal mastičkou, jinak mu nevadí.

Ale jak se jednou poraní, je zle – právě pro to velmi špatné a pomalé hojení. Ránu dokáže znovu oteřít i běžné olíznutí. A v našem případě si ránu nelízala jen Ari, ale horlivě ji ošetřoval i Rex. Bylo tedy třeba rány přikrýt – a přitom se nejlépe hojí, pokud na ně nic netlačí. Něco vám řeknu – udržet obvaz na psích patách není vůbec žádná legrace! Už zvládnout tvar a pohyb postižené části nohy je tristní, ale když se k tomu přidá ještě snaha druhého psa jakýkoliv obvaz sundat, hraničí krytí rány s šamanismem.

Detail

Ušetřím vás výčtu slepých uliček a řeknu vám jen výsledek:)) Pokud má Ari zrovna otevřenou ránu, kterou je potřeba sterilně krýt, dávám přes ni gázový čtverec nebo větší náplast, potom patu omotám pružným „lepivým“ obinadlem a výsledek zajistím ještě tenkou leukoplastí – páskou omotanou do osmičky – tedy smyčka pod hleznem přejde ve smyčku nad hleznem. To je bezpečné a vydrží. Jen to stiská nohu víc, než je nutné, tedy beru to jen jako rychlé řešení pro zacelení rány. (Součástí opatření je vykrákat Rexe za kožich kdykoliv se to z Ari snaží strhnout:))

Zásoba ponožek

Jakmile se rána zahojí, zůstane kůže na otlaku ještě poměrně dlouho (klidně deset dní až dva týdny) velmi křehká, což znamená, že sebemenší lízání nebo drbnutí v podrostu otevře další ránu a můžete začít s léčením od začátku. Jinými slovy – kůži je pořád třeba chránit, ale pokud možno hodně volně, aby na ni nic netlačilo. Řešením je (aspoň pro nás) ponožka s ustřiženou špičkou. V případě Ari pak je to dětská ponožka velikosti plus minus 21, ideálně s hodně stahovací kotníkovou částí, jakou mívají ponožky pro sport.

Ari s ponožkami

Samotná ponožka však moc nedrží (experimentálně ověřeno:)) a ztracená bývá k nenalezení. A to i v uzavřené zahradě – Rex je určitě schovává! Je třeba tedy opět používat leukoplastovou pásku. Aby netlačila na šlachy, obtáčím ponožku jen dole, pod patou, nad tím ustřiženým koncem. Je potřeba to kontrolovat a občas ponožku povytáhnout – viz úvod článku. Získá se tak solidní výdrž – pokud psi nedělají moc velké pestvy, vydrží to cca 24 hodin, kdy nohu zkontroluju, máznu mastičkou a aplikuju nové nebo vyprané ponožky. Samozřejmě ponožky jsou v tomto případě rychle spotřební zboží, nicméně pokud koupíte nějaké levné, vychází to stále finančně lépe než ten smrštitelný obvaz, který navíc ránu stiská.

Nijak jí to nevadí, myslím, že je už ani nevnímá.

Momentálně jsme ve stádiu, kdy má Ari paty na první pohled zahojené, ale ponožky nosí stále. Opakované otevřené rány mě poučily, že je lepší s ponožkami nějakou dobu vydržet. Samozřejmě dalším opatřením by mělo být přinutit Ari důsledně využívat vnější i vnitřní pelíšky. Což je pro ni z neznámého důvodu problém – to zvíře klidně leží na podlaze vedle pelechu a ani moje povelování to ne a ne změnit.

Podmínkou takového ošetření je samozřejmě ochota zvířete oblečení snášet. To je něco, co učím své psy už od Nazgúlích časů. Dost hrozná zkušenost s Kazanem a velkým plastovým límcem (vztekle s ním rozbíjel vše v okolí a odmítal v něm jíst a pít) mě přesvědčila, že límec musí být až ta úplně poslední možnost. Zatím se nám to vyplácí.

Ari se na vycházkách normálně směje, ponožky neřeší 🙂

A tak se dnes ptám na vaše zkušenosti – jak s péčí o otlaky psů (nevím, kočky to asi nemají – jsou lehké?), tak s různými způsoby dlouhodobého krytí ran. Pojďme dát hlavy dohromady a vznikne tu opět místo, kde se sejdou užitečné zkušenosti pro ty, kdo problému čelí poprvé.

Věřte, že na Dedeníku jsou znovu a znovu čteny i velmi staré články! 🙂