Březen až říjen je doba veřejných akcí pod širým nebem, kterých se pilně účastní i naši netopýři. Jakpak se jim letos dařilo?

Netopýří stánek obvykle nabízí ukázku živých handicapovaných netopýrů, prodeje a informačních letáků. Někdy přibude naučná stezka a kvíz nebo dílnička pro děti. Záleží na pořadateli, našich kapacitách a očekávanému množství návštěvníků, které zase závisí na propagaci a počasí. Jsou akce, kam za celou dobu přijde několik desítek lidí a na stánku stačí jeden člověk. Také jsou akce, kde je nás na stánku šest, několik hodin se nezastavíme a pořadatelé odhadují návštěvnost v tisících.

Právě na jedné takové akci jsem se před několika lety seznámila s netopýří záchrannou stanicí. Ostatně, šíření povědomí o netopýrech je cílem stánku.

Na dvě velké akce se chystám letos na jaře. Účastní se jich spousta různých organizací a v minulých letech přišly tisíce lidí.

Hamerský rybník (foto Milena Davídková)

Den Země

Vstávám a balím. Mariella má po ránu přítulnou náladu. Beru s sebou ji i Juliána.

Pokladna, zboží. Svačiny a pití pro mě a pro netopýry. Odměny. Otevírám netopýří šuplík a beru krabičku se zophobáky. Vedlejší krabička se cvrčky má nedovřené víko.

TO NEE!

Několik cvrčků vidím v mezerách mezi krabičkami, schovávají se ve stínu. Sbírám je pinzetou. Nejdou dobrovolně.

Tajně doufám, že se mi další nenastěhovali za postel.

Marielle náladu nezkazila ani dlouhá cesta autobusem a kilometr pěšky do konce. (Mně ano.)

Rozbalujeme stánek. Vedle nás se usidlují z jedné strany geologové, z druhé stánek jógového studia. Rozkládám prodejní část, aranžuji zboží a cenovky, na viditelné místo stavím pokladničku netopýří sbírky.

Jeden geolog se zvědavě přijde podívat na netopýry. Mariella se od něj nechá pohladit po zádech.

Na ukázku máme celkem osm netopýrů. Čtyři jsou rezavé holky. Jsou zvyklé na lidi, hlazení, ukazování křídel a ukázkové krmení pinzetou. V boxech na ukázku dva droboučcí hvízdaví. Mariella bude většinou na ukazování v boxu, pokud přijde skvělá skupina lidí, jsem připravena ji vzít na ruku a ukázat. Po zbytek času budu u prodeje.

Naše netopýří stezka (Foto Milena Davídková)

Pak přijdou davy, stánek s bubny nahoře na svahu spustí celodenní produkci, další kapela začíná zkoušet nástroje na pódiu. Všechno jsou to hluboké zvuky, které netopýry nezajímají. Začínají chodit lidé. Mariella vykukuje z úkrytu. Ukazuji, jak si netopýří velcí umí ulovit z krabičky zophobáka. Vzápětí jeden z nich červa pustí a o druhého se oba začnou přetahovat a hádat. Kolegyně pinzetou chytá spadlého a rozřešuje spor. Diváci mají atrakci.

Do parku přichází ještě více lidí, na pódiu startuje program. Marielle se velké akce nelíbí. Krátce po začátku programu rezolutně zaleze do úkrytu a nejde se ani najíst. Z boxu ji vytahovat nebudeme. Blaho zvířat je nejdůležitější.

Rezavé holčičky jsou na celodenní akce zvyklé, ale nemají nekonečnou výdrž. Kolem třetí odpoledne začínají být protivné. Snižujeme počet ukázek na čtyři za hodinu a rezavé holčičky se střídají. Půlhodinové pauzy v klidu v zadní části stánku jim jdou k duhu, začínají mít lepší náladu.

Kolem půl páté nápor účastníků polevuje. Celkový hluk se trochu snížil. Mariella vyleze z úkrytu a jde se najíst. Lidé u stánku mají na co koukat, než bude další ukázka. Když se Mariella schová, dávám do misky dva zophobáky. Žádný zájem.

O čtvrt na šest balíme stánek do auta a loučíme se. Hledám co nejpohodlnější spoj na cestu domů. Moji netopýři mají všechno plné kecky.

V autobuse slyším žvýkání. Oba zophobáci zmizeli.

Návštěva u sousedů geologů

Mikroklima

Následující akce se koná v pracovní den, což neznamená menší počet návštěvníků. Spíše naopak. Dopoledne obvykle chodí třídy z místních mateřských a základních škol, případně po menších skupinkách starší školské děti. Odpoledne pak spousta dětí chodí znovu, tentokrát s rodinami.

Ráno nakouknu k Marielle a Juliánovi. Jakoupak mají náladu? Mariella je mimo úkryt. Dobré znamení. Budou hlavně na ukázku v boxu. Dokonce i ucho nebo čenich vykukující z úkrytu jsou rarita, netopýry velké jinak uvidíte jedině na dálku na fotografii nebo webkameře.

Přijíždíme asi hodinu před začátkem akce. Na místě nacházíme složenou kostru stánku. Sousední stánek je na tom podobně, takže si vzájemně pomáháme se stavbou. Technici nám přivezli střechu, ještě čekáme na bočnice. Jsou dobré proti slunci a případnému dešti. Sháníme stoly a lavičky. Na stůl rozkládáme látkové ubrusy, aby pod stánkem vzniklo tmavé klidné místo pro odpočívající netopýry. Rozkládáme prodejní stánek, letáky, netopýří stezku, kvízy a ceny za ně. V ukázkové části jsou v boxech k vidění moji netopýři velcí a dva netopýři hvízdaví. Vedle se budou střídat tři dvojice netopýrů rezavých.

První školková třída dorazí těsně před začátku akce. Následující dvě a půl hodiny se prakticky nezastavíme.

Děti si hladí netopýry, prohlíží prodej. Některé už umí číst a po skupinkách jsou luštit kvízy. Ukazujeme jim, kde mezi stromy visí netopýří stezka. Některé ji nenajdou. Zjišťuji, že mezi stánkem a stezkou zaparkovalo velké policejní auto. Výborný orientační bod.

Netopýří dílnička (foto Milena Davídková)

Mariella občas vyleze z úkrytu a jde se najíst. Několikrát se dokonce objeví Julián, vrhá se s roztaženými křídly na misku a honem zpátky do úkrytu. Mám radost.

Pak je půl dvanácté, děti se vrací do školek a škol na oběd. Máme čas si dát kafe a doplnit vodu. Jdu navštívit stánek s výbornými koláči. Stánek má prakticky vyprodáno a čeká na další várku. Uzmu poslední jahodový koláč. Máme za sebou necelé tři hodiny akce, zbývá ještě šest. To bude divočina.

Ne tak docela. V průběhu totiž probíhají vystoupení sokolníků s dravci a policistů a vojáků s cvičenými psi a koňmi. Když vystupují sokolníci, mají ostatní stánky prakticky pauzu. Zato začíná být vedro. Zkoušíme větrat stánek, aniž by nám do něj šlo přímé sluneční světlo. Posouváme stůl do stínu.

Ve tři přichází další vlna návštěvníků. Děti z rána přivedly rodiny.

Mariella občas vystrkuje z úkrytu ucho nebo čenich. Sem tam vykoukne křídlo. Skrz perlinku pod dečkou prosvítají bílá bříška. Jedno je pořádně napucnuté.

Šestice netopýrů rezavých už je v zápřahu s přestávkami šest hodin a začínají být unavení.

Čas se divně vleče. Hodinu je půl čtvrté, a pak najednou půl páté. Je opravdu horko. Projevuje se i na dětech. Dvě skupinky se vrací s tím, že nenašly netopýří stezku. Zvláštní. Ukazuji jim znovu směr.

„My nenašli policejní auto,” sdělí mi třetí skupinka hned při návratu z neúspěšného hledání. Ohlížím se skrz mezeru mezi plachtami. Zrada! Policajti přeparkovali orientační bod!

Po celodenním provozu je lidská část stánku zralá zalézt do postele ideálně na celý příští den. Ta okřídlená už je zalezlá v úkrytech. Pár desítek minut ještě sklízíme stánek.

Náhodná netopýří stezka v Praze

Intermezzo

Protože pozítří běží dvě paralelní akce a na jednu jedu já, dostávám s sebou část zboží a jednu dvojici netopýrů rezavých. Tedy netopýrek.

Jmenují se Vlašimka a Edita a nechají se bez cavyků a kousání přendat do většího boxu. Po celodenním zápřahu jsou určitě rády, že po nich už nikdo nic nechce.

Druhý den ráno je stěhuji do ložnice, kde by měl být větší klid. Večer věnuji půlhodinku zvykání na můj pach. Dostanou najíst, pak si je obě vysazuji na rameno a jdeme spolu koukat na film. Holčičky šmejdí. Probíhají skrýší pod vlasy. Pak se mi jedna pověsí na levé rameno, přesně tam, kde ráda visí Mariella. Za chvíli se k ní přitulí druhá.

Jsou roztomilé.

Netopýří rezaví jsou nejčastějšími hosty nejen u mě doma, ale také v záchranné stanici. Ostatně právě proto dostala název Nyctalus, podle latinského Nyctalus noctula (familiérně nyktal). Netopýry rezavé také nejčastěji uvidíte na různých netopýřích akcích a programech, protože ze všech sedmadvaceti českých druhů je nejsnadnější je ochočit a zaučit. Zástupkyně tohoto druhu Fany a Rebeka byli první netopýři, které jsem zatoužila mít doma.

Ale proč dělat věci jednoduše, když to jde i složitě?

Spoustu let jsem mívala doma potkany. Žilo jich u mě několik desítek. Přestože nebylo těžké sehnat vymazlená mláďata s průkazem původu z chovatelských stanic, spočítala bych taková na prstech rukou. Velká část mých zvířat byla adoptovaná v dospělosti. Spousta pocházela z laboratorních chovů, takže měla nejen trochu víc divoké krve než běžný laboratorní nebo domácí potkan, navíc vůbec nebyla zvyklá na lidskou ruku.

Když už mám mnohaleté zkušenosti s komplikovanými zvířaty, proč nemít doma dva příslušníky komplikovaného druhu?

Netopýr velký neboli Myotis myotis (familiérně myoťák) ve většině případů nejde ochočit. Musíte být zvlášť opatrní, protože umí otočit hlavu do nečekaných úhlů a kousnout. Musíte být zkušení, abyste už poznali, kdy začíná netopýr projevovat nelibost.

Stručně řečeno, ideální domácí mazlíček! 🙂

Noční Kačina

Na další akci vyrážím jen s Editou a Vlašimkou. Moje dva chlupaté chomáčky ještě mají odpočinkový režim. Mariella přece jen s akcemi začíná a je to starší dáma.

Kolegyně s sebou má další dva rezouny a jednu… netopýrku parkovou! A to zrovna přítulnou a hodnou, jako byla kdysi moje dočasná svěřenkyně Pipouška. Podobný tmavý chomáč chlupů — jen s jedním křídlem nenávratně poškozeným. Akce je celkem velká a máme se co otáčet, takže si holčičku nestihnu ani pořádně prohlédnout.

Noční Kačina (nzm.cz)

Domů se vracíme v noci. Editu a Vlašimku si odváží kolegyně, zítra poputují domů.

Cestou si uvědomím, že jsem před odjezdem nenachystala Marielle a Juliánovi večeři.

To zase bude tichá domácnost.

Netopýří noc

Na další akci jedu až v září. Začíná podzimní netopýří sezóna. To znamená…. Netopýří noci ( ODKAZ: https://www.netopyrinoc.cz/ )!

Ten den má Mariella dobrou náladu. Takže beru netopýry.

Místo je výborné. Sportovní areál s restaurací, rybník a dobré vypouštěcí místo nedaleko. Slunečné počasí. Věším netopýří informační panely na obvyklá místa. Kromě netopýřího stánku ještě rozkládáme dílničku. Budu u stánku.

Už před začátkem akce se objevují první zvědavci. Sotva dověsím panely, už si je někdo čte. Výborně. V ukázkové části už je několik dvojic (resp. Trojic) netopýrů rezavých. Boxy „jen k dívání“ jsou tentokrát tři, jedna kolegyně přivezla netopýra pestrého, který se u nás léčí.

Ukázka netopýrů

Mariella visí… mimo úkryt? Dobré znamení! Budu ji průběžně sledovat. Mezi „omuchlejte mě” a „sežeru vás” je u netopýra velkého docela malá hranice.

Kolegyně ukazuje netopýry rezavé. Všichni jsou velmi přítulní a mazliví, hlavně pokud mají u tlamy jídlo a můžou se nacpávat. Pak je matlající lidi vůbec netankují.

Zatímco si lidé hladí jednoho netopýra, nad boxem se objevuje rezavá hlavička jeho spolubydlícího.

„Utíká,” upozorňuje mě jedna malá návštěvnice.

Shodím prchajícího netopýra zpátky do boxu. Nikam nejdeš!

Sedět u prodeje je role, jejíž náročnost nikdy neodhadnete předem. Někdy se nezastavíte několik hodit v kuse. Někdy prodáte jen několik kusů zboží.

Tentokrát se střídají extrémy.

Čtvrt hodiny se nic neděje. Slyším, že kolegyně mluví o lovu ve vzduchu a na zemi. Mám nápad. Strkám do boxu k mým dvěma lovcům krabičku se zophobáky. Za chvíli cvaknou dvě nekompromisní čelisti a jejich majitelé ihned mizí v úkrytu. Ze své pozice vidím jen Juliánovo světlé štíhlé bříško. Mám radost. Julián nejspíš taky, zophobáky miluje.

Pak se objevuje zájemce o netopýří ozdoby. Už několikátý, to je neobvyklé. Dávám drobné předměty do malého igelitového pytlíku. Mezitím musí kolegyně odbavit dalšího zájemce o koupi netopýřího suvenýru. Kde se tady vzali tak najednou?

Nápor pomine. Průběžně vypomáhám u kvízů, kde se také buď nic neděje, nebo se nahrne několik řešitelů najednou.

Najednou… kolegyně mluví s účastníky o stárnutí netopýrů a zubech! To je Mariellina chvíle. Obíhám stánek, kontroluji náladičku. Mariellu beru do dlaně. Je zvyklá na akcích dostávat jídlo, takže začíná echolokovat a brebentit. Zuby jsou hezky vidět.

Syčák

Téměř končíme. Poslední skupinky se městnají u ukázky netopýrů. Obdivuji tiše kolegyni, že ještě neztratila hlas ani energii. Dva účastníci se ptají na… netopýří články na Dedeníku?

Čtenáře neznám z komentářů, označují se za „zádubáky”. Pojem slyším poprvé. Znám jej jako „tiší šmíráci”. Některé věty si pamatují doslova. Nestačím zírat!

Mariella má ještě dobrou náladu, takže ji poněkolikáté ukazuji.

Když balíme, Mariella leží na boku pod úkrytem a nehýbe se.

To snad…

Jakmile otevřu box, otráveně zvedne hlavu. Asi se tak najedla, že se neudrží ve visu. Anebo se jí zachtělo spaní na zemi, ideálně ve fleecové dece, kterou ovšem lidé s pomalým vedením nedodali.

Konečně máme chvilku čas se pobavit mezi sebou. Přišla kolegyně, která si obvykle bere do péče netopýry pestré. Předloni k ní odcestoval i Syčák. Ptám se jí na jeho osud.

„To je on,” odpoví kolegyně a ukáže mi pestráka v boxu.

Za celou dobu ani jednou nezasyčel, takže jsem ho nepoznala. Už je u nás téměř dva roky a na lidi si trochu zvykl. Křídlo se hojilo pomalu. Ale snad se mu už blíží termín odletu.

Syčáčku!

Ne, neomuchlám tě ani neopusinkuji, máš zůstat netopýr divoký a já bez děr na piercingy.

Jako zlatý hřeb večera probíhá vypuštění mláděte, které se narodilo netopýrce rezavé s trvalými následky zranění u nás ve stanici, a jeho adoptivní tety.

Kluk vyletí najisto. Tetu napoprvé stáhnou k zemi následky časů hojnosti. Napodruhé udělá nad zemí povážlivý oblouk. Oba netopýři mizí do noci.

Celá dojatá jedu domů.

Mariella se doma rozplácne na bok, ani do úkrytu nezaleze.

Zítřek bude značně odlehčovací.

Co si asi myslí netopýři?

Můj druh je náladový a vůči lidem asociální a nehodí se moc na ukazování lidem, říkali.

Moje člověk je vědec, a tak hypotézu zkusila ověřit. Když už mám ráda návštěvy, proč bych nezvládla i předvádění se na stánku, že jo? Trvalo jí celý rok a tři čtvrtě, než na to přišla.

Lidi jsou takové… tupé pomalé stromy. Musíte jim dávat jednoduché pokyny.

Visení mimo úkryt: chci se nechat omatlat.

Zalezení do úkrytu: nechci.

Klidné sezení v ruce: můžete hladit.

Zalezení pod druhou ruku: Nesahat.

Nadávání: Chce se mi čůrat, máš přesně 0,3 s na to přendat mě do boxu.

Pozn: V 60% případů to člověk nestihne.