Mluvím do telefonu a mluvím přísně. Jednoho z mých dospělých synů postihla viróza, takže kromě zopakování obvyklých zásad boje s vlezlými viry, ještě dodávám: „A koukej to vyležet! Aspoň ty dva dny, lépe tři. Nebo ti to tělo později pěkně spočítá!“ Jako mně, mohla bych dodat, ale nechci být patetická.
Slyším souhlasné zvuky, ale v zásadě vím, že jsem mohla šetřit dechem. Stejně se zařídí po svém. Jako jsem to dělala já, když mi to samé říkala moje maminka. Ostatně, kdyby byly zkušenosti skutečně přenosné, svět by dnes vypadal úplně jinak.
Až teď, když sčítám škody, si říkám, co všechno jsem měla dělat jinak. Jak moc mi pomáhá, když si nenechám v běhu virózu rozrůst, ale pěkně se hned schovám do pelechu, a celý ten počáteční útok s podporou bylinek, medu a zázvoru prospím. Obvykle stačí dva dny, a to nejhorší odezní.
Jenže pak si vzpomenu, jak to chodilo od chvíle, kdy člověk dospěl a převzal odpovědnost za svůj život. Práce, děti… děti, práce. Pokud byly děti malé, výpadek v péči by nejspíš omluvila jen hospitalizace. V práci to bylo trochu snazší, ale pokud jsem si musela čas od času brát ošetřovačku kvůli dětem, obvykle jsem neměla moc chuť mizet z procesu i kvůli sobě.
Když si vzpomenu, kolikrát jsem jela nemocná i na dovolenou s tím, že tam mi bude brzy líp! Dnes bych si dala pár pohlavků, ale dovolené bývaly vzácné, a přece o ni nepřijdu kvůli nějakým virům, ne? Popravdě, čím víc jsem se v duchu vracela do své hektické minulosti, tím slaběji moje dnešní – správné – zásady zněly.
Ale jedno vím jistě: kdybych si tenkrát nechala to zhmožděné koleno dát do sádry, nemusela jsem dnes při špatném počasí chodit jako Joffre de Peyrac. Jenže… tenkrát jsem si to samozřejmě nemohla dovolit. Kdo by za mě řídil auto? 🙂
Eh, dnešní otázka je nasnadě: také přecházíte a cítíte následky? 🙂 Pokud ano, snažíte se ty mladé a dosud zdravé varovat?
Jasně že nepřecházet a vyležet, jenže! I když jsem třeba doma, pokaždé nejdřív ještě rychle udělám to a pak zase ono, a ležení odsouvám. To už mě choroba musí úplně skolit, abych ležela. Když mě klid na lůžku přes den tak strašně nebaví! 🙂
Řekla bych, že je to normální forma nepřecházení – ležíš, když můžeš, hlavně, že nejdeš do práce 🙂
hančo, co štěně? Malý strakatý Culek? 🙂 Kdy nám ho představíš? 🙂
No jasně, že jsem přechodila kde co, ve zralejším věku jsem už tak blbá nebyla, ono se to v práci nepo 🙂 a holky na mne stejně zahlížely, že na ně prskám :-). Teď, když na mě leze chcíp, prostě zalehnu. No jo, ale on obvykle leze na nás na oba a musí se stejně jít nakoupit, něco uklohnit, pro dřevo… tak se střídáme a pořádně to nevyležíme ani jeden.
A říkat Markovi něco o neschopence, to je jak házet hrách na zeď. Akorát covid ho donutil, to fakt přechodit nešlo.
Jak píšu výše… skutečně něco vyležet, to se dospělému povede málokdy. Pokud ale má aspoň ten jeden den, kdy je to nejhorší, tak i to se počítá. 🙂
Zdá se ,že i já jsem oběť lastní blbosti a nízkého sebevědomí,protože jsem celý život poslouchala výhružky,jak nás nahradí davy stojící za dveřmi,prosící o můj flek,vekomožné panstvo nade mnou a to nemluvím a každodenním šíleném stresu,kdy jsev zaměstnání očekávala telefon,že si mám přijít prosyna,protože má momentálně naměřenou zvýšenou teplotu a já musím k dotorce pro tzv. paragraf a ještě přestát ošklíbání domtorky a sestry. No, nic, raději nevzpomínat. Po covidu je po mně jak po žabě,dva roky. Udělejte všechno abyste nic nepřecházeli,není to k ničemu.
Šiš, ty překlepy, ach,jo, sorry.
Už jsi si všimla, že jsme hodně často (dá se říct obvykle 🙂 ) u pc ve stejnou dobu ? Zajímavé :-))))))
Jasně. Souznění blízkých Setkání Neskutečné! 🙂
Jenny, máš absolutní pravdu – já byla taková hrdinka, tak moc to beze mě (ehm) nešlo, že jsem šla po salmonelóze do práce moc brzy a jak jsem měla pochroumanou imunitu, chytla jsem pravou chřipku. Což byl průser, jehož následky cítím dodnes.
nepřecházím a přecházet nebudu. na to se mám moc ráda, abych jako přichcíplá ještě někde spadla nebo zakopla o dveře 🙂 hlavně, když jsem takhle načatá, nemyslí mi to a nejsem pracovně k ničemu. nemůžu dost dobře vykládat ostatním o bezpečnosti práce, prevenci úrazů, ochraně zdraví a pak dělat pravý opak sama :-; když začátek chcípu ošetřím bylinkami a pelíškem za účasti všech koček, většinou stačí dva tři dny a je po chcípu. když ne, není zbytí a musí se k doktorce.
Evo, máš pochvalu na obě ramena 🙂 Je lepší k tomu dojít dřív, než se to člověku vrátí jako vypasený bumerang (díky, Netopýrko, to je skvělý příměr:))
díky, díky 🙂 možná i proto, že jsem měla kliku na bezvadného obvodního doktora a takové velitele v práci, kteří šiřitele bacilů (= přecházeče ) nechválili 🙂
Tak to jsou (byli?) vzácní šéfové! 🙂
jak byli, tak i jsou 🙂
Můj tatínek, který za mlada přechodil zápal plic, (protože mladý muž vydrží všechno, že?), jako následek dostal TBC a to už se přechodit nedalo, mne naučil, že nemoci se nesmějí přecházet. A to dodržuji, tvrdě.
Alex, jsi příklad člověka, který dokázal akceptovat dobrou rodičovskou radu, aniž si předtím musel no… natlouct. Ale je fakt, že tatínek měl v ruce (či spíš na plicích) silný argument…
Ono bohužel na mláďata, hlavně ženského pohlaví, se hrne tolik nevyžádaných „dobrých“ rad jdoucích k duhu pouze raditelovi, že se ty dobré v tom ztratí.
A co si budeme povídat, taky jsem po několika letech nevydumala, jak ta mláďata naučit, aby na sebe byli opatrnější a že se jim přechozený úraz může za dvacet let vrátit jako pěkně vypasený bumerang.
Věřím, že ani svého času odstrašující případy lidí v televizi, co přechodili chřipku a skončilo to transplantací srdce, neměly moc velký efekt „hm, zase hledají nepravděpodobné senzace, typická Nova“.
kamarádka a kolegyně z oboru přechodila ještě na střední škole angínu, protože ji doktorka nenechala doma ( komentář – to nic není, jen nachlazení). od 25 let nález na srdci 🙁
My jsme na střední přecházeli nemoci běžně, protože na nás učitelé řvali, že v spocialistické souzěži tříd v absenci jsme u dna (no, ono nás bylo ve třídě 39 a nepočítalo se to na procenta), dorostové oddělení bralo dovnitř pacienty po pěti (aposň že kluky a holky vlášť). Málokdo byl uznán nemocným. Kamarádkja po přechozeném zápalu plic měla srůsty a dorostové to odmítlo uznat. Matka ji odtáhla ve špatném stavu do vojenské nemocnice a dál se léčila tam, takže když neměla papír od dorostového, chtěli jí to dát neomluvené…
se mi to díky tobě vybavilo..ano,u školní doktorky na dorostovém, taky po 3-5 dovnitř – všichni jsme byli simulanti…zase teda musím přiznat,někteří fakt byli….
Nooo, přiznejme si, u dorostové byli koncem čtvrtletí simulanti v přesile. Sestra hlídala, kdo v sesterně zakašlal, aby si někdo ten kašel nepřivlastnil 🙂 . Jinak u nás se též bralo po pěti, kluci-holky všechno jedno.
Máš pravdu, mezi lavinou sice (většinou) dobře míněných leč nevyžádaných rad se ty opravdu užitečné snadno ztratí.
NO, jak bych to… přecházela jsem, přecházím a asi i přecházet budu, protože kdo by šel se psy?! Jeníka nechci moc takovýma věcma zatěžovat (stačí, že je hlídá, když já hlídám!), protože když se já zvládnu vyhrabat na záchod, tak i ty psy na něj dovedu 🙂 🙂 !
A mládí nevybouřené dožene čas – už i Terka v kristových letech pochopila, že zlomená noha se lépe léčí v duchnách než v sedle 🙂 – zkusila oboje 😉
Ygo, to znám – se psima se prostě musí! Ovšem dnes mě dostalo tvé lakonické „zkusila oboje“ 😀
jo, doby, kdy mne nemluvící,s 40°C a oboustranným zápalem plic, odvezli z intru (vychovatelka), do špitálu sanitkou,kterou mi zavolali studenti, protože pochopili,že už je mi fakt moc zle a už to nedám (sloužily jsme ve dvou-já 4 odpolední a ranní v kuse..noc stará paní vychovatelka, co si chodila k důchodu přivydělat, protože ostatní popadaly na chřipky), aby děcka nemusela jet domů a my zavřít barák…utekla jsem jim z ešpitálu ještě tu noc…dostala jsem kalciovku na hlasivky a kapačku a pak podepsala reverz..musel ajsme ten pátek dosloužit a odeslat děcka domů..no,pak jsem 3 tejdny ležela doma v posteli,zle mi bylo..ládovala se práškama a balili mne do prizniců..je to 35 let a tehdejší studenti na to při srazech stále vzpomínají…už bych to neudělala..můj drahý nyní po covidu,unavenej,bez energie, ospalej,pošedlej..a to měl bezpříznakový průběh…do toho si samoléčí plotýnku (co nadělám)..to ýž trvá měsíc a furt bolí a furt…a půjde s ní? ne,.kdepak..co kdyby mu něco našli…jeho věta-tělo si poradí,mne dostala…zeptala jsem se ho,jestli to tělo,na to není starý…urazil ajsme jeho ego…jsem naštvaná, ale je pravda, že mám 7 let náskok..tak snad to taky pochopí 😉
Moje kamarádka na ‘jo, já tam pudu a voni mě něco najdou’ , zemřela. Když k těm, co jí něco najdou byla dostrkána, bylo už pozdě.
to jsem mu taky řekla…a dodala kamarádovo: každej trpí,jak je blbej.
Jé, to je skvělé! To budu používat 🙂
I já! A škoda, že mě to nenapadlo když to bylo potřeba.
Tohle taky miluju, ale u mojí a nejmladší generace jsem to už neviděla. Tam spíš ještě přetrvává „pošleme děti nemocné do školy, protože co by tomu řekli lidi, že mají zase absenci“ a sama jsem dokonce kdysi zažila pohoršování u dětí (!), že jejich spolužáci jsou doma a neroznášejí infekce po školách.
Sharko, to je naprosto šílená historka. Chápu tvoji motivaci, ale stejně… Brr.
Jo a zkušenosti jsou fakt nepřenosné.
Co já se naradila mladšímu synovi, ale musel si tu hubu nabít sám, aby pochopil.
I moje koleno by mohlo vyprávět… jak jsem si na lyžích ve Švajcu zlomila nohu a ukecala se, že je to jen výron… A po návratu na něj zapomněla, protože jsem stejně měla nechodicí sádru 😛
Synek mi ale přišel jako ještě větší magor, než jsem kdy byla já – ono taky mladí měli a mají víc šancí se tak projevit, že. Ale moc jsem mu do toho nemluvila, poměrně brzo jsem zjistila, že to fakt nemá cenu.
Zano, přechodit zlomeninu, to už chce opravdu výdrž 😀
Dnes už to vím DEDE, ale jako mladá samoživitelka s dvěma dětmi jsem chodila do práce i se 40 horečkami.
Po příchodu z práce jsem doslova omdlívala do postele.
Po týdnu jsem odpadla s těžkým zánětem průdušek, ze kterého se mi vyklubalo astma.
Od té doby se snažím nemoc vyležet.
Ale do práce jdu stejně, jak jen už to trochu jde.
Ovšem po výměně kolenního kloubu budu doma. To mě donutí.
Míšo, když on je život často prostě o tom, že když musíš, tak musíš. Hlavně, když jde nějakým způsobem o děti.
A s tím kolenem děj vědět, přidržíme ti palce ❤️ Každopádně moje pravé koleno je od toho úrazu před třemi lety pořád v mizerné kondici, ať jsem se snažila jakkoliv. Tak mu občas významně připomínám existenci endoprotéz 😛
My jsme tak léčili zlomenou nohu i Terky. Dva dny před koncem dovolené skočila z balkonu a Jeník tvrdil, že si jenom vymýšlí, protože se jí nechce chodit pěšky. Pak z toho byla sádra na půl prázdnin a od té doby jsme poctivě chodili ke Kašparům na chirurgii (nejprve ke starému pánu, následně k synu) i se záděrem 😉 (však chorobopis bych nechtěla nosit) a na talíři to bude mít Jeník i na smrtelné posteli 🙂
Ech, patří pod zanu
Přechodila jsem X viróz a obvykle si lehla do postele na jeden den, abych navečer vstala a jela do práce, protože majitelé jazykovek na mě ječeli, že zástup nemají. Inu…
Jak říká JJ, dohonil mě až covid, ovšem mně přivezli domů notebook a stejně jsem dělala to, co jiný dělat nemůže. Ale letošní jarní chřipku jsem prodělala doma. Sice s notebookem, ale doma.
Poté, co mě po covidu jakýkoliv virus okamžitě skočí do kloubů (já bych s citem dodala i do kostí, ale to přeháním – i když je to tak cítit:)), jsem mnohem ukázněnější! Minimálně první den ležím a většinou spím. Druhý den už neležím, ale jsem doma a chodím si lehnout 🙂 Třetí den už jdu obvykle opatrně se psima… v lese nemám koho případným prskáním nakazit. Práci vynechám jen tehdy, pokud mě nemoc sklátí v dny, kdy mám zrovna nahrávat nebo totálně ztratím hlas. I když posluchači si už asi ne nestandardní projev zvykli. jak říká jeden z techniků – vy jste měla zpívat šansony (a to ani nekouříte!:))
a že tu virózu šíříš mezi žáky, to jim nevadilo?
Jedna z mála věcí, na které byl covid dobrý, bylo zjištění, že se to bez člověka v práci chvilku nepo… obejde. No, snažím se ležet, ale druhý den mě z toho bolí celý člověk, tak už různě posedávám. 🙂
Přenosné zkušenosti – čím dál tím víc mám pocit, že si mladí musí nabít sami, jak mi neustále zastřeně sdělují. Ano, maminko, ale udělám si to po svém. 🙂
Ano, covid nejen uzemnil lidi v posteli a tedy i doma, ale i ukázal cesty, jak se dají z domu stíhat aspoň některé pracovní věci – protože tehdy mohl zaměstnavatel křičet jak chtěl. Buď se po dobu nezbytnou obešel, nebo našel cestu – viz Matylda a její covid s notebookem 😛
Mláďata si odjakživa dělají věci po svém a je to popravdě zdravé. Co je pro malé děti podstatné (vnímání rodičovských pokynů je vede, učí a chrání), je potřeba časem podrobit vlastnímu zkoumání a hodnocení:)) Pokud i jako starší teenageři jen poslušně následují rodičovské příkazy, je něco opravdu, ale opravdu špatně.
Máš pravdu. Ale zajímavé je to podání – široká škála emocí od „ve tvém věku tomu už nerozumíš, stařenko“ po „ty jsi úplně… Matce by se nemělo říkat, že je blbá, že jo?“. 🙂
No jo, puberta si do úst… huby… nevidí! 😛
Přesně! Mně už pak z ležení bolí záda, a ze sezení v posteli taky ne. Takže musím sedět, abych šetřila svoje záda!
Hurá, nejsem v tom sama!
Totéž. Nedej bože, že bych někdy musela opravdu ležet…
Kdyby byly zkušenosti přenosné … tuším, že to byla Blanka Bohdanová, která líčila, jak domlouvala své dospívající dceři a dočkala se od ní značně moudré odpovědi: „Ale mami, já přece nemůžu žít SVŮJ život podle TVÝCH zkušeností.“ 🙂
To je hezká replika, leč stále si myslím, že spousta… jednotlivostí, by se mohla tak nějak efektivněji přenášet! 🙂
„Ostatně, kdyby byly zkušenosti skutečně přenosné, svět by dnes vypadal úplně jinak.“
Ech, bohužel. Do kamene tesat. (Ne že by to pomohlo 😛 )
Tohle patřilo nahoru