Krásné fotky, dík 🙂 Tady u nás, když vyjdeme za ves a je jasno, jsou hvězdy vidět jak spousta drahokamů, ale málo platné, vzdálená Plzeň prostě je vidět – tedy její světla. Jen koukám, nefotím, protože to neumím :-))

OT: Kája. Pan Kocour Kája. Bývalý kocour :-))). Teda ten nám dal. Přežili jsme všichni, ale já byla málem na infarkt – téměř doslova. Trénovala jsem, že když mu dám do přepravky mlsky, zajede tam a dává si, dokonce tam i usnul. Ne tak včera. Byli jsme u veta objednáni na třetí, tak někdy před polednem jsem vzala mlsky a Kája, tušíc nějakou čertovinu, se k přepravce ani nepřiblížil. Pustili jsme ho do kuchyně, to on rád a zkoušeli to všemi možnými i nemožnými způsoby včetně toho, že si MLP vzal kožené rukavice, hodil přes něj ručník a pokusil se ho do přepravky nacpat. Kája bojoval jak o život a ne a ne. Volala jsem tedy vetovi, že Káju nechytíme a že to tedy asi budeme muset odložit o týden. On má operační dny vždycky ve středu. Pustili jsme Káju ven a zmizel. Pak mě ale napadlo, že bychom ho mohli strčit do nějakého pytle, no jo, ale kde honem vzít pytel a Kája včudu…. Tak povlak na polštář, těch mám starých dost. I našla jsem 3 povlaky, mašličku a Kája se ve 4 hodiny zjevil za oknem, že má hlad. Pustili jsme ho dovnitř a zahájili bleskovou akci. Naštěstí MLP napadlo, že máme plastovou krabici s víkem, protože povlaky na polštáře páral jak nic. Byl zavřen v krabici, já před půl pátou volala vetovi, že jedem !!!! Jeďte, pravil. Je zlatej. Těch 10 km jel MLP snad 150 strachy, aby se Kája neudusil. Neudusil. Zle po nás koukal z rozškubaných povlaků. Pane jo, povídal vet, to je kousek. Odevzdali jsme krabici i kocourem, ordinace se zavřela a my si zničeně a odevzdaně sedli na lavičku před ní. Za chvíli bylo hotovo. Kája váží 6,5 kg a jsou mu tak 2-3 roky. A to tedy rozhodně není tlustej, je robustní, kostnatej, velkej. Domů jsme ho dovezli už v přepravce a normální rychlostí :-)). Udělali jsme mu pelíšek v kuchyni, dali misku s vodou a záchůdek. Chrápal jak dřevorubec 🙂 V noci jsem ho byla několikrát zkontrolovat, ležel už na židli, několikrát se poblinkal…. Ráno použil záchůdek, něco málo pojedl – já mu radši moc nedala a chtěl ven. Pustili jsme ho, nechali otevřené okno do kuchnyně a on chodí střídavě do kuchyně nechat se česat (to miluje) a střídavě se vyhřívá před oknem na sluníčku. Vypadá, že bude ok. JÁ NIKDY NECHTĚLA KOČKY !!!!! :-)))))

Krásné fotky, moc mě potěšily, děkuji. Noční oblohu nefotím právě proto, že vím, jak těžké je získat aspoň solidní výsledky, ale pozoruji ráda. Kraví hora je bohužel uprostřed města, astronomové tam dělají, co mohou, ale světelné znečištění tu prostě je. Ale stačí vyjet na Vysočinu a na obloze se objevují objekty, o kterých si ve městě jen vyprávime. 🙂 Letos byl zážitek ještě lepší, protože na naše soustředění se středoškoláky přijel pán z Univerzity obrany a přivezl profesionální přístroj pro noční vidění. Koukat se s ním na oblohu je zvláštní, ale úžasné – nejdříve si musíte zvyknout, že vše je jasně zelené 🙂 a pak si uvědomíte, že na obloze je mnohem více hvězd než při pozorování očima (zařízení zesiluje i velmi slabé signály). Tohle bych si ráda ještě někdy zopakovala.