Když jsem se před několika lety poprvé dočetla o dramatickém putování tisíců židovských uprchlíků z bývalého Československa na začátku druhé světové války do Palestiny, mou první reakcí byl naprostý úžas. Jak to, že ten příběh neznám? Brzy jsem zjistila, že to není jen moje osobní díra v dějepisu, že tenhle příběh mimo okruh těch, jejichž rodin se osobně dotkl, upadl do zapomnění. A přitom má všechny atributy hollywoodského velkofilmu: smrtelné nebezpečí, dramatická rozhodnutí, exotické kraje, námořní bouře, ztroskotání zaoceánského parníku, mladé lásky a těžká loučení.

Židé na začátku války v protektorátu stáli před těžkou volbou, zda zůstat doma, nebo odejít do emigrace. Nacisté zpočátku jejich odchodu za hranice nebránili, ale možností, kam utéct, rychle ubývalo. Jedna země po druhé přestávaly židovské uprchlíky přijímat. Palestina zůstávala jako jedna z posledních možností. Ale cesta tam byla plná rizik a strastí. Znamenala nasednout na jednu z několika lodí, přeplněných tak, že pasažéři si nemohli na palubě ani sednout, po cestě přijít o veškeré úspory, hladovět, snášet děsivé hygienické podmínky. Největší rozčarování však přišlo u palestinských břehů, když vysílení uprchlíci zjistili, že Britové, tehdejší správci palestinského území, považují židovskou imigraci za ilegální a nechtějí je přijmout na pevninu.

Od první chvíle mě to téma lákalo jako krajina budoucího románu. Ale přistupovala jsem k němu s velkým ostychem. Předně proto, že nemám židovské kořeny a když jsem se začala o tento příběh zajímat, měla jsem nepříjemný pocit, jako bych jaksi vstupovala někam, kam mě nikdo nezve. Zároveň mi připadá, že holocaust je v současné literatuře téma horem dolem využívané, až mě to děsí. V každém knihkupectví najdete desítky knih s Osvětimí v názvu. Nelíbí se mi, když se z utrpení dělá cosi jako markentigový nástroj. Umínila jsem si, že pokud má moje kniha vzniknout, musí být jiná. I když utrpení je součástí jejího příběhu, je především o naději, začíná ztrátou domova, ale vypráví o hledání domova nového.

Při psaní jsem se snažila o maximální věrnost historickým reáliím. Snažila jsem se zjistit, co uprchlíci na lodích jedli, jaké fyzické obtíže je trápily, jaké pohledy se jim naskýtaly z paluby lodí v přístavech, které míjeli. Poslouchala jsem nahrávky vzpomínek pamětníků v Paměti národa, pátrala jsem po historických záběrech míst, kde se příběh odehrává, objednala jsem si online kopie některých dokumetů z archivu památníku Jad vašem. Objevila jsem dokumentární film Příběh trosečníků Patrie, v němž jeho tvůrce Pavel Štingl zachytil tehdy ještě žijící pamětníky potopení lodi Patria. S reáliemi judaistických svátků mi později poradili přátelé a známí z židovské komunity: Hana Bergmannová Klímová, rabín David Maxa a Pavel Aschermann, manžel mé nejlepší kamarádky, která mému psaní vytrvale zpovzdálí fandí.

Přála jsem si, aby moje kniha byla tak trochu jako velkofilm  plný exotických vjemů, ale zároveň s intimitou emocí jednotlivých hrdinů. Zatímco u historických okolností jsem usilovala o co největší věrohodnost, hrdinové a jejich příběhy jsou zcela fiktivní. Od začátku jsem věděla, že chci, aby to byla kniha o dospívání, o obyčejných emocích v hodně nestandardních podmínkách. Dvě hlavní hrdinky, s nimiž jsem se vydala na cestu, pocházejí každá z jiného prostředí. Ferda je vzorná studentka z typické pražské vzdělané liberální rodiny, Charlotta jako dcera karlovarského hoteliéra vyrostla v poněkud bohémštějším prostředí. Shodou okolností se však ocitnou (doslova) na jedné lodi a kniha sleduje jejich putování i poté, co je ztroskotání lodi Patria osud nečekaně rozdělí: Charlotta smí zůstat v Palestině, kdežto Ferda je se skupinou dalších deportována na ostrov Mauricius.

S uprchlíky na palubě lodi Atlantic jsem při sbírání materiálu a poté při psaní prožila něco přes dva roky, ale teď, když je práce hotová a kniha přichází do knihkupectví, se mi zdá, jako bych s nimi skutečně cestovala přes půl světa. Pořád ještě se mi nedaří se s nimi úplně rozloučit. Vyprovázím je na cestu s poněkud sentimentálními pocity, nad nimiž by Charlotta a nejspíš i Ferda obrátily oči v sloup. Tak tedy prostě – šťastnou cestu.

Barbora Šťastná (1973)

Mou publikovanou prvotinou byla Šťastná kniha (2013), soubor fejetonů na motivy hledání štěstí v každodenním životě. Navázala na ni dvě pokračování, Jak jsem sebrala odvahu (2015) a Dobrá tak akorát (2017). V odlehčeném duchu je psán i román Láska pro samouky (2019), který se letos dostal do kin jako předloha romantické komedie Život pro samouky s Janou Plodkovou v hlavní roli.

Pak jsem se odhodlala k velkému žánrového obratu, což mého nakladatele, Motto, nejdřív asi trochu vyděsilo, ale snad mi to už odpustili. Další dvě knihy, Hezčí svět (2020) a Samotářky (2022), byly totiž příběhy zkoumající rodinnou minulost a její propojení s naším současným životem.

Psaní knih mě neživí. Alespoň zatím ne. Do roku 2019 jsem pracovala jako redaktorka a později šéfredaktorka v lifestylových časopisech. Nyní jsem editorkou archivu Paměť národa, který zachycuje a uchovává vzpomínky pamětníků dějinných zvratů 20. století.

Dede: Je mi potěšením, že mohu na Dedeníku přivítat další autorku! 🙂 Dnešní nabídka se liší od těch předchozích a už podle popisu je zřejmé, že půjde o silné a zajímavé čtení. Vánoce se pomalu blíží, je čas se inspirovat 🙂