Galadrin odložil meč, hodil dračí hlavu do pytle, pevně ho zavázal a oddechl si. Tak to by bylo. Taky trvalo, než se dílo podařilo. Měl nutkání sáhnout si pod pancíř pro pergamen a honem odškrtnout první položku, ale odolal. Železná rukavice je železná rukavice a on nebude po návratu domů poslouchat litanie o tom, že ani dračí hlavu nezíská bez toho, že by si poničil oblečení.

 

 

Odchrastil k nejbližší skalce, tam se opatrně posadil a začal si sundávat brnění. Prvně vysvobodil ruce – ách, to je úleva! Následovala helma a pak už otlačenými prsty rozvazoval tkanice na bocích.

Neměl jsem sluhu nechávat v té hospodě, pomyslel si. Byl sice občas na zabití, ale jsou chvíle, kdy by se hodil. Zatrhl si nehet a zasakroval. U všech božích fuseklí, to jsou kšefty, toto! Prý musíš splnit všechny zadané úkoly, jinak nebude ani království, ani princezna. Stojí snad on o nějaké království? Nebo princeznu? Nestojí. Ale doma pořád – podívej, Frederyk Mocný už zabil šest draků a osvobodil čtyři princezny, Jásislav Veliký vyhrál první turnaj už ve třinácti, Miroslav Slušný Bohabojný už má páté dítko a ty? Pořád bys jen seděl doma. Šup šup ven a chceme vidět výsledky!

Copak jim může vysvětlovat, že moc dobře ví, jak to bylo s těma drakama, princeznama, turnajema i dětma? Vždyť by matičku – se vší úctou, spanilá matko moje – asi kleplo. Ani ona, ani ctěný otec pan král Sigiburd Hrozivý První si vůbec neuvědomují, že žijeme v jiné době, než když byli oni mladí. Kdyby tak věděli, kdo skutečně vyhrává turnaje a zabíjí draky, o plození dětí ani nemluvě… inu, on jim to raději vykládat nebude.

Konečně se zbavil posledního kousku zbroje a ulehčeně si oddychl. Pak pohlédl vedle sebe a zhrozil se. Co teď s tou hromadou železa? Kam ji dá? Neměl on vlastně v brnění dojet zase až domů? Jenže už v něm nemohl vydržet ani chvilku. Nikdo by nevěřil, jak moc dokáže kroužkovaná košile dřít. A to si prosím objednal ty nejjemnější kroužky a pod ně halenu z měkké kůže, přesně, jak mu poradil sluha. Navíc jsou pancíře celé očouzené… co s tím? Proč tu vlastně sakra Žán není? Jo aha, hospoda… neměl ty kostky hrát, neměl. No to bude návrat. Bez brnění, bez sluhy… ještě že mu aspoň ten kůň zbyl.

„Ehm,“ ozvalo se uctivě kousek od Galadrina. „Já jen… jaksi… že nezbyl.“

„Cože?“ vyděsil se princ.

„Mluvíš nahlas, víš. Tak já jen, abys s tím koněm už nepočítal.“

„Jak to myslíš?“

„No, jak bych ti to asi tak…“

Princ si povzdechl, vstal a otočil se po hlase. Mělké údolí končilo skálou, ve které zel obrovský otvor. Hned vedle díry seděl pohodlně na ocase drak, zadní nohy elegantně přehozené přes sebe a leštil si drápy na předních pazourách.

„Tak povídej,“ spustil Galadrin, „Měli jsme dohodu, ne? Já tě zbavím protivné druhé hlavy a ty mi tím pádem poskytneš důkaz, že jsem zabil draka. Já své slovo dodržel – léčitel v Miglíně mi přesně vysvětlil, kudy vést řez a jak rychle zašívat a horkou smůlou zalepovat cévy, abys operaci ve zdraví přežil. Zaplatil jsem sedm zlatek za lektvar, kterými jsem druhou hlavu uspal a znecitlivěl ti krk, aby tě nic nebolelo. Krásně jsem tě zaštupoval a ty mi sežereš koně? Seš normální? Jak se teď asi tak dostanu domů?“

„Sem myslel, že se ti tam moc nechce,“ kontroval drak. „Že jim na celé království a půl princezny tó… kašleš.“

„Nerýpej, ano? Nejde o ce-lou-prin-cez-nu a ce-lé-krá-lov-ství,“ oddeklamoval Galadrin jedovatě, „ale o to, dokázat našim, že už jsem dospělý a nepotřebuju vodit za ručičku.“

„To dokazuješ opravdu výborně, jen co je pravda,“ přikývl souhlasně drak. „Hned tak někdo nedokáže během pár dní prohrát sluhu v kartách, poničit pancíře po dědečkovi a nechat si utéct koně.“

„Kdybys mi celou dobu nečučel pod ruce a nefuněl na mě zblízka zbylou hlavou, nemusel jsem operovat v brnění!“ bránil se Galadrin. „Takový pěkný operační plášť jsem si od léčitele koupil. Tolik mi slušel… a ty místo pozdravu pšíkneš! Neměl jsem ho na sobě ani pět minut a byl jak řešeto!“ V půli myšlenky se zarazil. „Počkej – jak utéct koně?“

„Špatně jsi ho přivázal. Je pryč. Vzal kramle za les. Prostě je fuč. Já s tím nemám nic společného.“

„Co teď?“

„Mám hlad.“

„Cože?“

„No mám hlad,“ prohlásil drak. „Po takové operaci vyhládne. Jak často se ti asi stane, že přijdeš o hlavu, co? Potřebuju doplnit živiny. Hlavně minerály.“ Mlsně se olízl a zašilhal po odloženém brnění. „Už ho asi nebudeš potřebovat?“

„Ty žereš železo?“ vykulil oči Galadrin. „Já myslel, že draci žerou princezny! Nebo koně!“

„No… když není nic jiného v dohledu, tak princeznami nepohrdnu, že ano. Trochu toho železa v sobě – někdy i na sobě – většinou mají. Popravdě, některé byly břitké jak ocel. Ale v žaludku stejně nakonec všechny změkly. A na koních jsou nejlepší podkovy.“ Hlava se olízla.

„Hele, brnění po dědovi mi laskavě nežer. Teda že seš to ty, věnuju ti tady holenní pláty, už jsou mi stejně malý. Víš, děda měřil o hlavu míň než já teď. Ještě vloni mi bylo docela dobře, ale letos už mám místama problém. Jestli ještě poporostu, bude mi tak akorát na obtíž.“

Drak slupl náholenice jak malinu a žádostivě si prohlížel zbylou kupu. „Malý, říkáš?“ Naleštěným drápem sáhl do hromady a vytáhl nárameník. „Apartní kousek,“ pokýval hlavou. „Jejda, on mi upadl,“ omluvil se po chvíli.

„Jak, upadl?“ rozčílil se Galadrin. „Vždyť ještě žvýkáš!“

„Pro..pro..pro…promiň, hepšíííííík,“ neudržel se drak a údolím se rozlehlo mohutné kýchnutí.

„Tos udělal schválně!“ obvinil draka princ. „Schválně jsi kýchl na moje brnění! Je celý spečený!“

„No jo, opravdu,“ pokývala spokojeně dračí hlava. „Takhle ti nebude vůbec k ničemu, viď. Hele, promiň, ale co už s tím. Já bych si ho s dovolením…“

Chvíli se ozývaly jen skřípavé zvuky, pak drak mlaskl a spokojeně si odříhl. Princ taktak uskočil.

„Jejda, ale to jsem opravdu nechtěla.“

„Nechtěla? Ty jsi…?“

Stvoření si zálibně prohlédlo naleštěné drápy a pokývalo hlavou. „Dračice. Lucinka. Ale já se na tebe nezlobím, žes to nepoznal, ono to jde u draků těžko.“

„Lucinka?“

„Ano. Maminka měla romantickou povahu. Říkala mi, že jsem její světýlko, její nejkrásnější Lucinka na světě. Ale ani ona neměla ráda mou druhou hlavu. Byla taková nepovedená. Ta hlava, ne maminka,“ honem dodala, když viděla, jak se princ nechápavě tváří. „Bez ní je mi lépe. Tak nějak lehčeji, rozumíš?“

„Lehčeji, lehčeji. Tobě je teď hej, ale já už nemám ani brnění, ani koně, a ještě abych se pěšky tahal s dračí hlavou. Možná nepovedená, ale těžká je jak hrom.“

„Tak já ti ji pomůžu odnést,“ nabídla se Lucinka. „Beztak mě to tady už nebaví. Už jsem tu moc dlouho. Jdu s tebou.“

„Ale to přece…“ zarazil se princ.

„Nechceš nic namítat, že ne,“ usmála se po dračím Lucinka a lehce si odfoukla. Několik stromů shořelo hned, pár jich jen zadoutnalo.

„Přece se mnou nemůžeš jen tak chodit po světě,“ namítl Galadrin. „Vždyť na nás pošlou vojsko! Draka se všichni bojí!“

„Taky mají proč,“ přikývla zubatá hlava. „Ale ty se bát nemusíš. Nikdo mě neuvidí. Koukej.“

A Galadrin koukal. Drak začal průsvitněl, bledl a bledl, až úplně zmizel.

„Hej! Lucinko! Kde jsi?“ vypískl.

„Tady,“ ozvalo se vedle něj a dračice se po chvíli zas objevila v plné zubaté kráse.

„Umíš ještě něco?“

„Umím toho spoustu. Ale tohle zatím na ukázku stačí. Budeš dlouho ztrácet čas mluvením? Já že už bych šla. Víš, že se docela těším? Já ti nebyla ve světě… no, drahně let. Jsem se trochu styděla za tu nepovedenou hlavu, víš. Ještě pořád existují tak nabroušené princezny?“

„To si piš,“ přikývl smířený Galadrin a zvedl se. „Kdyby jen nabroušené! Teď jsou navíc i emancipované!“

Osiřelé údolí si zhluboka vydechlo. Konečně snad bude mít zas chvíli klid.

 

***

 

„Tak co tam máš dál?“ zeptala se Lucinka.

Šlapali už notnou dobu, přešli několik údolí, občerstvili se vodou z potoka (z kterého se teď už dlouho nikdo nenapije) a kráčeli po staré rozbité cestě směrem na západ.

„V seznamu?“ Princ zalovil v kapse. „Drak – připravit o hlavu.“ Nadhodil si spokojeně vak na zádech: „To bychom měli.“ Zastavil se, vylovil z jiné kapsy okousanou tužku a první položku přeškrtl. „Teď tu stojí – zlý čaroděj – zničit.“ S nadějí se podíval na Lucinku: „Neznáš nějakého zlého čaroděje, který by se nechal dobrovolně zničit?“

Dračice zavrtěla hlavou. „My s čaroději moc nepečeme. Ani čaroděje.“ Zvrátila hlavu a vyprskla smíchy nad – podle dračího soudu – povedeným vtípkem. Princ sebral ze země upečeného holuba, kterému dračí fórek přišel poměrně draho, a s chutí se do něj zakousl. „Ukaž,“ sáhla Lucinka po vaku a hodila si ho na záda. „Teď jsem zas na řadě já.“

„Kde tak afi najdeme faroděje? Notabene flého,“ dumal hlasitě princ s plnou pusou. „Uf fím!“ Polkl poslední sousto a odhodil okousané kostičky. „Musíme najít město, celé potažené černým flórem. Jak je město potažené černým flórem, tak je zle. To je určitě někde v okolí drak, černokněžník nebo něco podobného. Kdybychom měli smůlu a natrefili na město, které trápí něco jiného, než zlý čaroděj, tak by nám třeba aspoň poradili, kde ho najít.“

„Myslíš?“ zaváhala Lucinka.

„Máš lepší nápad?“ zeptal se jedovatě princ. „Nemáš, viď, ale zlehčovat moje návrhy, to by ti šlo. Škoda, že nejsme v nějakém příběhu. Protože kdybychom byli v příběhu, objevila by se tu teď určitě babka kořenářka a ta by nám poradila, kudy z toho pitomýho lesa ven. Už tu bloudíme docela dlouho. On je snad začarovanej, nebo co.“

„Začarovaný?“ lekla se Lucinka. „Tos mi neměl říkat! Na začarované lesy já jsem alergická!“ Mohutně kýchla. Skála stojící vedle cesty se s tichým “plop” poslušně rozpustila.

„Ale ne,“ začal vysvětlovat Galadrin. „To se jen tak říká, víš, já…“

„U svatýho pantofle, co jste to vyvedli, holoto jedna? Takových let si tady buduju poustevnu pěkně u cesty, aby se věřící nemuseli trmácet s dary daleko, a teď si přijde nějaká přerostlá ještěrka a úplně mi ji zničí!“

Galadrin se otočil za hlasem a strnul. Nad horkou louží z roztopeného kamení stál starý muž v kdysi bílém, nyní už bohužel poněkud ušmudlaném rouchu a lomil rukama.

„Tak krásně byla zabydlená! Těch pavučin! I domácí myš už jsem konečně sehnal, aby mi okousávala zbytky okoralého chleba! Teď je všechno pryč!“

„Jejda, pane, ale to jsme opravdu nechtěli! Ona se Lucinka vyděsila, že jsme v začarovaném lese, na ten ona je alergická… Určitě to neudělala schválně, že ne, Lucinko,“ strčil loktem do dračice. Ta však zírala na starého muže jak uhranutá, ani se nepohnula.

„Lucinko?“

„Slyšela jsem dobře, že řekl u svatýho pantofle?“ zasyčela. „Já jednoho takového znala, co to říkával! A nemám ho ráda!“ Začala se nadechovat a Galadrin s hrůzou pozoroval, jak dračice mění barvu z poklidné tmavé zeleně na karmínovou červeň.

„Svatá prostoto,“ rozesmál se poustevník, jako by se nic nedělo. „Lucinka? Že ty seš to dráče od Roberty Černolesné? No jo, tak to dopadá, když doma holku držej moc zkrátka a ta pak uteče s prvním, kdo na ni mrkne. On teda tvůj táta byl fešák,“ stařík zvedl v obraně obě ruce a roztáhl všechny prsty, „O tom žádná. Jen si holt vybrali špatnou noc.“

Galadrin konsternovaně těkal pohledem z jednoho na druhého. „Vy se znáte? A chcete mi namluvit, že její máma byla člověk?“

„Samozřejmě, že byla,“ měl princ okamžitě před obličejem doruda naštvaný dračí čumák. „ I táta. Oni jen měli smůlu, abys věděl.“

„Smůlu,“ zasmál se poustevník, ale hned znovu přispěchal s omluvou. „Promiň, promiň, jasně, že smůlu. Jak mohli vědět, že na Dračí vrch nemají chodit a už vůbec ne o svatojánské noci, že. Vždyť varovné cedule byly napsané jen na každém třetím stromě po obvodu lesa a místní ponocný to taky vyhlašoval třikrát denně až od dubna. Blbá smůla, jasně.“

„No proto,“ začala Lucinka trochu blednout. „Ale stejně si tě pamatuju a ne v dobrém. Maminka moc plakala, když jsi nás tehdy navštívil. A tatínek se strašně opil!“

„Vidíte to, mladý muži?“ obrátil se poustevník na prince. „Tomu se říká přenesená agrese,“ poučil ho zvysoka. „Já v tom byl naprosto nevinně, to mi věřte. Hele, dráčku, jestli by si mohl někdo stěžovat, tak jsem to já, jasný? Abyste mi rozuměl, mladíku,“ spiklenecky na Galadrina mrkl, „já byl tehdy začínající nadějný čaroděj. Bensecko, kde žila matka tady madam,“ kývl hlavou k Lucince, „bylo moje první působiště, kde jsem si měl vysloužit ostruhy. Jakou já měl před sebou zářnou budoucnost! Bensecko, pak celé knížectví, a kdyby se mi dařilo, mohl ze mě být i nejvyšší královský mág! Nádhera sama. Jenže to by se nesměla matinka tady Lucinky zapomenout na svatojánskou noc s milencem na Dračím vrchu. Já se opravdu tolik snažil, aby tam nikdo nikdy nevlezl! Jenže touha, víš, mladíku, taková ta syrová, lačná touha…“ podíval se znovu na Galadrina a sevřel rty. „Aha, nevíš. Nevadí. Prostě ti dva překonali všechny zábrany, jak moje, tak svoje, a bylo.“

„Co se stane, když se lidi,“ Galadrin rozpačitě hledal slova, „ehm, překonají na Dračím vrchu? Narodí se jim drak?“

„Narodí i nenarodí,“ pravil poustevník. „Ještě se dalo všechno zachránit, kdyby si ta důra –“ opět honem vytvořil rukama obranné gesto – „tím nemyslím tvoji rozkošnou matku, krasavice, ale tu hloupou porodní bábu – nevzala na pomoc Resinu draconis.“

„Co to je?“ vydechl nechápavě princ.

„Resina draconis, neboli dračí krev, je vzácná pryskyřice, kterou roní stromy v daleké cizině. Porodní báby ji používají rozemletou na prášek – je moc dobrá na stavění krvácení. Taky mírní bolest a má hojivé účinky, ale,“ zvýšil hlas a zvedl varovně prst, „nikdy se nesmí podat nikomu, kdo otěhotněl o svatojánské noci na Dračím vrchu!“

„Jak to ta porodní bába měla vědět?“ podivil se princ.

„Měla, neměla,“ vrčel poustevník. „Taky se tím oháněla, že jako shoda náhod a tak. Jenže použila prášek z Resiny draconis? Použila. A narodila se holčička, sice lidská, ale s dračí krví? Narodila. A jak šel čas, dračí krev zvítězila a teď tu máme toto. Tuto,“ opravil se rychle. „Tuto krasavici.“

„Páni,“ vydechl Galadrin. „To je jak z pohádky!“

„Já ti dám pohádku! Víš, co bylo pak, když se najednou zjistilo, že v Bensecku vyrůstá mladá dračice? Navíc dvouhlavá? I když ta druhá hlava nebyla nic moc, takhle ti to, Lucinko, sluší daleko lépe. To se strhl povyk! Těch papírů, co já musel vyplnit! To bylo hlášení o zjištění skutečnosti, hlášení o zaslání hlášení o zjištění skutečnosti, hlášení, že bylo předáno hlášení o hlášení, kontrolní hlášení o stávajícím stavu, čtyři kopie maturitního pergamenu, dvě kopie pracovního povolení a milion dalších listin. Na to tehdy padlo oslů! A stejně jsem nic neuhádal. Vše skončilo tím, že mi bylo odebráno nejen Bensecko jakožto moje čarodějná oblast, ale navíc, pro výstrahu ostatním téměř i kompletní čarodějná síla. Tak jsem dopadl já, milá dámo.“ Vyčítavě se podíval na Lucinku, která během jeho řeči přešla z tmavě rudé do tmavě zelené a teď postupně soucitně bledla.

„Takže jsi pak šel dělat poustevníka sem do lesa?“ nedal se odbýt princ.

„Nebylo to tak rychlé, ale víceméně ano. S malou odbočkou přes královské vězení a vyhnanství na ostrově Blex. A když jsem se konečně dopracoval aspoň k vlastní jeskyni – já, který míval v paláci koberce od stěny ke stěně a snídal ze zlatých šálků – tak mě osud zas dožene a rozpustí mi i tu jeskyni.“ Smutně si povzdechl a svěsil ramena.

„Abych si to srovnal v hlavě,“ vytáhl princ svůj umolousaný pergamen, „myslíš, že by se dalo říct, že jsi býval zlý čaroděj?“

Poustevník se smutně usmál. „No jéje. To si piš, že to o mně lidi říkali. Bodejť by ne, když jsem trval na tom, že musí věci dělat pořádně a nikdo se nemá zbytečně flákat. Nebýt mne, nevedlo by se jim tak dobře. Ale neslyšeli to rádi, víš. Jo, byl jsem hrozně zlý čaroděj, co nutil lidi, aby se měli lépe.“

Princ promluvil znovu, naději v jeho hlase nebylo možno přeslechnout: „A myslíš, že jsi teď úplně zničený zlý čaroděj?“

„Jestli ti to udělá dobře, tak ano,“ přikývl poustevník. „Řekl bych, že tím, že mi zde přítomná slečna dračice roztavila jeskyni, dokonala zničení zlého čaroděje do naprostého, totálního konce.“

„Ale to je výborný,“ zajásal princ. „Tím pádem mám splněný další bod mého seznamu,“ znovu vytáhl okousaný špaček a rázným tahem přeškrtl druhou položku. „Vůbec nejlepší by bylo, kdybys teď šel s námi a až přijde čas, tak dosvědčil, že ten, kdo tě totálně a konečně zničil, jsem byl já.“

Lucinka zafuněla.

„Samozřejmě za pomoci mé přítelkyně dračice,“ pochopil Galadrin vzkaz, napsaný třemi hořícími jedlemi.

Poustevník se zamyslel. „Hm, nakonec, proč ne. Zima na krku, jeskyně v pr…“ zarazil se, „v prachu a novou se mi už budovat nechce. Skal je tu sice dost, ale co si budem povídat, tvrdý jsou jak hrom a já už mám taky věk, takže mi to bušení do kamene už dávno nejde jako zamlada. A… kam že to vlastně jdeme?“

Princ sklopil oči a pohlédl na pergamen, který ještě pořád držel v ruce. „Třetí položka mého seznamu je…

***

„Víš, co by mě zajímalo?“ pronesl do ticha, přerušovaného funěním a hekáním poustevník, o kterém už věděli, že si říká Florián.

„Nevím,“ hekl Galadrin.

„Zato já bych věděla,“ zasyčela dračice. „Mohl bys nám prosím tě sdělit sladké tajemství, kdo ti vymyslel tak praštěné úkoly?“

„Maminka přece,“ odvětil udiveně princ. „Až je splním, dostanu za ženu princeznu Rosalindu a s ní království Půlnoční černi. Prý je opravdu krásné. Občas je tam i vidět.“

„Stojí ta princezna vůbec za to?“ optal se poustevník. Zlomený v pase zhluboka oddychoval.

„No…“ zarazil se Galadrin. „Víš, že jsem o tom vlastně vůbec neuvažoval? Co se dělá s takovou princeznou? Viděli jsme se jen jednou, to nám byly asi tři roky. Zmlátila mě koníkem,“ přejel si rukou jizvu nad rtem. „Dřevěným. Doufám, že ji ta vzteklost už přešla.“

Dračí a poustevníkovy oči se ve stejné chvíli protočily k nebi.

„Ty nás tady táhneš přes hory a doly a přitom ji vůbec nemiluješ?“

„Ty nás tady takhle ničíš a ona ani není zakletá?“

„Proč bych ji měl milovat? Proč by měla být zakletá? Jakožto princ jsem dostal úkoly, abych dokázal, že jsem hoden vzít si princeznu za manželku a postarat se o ni. A o celou její zem.“

„To se zjistí na základě toho, že přineseš dračí hlavu, zničíš chudáka kouzelníka a na skleněné hoře ukradneš paví srdce?“

„No,“ zaváhal princ, „asi ano. Proč by mi jinak maminka tyhle úkoly zadávala?“

Dračice nenápadně mrkla na Floriána. „Aby se tě zbavila?“

„Dovol! Maminka to se mnou myslí dobře!“

„Milý chlapče,“ poustevník se napřímil, položil familiárně princi ruku kolem krku a nenápadně se o něj opřel, aby odpočinul nohám. „Celá staletí putují mladí lidé do ciziny na zkušenou. Naučí se tak mnohé. Cizí jazyky, poznají jiné kultury, nebo si přivedou domů nevěsty zdaleka, čímž podvědomě zabrání degeneraci rodu. Málokdo z těch cest ale přitáhne dračí hlavu, zničeného čaroděje a jakési pofidérní ptačí, tedy přesněji řečeno paví srdce. Co by z toho měl?“

„Chce tím říct,“ osvětlila nechápajícímu princi Lucinka, „jestli bychom se neměli vrátit. Ta tvá skleněná hora prostě nikde není. Že by byla zrovna za tímhle průsmykem, tomu už pomalu přestávám věřit. Vždyť už se v těch horách motáme dobře týden! Tak co, nepůjdeme zpátky?“

„Ale ten chlapík, co jsem se s ním bavil v Podhoří – chvilku před tím, než se Florián popral a vyhodili nás z hospody – říkal, že když půjdeme pořád směrem, kam zapadá slunce, určitě ke skleněné hoře dojdeme. Prý tam byl strýček jeho pradědečka. Potvrdil mu to i tchán jeho ženy, který je synovcem pratety ženy jeho dědečka.“

Lucince klesla zubatá čelist. „Jak že jsi to říkal? Vlastně ne, nechci to slyšet znovu. Proto jste byli tak rychle zpátky! Proč se proboha Florián pral? Odkdy se poustevníci perou?“

Florián hrdě napřímil čelo: „Nikdo o mně neubude říkat, že jsem jak žingle! Zaprvý nevím, co to je, a zadruhý mě to uráží! Chtěl jsem mu dát jednu do zubů, ale nějak se ve mně splašil zbytek mých kouzelnických sil či co a podpálil jsem jim slámu pod nohama. A pak už to lítalo…“

„Vyletěli jste pěkně,“ přikývla Lucinka. „Přitom naprosto zbytečně, na žingli není nic špatného.“

„Není?“ podíval se na dračici podezřívavě poustevník. „Jak to?“

„Žingle je pomůcka pro švadleny, víš. Taková obrovská placatá jehla s velkým uchem. Na provlékání stuh a pentlí. Když ti někdo řekne, že jsi jak žingle, znamená to jen, že jsi hubený. Nic víc.“

„Ale vůbec to nezní pěkně! Navíc když takový slovo neznám, tak mi ho nemá co říkat. Pak se nemůže divit, že dostane do zubů,“ trval si umíněně na svém Florián.

„Do zubů jsi dostal akorát ty, ti druzí měli nanejvýš opálené boty. Ale nebudeme se hádat o žingli. Musíme se domluvit, co uděláme.“

„Jdeme dál!“

„Jdeme zpátky!“

„Dál!“

„Zpátky!“

Princ s poustevníkem se na sebe zle mračili. Lucinka si povzdechla a se vším dračím šarmem se opět jala zachraňovat situaci.

„Navrhuji kompromis, co vy na to. Pokud do zítřka do večera neuvidíme skleněnou horu na vlastní oči, nebo se o ní nedozvíme něco nového, obrátíme se a půjdeme zpátky, souhlasíte? Pokusíme se dostat do nejbližšího města, tam by někdo mohl vědět, kde se ten div světa nachází.“

Florián se nepřestával mračit. „Zase abych ustupoval. Celej život abych pořád někomu ustupoval. Zatracenej zámek. Zatracená skála, taky mohla vydržet víc. Jak já se v ní měl! Občas mi i kuřátko donesli! A tady? Jídlo došlo! Od rána jsem hlady!“

„Nevrč,“ strčil do něj princ loktem. „Na, vezmi si.“ Otevřel vak, vytáhl umolousaný ubrousek, prostřel jej na velký pařez a mávl rukou. „Ubrousku, večeři.“

Ve vzduchu něco lehce zacinkalo a na pařezu se objevil bochník chleba, velký kus sýra a tři jablka. Poustevník vykulil oči: „Jé, UPS! Ubrousku prostři se! Ale co to máš za kvalitu, prosím tě? Chleba a sejra? Nic lepšího neumí?“

„Byl z výprodeje, no,“ huhlal princ s plnou pusou. „Si myslíš, že v království kradem, nebo co?“

„A pití?“

„Maminka říkala, že vodu z potoka najdu všude. Takže za pití nepřiplatila.“

„Ta tvoje maminka, to je teda maminka,“ vrčel Florián, ale už o poznání krotčeji. „To neví, jak je důležitý pitný režim? Je ten sýr aspoň uleželý?“ Sáhl po noži, zakrojil si řádný kus chleba a ještě větší kus sýra.

„Ovčí,“ mumlal si pod vousy. „Aspoň že tak. Pažitka by nebyla?“

 

***

 

„Já vám to říkal! A vy jste mi nevěřili!“ triumfoval Galadrin. Od chvíle, kdy předevčírem zahlédli v dálce třpytivý záblesk, s ním nebylo k vydržení.

Stáli na kraji lesa, před nimi se rozlévalo obrovské jezero. Vánek jim chladil čelo. Na ostrově se blyštila hora.

„Fakt si myslíš, že je skleněná?“ Lucinka, hlavu na stranu, napínala zrak.

„Ten chlápek z hospody, co mu to vykládal tchán jeho ženy, který byl synovcem…“

„Zkrať to!“ zasténali svorně poustevník a dračice.

Princ se nespokojeně zavrtěl. „Dobrá. Tak ten chlápek opravdu mluvil o jakémsi ostrovu. Já tomu nepřikládal moc důležitosti, nenapadlo mě, že by se mohlo jednat o tak velké jezero. Umíte někdo plavat?“

„Už jsi někdy viděl draka plavat?“

„Už jsi někdy viděl poustevníka plavat?“

„Hm, ani sebe jsem neviděl nikdy plavat, abych pravdu řekl,“ připustil Galadrin. „Tak jak se tam dostaneme?“

„Třeba tu bude někde převozník,“ zadoufala dračice.

„S tak velkou lodí, aby ses na ni vešla i ty?“ poznamenal sarkasticky poustevník. „To aby měl přímo koráb.“

„Se mnou si nedělej starosti,“ přešla Lucinka nonšalantně jeho rýpanec. „Já se o sebe postarám, až bude čas. Radši koukej najít něco, na čem se dá dostat na druhou stranu.“

Otočili se a zašli do lesa hledat vhodná dřeva, z kterých by se dalo sestavit provizorní plavidlo. Princ se mezitím šplouchal u břehu. Zul boty, vyhrnul si nohavice a sbíral škeble i kamínky. Našel dlouhý klacík a soustředěně jím vyráběl průliv mezi jezírky, která vznikala v jeho šlépějích.

„Když tohle propojím s tímhle, támhleto trochu prohloubím, tady udělám korýtko…“ ryl se v písku a po dlouhé době byl zas opravdu šťastný. A taky totálně mimo čas a prostor, takže si vůbec nevšiml, že vedle něj potichu plavně přistála štíhlá, do výšky zakroucená špice bárky, černé jak nejtmavší noc.

„Potom to protáhnu sem, aby vše odteklo tudy… krucinál, co je to tu za krám,“ zaklel, když narazil do boku lodi. Zapřel se a snažil se černé dřevo odstrčit. Co vlastně odstrkává, mu došlo až po chvíli. Zvedl hlavu a strnul. Shora na něj shlížel rozložitý muž v tmavém oblečení. V ruce držel dlouhé veslo.

„Hodláš jet na ostrov, králi?“ Hlas neznámého zněl dutě, nepříjemně skřípal.

„Králi?“ zachvěl se princi hlas. „Tatínkovi se něco stalo?“

Tmavý muž dál nehnutě shlížel na prince, stojícího po kotníky v propojených loužičkách.

„Tvého otce neznám. Hodláš jet na ostrov, králi?“

„Já… já…“ Princ najednou nevěděl, co říct. „Lucinko! Floriáne! Kde jste? Je tu loď!“

Ozval se dusot a z lesa se vyřítila dračice s poustevníkem.

„Loď? Ty jsi sehnal loď? To je skvělé!“

„No jasně,“ nabyl hned odvahy princ. „Jsem sehnal loď!“ Otočil se na zachmuřeného veslaře a vznešeně promluvil: „Ano, král hodlá jet na ostrov.“

„Král?“ vyděsil se poustevník. „Ty jsi dostal špatné zprávy o svém otci? Neměl bys tedy jet raději zpátky, ujmout se království?“

„Ale ne,“ mávl rukou Galadrin. „To jen on mě nazývá králem. Říká tak asi každému, kdo sem přijde.“

Zachmuřený muž nespouštěl z mladíka oči.

„Nastup, králi.“

Dračice i poustevník sebou trhli. Ten hlas! Duněl osamělostí, prázdnotou, smutkem.

„Jasně, jasně,“ drmolil princ. „Jen si obuju boty a hned jdeme.“

„Galadrine,“ zašeptala dračice. „Nechoď na tu loď. Mně se ten člověk nelíbí.“

„Ani mně ne,“ bručel poustevník. Úkosem sledoval nehybnou postavu. Pranic se mu nezamlouvala. Zbytky čarodějné moci se v jeho mysli zmítaly a zalézaly do nejhlubších koutků.

„Hele, chtěli jste loď, máte loď. Teda máme loď. Tak nezdržujte a koukejte…“ zmlkl. Poměřil velké dračí tělo s křehkou černou bárkou a nejistě přešlápl. „Lucinko, ty tady asi budeš muset počkat.“

„Proč?“ podivila se dračice.

„Copak to nevidíš? Loďka tě nemůže unést. Vejdeme se tam taktak já a poustevník.“

„Aha,“ došlo Lucince. „Ale to přece není žádný problém! Pojď blíž a nastav ruce. Až budeme na druhé straně, polož mě na zem a řekni,“ rozhlédla se kolem a zašeptala něco Galadrinovi do ucha. Ten si s nepřítomným pohledem prohrábl sežehlé vlasy a nechápavě pronesl: „Miláčku čumáčku osmkrát šest?“

Lucinka se po dračím zapýřila, tmavá kůže místy laškovně zrůžověla. „Jsem ti říkala, že maminka byla romantička, ne? A taky trošku naivní… Prostě si to zapamatuj a nepopleť to, prosím tě. Jinak se už neuvidíme.“

Natáhla se v celé své kráse, cosi pronesla a v natažených Galadrinových rukou přistála lesklá, tmavě zelená soška dráčka. Zvedl ji před oči a fascinovaně si ji prohlížel. „Páni, viděl jsi to, Floriáne?“

„Odjíždíme, králi.“ Dutý hlas zněl nesmlouvavě.

„A co já?“ Poustevník stál nerozhodně u bárky.

„Naskoč, ne?“ Princ se přehoupl přes okraj, převozník se zapřel veslem o zem a začal odstrkovat bárku od břehu.

„Dělej, Floriáne, nezdržuj! Počkejte moment, pane převozníku,“ vykřikoval princ. Bárka se však nezastavila. Pomaličku odplouvala od břehu, zatímco nešťastný poustevník, držící se černého boku, už byl téměř po pás ve vodě. Na palubu se vyšvihl z posledních sil, z hábitu mu crčela voda.

„Aspoň ses trochu umyl,“ utřel si princ pot z čela. „Proč jsi nepočkal?“ otočil se na převozníka. „Chtěl jsem, abys počkal!“

„Vezu tě na ostrov, králi.“ Převozník nezúčastněně nořil veslo do vody.

„On je snad slepej, nebo co! Nesnáším, když mě lidi inaugurujou!“ rozčílil se Florián. „Si tu připadám jak pátý kolo u vozu! Vůbec se mi to nelíbí!“

„Kde je Lucinka?“ rozhlížel se princ, nevnímaje poustevníkovo bědování. „Nevidíš někde Lucinku?“ Nervózně šacoval šaty a prohlížel vak. „Nikde není! Musela mi vypadnout z ruky, jak jsem tě tahal do lodi! Že jsem tě tam nenechal!“

„No dovol!“ urazil se poustevník. „Já bych se sem dostal i bez tvé pomoci. Že jsi začal zmatkovat a tahat mě nahoru, za to nemůžu. Navíc jsi mi natrhl roucho, nemehlo! Leze mi z něj zadek!“

„Na tvůj kostnatý zadek ti není nikdo zvědavý, ale přišli jsme o Lucinku!“ Nešťastný princ se sesunul do lodě. „Já tu dračici začínal mít rád! Byla s ní legrace, na rozdíl od někoho! A já ji utopil v jezeře!“

„Ale neutopil,“ ušklíbl se Florián. „Sedíš si na ní.“

Galadrin prudce vyskočil na nohy, až se bárka rozkývala. Uprostřed smotaného lana, na kterém se předtím uvelebil, ležela lesklá zelená soška. Radostně ji popadl do ruky a přitiskl na hruď. Teprve potom se otočil a začal si prohlížet přibližující se ostrov.

 

***

 

Stáli pod skleněným masivem, zacláněli si oči a snažili se dohlédnout vrcholu. Marně. Blyštivé sklo po nich rozmarně házelo oslepující pablesky. Otočili se a sedli si na pár skleněných hranolů, které zde zřejmě nahrazovaly kameny. Kam oko dohlédlo, vše bylo ze skla. Černá loď mizela v dálce.

„Nechceš to zkusit ještě jednou? Třeba se už trefíš,“ řekl smutně Florián. „To bych nevěřil, jak mi ta přerostlá ještěrka může chybět.“

„Já už vyzkoušel snad celou násobilku, hele. Tak blbý zaklínadlo jsem v životě neslyšel. A řekla mi ho jen jednou!“ bránil se Galadrin. Rozpačitě otáčel soškou dráčka. „Jak to jen sakra bylo… miláčku šumáčku padesát šest! Čumáčku lukášku osmkrátpět! Myšáčku lupášku milion šest!“

Nic. Soška se tmavě leskla a vypadala posmutněle.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se po chvíli poustevník.

Dojedli, utřeli si pusy od sýra. Princ smotal ubrousek, zastrčil ho do vaku a řekl: „Mám žízeň. Musíme najít nějakou vodu. Zkusíme horu obejít, třeba narazíme na pramen.”

„Vody máš kolem habaděj, ne?” ukázal Florián na jezero.

„To myslíš vážně? Tohle mám pít?” užasl princ. “Vždyť je špinavá! A plavou v ní ryby! Určitě do ní i čůrají!”

„Ryby čůrají?” podivil se poustevník.

„A ne?”

„Já nevím!”

Chvíli na sebe zmateně zírali, ale pak princ mávl rukou. “Prostě dokud nebudu umírat žízní, vodu z jezera pít nebudu. Ani omylem. Jdeme. Hledat pramen. Nebo aspoň nějakou puklinu. V lepším případě schody. Nějak se místní nahoru přece musí dostávat, ne?“

„Pávi mají křídla, že. Ti schody nepotřebují.“

„Myslíš, že tam bydlí jen pávi? A… myslíš, že by mohli mít nějaký volný srdce?“

„Si piš. Bezpochyby se jim všude povaluje spousta volnejch srdcí. Možná tam pro samý volný srdce není ani kam plivnout.“ Poustevník se usmál, ale pak, vida princův strnulý výraz, dodal: „To byl vtip, ty hloupej. Už jsi někde viděl volný srdce? Možná tak u řezníka. Ale že bychom tam nahoře našli zrovna řezníka, na to nesázej.“

Pomalu obcházeli horu, pod nohama jim skřípaly velké krystaly křišťálu, na stromech cinkalo a zvonilo skleněné ovoce. Překročili další z potůčků, ale neradovali se. Netekla v nich voda, blýskala se tam zrcadla, odrážející modrou oblohu. Ve stínu zastavili a opět vzhlédli vzhůru.

„Co kdybychom zkusili sklo rozbít?“ kopl princ do průhledné desky.

„Nevím. Obávám se, že i kdyby se nám to nakrásně povedlo, spadne nám celý kopec na hlavu a to si myslím není nejlepší nápad. Nemáš u sebe pár diamantů?“

„Teď se chceš strojit? Chlapům diamanty nesluší!“

„Slyšel jsem, že kdesi okovali koně diamantovými podkovami a on pak na skleněnou horu vyjel,“ vysvětloval Florián. „A kdo jiný má mít diamanty, než princ, he? Poustevník určitě ne!“

„My ale nemáme koně,“ oponoval Galadrin. „Koho bychom asi tak okovali, no?“

Poustevník sjel pohledem na princovy boty. „No…“

„Teda ty máš nápady,“ zamračil se princ. „Kdyby tady byla Lucinka, ta by si určitě věděla rady. Jenže to bych si musel… sakra… Miláčku čumáčku osmkrát šest!“ vyhrkl překotně. V tu chvíli princův vak s hlasitým rycnutím praskl, jeho obsah vypadl na zem, kde najednou stála Lucinka v celé své dračí kráse. Její zjevení doprovázel třeskot okolních skleněných stromů, živou váhou dračího těla rozmetaných do okolí.

„No to je dost,“ vydechla dračice. „To bylo utrpení, poslouchat tvé pokusy. Myšáčku! Lupášku! Milión šest!“

„Ještě si stěžuj!“ Princ nevěděl, zda se má vztekat nebo radovat. „Byl jsem zoufalej! Řeklas mi ho jen jednou, a navíc potichu!“

„Dobrá, dobrá,“ mírnila Lucinka jeho rozhořčení. „Teď si posbírej věci. Nezapomeň mou hlavu a minimálně ubrousek, ten se nám taky ještě bude hodit.“

„Ty víš, jak se dostat nahoru?“

„No…“ zaváhala dračice.

„Tak víš, nebo nevíš?“

Lucinka si vzdychla. Poustevník i princ na ní viseli očima.

„Řekla bych, že nejlepší by bylo nahoru vyletět.“

„Výborný nápad,“ zaradoval se princ. „Že nás to hned nenapadlo!“

Poustevník obrátil oči v sloup. „Svatá prostoto! Můžeš mi říct, kde máš schovaný křídla? Já teda o svých nic nevím!“

Galadrin zrozpačitěl. „No jo… to je pravda. Ale třeba, když předtím připlula sama od sebe loď, tak teď by mohlo přiletět něco, co by nás nahoru vyvezlo,“ rozhlédl se s nadějí dokola.

„Ty jsi mi myslitel,“ zasmála se dračice. „Kdepak, budeme si muset pomoci sami.“

„Ale jak?“

Lucinka znovu vzdychla. „Moc ráda to nedělám, ale…“ Přimhouřila oči, roztáhla drápy a soustředila se. Na zádech se jí začala převalovat kůže, která se zničehonic rozbalila ve dvě velká blanitá křídla. Dračice s nimi párkrát zkusmo zamávala. Několikrát je složila a opět natáhla, až spokojeně kývla.

„Páni,“ princ stál s pusou dokořán. „Ty máš křídla!“

„To by slepej neřek,“ vrčel poustevník. „Můžeš mi říct, proč jsme se tak daleko vláčeli pěšky, když máš křídla? To od tebe nebylo vůbec hezký, abys věděla! Přes hluboký lesy! Ta skalnatá poušť před nima! Víš, jak mě bolely nohy? A zbytečně, mohli jsme si v klidu letět!“

„Když…“ Lucinka posmutněla. „Já létání nesnáším. Mně je ve vzduchu špatně.“

„Zvládneš to, vyletět až nahoru?“ Princ si prohlížel silné kosti a tlusté blány křídel. „Můžu si sáhnout?“

„Hej, nelechtej,“ okřikla ho Lucinka. „Zvládnu, ale nesmím se podívat pod sebe. Jak se podívám pod sebe, letím dolů jak zralá hruška. Tak nastupujte,“ natáhla jedno z křídel na zem a udělala z něj pohodlné schůdky.

Poustevník zavrtěl hlavou. „Tak to ne. Do toho já s váma nejdu. Letět na drakovi, prosím. Ale letět na drakovi, kterej se bojí lítat, to ne. To mě nikdo nepřinutí. Nehodlám skončit jako hruškovej kompot. To je holej nesmysl.“

„Ty se bojíš, viď?“ Princ se už pohodlně uveleboval mezi křídly. „Nedělej fóry a polez. Kdoví, kdy se vrátíme, umřel bys tu hlady.“

Florián si skousl dolní ret. „Tak co kdybys mi tu nechal ubrousek?“ řekl podbízivým tónem. „Já bych ti ho pohlídal, abys ho třeba při pádu neztra…“ Zahlédl, jak se dračice otočila, a zmlkl.

„Nastup,“ zavelela Lucinka.

„Nenastoupím!“

„Nastup, povídám!“

„Ani za nic!“

Dračice si lehce odfrkla a poustevník byl v tu ránu na jejích zádech. Roztavené sklo pod nohama bývá v debatě velmi pádným argumentem.

„To není fér!“

„Držíte se?“

„Ne!“

„Tak se ve vlastním zájmu držte!“ Lucinka máchla křídly jednou, dvakrát a princ najednou zjistil, že letí nad korunami skleněných stromů a každým mávnutím stoupají výš a výš.

„To je nádhera!“ zakřičel plný nadšení. „Já vidím na druhý břeh! Tamhle pluje černá loď! Vzadu jsou vidět hory a lesy! Taková krása! Au, neštípej mě!“ Poslední slova platila Floriánovi, který pevně svíral nejen víčka, ale i prsty.

Kroužili kolem hory a stoupali výš a výš. Lucinka, s krkem křečovitě nataženým, se snažila dívat jen a jen nahoru, aby ani očkem nemrkla do hlubin pod sebou. V břiše se jí převalovaly těžké kameny a útrobami brouzdal svíravý strach. Už jenom kousek, přemlouvala se. Malinký kousek! Ještě dvakrát máchnu křídly a budeme nad vrcholem. Pak najdu místo na přistání, přistávat mi šlo vždycky moc dobře, a bude to za mnou. Tak už jen jedno mávnutí…

Vtom Galadrin vykřikl tak hlasitě, že to nemohla přeslechnout: „Já vidím zámek! Se zlatými střechami! To je krása! A těch pávů!“

Neodolala, mrkla pod sebe a v té chvíli se všechno zvrtlo. Křídla strachem ztuhla, střeva naopak prudce zareagovala a mohutný pšouk, který jí vyšel z útrob, je odnesl daleko nad jezero. Zdřevěnělá hrůzou sledovala, jak se vodní hladina rychle blíží a nebyla schopna jediného pohybu. Zaslechla, jak princ něco křičí. Otočila hlavu, aby ho lépe slyšela.

„To bylo super, Lucinko! Ty jsi úžasná! Takhle nádherně plachtit! Jsi skvělá! A když teď máchneš křídly, dostaneme se trochu výš a můžeme si zaplachtit znovu!“

Poslechla jeho povel a snažila se zamávat křídly. Šlo to ztěžka, ale podařilo se. Zavřela oči.

„Výborně! Ještě jednou! Jsi skvělá!“

Mávala křídly znovu a znovu, přesně tak, jak jí napovídal.

„Teď víc pravým! Jo! Znovu a pak levým! Úžasné! Nejlepší! A teď začni brzdit, jsme u cíle! Ještě brzdi, ještě! Skvělé! A natáhni nohy, ano, přesně tak!“

Lucinka si ani neuvědomila, že ji svými povely perfektně navedl nad zámecký park. Natáhla nohy a dotkla se studeného skleněného trávníku. Ještě dvakrát zamávala křídly a pak pomalu dosedla na zem. Otevřela oči a celá se zatetelila. Dokázala to! Rozechvěně se rozhlédla kolem sebe, složila křídla a svalila se jak špalek. Samým rozrušením omdlela.

Galadrin s Floriánem seskočili z jejího hřbetu. Poustevníkovi se podlamovaly nohy, ale princ byl na vrcholu blaha. „Lucinko, ty jsi úžasná! To byl největší zážitek mého života!“ Hladil dračí hlavu, objímal tvrdé šupiny a snažil se přítelkyni probudit. „Dračice moje, prober se! Jsi ten nejlepší člo- , ehm, tvor, kterého jsem kdy potkal! Nesmí se ti nic stát, prober se, prosím!“ Na tmavě zelené šupiny dopadlo několik slaných kapek. Velké kožovité víčko se zachvělo, dračice otevřela oči.

„Uf, to jsem si oddechl,“ odfoukl si Galadrin. Rychlým pohybem si otřel oči a radostně vyskočil. „Tak jsme všichni v pořádku nahoře, teď jen najdeme nějaké to paví srdce a frčíme domů.“

„Paví srdce, říkáš?“

Princ se otočil.

Několik kroků od něj stála krásná dívka v plášti z pavích per. Na ruce jí spočíval pestrobarevný pták s bohatým dlouhým ocasem. Pak princův pohled sklouzl vedle. Na lučištníky. Založené šípy v jejich lucích mířily do země. Zatím.

„Já… já… já to tak nemyslel, krásná paní,“ vykoktal Galadrin.

„A jak jsi to myslel?“ otázala se dívka, pokynula sloužícím a nechala si donést lehké křesílko. Ladně usedla, páv přeskočil na opěradlo a korálkové oko se upřeně na prince zadívalo. „Povídej, já mám času dost.“

„Dostal jsem úkol,“ lezlo z prince jak z chlupaté deky. „Tedy… tři úkoly.“

„Jak neobvyklé,“ usmála se dívka. „Pokračuj.“

„Abych si mohl vzít za ženu princeznu z království Půlnoční černi, musím připravit draka o hlavu, zničit zlého čaroděje a ze skleněné hory přinést paví srdce.“

„Pro páva, kdo ti zadal tak hl… těžké úkoly?“

„Moje maminka, prosím,“ zamračil se Galadrin a ohlédl se po Lucince a Floriánovi. „Ona to se mnou myslí dobře!“

„Jistě, jistě,“ pokývala hlavou dívka. „Jak jsi s úkoly daleko? Vidím, že dračí hlava je pořád na krku!“

„To ale není ta správná dračí hlava! Tu mám tady!“ Otevřel vak a ukázal dívce jeho obsah. „A čaroděje jsem už taky úplně zničil! Tohohle!“ Namířil prstem na Floriána. Ten přikývl.

„Ano, jsem úplně zničený čaroděj. Ani jeskyně už mi nezbyla.“

„Aha,“ přikývla znovu dívka. „Takže už ti chybí splnit jen ten poslední.“ Vstala, pohladila páva, stojícího na opěradle a řekla: „Ale to nebude tak jednoduché, jako tvé první dva úkoly. Srdce můžeš dostat jedině za srdce. Ale… nepředbíhejme. Návštěvy tu moc často nemíváme. Vítejte v Pavím zámku.“ Vstala. „Dračí hlavu nech naložit do soli. Smrdí jak deset čertů. Takhle bys ji domů nedonesl.“ Otočila se a odešla. Lučištníci i páv také.

„To je nápad,“ zaradoval se poustevník. „Do soli! Konečně nebudeme páchnout na sto honů!“

Princ ale stál a nešťastně žmoulal vak. „Jak to myslela, nevíte? Jak srdce za srdce?“

 

***

 

Galadrin se opíral o skleněnou balustrádu a shlížel na jezero. „Nikdy bych nevěřil, že tu opravdu nemají žádné schody. Jak se dostaneme dolů?“

„Nezbyde, než na Lucince,“ promluvil poustevník. Seděl u stolu, kam mu ochotná sloužící donesla už třetí snídani, a labužnicky mlaskal. „Tak dobré koláčky uměla jen moje babička. Dávala dovnitř tvaroh a nahoru mák.“ Vzal jeden do ruky, rozpůlil ho, část snědl a část hodil velkému šedohnědému ptáku s bílým břichem. Ten mrkl korálkovým očkem a pustil se do svého dílu s velkou chutí.

„Chodí za mnou jako pejsek,“ liboval si Florián. „Mám ji rád. Je trochu menší než ostatní pávice. Možná proto ji nemají rády, pořád ji vyhánějí. Kdo ví. Ale mně se líbí. Má úžasně hebké peří a na hrdle kovově modrý proužek, koukej.“ Pávice, jako by mu rozuměla, vyskočila na lavici vedle něj. Přešlápla, složila nohy pod sebe a hlavičku mu položila na stehno. Poustevník se usmál a lehce ji pohladil prstem.

Princ trhl ramenem. „Pávice. Pávi jsou krásnější. Ty jejich nádherné ocasy! Třeba péřový plášť, co má královna, ten je! Jenže já svůj úkol asi už nikdy nesplním, víš. Paví srdce…“

„Zajímalo by mě, jak sis to vlastně představoval.“ Lucinka seděla ve své oblíbené poloze na ocase, zadní nohy zkřížené a prohlížela si drápy. „Nějak mi měknou, či co. Asi špatná výživa. Taky mě svědí kůže,“ podrbala se na hlavě. „Možná je to vodou. Nebo tím, že tu není špetka prachu. Ráda bych už byla pryč.“

„Já taky,“ přikývl princ. „Myslíš, že by maminka poznala, že srdce není paví? Ale třeba husí?“

„Ty jsi nás vyvlekl na skleněnou horu jen proto, abys pak přišel na to, že mamince podstrčíš husí srdce? To tě nenapadlo dřív?“ Poustevník vrtěl hlavou. „Slyšíš to, Rézinko?“

„To je zas kdo?“ podivil se princ.

Poustevník sklonil hlavu a usmál se na přitulenou pávici. „Vidíš ho, truhlíka? Vůbec nic nechápe.“ Podíval se na prince. „Dal jsem jí jméno. Zasloužila si ho.“

„Maminka mi nikdy nedovolila, abych našim kočkám dával jména. Prý bych k nim moc přilnul. Prý to není dobře, pojmenovávat zvířata. Ani ptáky.“

„Ta tvoje maminka…“ spustil Florián, ale pak ho napadlo něco jiného. „Jestli už nestojíš o paví srdce, proč tedy vlastně neodejdeme? Nic už nás tu tím pádem nedrží. Navíc, husy zde nemají, to musíme někam do vesnice. Lucinka by ráda pryč… ty jsi taky říkal, že už se těšíš domů… Mně je tu sice docela fajn, ale sám tady nezůstanu.“

„Když já jsem zase pozvaný na večeři ke královně,“ přiznal Galadrin. „Ona je moc krásná. A hodná. Taková opuštěná. Říkala, že je ráda, že jsme tady. Že bude konečně zábava.“

Dračice vzhlédla od drápů a zpozorněla. „Zábava? Nevěřím jí ani slovo, té tvé královně. Říkám ti, nejvyšší čas odejít. Od začátku mám z toho všeho divný pocit.“

„Vydrž ještě jednu noc,“ zaprosil princ.

Lucinka pokývala odevzdaně hlavou. Jednu noc ještě vydrží, co by nevydržela. Ale zítra, zítra se sbalí a poletí domů. Všichni.

 

***

„Nemůžeš jen tak odejít!“ mračila se paví královna.

„Já vím, není kudy,“ přikývl princ. „Ale nemusíš si s námi dělat starosti. Dračice nás odnese.“

Skleněná zahrada se blýskala, jezero pod horou se modře vlnilo, pírka na šípech lučištníků se leskla pavím třpytem.

Královna se usmála. „Tak jsem to nemyslela. Přišel sis pro paví srdce, není-liž pravda? Bylo to první, co jsi řekl, když ses sem dostal, nepamatuješ? Tak bez něj přece nemůžeš odejít. Ale i já jsem něco říkala.“ Kývla hlavou a jeden z lučištníků přinesl páva. Poustevník vyskočil.

„Rézinko!“

Pták otočil hlavu a teskně vykřikl.

Paví královna se znovu usmála, tentokrát už ne líbezně, ale krutě. V ruce se jí zaleskl ostrý nůž.

„Srdce za srdce, pamatuješ?“

Galadrin strnul. „To nemůžeš myslet vážně! Takhle jsem to nechtěl!“

Čepel se zablýskla, dívka si ji zálibně prohlédla. Vypadalo to, že se opravdu baví.

„Pozdě. Dostaneš své paví srdce. Ale jak bylo vysloveno, něco za něco. Já dostanu srdce některého z tvých průvodců. Čí mi dáš? Floriánovo? Nebo dračí? Rozmýšlej rychle, nebudu čekat věčně.“ Zvedla ruku. „Až napočítám do tří, řekneš mi jméno. Já si vezmu srdce toho, koho jsi určil, dám ti za něj paví a ty se budeš moci vrátit domů. K mamince, která ti dává tak skvělé úkoly. Neřekneš-li žádné jméno, propadl jsi ve své zkoušce a vezmu si srdce vás všech.“

Znovu se zářivě usmála na prince, který stál jako dřevěná socha a jen naprázdno otevíral ústa.

„Jedna.“

„Ale to… nedám ti žádné srdce! Ani už nechci žádné paví! Nech nás odejít, rozumíš?“

„Zbytečně se rozptyluješ. Raději přemýšlej. Poustevníkovo? Dračí? Nebo se obětuješ sám? Dvě.“

Galadrin se nešťastně otočil. Poustevník zíral na pávici, choulící se v lučištníkových rukou, nebezpečně blízko královnina nože. Dračice koukala na prince. Hloubavě, zádumčivě.

Kam jsem je to jen přivedl, proletělo princovi hlavou. Takhle to přece nemůže skončit! Podíval se ještě jednou na dračici a ukázal očima směrem k jezeru. Zachvělo se dračí víčko, nebo ne? Nebyl čas to zkoumat.

Galadrin se otočil. „Nedám ti ani Floriánovo, ani Lucinčino srdce! A nedostaneš ani moje! My nejsme tví otroci jako ti chudáci pávi. Byl jsem hloupý, když jsem sem přivedl své přátele. Ale nenechám je tu zemřít!“

Královna se ušklíbla. „Zbytečné řeči. Neřekneš-li jméno, já mám vybráno, čí bude první. Tř…“

Dračice roztáhla křídla. Poustevník, který mžikem pochopil situaci, vyskočil na její hřbet. Galadrin udělal několik kroků směrem ke královně, ale vtom ho popadly silné dračí pařáty a vynesly jej do vzduchu. Lucinka ještě několikrát mávla křídly, potom se ohlédla a lehce foukla. Roj šípů zmizel v hořících záblescích a z královnina pláště zůstala jen ohořelá brka.

„To nedomyslela,“ prohlásila pyšně. „Zahrávat si s dračicí! Holka hloupá. Myslím, že jí ta malá lekce jen prospěje.“ Znovu zamávala křídly a nabrala výšku. Poustevník, který objímal šupinatý krk, ani nedutal. Ohlížel se po zlatých střechách a hrdlo se mu svíralo smutkem. Snad královna ve svém vzteku malé Rézince neublíží… Představil si lesklé šedé peří, pod prsty opět ucítil jeho jemnost. Popotáhl nosem a snažil se nevnímat slzu, která se mu kutálela po tváři. Pocit smutku zesílil.

„Tak pomůžeš mi, ty kostnatej zadku, nebo ne? Vem si svou pávici, než mi upadne! Já vím, má křídla, ale co kdyby náhodou, že jo…“

Florián vytřeštil oči. Po dračí noze se na hřbet drápal Galadrin, mezi tělem a dračími šupinami chránil křehké ptačí tělo.

„Rézinko!“ Poustevník zapomenul na strach, pustil se dračího krku a oběma rukama popadl pávici. Ta jemně zapískala a přitiskla se ke svému příteli. Princ přehodil nohu přes šupinatá záda a popleskal Lucinku po šíji.

„Chytrá holka!“

Lucinka se po dračím usmála a radostně znovu mávla křídly. Galadrin se naklonil a začal ji navigovat, stejně, jako když letěli na ostrov.

„Ještě jednou oběma, skvělé, moc dobře ti to jde! A teď pravým! Potřebujeme se dostat trochu doleva, vidím tam na břehu krásné místo na přistání!“

Dračí křídla přesně poslouchala jeho pokyny, a když přišel čas, pomalu a elegantně přistáli na písku nedaleko místa, kde nastoupili do černé lodě.

„Uf, to bylo o fous,“ oddechl si poustevník a seskočil na zem. Opatrně postavil pávici na kmen povaleného stromu. „Rézinko, jsi v pořádku?“ Pták mu odpověděl něžným písknutím. Florián ji pohladil a pln vděčnosti se otočil na prince: „Galadrine, děkuji ti za ni. Jsem rád, že je tu s námi. Bál jsem se o ni. Kdoví, jestli by se jí zlá královna nepomstila.“

„No,“ pronesl tiše princ, otevřel vak a vylovil nůž. „Nezapomněl jsi na něco? Na třetí, poslední položku mého seznamu? Musím matce donést paví srdce ze skleněné hory.“

Poustevník strnul. Vyskočil a skryl pávici za sebe. Napřímila se i dračice. V očích jí problesklo zklamání.

„Galadrine? Co chceš udělat?“ zeptala se znepokojeně.

„Pozor, panáčku, jen přes mou mrtvolu,“ zasyčel poustevník. „Nenechám tě zabít něco tak krásného, jako je má pávice, kvůli hloupému úkolu, na to zapomeň!“

Galadrin, který si chtěl z přátel utahovat ještě chvíli, to už nevydržel a rozesmál se. „To by mě zajímalo, co jste si mysleli, že asi udělám!“ Sáhl do šatů, vytáhl okousaný špaček tužky a pořádně ho naostřil. Pak se prošacoval znovu, vylovil pergamen a s chutí přeškrtal třetí, poslední řádek.

„Tak,“ prohlásil vesele. „Můžeme se vrátit domů. Vždyť přece nikde nebylo psáno, že to paví srdce nemůže zůstat v pávovi, ne? Vy jste si vážně mysleli, že bych dokázal zabít tak krásného ptáka?“

Lucinka uvolněně vydechla a poustevník se rozesmál: „Kluku jeden ušatá, tys mi dal. Já už se bál, že ti budu muset podpálit boty!“

 

Seděli u velkého kamene, na kterém ležel umolousaný ubrousek, pojídali chléb se sýrem a zapíjeli jej vodou z blízkého potůčku. Mluvili jeden přes druhého, nedávné zážitky byly ještě moc silné.

„Tak jsem mu pávici vytrhl a jen čekal, až mě Lucinka popadne…“ princ se vděčně ohlédl na dračici, která se zubatě usmála.

„Já se strašně bál, že řekneš moje jméno!“ Poustevník ukrojil další kus bochníku. „Víte, že mi chutná mnohem víc, než všechny ty pochoutky na Pavím zámku?“

„A jak jsem tě vedl, Lucinko, viď! To bylo přistání! Ani ses nohou nedotkla vody, přistáli jsme krásně na pláži! Já bych z fleku mohl dělat dračího jezdce!“

„Když se mně potom dotklo paví peří, vůbec jsem nevěřil, že je to opravdu Rézinka, já si myslel, že se mi to jen zdá…“

Dračice tiše seděla a shlížela na své kamarády. V duši se jí usídlil klid a mír. Netušila, jestli to bylo tím, že neměla čas přemýšlet nad strachem z létání, nebo přemírou adrenalinu či co to koluje v dračí krvi, ale cestou zpátky necítila žádné kameny v žaludku, ani se jí útrobami nerozléval strach. Pohled pod sebe už ji neděsil. Přemítala, že by tajně zkusila ještě jeden okruh, jestli se jí to jen nezdálo, když v tom zaslechla dutý hlas:

„Hodláš jet na ostrov, králi?“

U pláže se zase houpala černá bárka.

Galadrin vyskočil. „Ale já už na ostrově byl!“

„Není možné. Nevezl jsem tě zpátky.“

„My jsme přiletěli, přinesla nás Lucinka!“

„Hodláš jet na ostrov, králi?“

Princ se nešťastně ohlédl po ostatních. „Tomu chlapíkovi asi přeskočilo, ne? Vždyť jsme už na ostrově byli!“ Otočil se zpátky k převozníkovi. „Nechci jet na ostrov! Už jsem tam byl!“

„Musíš jet na ostrov!“ zaduněl hlas. „Musíš jet na ostrov a cestou zpátky převezmeš veslo. Tak je psáno.“

Poustevník vyskočil. „Tak o to ti jde!“ Otočil se na Galadrina a dračici. „To kouzlo znám! Je ze sady Zaklej svého nepřítele, verze II. Kdysi dávno se dalo volně koupit. Jenže časem se zjistilo, že se po řekách a jezerech potuluje čím dál tím víc převozníků, takže ho raději stáhli z trhu. Obsahem balení bylo kouzelné veslo, kterého se nezbavíš jinak, než že ho strčíš někomu dalšímu. Ten pak bude převozníkem tak dlouho, než mu to sepne a udělá totéž. Jako bonus byl k veslu přidáván magický hlas, kterým tě převozník donutí na loď vlézt a dělat, co ti poroučí.“ Pleskl se do čela. „Proto jsem z něho měl už poprvé tak špatný pocit! No jo, tomuhle chudákovi se někdo hodně pomstil. Jezero je odlehlé, takže najít někoho, komu vrazíš do ruky veslo, se ti taky nemusí podařit nikdy. Kdoví, jak dlouho tu už bloudí.“

Princ mezitím vstal. Přesto, že se snažil nepodlehnout, táhlo ho to k vodě a převozníkovi. Magický hlas časem ztrácel svou moc, ale odolat mu nebylo lehké.

Dračice zvedla hlavu. Zadívala se na odcházejícího prince, bárku a převozníka, otočila se k Floriánovi a zeptala se: „Kouzelné je jen to veslo? Nebo i loď?“

„Myslím, že jen veslo. Loď si musel každý dodat vlastní, to by se kouzlo setsakra prodražilo.“

„Dobrá,“ přikývla Lucinka. „Zastav ho, prosím tě. Potřebuji se soustředit.“

Florián se na dračici zadíval. Chtěl ještě něco říct, ale pak zavrtěl hlavou, sebral ubrousek, schoval ho do kapsy a vydal se za princem, který už byl na půli cesty k vodě. Došel ho, chytil za ruku a otočil k sobě. „Stůj, Galadrine. Vydrž aspoň chvíli, říkám ti!“

Princ jeho slova nevnímal. Snažil se vyprostit a jít dál, ale v tom najednou kolem něj prokmitl úzký plamínek ohně a než se stačili vzpamatovat, místo statného tmavého muže stál u jezera prošedivělý stařec s rukou stále zvednutou, jak v ní ještě před chvílí držel veslo. To však pod Lucinčiným dechem shořelo na prach a s ním i staré, léty již zvetšelé kouzlo. Muž se nechápavě zadíval na své prázdné ruce, pak padl na kolena a rozvzlykal se. „Jsem volný! Je pryč, to hnusné těžké veslo! Je pryč!“ Vstal, ještě jednou se ohlédl po černé lodi, poklonil se s mnoha díky dračici a zmizel v lese.

„Páni,“ vydechl princ. „Teď už se nikdy nedozvíme, kdo to vlastně byl a proč musel převážet na jezeře! Ale dobře, že je pryč. Ten hlas! Duněl mi v hlavě, nemohl jsem neposlechnout!“

Dračice se ušklíbla. „Myslím, že je nejvyšší čas tento kraj opustit. Co bys říkal na to, princi, že bychom navštívili tvou matinku? Pokud vím, všechny její úkoly už jsi splnil, tak proč čekat? Nasedejte!“

„Lucinko,“ strnul princ. „Ty už se nebojíš létat?“

„Nevím,“ odvětila dračice. „Let z ostrova se mi už docela líbil. Kdyby něco, zavřu oči a ty mě povedeš. To už přece umíme, ne?“

„Hurá,“ zajásal Florián. „Konečně pořádná řeč! Žádné lesy a pustiny a skály a bolavé nohy! Na co čekáš,“ šťouchl do prince. „Nasedáme, ať už jsme pryč!“

 

***

 

Na slavnost se scházeli lidé z širokého kraje. Všichni chtěli vidět prince, který se vrátil z cest, navíc doprovázený drakem a čarodějem! Někteří, ti bojácnější, si potichu šeptali, že zatímco jiní princové své krajiny draků a čarodějů zbavují, ten jejich je naopak přivedl, ale nahlas říct se to báli. Ostatní si pochvalovali, jaký je Galadrin pašák, když dokázal draka zkrotit a čaroděje zničit, jak měl za úkol. Ostatně, o třech úkolech, které královna zadala svému synovi, šly po kraji lecjaké fámy. Mluvilo se o dračích srdcích, pavích věžích, čarodějné moci… a protože tomu nikdo nevěděl ani hlavu, ani patu, chtěli všichni na vlastní uši slyšet, jaké úkoly vlastně princ dostal.

Uprostřed veliké louky stála prostorná tribuna. Dav, tísnící se kolem, nevěděl, kam se dívat dřív. Zda na barevné, zlatem vyšívané šaty dvorních dam, na vyřezávaná, rudým sametem potažená polstrovaná křesla, či vojáky ve slavnostních uniformách.

Zahlaholily trubky a dav pomalu utichl. Královská dvojice se přestala dohadovat, král unaveně přikývl a královna se zářivě usmála. Vstala, vztáhla ruku, aby hluk utišila zcela, a promluvila: „Uplynula už dlouhá řada dní od doby, kdy jsem svého jediného syna vyslala –” na královo zakašlání se hbitě opravila: „ – kdy jsme našeho jediného syna vyslali do světa s třemi pečlivě vybranými úkoly. Na jeho návrat jsme čekali dlouho a dnes jsme se konečně dočkali. Princ nyní sdělí nejen nám, ale i všemu lidu, jak své poslání naplnil.“

Usedla zpět na trůn. Král kývl na trubače. Trubky se opět rozhlaholily. Předstoupil Galadrin, v malém odstupu se za něj postavila Lucinka a Florián. Dav zahučel. Tak přece! Drak a čaroděj, pověsti nelhaly!

„Tvůj prvý úkol, synu, zněl jasně. Drak – připravit o hlavu.“

„Ano, otče.“

Lucinka se v duchu ušklíbla. Páni, Galadrin už nezní jako vyjukané princátko, kterým byl, když ho poprvé potkala!

„Mám pocit, že hned s prvním úkolem to vypadá bledě – drak má hlavu stále na krku,“ ukázala nespokojeně královna.

„Lucinčinu hlavu, vám, matko, nedám. Ale nebojte se, úkol jsem splnil. Hleďte!“ Přitáhl špinavý zašívaný pytel, rozvázal jej a vytáhl nasolenou dračí hlavu. Po týdnech ve vaku nevypadala dvakrát vábně, o to víc zapůsobila.

„Ó,“ chytila se královna za nosík a znechuceným gestem nakázala stráži, ať vak i s odporným obsahem okamžitě odstraní. Nechala si podat osvěžující nápoj, napila se, pohlédla na krále, který souhlasně přikývl, a pravila: „Dobrá. Uznáváme, že tento úkol jsi zvládl.“

Mávla kapesníčkem a herold v barevném hávu strhl první ze tří bílých praporů, visících na stěně v pozadí za královskými křesly.

„Druhý úkol zněl: Zlý čaroděj – zničit. Splnil jsi jej?“

Galadrin otočil hlavu a kývl na Floriána. Nikdo by v něm nepoznal poustevníka v roztrženém hábitu. Oděn v lesklou čerň, vypadal impozantně.

„To je tebou zničený zlý čaroděj?“

„Ano.“

Král luskl prsty a přivolal hradního mága. Oba čarodějové se do sebe zaklesli pohledem, ale netrvalo dlouho a Florián hlavu odvrátil. Královský mág smutně pokýval hlavou. „Tento čaroděj má již jen zbytky čarovných sil. Je opravdu zničený. Pokud dosvědčí, že jej porazil váš syn, je úkol splněn.“

Královna se se zájmem překlonila v křesle. „Dosvědčíš to?“

Florián na ni vrhl zamračený pohled. „Znamená-li mé zničené obydlí a ztráta poslední šance na můj starý život to, že mne zničil, potom ano.“

Pár na trůnech se zamyslel. „Myslíme, že i druhá úloha byla vykonána dle zadání,“ pronesla po chvíli královna. Kapesníček vyletěl do vzduchu a další prapor padl k zemi.

„Třetí úkol byl nejtěžší, můj synu,” promluvil znovu král. „Přinést paví srdce ze skleněné hory. Máš?“

Princ se na své rodiče usmál. „Opravdu nejtěžší oříšek,“ odpověděl nenuceně. „Najít skleněnou horu, ukrást paví srdce… A přesto, hleďte!“ Nastavil ruku, vzduchem zavířila ptačí křídla a Rézinka se usadila na princově zápěstí. Dav zašuměl překvapením. „Toto je pravý páv – tedy pávice – z Paví hory. Vydal jsem se pro ni až na daleký ostrov, kde sídlí Paví království. V této hrudi tluče paví srdce ze skleněné hory. Ukradeno bylo, to bezesporu. Víc nebylo žádáno. Zabíjet ji jen proto, abych vám ukázal její srdce, ji nebudu, to je zbytečné.“ Posadil Rézinku na bidýlko, které mu přinesl Florián. Nastalo naprosté ticho. Královna hleděla na pávici, ta ji ostražitě pozorovala též. Po chvíli se opět ozval králův hlas.

„Ano, synu. I třetí úkol jsi splnil.“

Zazněly fanfáry, poslední bílý prapor klesl k zemi. Odkryl dveře, kterými vešla dívka ve skvostné róbě, ověšená zlatem a drahými kameny. Dav zašuměl. Princ zbledl a ustoupil o krok zpátky.

Královna opět povstala. Sestoupila z trůnu, vzala dívku za ruku a přivedla ji před prince. „Milý synu, představuji ti princeznu Rosalindu. Byli jste si zaslíbeni už jako děti a já jí teď mohu beze strachu slíbit, že se dostane do rukou muže statečného, nebojácného a přitom s dobrým srdcem, což jsi nám nyní dokázal.“ Usmála se. „Poslední položka seznamu je svatba, můj synu.“

„Ale… Tu jsem v úkolech neměl!“

„Nebylo třeba. O vše se postarám já.“

„Matko…“

„Neodmlouvej. Ještě pořád jsem tu královna.“

Princ se trpce pousmál. „Pořád tu budete královna. Nechci vládnout zemi. Zatím ještě ne. Abych pravdu řekl, když jste mě posílali do světa, nechtělo se mi jít. Bál jsem se. Bál jsem se, na koho v tom velkém světě narazím. Ale stal se zázrak. Potkal jsem tam kamarády. Co kamarády, přátele! Takové, jaké jsem nikdy předtím neměl. A teď se mám nechat znovu zavřít do zámeckých komnat? Kdepak. Chci toho ještě spoustu vidět. To, jak jistě uznáte, z královského trůnu moc dobře nejde.“

Otočil se, nenápadně mrkl na své společníky a vysekl dívce, která překvapením otevřela pusu, hlubokou poklonu. „Je mi líto, Rosalindo. Najdi si lepšího muže, než bych byl já. Protože kdybys měla čekat na mne, to by ses načekala.“ Než se všichni vzpamatovali, seděl on i Florián dračici na zádech. Ta roztáhla křídla a v mžiku kroužila vysoko nad loukou i slavnostně vyzdobenou tribunou.

„Nebojte se o mne,“ zaslechla ještě královna. „Jednou se vrátím!“

Zapleskala další křídla, to vzlétla pávice. Lucinka provedla efektní nízký průlet nad tribunou, diváci zahlédli, jak Florián obratně zachytil Rézinku do rukou a pak už jen zaslechli poslední princovy věty, kterým popravdě příliš nerozuměli.

„Já tušil, že to nebude jen tak! Tak jsem pro jistotu vzal s sebou vyšívaný. Už nebudeme pořád jen o chlebu a sýru! A má i pitný režim!“