Vracel se domů. Byla už tma. Zaparkoval, zatáhl ruční brzdu, vytáhl klíčky ze zapalování a vzdychl. Cítil se unavený jako nikdy předtím. Nechtělo se mu opustit vyhřátou kabinu auta. Po paměti nahmatal rukojeť svého kufříku na vedlejším sedadle a nespouštěl přitom oči z osvětlené lavičky vedle parkoviště. Začínalo sněžit. Měkké světlo pouliční lampy dodávalo vločkám růžový odstín. Připadalo mu to divné. Nevkusné. Růžový sníh pomalu pokrýval lavičku a on seděl v autě a přemýšlel o životě.

Když se konečně odhodlal vystoupit, byl poprašek taky na jeho voze. Sníh vrzal pod nohama a mráz štípal do tváří. Jaromír se naposledy ujistil, že zamknul auto, a rychlým krokem odvrzal k nejbližšímu vchodu. Klíče! Kde jenom má ty klíče? Prohrabal kufřík a potom kapsy, až v poslední z nich klíče našel. Pořád si přitom bručel pod vousy něco nespokojeného. Vešel do domu, smetl si z čepice sníh, vzdychl podruhé, přešel ke dveřím jednoho z přízemních bytů a za stálého brblání otevřel.

Ledabyle mávl rukou, plácl do stěny vedle dveří, trefil vypínač a v bytě se rozsvítilo. Všude byl ohromný nepořádek. Nebo spíš mnoho neuspořádaných věcí na příliš malé ploše. Jaromírovi to nevadilo. Když něco hledal, vždycky to nakonec našel, cestičkou mezi věcmi zvládal projít, kam zrovna potřeboval. Jiní lidé k němu nechodili a on sám doma stejně nikdy nepobyl moc dlouho. Brzy ráno musel do práce, odkud se vracel večer. Unavený, zničený.

Obratně překročil bednu s nářadím, vyhnul se hromadě tašek s různým obsahem a přes další věci doklopýtal do kuchyně. Namazal krajíc chleba margarínem, otevřel lahev piva a sesunul se na židli. Cítil se mizerně. Měl toho dost. Do jedné ruky vzal chleba, do druhé mobilní telefon a zadoufal, že mu internet zvedne náladu. Zamračeně zíral na displej, když ho najednou něco doopravdy zaujalo. Titulek jakéhosi neseriózního článku hlásal: „Žijte tak, jako by to byl váš poslední den“. Jaromír odložil telefon, v klidu dojedl večeři, napil se piva a poprvé toho dne se usmál.

Rozhlédl se kolem sebe. Co bych asi dělal, kdybych věděl, že je to můj poslední den? Myšlenka byla tak dotěrná! Určitě bych neuklízel, napadlo ho. Na světě jsou přece důležitější věci než pořádek v bytě. Vstal ze židle a zamířil rovnou do koupelny. Oblečení pohodil na okraj pračky a sprchou ze sebe začal smývat špínu uplynulého dne. Pořád ho pronásledovala ta neodbytná představa. Co by dělal, kdyby…? Jaromír se umyl, lehl do postele a okamžitě usnul.

Budík. Ráno. Žaludek stažený nervozitou z toho, co ho zase během dne čeká. Nechuť vstát. Zadíval se někam ke stropu a věděl, že takhle to dál nejde. Svůj poslední den by určitě nechtěl trávit takhle. Rozhodl se. Vezme si týden dovolené, pro začátek. A potom… Potom se uvidí. Našetřeno má dost peněz na to, aby v nejhorším zvládl i nějakou dobu bez práce. Zatím bude každý den v týdnu žít tak, jako by už žádný další den přijít neměl. S nadřízenými si promluvím osobně, pomyslel si a začal se chystat na cestu. Řídil totiž docela rád. A ano, uznal, že i během toho posledního dne na Zemi by se chtěl projet autem.

Bylo mu jedno, co si o něm kdo myslí. Cvok? Podivín? A co má být? Lepší pár lidí naštvat než skončit v blázinci. Nemusí celý život dělat jenom to, co se očekává. Nemusí dělat pořád správné věci. Jaromír si cestou z práce nahlas zpíval s autorádiem. Nejel domů přímo, ale oklikou přes svou oblíbenou alej. Vlastně ani nevěděl, jaké stromy tam rostou, ale měl je rád. Snad lípy? O přírodu se nikdy moc nezajímal. Napadlo ho, že je vlastně škoda, že jeho poslední den nastal právě v zimě. Zastyděl se totiž, že si ani není jistý, jestli je jeho oblíbená alej zrovna lipová. Kdyby bylo léto, zastavil by, utrhl by si jeden lístek a doma by se podíval, co to vlastně je. Bez listí nemá šanci to poznat.

Na lavičce pod pouliční lampou večer ležel ten zdánlivě růžový sníh, ale na něm bylo ještě něco. Jaromír si všiml tmavé skvrny, kterou nemohl identifikovat. Tentokrát dění kolem parkoviště nepozoroval z auta, ale z okna svého bytu. Chystal se do nedaleké restaurace na večeři, tak se rozhodl, že se na ten černý objekt na lavičce podívá zblízka. Jen tak, ze zvědavosti. Když je ten poslední den. Trochu se upravil, oblékl, do kapsy kabátu strčil peněženku a spokojeně vyrazil užít si klidný večer.

Vchodové dveře zavrzaly, když jimi procházel. Studený vítr sfoukl ze střechy trochu sněhu a poslal ho Jaromírovi přímo do obličeje. Teda, takové počasí! Ale co, řekl si Jaromír smířlivě, počasí neovlivním a projít se chci. Udělal pár kroků směrem k lavičce, aby si mohl lépe prohlédnout to tmavé cosi. Překvapeně zůstal stát. Kde to je? Teď to tam bylo! Zmateně se rozhlížel. A pak k němu vítr přinesl tenký, tichý zvuk. Jaromír si nejdřív nebyl schopen uvědomit, co to je, ale když se to ozvalo podruhé, potřetí… Bylo to čím dál zřetelnější.

Někde mňoukala kočka. Chvíli poslouchal, až zjistil, odkud zvuk přichází. Pod lavičkou se krčilo drobné černé stvoření, žlutýma očima si ho prohlíželo a občas mňouklo. Jaromír pokýval hlavou a pronesl: „Tak to jsi byla ty, kočko!“ Pak se otočil, pomyslel si něco o tom, že je to zvíře úplně hloupé, když se v takovém nečase potuluje venku, a odkráčel směrem k restauraci.

Objednal si své oblíbené jídlo a byl rád, že je v teple. Po dlouhé době si mohl dopřát pořádnou večeři a sníst ji bez otravných myšlenek na následující pracovní den. Ještě ráno se dohadoval s nadřízenými, ale teď byl nečekaně svěží. Proč si kazit svůj poslední den? Jaromír se do toho tak vcítil! Obsluhovala ho pěkná mladá servírka, několikrát opětovala jeho úsměv, jídlo mu chutnalo a napadlo ho, že by ten poslední den mohl být častěji.

Dobře naladěn se vracel z restaurace domů. Vítr pořád foukal, sníh pořád ležel, ale Jaromír byl ponořen do svých představ. Došel až ke vchodu a začal hledat klíče. Jedna kapsa, druhá kapsa… Že ony budou zase až v té poslední… Vtom se mu něco otřelo o nohy. Jaromír leknutím strnul. Opatrně se podíval dolů. „Zase ty?!“ křikl na kočku. Zvíře odpovědělo mňouknutím, odstoupilo stranou, sedlo si a tázavě se zadívalo na Jaromíra. Ten vytáhl klíče, rychle odemknul a vešel, aby se náhodou kočka nedostala dovnitř. Směrem k zabouchnutým vchodovým dveřím ještě dodal: „A táhni domů!“

Následující ráno si trochu přispal. Po probuzení zůstal v posteli a uvažoval, co bude dělat tento poslední den. Mohl by se vrátit k některému ze svých koníčků, na které přestal mít čas. Rozhlédl se po místnosti a pohledem zavadil o zaprášený obal nahoře na šatní skříni. To je ono! Vezme kytaru a zkusí, jestli nezapomněl hrát. Ze všeho nejdřív si ale musí dojít na nákup, rozhodl se. Přinese čerstvé pečivo a další potraviny. Cestou se aspoň může těšit na to, že si po dlouhé době zahraje na kytaru. Jaromír byl spokojený, jak to pěkně naplánoval.

Sotva vyšel z domu ven, uviděl černou kočku. Zase. Tentokrát zamířila přímo k němu, jako by byli staří známí. Přátelsky mňoukla a otřela se mu o nohy. „Jdi pryč!“ zareagoval podrážděně. Kočka to zkusila ještě jednou. Jaromír se sehnul, že ji odstrčí. Dotknul se sametově hebkého kočičího hřbetu a poznal, jak je to zvíře hubené. Kost a kůže. Že by snad žádný domov nemělo? Nevěřícně kočku pohladil, jako by se chtěl ujistit, že se mu to nezdá. Pod rukou ucítil hřejivý kožich a pod ním každý obratel, každé žebro. „Kočko?“ zašeptal překvapeně. Odpověděla spokojeným zavrněním.

Jaromír zamyšleně procházel supermarketem a do nákupního vozíku skládal potraviny. Snažil se myslet na sebe, na svůj poslední den, na starou zaprášenou kytaru, která na něho čeká. U regálu s chovatelskými potřebami se zastavil. Sám nad sebou zakroutil hlavou, dokonce si i v duchu zanadával, že dočista ztratil rozum, a potom hodil do vozíku pytel kočičích granulí.

Seděla na lavičce jako černá socha. Jaromír vzal z bytu prázdnou misku od margarínu, nasypal do ní granule a přinesl ji kočce až pod nos. „Tak si teda vezmi.“ Nenechala se dvakrát pobízet. Hladově se vrhla na krmivo a Jaromír s úsměvem odešel. Hned měl lepší náladu. Sundal ze skříně kytaru, naladil ji a hrál, až se mu na netrénovaných prstech udělaly puchýře. Pak přešel k oknu a přistihl se, že v okolí lavičky hledá ten černý kočičí stín.

Další den už čekala na svou porci granulí. Žlutýma očima hypnotizovala vchodové dveře a když se Jaromír konečně objevil, vítala ho se zdviženým ocáskem, lísala se a předla. „Kočko, kočko, co to děláš?“ domlouval jí. „Tohle je můj poslední den, nemůžu se o tebe starat. Mám se chovat, jako by to byl poslední den. Chápeš?“ Kočka zjevně nechápala. A Jaromír si začínal uvědomovat dosud nepoznaný pocit, jakousi podivnou náklonnost k tomu malému černému tvorovi, který ho vyhlížel a těšil se na něho.

Krmení se stalo jejich rituálem. Setkávali se u lavičky, kočka hltala granule a nechávala se při tom hladit. A Jaromír čím dál intenzivněji přesvědčoval kočku i sám sebe, že se jí nemůže ujmout, protože je to jeho poslední den a nebylo by to v takové situaci zodpovědné. Byl tou myšlenkou posedlý. A hlavně si odmítal připustit, že by mohl mít rád něco takového, jako je kočka. Všichni chovatelé koček, které osobně znal, mu připadali divní. Taky byl přesvědčený, že kočka v bytě jen shazuje věci ze stolu a všechno ničí. To doma nechtěl.

Konec týdne se blížil a Jaromír přemýšlel, co bude dál. Řekl si, že si užije ještě jeden poslední den, nakrmí kočku a potom se rozhodne, jestli se vrátí do práce. Nasypal granule do misky, přes ramena si přehodil kabát a vyrazil před dům. Nikde se nic nehýbalo, nic nemňoukalo. „Kočko?“ zamračil se. „Kočko!“ Jaromír bezradně obcházel lavičku a volal. Najednou mu bylo jedno, co si pomyslí sousedé. „Kočko! No tak, kočko!“ Po půlhodině se zklamaně vrátil do bytu. Zase mu bylo nanic.

Nahlas si říkal: „Já jsem takovej sobec! Můj poslední den, můj poslední den… Ale co když to byl její… Její poslední den?“ Chtělo se mu brečet, ale protože chlapi nebrečí, vzal aspoň do rukou kytaru a zahrál si pár smutných písniček. Myslel na to, jak mohl kočce zpříjemnit její poslední den. Mohl ji vzít k sobě domů. Mohl jí koupit lepší krmivo. Odložil kytaru, vzdychl a rozhodl se, že se ještě jednou podívá ven.

Vchodové dveře zavrzaly, Jaromír vyšel před dům a rozhlédl se. „Kočko, kočko…“ řekl už jenom šeptem. Pak se ozvalo tiché mňouknutí a odkudsi se vynořila drobná černá postavička. Přiběhla k Jaromírovi, nechala se zvednout do náruče a začala vrnět. „Kde jsi byla, kočko? Už jsem se bál!“ vydechl s úlevou Jaromír a postavil kočku zpátky na zem. Podržel otevřené dveře.

„Chceš jít ke mně? Zvu tě na granule.“ Kočka vklouzla do domu a poté do Jaromírova bytu. „Příští týden musím do práce, kočko!“ sdělil jí. „Abych ti vydělal na kvalitnější žrádlo. A musím tady taky trochu uklidit, ať mi něco nezničíš, nerozškrábeš a tak. To kočky dělají, víš…?“