Druhá číst příběhu, který se odehrává v době poválečného osidlování našeho pohraničí, v době plné nadějí i nejistoty. Na výzvu československého státu tehdy přišly tisíce rodin z Rumunska, kde české a slovenské komunity žily už od konce 18. století. Československá vláda je lákala, slibovala zavedená hospodářství a státní podporu, ale ve skutečnosti se k nim zachovala dost macešsky. První díl najdete zde.

Jako filmová hvězda

Dívce z plakátu ten účes ohromně slušel: módní vlny jí splývaly k ramenům jako závoj.

I Veruně ten účes slušel, aspoň si to myslela. „Celá jste rozkvetla,“ lichotila jí frizérka a ona tomu v tu chvíli věřila.

Když vystoupí z autobusu, už si tak jistá není. Najednou si připadá hloupě. Příliš městsky, příliš… frivolně. Radši si zase uváže šátek. U potoka vlny ulízne mokrýma rukama a nešťastně se je pokusí svázat do hladkých copů. Marně.

Hromobití doma ji nepřekvapí. Babička se křižuje, otec ji uhodí.

V noci nespí a dumá, jestli si má zítra na cestu s mlékem šátek sundat.

Svítání u potoka

„Helemese, kdopak je tady. Nějak sis přivstal, fašoune!“

„Nevíš, že do sedmi nesmíš vystrčit čumák z baráku?!“

„Jestlipak sis stihnul umejt ksicht?“

„Depak, hoši, árijci se nemejou, ty sou čistý vod přírody!“

„Spíš maj na rukách tolik špíny, že by to ze sebe nesmyli ani do soudnýho dne.“

„Ale zkusit to můžem. Když ho pořádně namočíme, třeba to pustí.“

„Ale, ale, snad sis neloknul, hošánku?“

„Měl bys nám bejt vděčnej. Teďkonc ti už nemůžou nadávat, že máš hubu nevymáchanou!“

„Máš stěstí, že jsme dneska v dobrý náladě. Ještě jednou tě načapáme a porajzuješ přes hranici.“

„Nebo rovnou k pekelný bráně!“

V proudu vody rozpouští se bílo

V potoce se válí převržená konev a barví proud do bíla. Veruna neumí číst v knihách, ale příběh vydupaný bagančaty do rozbahněného břehu přečete jediným pohledem.

Joachim leží o kus dál. Podobný obrázek už kdysi viděla a srdce se jí v hrudi utáhne o dva závity.

Padne na kolena, mokré vlasy mu shrne z očí. Když se Joachim rozkašle, málem se úlevou rozesměje.

Bez rozmýšlení si sundá šátek, aby si mohl otřít tvář, jenomže zapomene, že nemá cop, takže se jí vlasy rozstřapatí všude. Zvedl dlaň, jeden pramínek zachytil mezi prsty.

Manžeta košile se mu vyhrne a odhalí řetízek vytetovaných číslic.

Zápis v deníku (přepis původního zápisu psaného v němčině)

12. srpna 1947

Tátovy narozeniny. S maminkou vzpomínáme. Jen Pánbůh ví, kde je mu konec a jestli vůbec ještě žije. Říkají, že naděje umírá poslední, ale ta nejistota je strašná.

Čím dál častěji uvažuji o odchodu, máti je zásadně proti. Má pravdu, že když odejdeme, s otcem už se těžko kdy shledáme. Ale přestávám věřit a bojím se strávit život čekáním.

Ráno jsem přišel o kontingent mléka kvůli nějakým spravedlivým. Navíc mě po jejich zásahu viděla V. Teď ví, že jí nemůžu dát nic, ani tu trochu ochrany. Nešť, beztak to nemělo budoucnost.

Ale byla moc milá. Bože, já bych…!

Jen aby byl kluk ščastnej

Kams dal voči, chlapče, že ses zrovna do týhle holky zakoukal! Děvče je pěkný, i za práci umí vzít, o to nic, jenže to nestačí.
Buch.
Dyť nemáte lautr nic společnýho, sotva půl slova jí rozumíš! A až ti bude ouvej, kde pro tebe najde hezký slovíčko?
Buch.
Že ti jí je líto? Jédinej světe, komu by nebylo. Ale lítost neni dobrej základ pro vztah, můj chlapče, ba ne. Z toho by nevzešlo nic dobrýho pro tebe ani pro ni.
Buch.

Matka zatne sekyrku do špalku a zohne se pro polínka.
Dneska ještě vydrží před Joachimem mlčet.
Zítra se uvidí.

Světlonoš

Z dálky hučí kanonáda, Veruna její nepřetržité dunění cítí brnět pod hrudní kostí.

Spánek se zlomí v bdění v jediném úderu srdce. S bděním přijde poznání: válka skončila. Je to jen bouře nad horami.

Nohama znejistělýma spánkem překlopýtá k oknu. Nebeské propusti se otevřely, vítr skučí a strhává do skel jedno vědro vody za druhým, blesk stíhá blesk a světlo je jako ve dne. Takže se ta postava proti tmavému lesu rýsuje naprosto zřetelně. Vysoká tráva se jí ve větru svíjí u kolen, bílá košile se zběsile nadouvá a narudlé vlasy jí vlají jako koňská hříva v plném trysku.

Světlonoš.

Přízrak z masa a kostí

Veruna nakrájí denní dávku chleba pro zmoru, položí talířek na zápraží a jde se podívat na místo, kde včera viděla světlonoše.

V zemi po nočním dešti zůstaly otisky okovaných bot. Veruna si zamyšleně dřepne do mokré trávy.

Přízrak je nehmotný a těžko by po sobě nechal šlápoty. Takže ten chlap, co ho v noci viděla, musel být skutečný člověk z masa a kostí. Kdo to ale byl a hlavně, co tady dělal uprostřed noci, v tak hrozném nečase?

Vzpomene si na povídačky o původních majitelích zdejších chalup, o Němcích, co slídí kolem, aby si odnesli schované cennosti. Nebo otrávili studnu.

Straka na jasanu

Toho rána Joachim u křížku nebyl. Veruna na něj čekala, celý růženec se pomodlila, ale nedorazil.

Ke sběrně mléka jde sama, pospíchá, aby dohnala zpoždění a zlé myšlenky se jí honí hlavou. Jestli tak… ti samozvaní čeští mstitelé… nebo banderovci, co prý táhnou na západ… A co ten šelma chlap, co v noční bouřce kolem jejich chalupy okolkoval, jako by ji chtěl uřknout, co ten s tím má společného?

Na jasanu před vsí vříská straka nešťastnou věštbu a to už Veruna úzkostí nemá stání.

Cestou zpátky nechá bandasku u potoka a opatrně jako lasička se vydá k chalupě německých sousedů.

A nitka vypadne z prstů

Veruna spěchá do vršku, krok má lehký, ale hlavu těžkou: kolovrat osudu se roztočil příliš rychle, točí se, točí a skřípe, a dvojnitka společného života s Joachimem, co si spřádala ve snech, jí co nevidět vyklouzne z prstů.

Ještě krok dva a už se před ní světlá paseka. Nikdy předtím se sem neodvážila.

Ve stráni mohutný jasan, pod ním chalupa s vyřezávaným štítem. A na zápraží noční přízrak, vysoký, hubený chlap se zkrvaveným rukávem a se sekyrou v ruce.

Veruna sebou smýkne za nejbližší kmen. Srdce chce vyskočit z hrudi a běžet za Joachimem. Snad si jí ten chlap nevšiml.

Jako brouci zpod kamene

Veruna se krčí za kmenem smrku a rozmýšlí, co dál. Myšlenky se jí rozbíhají do tisíce stran a ne a ne je pochytat. Jako stínky zpod převráceného kamene, černé a ohavné.

Sevře křížek v záňadří a přinutí se soustředit.

Má běžet pro pomoc? Otec je bůhvíkde v lese za prací a jiného těžko přesvědčí. Bude muset sama něco podniknout, ale připadá si strašně bezbranná.

Mezi prsty žmoulá křížek a myslí na brokovnici, co visí na půdě za trámem. Kdyby se pro ní hned teď rozběhla…, bude mít pak vůbec smysl ještě se vracet?

Za levým ramenem stojí Ďábel. Ví to.

Kalač a mlátička

„Ste vy v počátku?“
Veruna se tak lekne, že jí zaskočí slina. Rozkašle se.

Chlap stojí nad ní, kalač v ruce.

Je hubený, tak strašně hubený, že to vypadá, jako by ho sekyra měla každou chvíli převážit. Možná by stačilo do něj dloubnout prstem a skácí se.

„Vas boli?“

Veruna jenom mlčky zírá. Chlap má horečnatý lesk v očích a tvář jako z voskovaného papíru. Možná je přecejen přízrak. Veruna sevře křížek pevně v hrsti.

„Serce?“

Polkne.

„Tak mlátička! Ech… mladičká. Erst ve vývinu a už chabrus na serce?“

Zatne sekyru do pařezu a zavolá k chalupě: „Komm her, Joachim!“

Něco je jinak

Joachim stojí před ní a vypadá… jinak. Tváře má zardělé, ale je v tom něco víc, něco, co Veruna nedokáže postihnout.

„Was ist los?“
„Co se stalo?“

Oba vyhrknou najednou a chlap se zasměje.

Zasměje se, nohy se mu poskládají pod sebe a on dopadne do sedu vedle Veruny.

Vmžiku je Joachim u něj, dřepí na zemi všichni tři.

„Táta vrátil ze zajetí,“ vysvětlí Joachim, „celou noc šel od vlaku z Města.“
Obejmou ho každý jednou paží a neohrabaně se postaví.

A když se zaklesnou pohledem, Veruna pochopí, co je na něm jinak. Už to není mládenec se smutnýma očima.

Malovaný džbánku

Veruna nabere ze studánky vodu a položí džbán do trávy. Na malovaném kvítí se zalesknou skutečné kapky rosy.

Ještě před pár týdny vážně zvažovala, jestli nemá zaplatit věštici, aby jí vodou z pramene přičarovala lásku. Teď už by si netroufla. Copak by jí mohlo těšit takové milování? Když by věděla, že je vynucené? Cožpak by mu mohla věřit?

Zvedne oběma rukama džbán a položí rozpálenou tvář na chladnou kameninu. Je tak studená, že ji zatrne na páteři, ale ta místa, kde ji Joachim před chvílí líbal, ta ji slastně hřejí.

Kdepak, pomyslí si šťastně, takhle je to lepší.

Mnohem lepší.