Bylo horko, až se i naše kočka roztékala.
Horko
V tom týdnu jsme jako každé léto dostali na starost sousedovic zvěřinec. Tedy zvěřinec, ze zvěřince, který ještě před pár lety čítal psa, kocoura, slepice, králíky a truhlíky s květinami, zůstal už jen starší pejsek Bary a ty květiny. Bary bydlí na velkém travnatém dvoře, odkud má výhled jen pod vraty a tu a tam slyší něco od sousedů. Dříve to chodilo tak, že než jsme obstarali vše potřebné, poběhal si po zahradě. Teď už tam nic na práci nemáme (a plot je trochu chatrný).
Vloni jste mi poradili, ať si tam chodím číst a ať si hrajeme na hledání. Bary je potomek vlčáka a border kolie, tak prý bude hledat rád. Hledá! Sice jen pamlsky roztroušené v trávě, ale i když je schovám za roh. Také jsme si k němu chodili čistit koňské cajky, což ho moc zajímalo, a nosili jsme si k němu podvečerní džbán točeného. To ho naštěstí moc nezajímalo. A hlavně jsme letos přidali další zábavu, procházku na vodítku.
Cajky na čištění
Pochopte, já jsem opravdu ještě nikdy se psem na procházku nešla, já vodím na vodítkách jen koně, tak jsem z toho měla trochu obavy a trochu byla zvědavá. Vyrazili jsme pěkně zrána, když ještě sluníčko tolik nehřálo. Kvůli samému čuchání a značkování jsme spíš jen pomalu popocházeli. To mi řekněte, kde ti psi berou tu zásobu, aby mohli každých pět metrů něco vycedit a udělat značku?
Jen jsme se ale dostali z vesnice, Bary naklusal a já musela docela dost natáhnout krok, abych ho nebrzdila. S koněm je to právě naopak. Ten vyrazí z boxu a chvátá, dokud nepřijde k prvnímu trsu trávy. A pak už jen postupuje od jednoho k druhému.
Pastva
Bary mě vedl na kopeček s rozhledem, kde byl ochoten krátce zapózovat, a pak jsme zamířili k lesu.
Na hraničkách
Šel velmi cílevědomě a opravdu by mě zajímalo, jestli mě vedl po cestě, kudy obvykle chodívá s pánečky, anebo naopak využil mé ochoty ho následovat a konečně se podíval tam, kam se obvykle nedostane. Jenom na jedné křižovatce jsem udala směr, abychom se stihli vrátit ještě za přijatelné teploty. Bylo to snadné, jen jsem zatáhla, řekla „Bary, tudy“ a nediskutovalo se. Kéž by to tak snadno šlo s tím mým velkým bílým motovidlem! V jeho případě je to někdy na vodítku přetahovaná a musí nastoupit jemné psychologické finesy, protože fyzickou převahu nemám ani náhodou, a pobídky používané jezdcem sedícím v sedle nefungují, když stojíte na zemi. Ale to je moje chyba, nikdy jsme na tom důsledně nepracovali.
Já bych šel tam
Teď trochu odbočím – začala jsem na tom s koněm Lotrekem pracovat teprve teď v jeho vyšším věku, když už vodění na ruce převládá nad jízdou v sedle, a fascinuje mě, jak rychle se učí. To mu tedy závidím, já při přepočítání nemám ani zdaleka ten věk co on, a dostat něco nového do hlavy… o jé!
S Barym jsme prošli lesem, to byla nádhera, kdy mě kdo naposledy vytáhl takhle ráno do lesa? a zamířili domů. Koně „v bodu obratu“ obvykle zrychlí, protože se těší zpět do stáje.
Odpočinek
Pejsek tempo nezměnil, naopak na konci zpomalil. Jestli už byl unavený a bylo mu horko nebo si ještě chtěl protáhnout pobyt venku, to mi neprozradil. Každopádně se nám to oběma tak líbilo, že nic nenamítal proti několika dalším procházkám, které jsme spolu ještě podnikli v dalších dnech. A myslím, že si ho občas půjčím i po prázdninách.
Jeseníky na obzoru
Dede: děkuju za báječný článek, milá Klokanice! A hned se ptám – takém jste někdy venčili zvíře, které nebylo vaše? 🙂
Klokanice, moc hezké počtení, koník o pes ti zapózovali na bezva fotečky.
Vzpomínka podobná to o které píše YGa. Při našich dávných procházkách německými vesničkami, nebylo vyjímkou vidět krávy vracet se samy z pastvin. Měly v hlavě hodiny, jasně vycítily, že je čas jít domů. Pak byla na silnici nejprve vidět menší skupinka krav (asi ty z větší vzdálenosti), ke které se z jiných pastvin přidávaly další. Středem vesnice jich pak už šel pěkný houf trochu zrychleným krokem a my za nimi. Bylo fascinutjící sledovat, jak se z houfu vždy několik krav oddělilo a zašly do otevřených vrat dvorů (asi předem majiteli otevřených). Prostě každá tam, kam patřila. Možná správný čas odhadly podle klesajícího slunce, možná – jak většina měla plná vemena – věděly, že je čas dojení. Nevím, jestli takhle samy chodily i každé ráno, lidé jim jen otevřely vrata, nebo je tam každý majitel vyvedl. My je vídali vždy už jen vracet se domů.
Dojíždíme se dost často postarat o fenku Nalu naší bývalé, přestěhované sousedky. Když hlídáme víc dnů, ráno ji beru na krátkou procházku jen kus od domu. Chodník se chvilku rovný, ale pak se dost svažuje, pak zase rovný a zpět musím funět zase do kopečka. Naštěstí jak se Nala těší zpět, „táhne mě“ což pomáhá. Jenže já poprvé ani jejímu tažení v poklusu nestačila, ale bála jsem se vodítko pustit (zodpovědnost za psa, že!). Když jsem majitelům říkala jakou má Nala sílu, Tim prohlásil, že ona je zvyklá do toho kopečka klusat sama, tedy bez vodítka. A že se nemusím bát, že poběží jinam, neomylně míří domů. Tak jsem to podruhé také riskla a Nala skutečně nasadila klus a jen se několikrát otočila, zda i já vím „jak trefit domů“. Než jsem udýchaná dorazila do garáže, Nala už tam na mne čekala. Teď to tak dělám vždy, naštěstí čtvť je v tu dobu liduprázdná a Nala si radostně kluše solo.
S kravami to známe z Rakouska. Blíží se večer a kravské zvonce, které se během dne ozývaly někde shora, se najednou přiblíží k vesnici. I koně už navečer stojí u východů z ohrad a čekají, až pro ně přijdeme a odvedeme je domů.
Fenka Malá dbá na fyzickou kondici svých venčitelů 🙂
Nala, omlouvám se. Ty automatické opravy!
Při návratu domů náš pes někdy u domu zrychlí – to tehdy, když má dostat snídani nebo večeři. Má to vypozorované. Jindy nezrychluje.
Když jsme byly děti, babička chovala husy a krůty. A my jsme je honily na podzim na pastvu na sklizená, ještě nezoraná pole. Když husy usoudily, že se napásly dost a taky že se blíží večer, vedoucí husa zakejhala, ostatní se za ní seřadily a mazaly domů. A to my taky musely, protože jsme si uměly představit, jak by nám babička dala, že necháme jít husy samotné. Ještě horší to bylo jednou s krůtami, jelikož pole bylo u lesa, a tak když usoudily, že je čas jít spát, tak vylétly do korun stromů a tam hřadovaly. No pro nás průšvih, babička byla generál, ani představit jsme si nechtěly, jak bychom si to odnesly. A čím víc jsme na krůty křičely, tím výše vylétaly. Nakonec jsme je nějak dolů dostaly.
A zapomněla jsem pochválit koně i psa.
Děkuji.
To jsou veselé zážitky s drůbeží. To znám jen z četby.
No, vlastně jednou jsme sousedům hlídali káčata. Ráno i večer jsem je přepočítávala, pořád mi nějaké chybělo. Když přes noc, tak to bylo dost stresující. Naštěstí konce dovolené sousedů dožila všechna ve zdraví.
Husy a krůty! Nevím, které z nich by mě zahnaly na útěk jako první:)) A krůty na stromě… ty jo. Jak jste je dokázali dostat dolů? Na nějaké jídlo?
Každopádně to dnes jsou skvostné vzpomínky!
No, jednou mě jako malou houser štípl do stehna, řvala jsem jako pavián a měla jsem pak pěknou modřinu. Ale myslím, že babička pokaždé housera neměla, přes zimu stačila husa na snášení vajec a mladé se na podzim snědly. A krůty neútočily vůbec, krocani se jen natřásali, ale nepamatuji, že by na někoho šli.
Jak jsme ty krůty dostali dolů ze stromů si už nepamatuji, jen vím, že jsme se báli po nich čímkoli házet, protože nás babička vždycky přísně upozorňovala, že se žádný pták nesmí uhodit do volete, jinak pojde.
Klokanice, to byla krasná služba. Kůň je nádherný a i pes je krásný. Děkuju za moc hezké vyprávění.
Děkuji, jsem ráda, že se líbilo.
Klokánku, tak to jsi měla krásnou službu ! Koník a pes, oba krásní,koník vypadá velmi ladně,moc hezký. S těmi latifundiemi to tak bývá, za mlada brambory a všechno další,květin milion a pak se to postupně scvrkne na malej záhon a kvítko sotva za oknem a doufáte, že dochováte zvířenu. 🙂
Tak v tomto případě je to ještě ten předchozí stupeň, návrat z mateřské do práce. Ale teď mají čerstvě kocourka, pes úplně ožil.
Psi potřebují smečku. A když je rodina rozlítaná a není k dispozici druhý pes, kočka je taky parťák 🙂 Pokud je k tomu tedy ochotná. Ale to koťata bývají. Na takovém psovu je spousta zajímavých míst ke hraní – už ten ocas! 😀
Já jednou venčila mladého bejčka. Měl stájovou ohlávku, já dlouhý proutek. Když šel rychle, tak jsem ho klepala přes čumák, když lelkoval, tak jsem ho klepala přes zadek. Pochopil to rychlé, takže stačilo proutek jenom ukázat a on se podvolil. Jeho majitelé se nestačili divit. Nosila jsem mu dobroty, takže mne vítal bučením. Potom zmizel a dnes už vím, že skončil na jatkách.
Bejčka, no to je dobré, proč se musel venčit? 🙂
Jatka, to je hold osud všech těch roztomilých bejčků, kozlíků, beránků a i lvíčků a žirafáků. Je trochu těžké se s tím smířit, když se člověk neživí chovem hospodářských zvířat, ale je jen jejich sentimentální milovník 😉
Přesně pravíš.
Bejček chodil ven neb já byla v pubertě a měla jsem děsné nápady. Ale je pravdou, že díky zvířeně jsem prošla pubertou v pohodě. Když už to zvířata se mnou nemohla vydržet, tak mne podkopala, nebo pokousala a byl klid. Já doma ani necekla, aby mi rodiče nezakázali na statky chodit.
Tohle ti závidím 🙂 Každopádně jsi měla odvahu – já takhle venčila ovci Bekynu u svého strejdy a… ta ovce vlastně venčila mě:)) Ale to mi bylo asi deset, nebo tak.
Kůň na pastvě vypadá jak z mramoru. Hezký kůň z hezkého mramoru.
Nedávno jsem tu krátce zmiňovala venčení sousedčiny fletky. Nikdy jsem zvíře rodu ženského neměla. Všichni čtyři retrívři byli psi, všichni tři kocouři byli kocouři, i andulka byl Jozef. No a co teď se ženskou! Venčení zvládám, přece jenom čtyři psi jsou čtyři psi. Ale… jinak čůrá, má vzdělání jak býti dobrým psem a je hodná. Přesto mě trochu dopaluje. Můj poslední, Scott, byl sebevědomý živel a nuda s ním teda nebyla! U téhle holčičky mám pocit, že jdeme na procházku, aby mi udělala radost. Scotta jsem hlídala já, tahle hlídá mne. No, je taková hodná! Jmenuje se Becca, zdrobnělit to moc nejde, tak jí chuděře říkáme Bečka. A teď jestě hárá! Scottéé!
Děkuji za pochvalu. On je takový puntikatý. A taky špinavý.
S kobylami je taky někdy těžké pořízení. Ony mají nálady a svůj názor 🙂 Každý den je to úplně jiné zvíře.
Ještě se koukám znovu na fotky. Na té, jak Lotrek leží, se mu dají spočítat všechna žebra. Ale on netrpí hlady, přísahám, má speciální vykrmovací dietu pro starší koně, jenže on už se prostě neobalí, ani tukem, ani svaly.
Rozhodně nemá hladový výraz! Ke štíhlému tělu má i štíhlou hlavu a slunce také udělalo své. Když při ne příliš přátelském nasvícení odhalí člověku takové divné vrásky v obličeji 🙂 , tak proč by blbě nenasvítilo koňská žebra. Nasvítilo i kopyto, u kterého mi vykouzlilo jakože páčku, kterou by si koník mohl na noc podkovy sundávat.
Jano, myslím, že chápu, o co jde… ale zase si představ, že by ti infarktové situace chystal pes, který není tvůj. V takovém případě je hodná holčička fakt lepší! 🙂
Tak hlavně že jste si to užili oba 🙂 Naši psi se ven těší, ale znám i psici, co trpně nastaví krk na obojek a venku se táhne jak sopel. Sice se občas trochu rozraduje, ale obvyklé psí nadšení z procházky tam není.
Jo, my jsme ještě v PR , v činžáku, měli protější sousedy ve 3.patře a ti snášeli pěšky bez výtahu ang. buldoka,vyvenčit, stejně se zapřel dole ve dveřích a nešel a nešel. Až odešel úplně, pořídili si barzojku a ta když lítala s naší Deny,to byly dostihy a dusot. Holt není nátura,jako nátura. 🙂
Moc hezký článek.
Já jsem kočkařka a pejsky nemám tak načtené.
A velkých se docela i bojím.
U venčení pejska bych se ale nejvíce bála setkání s nějakým druhým pejskem. Kdyby na sebe zaútočili, nevěděla bych co dělat.
Ale je to tím, že já byla od dětství nastavená na ty kočičáky.
Já se cizích psů taky bojím.
Tady moc nehrozilo, že někoho potkáme, těch pár lidí, co chodí se psy ven, znám. Potkali jsme jen jednu paní, která se ptala, jestli mám psa nebo fenu, a pak ze zahrady vyběhli psi, kteří se asi s tím „mým“ znali a já je taky trochu znám a všichni se hrozně moc chtěli kamarádit. Jenže tam nebyli na dohled jejich páníčci, tak to jsem tedy raději Baryho odtáhla pryč. Ale bylo mi to líto.
Moc hezké – je vidět, že jste si dobu „hlídání“ užili oba dva.
Kůň v bodě obratu zrychlí – dávná vzpomínka našeho taťky „Když jsme se vracali z Baťanů dom, tož naše kravky to braly takovým kalupem, že v úvozu před našim museli všecky koně z cesty, nebo by je zrychtovaly a my kluci sme museli utěkat dopředu otevřít vrata, aby je nevyvaly z pantů!“ Tož nejenom koně se těší domů.
A ano – mám vypozorované, že většina psů naopak zpomalí, například Erník výrazně. Cestou tam táhne on mne, cestou zpět já jeho.
P.s. na venčení Mafina se těším, protože on dojde opravdu jen k prvnímu trsu trávy a tím jeho pohybové aktivy končí.
To je legrační vzpomínka!
Milá Klokanice, tohle je půvabné čtení! Nejenže je to dobře napsané, ale je to i krásný pohled „z druhé strany“ – myslím koňákovy 🙂
kdysi jsem také chodila venčit koně 🙂 Kobylku Pamelu. Stála u nás na jízdárně a když jsem se tam ve dvanácti objevila coby novicka 🙂 byla právě březí. V Praze jsme žádné výběhy neměli, jen maličký na dvoře, takže se s Pamelou (zvanou Linda:) muselo chodit ven.
Pro jezdce to bylo zdržování, ale já to milovala. byla to malá kobylka a já se s ní učila a učila – vlastně všechno. Dokonce i to, jaké rostliny má radši než jiné 🙂 Tu, co ji měla nejradši, poznám doteď! I když nevím, co to vlastně je.
Jo, na ježdění už dávno nemám vhodnou páteř :P, ale kdyby byl k dispozici koník na procházky… třeba by se to líbilo i psům! 🙂
Děkuju za článek i moc hezké fotky 🙂
Teda po pravdě nevím, co by naši koně říkali na delší procházku. Možná tak kdyby jich šlo víc. Jinak jsme zvyklí, oni i my, na procházky jen v sedle a na ruce jen kolem ohrad. Ale možná nás jednou zdravotní stav koně donutí to vyzkoušet.
Milá Klokanice,
půjčování pejska je skvělá zábava. O společné dovolené si od Regi vždycky půjčím Indy, na házení, na česání, na drbání… mně to svědčí moc a jí se ten život s více paničkami snad také líbí.
Venčení koně bych si taky někdy moc ráda zopakovala – jak si na ježdění netroufám, dělat doprovod mě moc bavilo.
Díky za krásný článek.
Děkuji 🙂
Mně se líbí to nepřehlédnutelné psí nadšení, to u toho koně nebo kočky už vubec 😀 na první pohled vidět není.