„Ochladilo se!“ radostně jsem konstatovala první den po skončení vlny veder a zničila si záda při pokusu ostříhat na zahradě všechno, co bylo potřeba. „Ochladilo se,“ pronesla jsem i druhý den a snažila se nezívat i v poledne, protože přes černé mraky dorazilo množství světla jako v listopadu. „Ochladilo se,“ pomyslela jsem si i třetí den a zvážila, že bych si na venčení výrazně radostnějších psů měla obout místo balerín tenisky, protože bláta je všude dost.

Po otevření dveří bylo jasné, že se všechna zvířata probrala z letargie způsobené vedrem. Za dveřmi do předsíně na mě čekal chuchel vlny. Vyděsilo mě, že je to merino s umělým hedvábím, které jsem za nemalý peníz onehdy koupila ve třech barvách a hodlala vytvořit čepici s nákrčníkem, neb jsem dospěla do čepicového věku a občas si tu jedinou v zimě dám na hlavu (teda prý nemám nosit ve svém věku čepici s bambulí, ovšem pouze ta bambule mě smiřuje s existencí čepice. Co už.).

Postupovala jsem domem a nabírala chumle příze. Z předsíně do chodby, do obýváku, pod nožičky pohovek, do kuchyně a po schodech nahoru do místnosti, kde ležel převrácený pytlík s klubíčky. Opatrně jsem vše sebrala, donesla dolů na stolek a s hrnkem kafe začala rozplétat, co NĚKDO (že, Adélko) prohnal celým domem. No, nebylo to na hrnek kafe, spíš na tři hrnky a dva panáky. Nevěřila bych, že 25 gramů příze se může tolik zamotat. Navíc vlna měla trochu chlup, což ji zacuchtávalo ještě víc (a při pobytu na zemi získala ještě zajímavější chlup, psí i kočičí). Ale domotala jsem.

Vzala jsem psy ven, a ještě v letních šatech a teniskách s nimi šla kolem pole. Psice byly nadupané energií. Zkusila jsem s nimi zas trochu cvičit. Sedni, zůstaň. Couvala jsem, abych na ně viděla a včas vydala žádaný povel – a zjistila, že stojím po kotníky v kaluži. Inu, ochladilo se…

Děkuju Matyldě za tradičně výstižné povídání a hned se ptám – jak reagujete na ochlazení vy? 🙂