Jdu mokrým lesem. Pozoruju hemžení své dětsko-psí posádky, trpělivě odpovídám na nejrůznější otázky a je mi fajn. Desetiletý Patrick a šestiletá Kačenka lesy dobře znají, však do nich se mnou a se psy chodí, co si pamatují. To jim však nebrání v dalších a dalších objevech. Vůbec, když rostou houby a Rex, naše sedmiměsíční štěně staroněmeckého ovčáka, je šťastně následuje, ať už si vymyslí jakoukoliv ptákovinu.
Jak jsou děti starší, chtějí si v lese i povídat. Témata bývají velmi různá. Zrovna dnes je to první pomoc při drobných úrazech. Probíráme všelijaké aspekty základních kroků ošetření – umýt, vydezinfikovat, přikrýt – a já si najednou připadám jako svůj vlastní děda. Zrovna tak nás bral do lesa, nenápadně učil a my jsme ty vycházky milovali.
Třeba už jen proto, že děda kráčel pomalu a rozvážně, takže jsme mohli rejdit kolem, a zastavit se u každé zajímavosti, která nám padla do cesty. Nikdy nezvyšoval hlas a trpělivě vysvětloval cokoliv, na co jsme se ptali. Když jsme byli na houbách, dbal, aby naše úlovky byly aspoň trochu vyvážené. Takže pokud se někomu nedařilo, volal ho k houbám, které našel on. I když jsme k němu vždycky běželi všichni, běda, kdyby někdo porušil právo volaného si houbu opatrně sebrat! Pod dědovým velením se podvádět nesmělo.
Ten den jsme se s dětmi na zpáteční cestě z lesa museli stavit na veterině, kde brali fence Ari krev. Držela jsem ji a děti přihlížely, jak veterinář upevňuje škrtidlo, holí potřebný kousek tlapky a chystá se na odběr. Automaticky jsem se zeptala Patricka: „Jestlipak víš, co teď dal pan doktor na tu packu? Bude to do krve…“ napovídám. Mladý veterinář se usmál, když chlapec vyhrkl: „Dezinfekci?“
Pochválila jsem ho, a v duchu se musela smát. Je to jasné – jsem jako můj děda!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023
Možná si řeknete – to ty děti opravdu nemají žádné prázdniny? To je musí pořád otravovat s nějakým učením? Inu… u nás je to asi dědičné. Takhle se mnou chodil ven nejen děda, ale moji rodiče, já jsem tak chodila se svými dětmi, jakmile dorostly do věku, kdy si chtějí povídat. Že to děti baví se nepozná jen z pozitivních referencí doma, ale třeba i podle otázky, kterou mi dal Patrick následující den po vstupu do lesa: „Tak babičko, o čem z první pomoci si budeme povídat dnes?“ 🙂
PS: Bylo to o naraženinách a boulích 🙂
Jak jste si užili prázdniny s dětmi vy?
OZNÁMENÍ:
Literární léto na Dedeníku bude pokračovat tak dlouho, dokud neuveřejním všechny zaslané příspěvky (jsou tam ještě i povídky!:)). Jen se už budou o prostor dělit s články z ostatních rubrik 🙂
Máte se stále ještě na co těšit! 🙂
Máme to doma stejně.
A tak, když jsem letos zahájila svů babi debut a poprvé jsem potvala Danečka (3) na prázdniny u babi a dědy bez rodičů, začali jsme rovnou – do Beskyd na hřiby, do hornického muzea, za rybkami, na zahradě, s hafany a kočičkami 🙂
Od tří let už to začíná být legrace – tedy pro mě:)) Určitě si to Daneček užil!
Eh… a táta už řekne? 🙂
Máš krásná a už veliká vnoučata. Strašně rychle to utíká. Rexík už přerostl Arinku a bude obrpes. Fotky v lese jsou moc hezké, relaxační.
Vnučku (11 let), už téměř nezajímají pohádky. Ovšem chce ode mě vyprávět dějepis – tak tomu říká. Tak jsme probraly některé české krále a jejich manželky, některé Habsburky, to ji hodně baví. A při procházkách venku poznáváme kytky a ptáky. Ptáky, ty zná lépe spíš ona než já. Pro obě byl krásný zážitek vidět v lese v dutém stromě hnízdo strakapoudů s mladými, které rodiče pořád přilétali krmit. Schovaly jsme se opodál, abychom je nerušily a vydržely jsme se dlouho koukat.
A samozřejmě náš chodský pes je pro ni taky bezva parťák.
Páni, tak vidět hnízdit strakapoudy se mě ani nám nikdy nepodařilo 🙂 Lekci „hnízdění ptáků“ jsem si dali u špačků, hnízdívích v dutině jabloně u nás před domem. Když tam bydlely sýkorky, bylo všechno v klidu – my jsme je nerušili a ony se taky rušit nenechaly. Jenže pantáta špaček byl (už druhý rok!) hysterik, takže nám obvykle nadával s plným zobákem z různých vyhlídkových míst – zatímco paní špačková létala a krmila a létala a krmila… 🙂
Naopak, Dede, takhle to má být. I o prázdninách. Takové to nenápadné učení, kdy si děti ani nevšimnou, že se učí, je nejlepší. :) Za nás to také tak bylo, rodiče i prarodiče se nám věnovali i na „obyčejných“ procházkách a připadalo nám to samozřejmé. Když jsem začala pracovat ve školství, automaticky jsem předpokládala, že to tak mají všichni. Nemají, naopak. Ale abych někomu nekřivdila – není to vždy tím, že by se dětem nikdo věnovat nechtěl, jenom v dnešní době i někteří prarodiče chodí do práce, doba je uspěchaná a na nic není čas… (A někde je to bohužel i tak, že rodiče mají „jiné zájmy“ než svoje děti, ale to už je jiná kapitola.) Vnoučata od Dede mají štěstí, že mají tak super rodinu a skvělou babičku. :)
Víš, my jsme s Martinem vlastně taky pracující babička a děda 🙂 Ale máme kliku, že si můžeme čas coby volnonožníci upravit.
Přiznám se, že se moc raduju, že jsou už děti v povídacím věku. Pasení batolat je občas i legrace, ale… tohle je mnohem lepší:))
Ano, vy jste taky pracující prarodiče, doufám, že to nevyznělo nějak špatně. Jen jsem nechtěla, aby to vypadalo, že odsuzuju ty, co za nedostatek času vlastně nemůžou – za našeho dětství to zkrátka bylo trochu jiné než dnes.
A jo, souhlasím, v tomhle věku už dokážou leccos pochopit a nasávají informace. 🙂 To mám ráda na školce – na začátku je to mnohdy ono „pasení batolete“ a na konci už je to takovej malej člověk v tom „povídacím věku“… Ten přerod z „mimina“ do školáka mě baví. :)
Věřím 🙂 I když já bych tu práci dělat nemohla – obdivuju ty, kdo to s radostí dělají 🙂
Já se tak nějak dokážu těšit i na puberťáky…
Nachodila jsem venku s dětmi hodně a poctivě odpovídala na všechno, děti u toho zhltly i poznávačku kytek v předzahrádkách (holt jsme bydleli ve staré čtvrti). Hodilo se jakékoli téma 🙂 Nakonec se projevovaly jako děti s velmi širokým všeobecným vzděláním 🙂
Taky poznáváme… ale ne proto, že bych byla tak skvělá v botanice – aplikace Plant.net to jistí:))
Takhle jsme na chatě s babičkou přeslicovou, sestřenicí od tety Máni a mnou chodily po lese sbírat šišky na topení. Nesměly jsme křičet, kopat do hub, lámat větve, ukázala nám užovku, strakapouda, našla maliny, prostě v našich myslích ta klidná, nenápadná babička uměla všechno na světě. Bývalo to hezké i na ty šišky došlo, to se nedalo okecat.
Tak vidíš babi, možná i kvůli tobě se vyhnu mravenci, seberu žížalu z asfaltu a vůbec, i na kameny mluvím. Jsem za to ráda, díky.
Milá Jano, tvoje babička by si rozuměla s mým dědou – v lese jsme museli chodit jako „v kostele“. Tedy potichu. Což mi jde se smečkou jen ztěžka, protože je to pořád Rexi sem, Ari tam, Rexí néé a tak. Ale stejně se snažím 🙂
Ale zase je živo, Dede. Jak ráda bych Scotta umravňovala! Ta fletka, kterou teď venčíme, je tak vychovaná a hodná, že bych s ní někdy zatřepala. Scott byl živel, s ní mám pocit, že se mnou jde, aby mi udělala radost. Kdyby tak byl od každého kousek! 🙂
Jo, les a děti!To je studnice vědomostí. Nikdy není informací dost, to máš pravdu Dede. Já teď už vykládám jen psům neb děti už jsou ve věku téměř kmetů,tedy dle dřívějších měřítek nad 50 :-),dnes ovšem věk produktivní a vnučka letos bakalářuje,takže co je tam již vetknuto,to tam je. Aspoň doufám,dnes většinou doporučuji četbu,rozmluvy jen občas,je to vlastně svátek, když to vyjde. Když už mluvím o těch výkladech pro psy, naučila jsem je masarykovskému heslu, nebát se a nekrást, takže se už nebojí bouřky a nekradou mi jídlo,škoda,že se tím heslem neumí řídit někteří lidé . 🙂
Eh, milá Jenny, jsi úspěšná žena! Nevíš, jestli Masaryk nehlásal taky „neokusuj co ti nepatří“? Rex to ne a ne pochopit! 😛
Dede, kdyby to Tvé heslo platilo všeobecně, hned by bylo na světě líp! 😀
🙂
Myslím, že naše psice a zejména Karamel čeká přednáška o Masarykovi.
No jistěěééé, budou na tebe čučet jakoby ti rozuměly, si piš! :-))
Nekrást je u nás už zažité, mohu nechat nákup třeba v chodbě, Edýsek nekrámuje a nedělali to ani naši předešlí. Ale nebát se ve městě – to nedáváme. Kuliferda si lehne na zem a ani se nehne. Když byl štěně tak to bylo bez problému ale teď najednou NE. Asi budeme muset někam na cvičák kde rozumí koliím. Dril u nich neprojde.
Dede, Rexík vypadá každou chvíli jinak, velmi zajímavě se ti přebarvuje! To jsem fakt zvědavá na jaké barvičce nakonec zakotví 😀
Chodit (nejen) po lese s někým, kdo ví a má chuť vysvětlovat, to je radost. A když má navíc dva „vlky“, tak je to babička přímo pohádková!
Jo, děti by souhlasily 😀 Vycházky se psima milujou a psi milujou je. Co Ari zpomalila (bolí ji kolena), Rex se do jejich her zapojuje naplno 🙂
Pokud jde o Rexovu barvu, zatím si z původní barvy drží plavou hřívu, což ho dělá legračního na pohled, protože za tmavýma ušima mu to dělá chlupatou svatozář. Že nic takového nemá, prevít jeden, o tom budu informovat v jiném článku 😛 Nápověda: Ten potřetí překousaný kabel k ovládání vrat je nově v kovovém obalu… 🙂
Dede, jsi babička s vlkem (vlky), to opravdu nemá každé dítě 🙂 ještě kdybys Kačence nechala ušít červenou čapku, úplně byste tu pohádku oblékli do nového kabátku 😀 povídací sečtělá babička, to je výhra. děti jsou přirozeně zvídavé, ani jim nepřijde, že se nenápadnou formou učí novým vědomostem a potěší to obě strany 🙂
Kačence to navrhnu! 🙂 Jo, je teď dobré období, děti a psi se mají rádi a užívají si 🙂
DEDE máš krásná vnoučátka.
Já si s vnukem Samíkem také ráda povídám a on kupodivu, i když mu bude už 13 let, rád poslouchá.
Probíráme vše možné.
Tuhle jsme si prohlíželi fotky naší rodiny a já mu říkala :
„Samíku já měla prababičku, tvůj táta jí také měl a i ty máš prababičku Janu. Když sebou hodíš i já budu jednou prababička. “
Na to mi vnuk odpověděl : “ Já už od 15 let můžu „.
Já na to : “ Můžeš ale nemusíš. A víš, že by jsi mohl mít i v 15 dítě ?“
Podíval se na mě a řekl : “ Ty jsi neslyšela o kondomech ?“
No slyšela, ale ne ve 13 letech. To jsem si hrála ještě s panenkami.
Holt už je jiná generace.
Míšo, o kondomech slyšeli, ale když jsem se zeptala na sexuální zdrženlivost, tak se museli trochu zamyslet, co tím myslím. 🙂 Holt se k nim ty informace dostávají asi v jiném pořadí.
🙂
Míšo, tak to byl od Samíka šrapnel:))) Má k tobě důvěru, jinak by se takového prohlášení radši zdržel 🙂
U nás zatím jedeme „bezpečnější“ témata a že jich je! 🙂 Samozřejmě si povídáme o rodině a oblíbená hra je vyjmenovat je dnům v měsíci (1-31), kdo má kdy narozeniny. takže jsme se shodli, že nejvíc narozenin v jeden den v konkrétním měsíci má u náš 14. leden (3x) a nejúspěšnější den v měsíci bez ohledu na konkrétní měsíc je dvaavacátého (taky třikrát:))
Dobře ráno, otázku otočím a doufám, že sí je s námi děti užily dobře. Totiž právě o prázdninách se všichni, nejen školáci mohou učit hrou, exkurzí a dalšími nenásilnými a oblíbenými způsoby. A hlavně ne školní předměty, ale konkrétně to, co je zajímá. Takže v našem programu bylo třeba i pletení košíků a řezání motorovou pilou (díky, Mamutku a Myšáku), anglická konverzace ve Vídni anebo rozšiřování slovní zásoby ve slovenštině.
K tomu poslednímu – víte, co dělal garbiar? (Nápověda: takto pracoval i otec Janka Kráľa, zdroj: deštivý den v Liptovském Mikuláši 🙂 ).
Myslím, že by to mohl být koželuch.
Tak garbiara jsem si musela vygooglit, přestože to slovo od poslechu znám (přečetla jsem v životě ohrpmnou spoustu slovenských knih, ale ta paměť!:)) Míša má pravdu 🙂
Má. Zaujalo mě, že jak u nás byli Koželuhové tak trochu na okraji společnosti (co si budeme povídat, vydělávání kůží smrdí atd.), na Slovensku tu byli vážení, ctění a bohatí řemeslníci. Proto taky prý mohl Janko Kráľ na studia.
Mně zase zaujalo,že žádný koželuh se nejmenoval Tenista, avšak hodně tenistů se jmenovalo Koželuh.:-)
🙂