LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Aries: O čem doma nevíš (9)

Předchozí díly napínavého příběhu liškomága Evžena najdete zde 🙂

 

 

Trója, 3. března 1991, poledne

Zvenčí dolehlo zuřivé havraní krákání a v otevřeném okně se mihl jakýsi stín. Svítivě stříbrný paprsek zasáhl Madlenu doprostřed prsou. S výkřikem se zhroutila.

Pálivá klec se rozplynula a plameny zhasly.

Evžen strnul. Už nedoufal, že by se mohl dočkat záchrany. Stále křečovitě svíral dýku v obou rukou a zdráhal se uvěřit svým očím. Okolo se míhaly bílé hábity budečských mágů a černé pláště vyšehradských strážníků.

Soběslav se nejprve pokusil o obranu, ale ihned si to rozmyslel, poloomráčenou Madlenu bleskově vyvlekl s sebou na chodbu a dal se na útěk.

„Jsi v pořádku?“ houkl na Evžena Ambrož.

Mlčky přikývl a upustil nůž. Bratranec mu rozjařeně ukázal palec nahoru a vyběhl z pokoje ven za ostatními.

Dva muži se sklonili nad Jurijovým tělem.

„Jen tak tak, ale ještě je naživu,“ konstatoval jeden po chvíli. Připoutali ho k improvizovaným nosítkům a vynesli ven stejně jako mrtvou Lubinu.

Evžen ve zdevastované místnosti na chvíli osaměl. Byl za to celkem vděčný. Měl pocit, že by se měl připojit k budečským, ale ve svém zuboženém stavu nebyl schopný ničeho jiného než otupeně sedět na zemi. Hlomoz, křik a výbuchy po celém domě vnímal jako ve snu. Zachránci stavení zřejmě obklíčili a pronikli dovnitř všemi možnými vchody zároveň. Je s podivem, že nenarazili na složité zátarasy. Majitelé zjevně spoléhali na to, že jejich perfektní schovávačka za bariérou bude stačit.

Vtom k jeho úžasu z parapetu seskočila Xénie a vrhla se rovnou k němu. Shodila ze zad malý batůžek, vylovila z něj nádobku s jitrocelovou mastí a soustředěně začala prohlížet Evženovy zakrvácené ruce.

„Ještěže jsem počítala s tím, že tu můžou být ranění,“ podotkla věcně, ale oči jí šťastně zářily. Připravovala se v duchu na nejhorší a raději si zakázala myslet na to, že i minutka zpoždění mohla být osudná. Našla Evžena včas, živého, při vědomí a poraněného sice nepříjemně, ale nijak zvlášť vážně. Co víc by si ještě mohla přát?

Evžen se na ni usmál a konečně se uvolnil. Vděčně se jí schoulil do náruče a nechal se hýčkat jejími citlivými prsty, které mu jemně ošetřovaly podrásanou kůži na pažích a ramenou a zbavovaly ho bolesti. Téměř v polospánku poslouchal, co mu říká, a víc než obsah slov vnímal konejšivý zvuk jejího hlasu. Zmocnil se ho až omamný pocit úlevy, jako by se napil lektvaru s výtažkem z baldriánového kořene.

„Eva se probrala až k ránu po té strašné bouřce,“ vyprávěla Xénie tiše, a přitom obratně vyzula jeho zničené boty, něžně vetřela léčivou mast do rozšvihaných chodidel a pozorně sledovala, jak pod jejím dotekem rány blednou a zacelují se.

„Ještě je hodně slabá, ale bude v pořádku. Nechala jsem ji i s Evženkou na starost své mámě a letěla jsem zpátky domů, nemohla jsem strachy o tebe už vydržet.“

Evžen se pousmál, ale neřekl nic, jen ji pohladil po rozcuchaných vlasech.

„V Lysolajích byl strašný zmatek a nikdo neměl ponětí, kam ses poděl. Nemohla jsem najít ani Ambrože. Jonášova žena mi řekla, že čarují spolu někde venku, ale na té ledovce jsem je nedokázala ani vyčenichat. Už jsem byla zoufalá, až mě nakonec napadlo vydat se do Budče a pokusit se tam sehnat pomoc. Ukázalo se, že Ambrož s Jonášem měli stejný nápad, zastihla jsem je totiž tam. I Martina. Ten hned všeho nechal a hnal se za Evou. Jinak půlka školy byla vzhůru nohama. Pokoušeli se prolomit tu příšernou bariéru.“

„Už jsem nepočítal, že se to podaří,“ podotkl Evžen.

„Představ si, dokázal to Bořek,“ prozradila mu Xénie rozzářeně.

Evžen vykulil oči úžasem a jeho ospalou letargii rázem vystřídalo nadšení a hrdost na Bořkův výkon. Dobře věděl, jak obtížné kouzlo bylo k prolomení bariéry třeba. Jejich mladší syn má mnohem výraznější a hlubší nadání, než se zatím podle jeho roztěkané hravosti zdálo.

Z chvilky důvěrného souznění je rázně vytrhl příchod profesorky Stelly: „Xénie, máme dole dva raněné. Pokud jsi tu skončila, mohla bys tam prosím zaskočit?“

„Ovšem.“ Xénie rychle posbírala svoje kouzelné mastičky a odběhla.

Profesorka zůstala.

Evžen si aspoň trochu srovnal potrhané tričko a pokusil se postavit, ale Stella mu pokynula, ať zůstane sedět. V poničeném pokoji nezůstala ani jedna židle celá, a tak si také ztěžka sedla na podlahu a vážně se mu zadívala do očí.

Evžen se trochu rozpačitě zazubil.

„Jak to tam dole vypadá?“ zeptal se dychtivě. „Máte je?“

„O tom jsem se právě chtěla ujistit,“ odpověděla Stella a odhrnula si pramínek šedých vlasů z čela. „Zbořili část magicky podpírané klenby, aby nám znemožnili pronásledování, ale muže a ženu, kteří tě ohrožovali při našem příchodu, jsme nakonec zajali. Onen muž vážně zraněný na hlavě před chvíli zemřel, druhá žena byla už mrtvá. Kromě toho jsme našli ještě jednu živou ženu zavřenou ve sklepě v železné kleci.“

Evžen se ušklíbl.

Stella se chápavě pousmála a pokračovala: „Objevili jsme také čtyři schované skřety. Zřejmě tu sloužili a s činností svých pánů nemají nic moc společného. To se uvidí při dalším výslechu, zatím jsou příliš vyděšení a také je poněkud obtížné se s nimi domluvit. Strážníci zrovna podrobně prohledávají dům a okolí a likvidují hejno těch cvičených havranů. Máš představu, na co by se měli především zaměřit?“

„Měli by najít ještě jednoho chlapa,“ vzpomněl si Evžen. „Shodil jsem ho z okna.“
Stella přikývla. Na chvíli zachmuřeně zmlkla a bezděčně si přejížděla prstem po rudém mateřském znaménku na tváři. Nic jiného její napětí neprozrazovalo. Konečně se odhodlala promluvit o tom, co ji zjevně zajímalo nejvíc:

„Víš, co je dole ve sklepení?“

„Viděl jsem to,“ hlesl Evžen.

Stella se znovu obrnila klidem a metodicky pokračovala, jako by vedla přednášku:

„Dnešní objev svým významem přesahuje ty nejsmělejší předpoklady. Nalezené kouzlo podrobíme detailnímu zkoumání, ale už první zběžné ohledání přineslo vpravdě šokující výsledek. Oddělení magických esencí od jejich nositelů a jejich vzájemné propojení se tradičně považuje za pouhou utopii. Neidentifikovatelná ankaba v tomto domě je jen součástí, nikoliv podstatou kouzla, jaké podle našich poznatků nikdo nedokázal ani přesně popsat, natož skutečně realizovat.“

Evžen její výklad nezdvořile přerušil: „Je to kouzlo malého Vašíka ukradené kdysi z Budče. Nesmíte jim za žádnou cenu dovolit, aby se k němu znovu dostali. Vlastně vůbec nikomu. Jinak všechno začne nanovo.“

Stella zatajila dech a gestem ho vyzvala, ať mluví dál.

Evžen jí tedy podrobně vypověděl všechno, co zjistil sám i co se dozvěděl od Jetřicha, včetně mocenských ambicí šíleným kouzlem posedlé rodiny.

„Syman Łušćanski,“ zamumlala profesorka ohromeně, když skončil.

Evžen tázavě zvedl obočí.

„Podle archivních záznamů tuším z roku 1782 to byl lužický student důvodně podezřelý z vraždy slavného budečského kryptologa Nezamysla Otvoje. Uprchl i s jeho dokumenty a nikdy nebyl dopaden.“

„To by souhlasilo,“ podotkl Evžen zaujatě.

„Ano.“

Stella unaveně zavřela oči. Myslela na to, jaká obrovská aféra se okolo objevu dosud neznámého Vašíkova kouzla rozpoutá. Složitá jednání, nekonečné tahanice a dohadování, zda kouzlo zkoumat a analyzovat, pečlivě uchovat v utajení nebo zničit, zda cokoliv z toho spadá do kompetence Budče nebo Vyšehradu… Rozhodování, kteří mágové se těší takové důvěře, aby jim bylo dovoleno manipulovat se samotným kouzlem i s příslušnou dokumentací, pokud se tedy najde… K tomu úmorné vyšetřování zločinecké činnosti rodiny Łušćanských za celých dvě stě let dozadu, výslechy vězňů a soud s nejistým výsledkem. V duchu se otřásla, když si představila zástupy advokátů, kteří se jistě s nadšením chopí tohoto případu a povedou vášnivé spory, z čeho všeho je možné zadržené obvinit, když některé prokazatelné zločiny fakticky spáchali jejich mrtví rodiče a prarodiče a k jiným činům se teprve chystali. Může se to táhnout léta…

Pohlédla na Evžena a musela si přiznat záchvěv sympatie k jeho stylu rázného a přímočarého řešení problémů. Nahlas to ovšem neřekla.

Pozoroval ji a tvářil se chápavě, zřejmě uhodl, o čem přemýšlí. A byl upřímně rád, že on už z toho kolotoče smí vyklouznout, vrátit se zpátky do svého krámku a konečné řešení přenechat důvěryhodné staré mistryni, protože máloco je mu tak cizí jako složité vyjednávání, taktické intriky a diplomatické ohledy na všechny strany.

Pousmál se, vstal a pomohl profesorce na nohy.

„Už mě nejspíš nebudete potřebovat?“ otázal se s nadějí.

„Myslím, že už si poradíme sami. Odvedls obdivuhodný kus práce,“ odpověděla Stella laskavě a oprašovala si přitom svůj černý plášť. „Kdyby se po tobě vyšehradští sháněli, vysvětlím jim, že jsem tě poslala domů, protože si nutně musíš odpočinout a zotavit se. Velitel Kadrnožka projevil velmi důrazný zájem okamžitě tě vyslechnout, ale přesvědčím ho, aby to odložil na příhodnější dobu.“

Evžen se uchechtl.

„Jestli proti tomu nic nemáte, rád bych se aspoň na chvíli stavil v Budči,“ požádal. Toužil obejmout svoje děti, uklidnit je, a především poděkovat Bořkovi za záchranu.

Stella ochotně souhlasila: „Jak si přeješ.“

Evžen se potěšeně zazubil: „Díky, paní profesorko. Za všecko.“

Sebral svoje rozbité boty, krví nasáklé cucky, co v lepších časech bývaly ponožky, a napůl rozpáraný svetr, usoudil, že nemá cenu ani se pokoušet něco z toho si navlékat, a rozběhl se po studené podlaze ke dveřím, aby našel Xénii.

„Zapomněl sis tady nůž,“ upozornila ho Stella.

„Ten není můj,“ odtušil Evžen lhostejně a zmizel.

Profesorka si ozdobnou stříbrnou dýku udiveně prohlédla. Zdála se jí nepatrně povědomá. Rozhodla se, že ji pro jistotu přidá k důkazním předmětům, a vydala se zpátky za svými kolegy.

Čekalo ji pokračování velmi dlouhého, náročného a naprosto výjimečného dne.

 

***

 

U Matěje, 9. března 1991

Vlahý větřík roznášel do všech stran ptačí švitoření. Vyčasilo se a slunce na světle modrém nebi vlídně zářilo mezi bílými obláčky, jako by chtělo rychle dohnat, co během zimy zameškalo. Svěží vzduch prosytila nezaměnitelná čerstvá vůně vlhké hlíny a křehkých mladých rostlinek. Špičičky nové světlounce zelené trávy a nalité pupeny na stromech slibovaly, že jaro konečně co nevidět vypukne v plné síle.

Na jednom z pomníků na hřbitově u svatého Matěje neklidně poskočila vrána. Pozorovala skupinku, která právě tiše procházela brankou. Muž, žena, čtyři děti od hubeného výrostka až po dvouleté batole, všichni zrzaví.

Vrána trochu udiveně zavrtěla hlavou, popoletěla, jako by chtěla rodinu následovat, ale pak si to rozmyslela, velkým obloukem se vznesla nad sluncem zalité údolí a na obzoru zmizela.

Evžen se zastavil u náhrobku se stěží viditelným, deštěm a sněhem částečně vyhlazeným nápisem: ANEŽKA VULPESOVÁ + 30. 3. 1950. Jemně pohladil omšelý kámen téměř úplně zarostlý břečťanem. Byl čas vzpomenout a poděkovat.

Opatrně odhrnul šlahouny s tmavozelenými lístky a na uvolněné místo napsal prstem: ZBYŠEK VULPES + 14. 7. 1954. Trochu kostrbatá písmena jasně zazářila a vpila se do šedého pískovce.

I malá Evženka vycítila, že se děje cosi zvláštního, s udiveně rozevřenýma očima se tulila k matce a byla zticha.

Radka položila na náhrobek kytičku sněženek a otřela si uslzené oči. Evženovo vyprávění, jak se Zbyšek statečně postavil nelítostnému černokněžníkovi a raději obětoval vlastní duši, aby nemusel obětovat svého syna, na ni udělalo hluboký dojem a každé slovo se jí vrylo do paměti. Teď u Zbyškova hrobu ji ten příběh znovu dojal.

„To je tak divný pocit,“ uvědomil si po chvíli Bořek. „Vlastně kdyby tě nezachránil, nebyli bychom tu ani my.“

Evžen vážně přikývl. A nebýt odvahy a schopností Zbyškových vnuků, neklečel by tu teď obklopený svými dětmi po boku své ženy, připomněl si okamžitě sílu pokrevní smyčky.

„Nebylo by tu možná vůbec nic,“ dodal tiše Drahoš. „Protože tamti by mohli dodělat to svoje příšerné kouzlo a všechno zničit.“

Evžen chtěl promluvit, aby dal dětem za pravdu, ale slova se mu zadrhla v krku a nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek.

Zkusil tedy vyjádřit svou nevyslovitelnou vděčnost a pokornou úctu k oběma rodičům vlastní řečí beze slov, něžným liščím kouzlem. Rozechvěle položil dlaně na drsný kámen a jako by se dotkl podaných rukou. Snad jeho poděkování porozumí nejen matka, ale i otec, jehož duše se splněním slibu osvobodila od trápení a konečně smí spočinout v klidu. Už nikdy neupadne v zapomenutí, protože jeho syn i všichni vnuci budou láskyplně chránit jeho památku a s hrdostí předávat dál vzpomínku na jeho obětavost.

Radka se váhavě dotkla Evženovy paže a odvážila se přerušit zadumané ticho.

„Zapálíme jim světýlko,“ zašeptala.

Xénie jí mlčky podala voskovou svíčku. Dívka ji pečlivě umístila doprostřed náhrobku a tázavě pohlédla na otce. Když s úsměvem souhlasně přikývl, křísla drápky.

Plamen svíčky se rozzářil silným, nebývale jasným a pokojným světlem.

 

*******

Aktualizováno: 28.8.2023 — 18:46

36 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Díky za ten úžasný konec. Zlo bylo poraženo,zatím… jenže ono pořád někde doutná a tudíž je nutno hasit a tím myslím,že je třeba pokračovat a já doufám, že se to podaří. Kníhu raději nevzpomínám,snad se jednou podaří, čtečku nemám a ani mít asi nebudu, já potřebuji vláčet po bytě a vůbec všude knihy, cítit je v rukou,obracet listy,no jo no, je to těžký s náma knihomolkama. Lepší už to nebude. 🙂 Díky Aries,velké díky! 🙂

    1. Děkuju, máš pravdu, nikdy se nedá říct, že je úplně hotovo. Co se týče knihy, však já papírovou formu taky preferuju a zkoušela jsem to, ale nikde to nechtěli, tak se nedá nic dělat. Nezávisí to na mně

  2. Moc pěkné a moc napínavé. Ohromně se mi líbí tvoje krásná čeština.
    A obdivuji nápad, jak vyřešit Zbyškův nesplněný slib a zvrátit jeho osud.

  3. Ještě že je už konec. Moje nervy by sotva zvládly další napětí.
    Protentokrát zase Evžen překonal veškerá protivenství a díky Xenii si uzdravil pošramocený kožíšek a tlapky. To mě těší stejně jako klid duše pro Zbyška.
    Moc dobře se to čte. Mít tak knížku…
    Do budoucna – dostanou prostor i příhody Radky, Bořka a Drahoše?

    1. Děkuju. Mám rozepsanou povídku, kde je hlavní hrdina Bořek, ale drhne mi to a drhne, kdo ví, jak se to nakonec vyvrbí

  4. Ufff, tak jsem se konečně dočkala šťastného konce. On má člověk těch špatných konců v životě dost, tak ještě aby Evžen !! 😀
    Umíš milá Aries, opravdu umíš ! Ta knížka by bodla 🙂

  5. když to ještě dobře nedopadlo, tak to není konec 🙂 Evžena lišáka MUSELI kolegové zachránit 🙂 napínavé to bylo až do konce 🙂

  6. Velkou pochvalu jsem si nechala na konec, opravdu moc povedené! Piš dál a víc, takto báječných příběhů nikdy není dost…

  7. Ne ne, to přece není konec… jak to s kouzelnými artefakty dopadlo, kdo je nakonec dostal do správy? Vyšehrad či Budeč? Chce to nějaký dovětek, poznámku, vysvětlivku… nebo nový příběh! Ale tentokrát prosím o shovívavost k Evženovi… možná poposkočit v čase a kouknout se, jak se daří potomkům? Prostě máš ještě mnoho co nám povědět.

  8. Milá Aries, já mám jedinou kliku, že můžu coby vydavatel číst celý seriál najednou – jinak bych po minulém dílu byla fakt na nervy!
    Jo, tenhle tvůj seriál se mi moc líbil a děkuju za sebe i čtenáře Dedeníku 🙂

  9. Já se musím přiznat… já jsem si říkala, že to vydržím… ale po tom díle z minulého týdne… jsem to nevydržela… jsem prostě POTŘEBOVALA VĚDĚT, že ten konec je opravdu dobrý. Nemám ráda příběhy na pokračování – radši to vdechnu celé najednou (ostatně s čokoládou to mám stejně).

  10. Rozplétám nitě,
    kousek po kousku.
    Kouzlo to temné
    vracím zpět ke klidu.

    Rozplétám zášť
    Odmotávám víru
    Nechť spadne plášť
    skrývající sílu.

    Rozplétám kouzlo
    propouším duše
    ozmotávám zlo
    jež k sobě je váže.

    Propouštím těla
    jež hrůznou silou
    spoutána byla
    nestvůrnou vírou.

    Spěte již klidně
    spočněte v míru.
    Přebývejte tiše
    s námi ve smíru.

    Každý kam patří
    pomalu jděte.
    Spěte bez zášti
    klidu si dopřejte.

    Nechť ankaba mocná
    se svítáním ruší
    a vás jež poutá
    ze sebe propouští.

  11. Konec. A dobrej. Ještě že tak. Drásavých příběhů se špatným koncem mám plné zuby, poslední roky od nich utíkám, jak se dá…

    1. drásavých příběhů nabízí sám život každý den přehršel… nechci o nich číst, chci pohodové povídky, novely, romány..a hlavně dobré konce 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN