Za Juliánovu výchovu většinu jeho života nesli odpovědnost lidí. Teď už napůl s Mariellou. K naší velké radosti dělá Julián pokroky… různými směry.
Netopýrům v trvalé péči záchranné stanice se říká hendikepové.
Některým chybí různé velký kus křídla, což pro netopýra je velký problém – v lepším případě zvládne popoletět pár metrů a může trávit čas ve voliéře.
Pokud mu chybí celé křídlo jako Marielle, má zvláštní režim — neměl by to přehánět s pohybem ani mít nadváhu, aby příliš nezatěžoval jediné funkční křídlo. Neměl by mít tvrdou podestýlku. Proto Mariella chodí po dece umístěné na dětské matraci.
Pár našich svěřenců se narodilo v lidské péči hendikepované matce a nepodařilo se je úspěšně spárovat s tetou, která by se o ně postarala první měsíce života. To je případ Juliána. Nemůžeme mu zajistit každonoční několikakilometrový let po vlastním teritoriu, ale i pár metrů prostoru pro poletování je lepších než nic.
Postýlka
Poslední květnové dny je Julián nezvykle aktivní — za soumraku je rozehřátý a za tmy poletuje po postýlce.
Připravuji Juliánovi voliéru na lodžii. Moskytiéra přes prádelní šňůry a deky přes křesílka pro snadnější šplhání. Box s úkrytem v podobě tenké látky. Pak rovnou odcházím. Vím, že Julián nevyletí, pokud budu poblíž. Přenáším ho do boxu, který důvěrně zná, a box na lodžii.
Noční garsonka
Netopýr by si v přírodě měl nalovit dostatek jídla za jednu dvě hodiny a vrátit se do úkrytu… nebo ne?
Je půlnoc. Jdu se podívat, jestli už Julián nepospává v boxu. Zahlédnu flek na dlažbě mimo box. Je to on. Už je venku dvě hodiny. Nejvyšší čas vzít ho zpátky do postýlky, zítra se proletí zas.
Frrrnk.
Takže domů ještě nechce.
Visí na poličce s květináči. Seberu ho odtamtud a —
Tak ne.
Sakra, vlétl do bytu! A rovnou do kuchyně, kde se může snadno dostat pod linku a do linky! To snad ne!
Chci ho chytit do lehké flísové deky. Netopýr má výhodu – jeho mozková frekvence je snad 1000x větší lež lidská. Než stihnu zareagovat, letí pryč z kuchyně. A zpátky na lodžii.
Zavřít!
Odchytím ho ráno, až bude vytuhlý v boxu.
Hodně moc netopýřích schovávaček
Ráno ho jdu vyzvednout. Budu celý den pryč a lodžie se během dne může zahřát na nepříjemně vysoké teploty.
Jako obvykle jdu k boxu, přejedu rukou úkryt a… kde je?
Rozhlížím se. Police s květináči? Tam už se mi jednou schovat. Otáčím květináče, prohlížím police ze všech stran. Nikde nic.
„Čtecí” deky na křesílkách? Zvedám je a nakukuji. Zvednutí moc nepomáhá — hmotnost netopýra je tak nepatrná, že neucítím rozdíl. Prohlížím proutěná opěradla, tam se netopýři rádi zavěšují. Nic.
To je divné.
Prohlížím žaluzie. Mají drsný povrch, tam se ostré netopýří drápky zachytí snadno. Nic.
Prohlížím ještě jednou deku a zahlédnu špičku křídla. Schoval se do útulné jeskyňky pod područkou!
A pěkně nadává, když ho chci vystěhovat. Popatřím na bavlněnou dečku v boxu.
Rozumím, příště dostane úkryt z příjemnějšího materiálu.
Tady je!
Druhý den probíhá test. V boxu má Julián svoji oblíbenou plyšovou dečku.
Ráno ho zase najdu spát v záhybu mé čtecí deky.
Možná je na plyšové dečky horko..
Příští test probíhá s tenkou flísovou dekou.
Box je ráno zase prázdný a deka taky. Juliána najdu v záhybu koberečku, který jsem po praní nechala zmačkaný na křesle.
Vytažen z úkrytu
Večer beru netopýří misky, vyplachuji je, měním vodu a sypu hmyz.
Sotva položím misky zpátky do postýlky, snese se k nim temný stín a fofrem uzme jednoho červa.
Je to prostě miláček.
Na víkend odjíždím. Doma proběhnou v sobotu Juliánovy desáté narozeniny a v neděli výmluvná tichá domácnost.
Balím věci na kempování. Ty rozměrnější sídlí v komoře mimo byt. Mimo jiné stan.
O pár hodin později stavím stan v lese. Lezu dovnitř, abych ověřila správnost vypnutí. V mezeře mezi tropikem a vnitřním stanem už se usídlil nějaký hmyz… ne, moment! To je moučný červ!
No to už je vrchol!
Když dorazím domů, kupuji dvacet zophobáků, aby se netopýři mohli na oslavu narozenin pořádně nadlábnout.
S mobilem v ruce čekám, až se zpod dekového baldachýnku snese temný stín… a nic.
Dlouhé nic. Tichá domácnost.
A tak mu prvního červa podávám k úkrytu a zbytek si snědí bez obecenstva.
Nikam nejdu!
Druhý den jsou k večeři moučňáci. Netopýři spokojeně baští, chystám se zhasnout.
Z úkrytu se vytáhne křídlo a pořádně protáhne.
Pozdrav na dobrou noc.
Došli moučňáci. Dávám do misky šest zophobáků. Pro každého netopýra jsou tři ažaž… teoreticky.
Mariella jednoho uloví z misky. Zatímco jej do sebe souká, snese se Julián na… jejího zophobáka.
Chumel chlupů, křídel, vřískotu a zuřivých zoubků zakousnutých do jednoho zophobáka následně dvakrát oběhne postýlku.
Marně je pronásleduji s krabičkou zophobáků. Když se po chvíli spor utiší, zahlédnu jednoho netopýra viset na kraji deky. Přisouvám krabičku. Vzápětí se strhne mela, protože z druhé strany deky visel druhý netopýr a ten chce taky. Z krabičky jsou postupně vzati tři zophobáci a oba netopýři nakonec spokojeně baští každý jednoho.
Třetí zophobák se stihl někam schovat. Doufám, že ho najdu dřív, než najde cestu do komory a stanu.
Prohlášení: Netopýři na fotografiích jsou ochočení a v trvalé nebo dlouhodobé péči školené členky záchranné stanice. Nikdy nesahejte na netopýra holýma rukama. Najdete-li netopýra v nouzi, zavolejte do záchranné stanice nebo na netopýří linku 731 523 599 a postupujte dle instrukcí odborníka. Více o netopýrech se dozvíte na webu České společnosti pro ochranu netopýrů http://ceson.org/ a záchranné stanice pro pražské netopýry Nyctalus http://www.nyctalus.cz/cz/ .
Kdepak je tentokrát?
Dede: Mám radost, že se na Dedeníku opět objevily netopýří příhody! 🙂 Julián je stále smělejší a život ho nepochybně baví. Jako téma k diskuzi se nabízí hledání schovaného mazlíčka… 🙂 Sice si myslím, že na netopýry má jen málokdo (moji psi se opravdu hledají lépe:)), ale stejně – jak se umí doma (!) ztratit ti vaši?
… takový ten moment, kdy bráchovi vynadáte, že svoji černou bundu válí na křesle, dokud se na vás ta bunda nepodívá a nezvedne se 😀
Ještě, že doma (myslím v domě) nemáme netopýry, to by s kočkama asi nešlo moc dohromady. Tím pádem ani moučné červy (doufám!!) a ty druhá potvory 🙂
A vzpomínám, jak se mi kdysi dávno ztratila doma Majk. Pro zeznalé – skoro (až na pár chloupků) bílý labrador. Tenkrát jsem převlékala postele a navlékla bílé povlečení. Ustlala a nedala přehoz. Pak jsem šla dělat něco jiného a po chvíli mě napadlo – kde je ten pes? Skoro dvě (!!!) hodiny jsem ho hledala v 3+1 v paneláku, už jsem si připadala jak totální blázen, nenajít 40 kg psa ? Pak jsem asi po 50. vešla do ložnice a z postele na mě kouklo černé oko. Já byly tak ráda, že jsem ho našla, že jsem ani nenadávala, co dělá v posteli. Nakonec nám stejně spával v nohách a kvůli němu jsme po čase pořídili větší postel 😀
A ze se zvládla dvě hodiny nehýbat 🙂
Moc hezké čtení, skvělé fotky a videjko. Jsem ráda, že je další povídání. Ovšem, když vidím ty Julianovy „pařáty jako šavle“, asi bych se ho fakt bála vzít takhle do hrst 🙂 A jak píše JanaBa, také bych se pomalu bála si jen tak někam sednout, bez předběžného prozkoumání místa.
Z našich koček se nejlépe umí ukrýt Woody, někdy prolezu celý dům a oběhnu zahradu, než se mi ji podaří najít. Znám většinu jejich schovávaček, přesto jak je šedivá, dokonale splyne s naším tmavě žíhaným „ode zdi ke zdi“ kobercem a člověk aby se bál, že na ní šlápne, když se zrovna rozhodně jen tak na něm ležet. Rusty ani Ginger se neschovávají, většinou vím, kde „viditelně“ leží. Stejně tak venku Woody málokdy reaguje na volání, ráda se „nechává najít“. I tam znám většinu jejich schovávaček, je to sní jak hrát „na pikolu“, prostě chce být nalezená, sama málokdy přijde. Když ji najdu mile „zavrká“ a buď se nechá zvednout a odnést dovnitř. nebo – a to častěji -naopak vystartuje, ocas nahoru a metelí ke dveřím.
S malými zvířaty aby člověk pořád koukal, kam šlape 🙂
Kocour Dareček je mistr ve ztracení. Od malá mění vždy po čase svoje oblíbená místa, nemá stálé. Tudíž když je potřeba vědět kde je, tak to znamená oběhnout celý dům včetně garáže a sklepa. Nikde není? Nevadí! Jakmile nasednu ještě v garáži do auta, na sedadle spolujezdce se protáhne a zívne kocour. Nechala jsem pootevřené okýnko.Tak to je novinka….
Juj, o téhle schovávačce jsem ještě neslyšela :-O
Díky za další netopýří story. Jsem ráda,že jsou v pořádku a rozvíjí dovednosti,zejména v úschově před „čmuchám,čmuchám člověčinu“ a v lovu těch ohavných červů,kterým zase já zovu hopzobáky,nějak se mi to furt plete. 🙂 Je dobré být netopýrem u tebe. 🙂
… zase po sobě nečtu a skloňuji jak žabař.
Zajímalo by mě, zda je pro něj důležitější se schovat, mít pohodlí nebo nebýt nalezen 😀
Vítej s netopýrky zpátky! Ale člověk aby se bál u tebe posadit. Aby třeba neodešel s netopýrem hovícím si v jeho kapse. Ovšem brala bych ho radši než zophobáka. Ten se mi usadil v mysli jako zobhopák a skákajiciho bych ho teda nerada.
Skákající zophobák! Ještě toho trochu 😀
Na tom videu mi připadá, že říká něco ve smyslu „Neser matko!“ (replika z Pelíšků) 🙂 🙂
Teď už ani ne, ale dokud jsme bydleli v Lednici, kde máme v kuchyni velmi tmavou podlahu, tak se mi ztrácel Erník. Rád totiž leží pod stolem, a i když jsem ho volala, tak ani okem neloupl, aby se náhodou neprozradil 🙂 .
Když jsem si přinesla Zikmunda, tak první noc byla též ve znamení hledání – ve tři hodiny ráno koťátka nebylo. Až po notně dlouhé době (a nošení nervů v kýblu) jsem ho zahlídla, jak si spokojeně chrupe v poličce vedle dřevěného hrocha.
Jsem ráda, že v naší zahradě pořádají netopýři letecké dny – velcí i malí. Ale tuhle jsem nadávala, že se sice předvádějí, ale málo snaží lovit… anebo komáři byli v přesile. 🙂 Doufám, že bude ještě hodně teplých netopýřích večerů…
I u nás máme letní večery s netopýří leteckou show – dobře se jim žije v sousedově stodole 🙂
Moji psi jsou obvykle snadno k nalezení, pokud ovšem právě nezdrhli 😛 To se už naštěstí dost dlouho nestává, ale to pro jistotu jen vděčně šeptám! 🙂
Kdo má ovšem naprosto mimořádně mimikry, je Rex. Je neuvěřitelné, v jak různorodém okolí dokáže opticky zmizet! Asi nejvíc mě fascinuje jeho barevné splynutí s potokem… 😀
Psi mívají často krycí zbarvení 🙂 například ti černí vypadají často jako zmuchlaná černá bunda 😀
Jestli se k tobě vraceli často, měli tam evidentně hojno komárů 😛
Nad zahradou nám občas profrčí netopýr, ale netuším jakej. Jsem ráda, že je z Juliána oprsklík. A netušila jsem, že se umí spolu porvat o červa. My jsme v sobotu porcovali maso, u čehož nastupuje celá kočkopsí banda na tento víkend rozšířená o Pralinku. Pralinka dvakrát vyjela po kočce a byla napomenuta, potřetí už dostala pleskanec na zadek. Zafungovalo to okamžitě, asi takovou křivárnu nečekala. Já zas nesnáším nesnášenlivost 🙂
Oni jsou to lumeni, mají k dispozici šest zopháků, tedy pro každého tři, a stejně se poperou o jednoho 😀
Julián se v tvé péči opravdu parádně rozvíjí! Život ho baví! Konečně je legrace! A ty si stěžuješ, že ho musíš hledat:))) Možná si říká, že se taky potřebuješ rozvíjet! 🙂
Díky za další báječné netopýří povídání. Julián ti sice možná občas zadělá na infarkt, ale to jen tím, že je to čím dál tím spokojenější tvoreček 🙂
Doufám. Myslím, že společnost mu značně vylepšilo životní komfort.
Dokud jsem si díky dmd a díky Dedeníku nezačala číst netopýří story, byli pro mě tihle úžasní tvorečkové jen „létající“ myšky.
Moc děkuji za poučení i pobavení.
To jsem ráda, to je hlavní účel těchto článků 🙂
Včera mi zeťák s očima navrch hlavy říkal, že tady u nás zahlídnul netopýra. Tak si říkám, kde byl posledních čtyřicet let?
kdo? ten netopýr? 😀
😀
On strašně rád poučuje lidi o děsných banalitách (např. kdysi se prodávalo mlíko v pytlíku), tak jsem se tentokrát předvedla strašně zasvěceně, jakože já samozřejmě vím o netopýrech všechno možný, však to ví každej, néasi 😉
😀
jupí, jsou v pořádku..už mi moc chyběli..
Mne taky! Dneska jsem si je po několika týdnech vyzvedla z hlídání. Odehrála se toho spousta, mám ještě rozpracované další tři články.
Taky mám radost, že jsou netopýři zpátky. Julián se zjevně otrkává nevídanou rychlostí. 🙂 Popravdě, čekala jsem, že ve stanu bude netopýr, ale to by nemuselo dopadnout dobře, tak ještě že to byl červ.
Moji miláčci se umí perfektně zašít, když se má umývat nádobí. 🙂
Ještě k těm netopýrům – když AJ šel navečer ven, míjeli se mu dost těsně nad hlavou dva a cosi na sebe pokřikovali. Jestli to bylo ahoj nebo nadávání za volantem, tedy kniplem, prý těžko říct. 🙂
Netopýři nám jen poletovali nad hlavami 🙂
Doufám, ze se tvoji miláčci dají najít jednodušeji ;-)))
Teď vyletuji z kolonii mláďata, patrně nějaké puberťácké drámo nebo dělání ramen 🙂
mám ráda netopýry…celé léto je nad zahradou letový koridor, jedva se setmí. v pátek v Kutné Hoře taktéž…
Kamkoliv jsem letos jela, tam někdo lovil 🙂 ten hmyz, co by nás za chvíli poštípal