Předchozí díly napínavého příběhu liškomága Evžena najdete zde 🙂

Budeč, 3. března 1991, kolem jedenácté dopoledne

Profesorka Stella Baboráková byla známá svým železným sebeovládáním. To už muselo být opravdu něco, aby ji to vyvedlo z míry. Nevídaný magický projev, který předchozí noci rozpoutal ničivou bouři nad celým krajem a vzápětí zmizel beze stopy, se za něco považovat dal.

Od časného rána se s pomocí několika kolegů usilovně snažila nalézt zdroj onoho kouzla a zjistit tak jeho původce, a především účel přenosu tak obrovské koncentrované energie. Do zkoumání se zapojil i sám rektor poté, co narazili na uměle vytvořené bariéry. To už byl důvod k velmi vážnému znepokojení.

Tři nervózní liškomágové, kteří se do Budče přihnali s prosbou o pomoc, přišli tudíž velmi nevhod. Profesorka jim v rozporu se svou obvyklou zdvořilostí stroze vzkázala, ať přijdou jindy a neruší ji v naléhavé práci.

Teprve když ji Ambrož doslova přepadl na chodbě a bez ohledu na její námitky na ni začal zoufale chrlit, o co jim jde, zpozorněla. Uvědomila si, že čarodějové z Lysolaj patrně řeší tentýž problém, a dokonce jsou již o krok dál.

„Zopakujte mi to raději ještě jednou,“ vyzvala Ambrože vážně a pokynula mu k lavičce ve výklenku tlusté zdi. „Všechny zjištěné poznatky, prosím.“

Ambrož ovládl svoje rozčilení. Měl pocit, že každá vteřina zdržení může být ta osudová, která rozhodne, že jejich zásah přijde pozdě. Beztak se zdrželi až příliš. Profesorka Stella však zásadně odmítala jiné jednání než racionálně systematické.

Vylíčil jí tedy, co se v Lysolajích událo od minulého týdne, a snažil se nezapomenout na nic podstatného. Skončil tím, jak se po několik hodin marně snažili navázat s uneseným Evženem spojení prostřednictvím jeho amuletu, a rozhodli se proto požádat o podporu.

„Je to šílenost. Evžen měl nějaký vlastní důvod, proč se jim vzdát, jenže mi ho nemohl nebo nechtěl vysvětlit. Ale použití jeho osobního kamene je v zásadě užitečný nápad,“ uzavřel. „Nespletl se, když předpokládal, že to půjde. Až na to, že ta jejich bariéra je silnější než my, proto pořád narážíme.“

Stella zamyšleně přikývla. Odpustila si poznámku, že existuje i druhé možné vysvětlení, proč se spojení nedaří. Majitel amuletu už nemusí být naživu. Ačkoliv to by snad Ambrož poznal, pokud si vzpomínala, měl podobný cit pro kameny jako Evžen. Tiše si povzdechla. Pro Evžena Vulpese měla vždycky jistou slabost a trochu litovala, že si přes svůj zjevný talent nakonec nevybral jako hlavní obor její čáry nýbrž gemologii, ke které ho táhla jeho zemitá liščí přirozenost. Už tenkrát ovšem míval sklony lehkovážně se zaplétat do nebezpečných situací a ani jako dospělý se moc nezměnil.

Energicky vstala: „Máte pravdu. Vytvoříme vám kruh, a jakmile navážete kontakt, samozřejmě vás doprovodíme. Obávám se, že bez posily se neobejdete, a my máme na vyřešení stejný zájem, protože nás tato situace také nesmírně znepokojuje.“
Odešla svolat kolegy.

Ambrož zatím netrpělivě tloukl pěstí do stěny a už snad posté litoval, že Evženovi v tom riskantním podniku nezabránil. Mohl přece něco udělat. Omráčit ho, svázat a zavřít do sklepa, kdyby to nešlo jinak. Evžen by sice zuřil, ale aspoň by se bezpečně vědělo, kde je a co se s ním děje.

Čekal jen několik okamžiků, ale připadalo mu jako věčnost, než se Stella vynořila ze sborovny následovaná profesory Kukaněm a Michalcem a jakýmsi mladším vousatým mužem, kterého Ambrož neznal.

„Magistr Mojmír Dervan,“ představila ho Stella. „Od loňského roku u nás převzal obor magické gemologie po zesnulém profesoru Liškovi.“

Ambrož zahučel cosi neurčitého, na podání ruky si ani nevzpomněl a jako první se rozběhl ke schodišti. Měl čím dál intenzivnější pocit, že hoří a požár se neúnosně rozrůstá. Formality můžou počkat.

Jonáš a Martin netrpělivě čekali na nádvoří a zjevně se jim ulevilo, když viděli, že Ambrož nakonec přece jen uspěl.

Všichni čarodějové si pospíšili do aleje, jediného místa v areálu školy, odkud bylo možné přemísťování.

„Tady,“ rozhodla Stella a velitelsky pokynula rukou.

Vytvořili kruh. Ambrož zaujal místo uprostřed, sevřel Evženův granát do dlaní a soustředil se.

Osobní předmět si vytváří určité pevné pouto ke svému majiteli. Může to být trvale nošený šperk, nezbytný artefakt jako hůlka nebo talisman, ale třeba i obyčejné brýle, hodí se například i vlastnoručně psaný dopis nebo deník. Osobní amulet je prakticky součástí vlastníka. Osobní amulet nelze darovat, prodat ani půjčit. Tenké vlákno soudržnosti se přetrhne jen zničením amuletu nebo smrtí člověka.

Vzájemné pouto dokáže schopný čaroděj vysledovat a majitele tak lokalizovat. Lze ho použít i jako vodítko pro přemístění. Pokud ovšem nestojí v cestě zákeřné bariéry.

Propletené prsty vytvářely jemnou a zároveň nesmírně silnou síť magické energie. Ambrož zavřel oči a s nadějí znovu poprosil červený kamínek v dlaních o spojení. Cítil, jak jeho vlastní čarovná moc opojně narůstá. Amulet ji dychtivě nasával. Probouzel se.

Síla kamene postupně pronikla celým čarodějovým tělem. Vstoupila do očí a pod zavřenými víčky se rozlily chladné tlumené barvy země. Hnědá, šedá, bílá, matně zelená… Rozvíjely se závratnou rychlostí jako nepravidelně vzorovaný koberec, vlnily se, rozpíjely a překrývaly… Náhle však široce otevřený obraz krajiny přeťala studeně lesklá vodní hladina jako ocelový nůž. Vize ustrnula a rozostřila se.

Amulet se zoufalým úsilím prorazit ledovou hráz a ochránit svého pravého majitele před smrtelným ohrožením rozpálil až do řeřava, rval kůži na dlaních a hladově hltal poslední špetky síly z magického kruhu.

Ambrož se vyčerpaně sesunul na kolena a bezděky uvolnil kámen ze zakrvácených dlaní. Magická vlákna se přetrhla a obraz řeky se rozplynul.

„Nezvládnu to,“ zasténal Ambrož zoufale. „Dostal jsem se tentokrát až k té bariéře. Opírá se o řeku, snad o Vltavu… Vlastně to vím jistě, je to Vltava… ale nemůžu dál, nemám na to sílu.“

Jonáš se ho snažil zvednout: „To přejde. Je to na dobré cestě. Zkusím to místo tebe a…“

„Ne, to by bylo zbytečné plýtvání silami,“ ozvala se Stella rozhodným tónem. Únava, kterou všichni cítili, na ní téměř nebyla znát. „Potřebujeme těsnější pouto.“

„Jak to myslíte, paní profesorko?“ podivil se Martin.

„Pokrevní smyčku,“ upřesnila Stella.

„Ambrož je přece Evženův bratranec,“ namítl Jonáš. „A já taky.“

Budečští mágové se po sobě významně podívali. Profesor Kukaň krátce zaváhal, a potom nepatrně přikývl.

„Sežeňte Bořka Vulpese,“ přikázala Stella Mojmírovi. „Okamžitě.“

Liškomágové na profesorku otřeseně zazírali, ale mladý učitel bez poznámek poslušně odkvačil.

„Snad do toho nechcete zatahovat malého kluka?“ rozhořčil se Ambrož a zvedal se na nohy, co nejrychleji to dokázal. „Je mu teprv dvanáct. Tohle snad nemusí vůbec vědět.“

„Kdy mu to tedy hodláte sdělit?“ opáčila Stella tiše a její světlé oči se chladně zaleskly. „Až jeho otec marně zahyne?“

„To jsem přece ne…“ začal Ambrož, ale jeho hlas odumřel dřív, než námitku dokončil. Na zkušenostech a znalosti praktické magie v tomto případě opravdu nezáleží. Profesorka chce využít sílu pokrevního svazku a vztahu mezi otcem a synem. Mocnější kouzlo pravděpodobně nenajdou. Pokud selže tato poslední naděje, bude to Evženův konec. Mají vůbec právo zatížit jeho dítě takovou odpovědností?

Ambrože zamrazilo. Někdy mu ta uhlazená stará dáma naháněla strach.

Stella se tvářila zcela klidně a nevzrušeně. Nehybně stála se sepjatýma rukama a nepřítomně hleděla kamsi do holých lipových větví, jimiž prosvítalo bledé slunce. Stejně jako ostatní mágové soustředěně sbírala síly na druhý pokus. Nikdo by neřekl, že právě učinila tak závažné rozhodnutí.

Od hlavní budovy udýchaně přiběhl Mojmír Dervan a s ním nejen Bořek, ale všechny tři Evženovy děti. Učitel je zřejmě náhodou zastihl pohromadě a podle toho, jak vyděšeně se tvářily, jim stačil aspoň zhruba říct, co se děje. Ambrož v duchu zasténal. Tohle jim ještě scházelo.

Předpokládal, že profesoři pošlou Drahoše a především Radku zpátky do školy, ale Stella se tvářila, jako by jejich přítomnost sotva zaznamenala, a ani rektor a jeho zástupce nevznesli žádné námitky.

Stella Ambrožovi pokynula, ať předá amulet Bořkovi.

„Tvůj otec se bohužel stal obětí únosu a hrozí mu smrtelné nebezpečí,“ sdělila šokovanému chlapci bez obalu. „Musíš přinutit jeho osobní amulet, aby prorazil bariéru, za kterou se únosci skrývají. Jedině tak ho můžeme najít a zachránit. Rozumíš tomu?“

Bořek zesinal: „Ale já nevím jak…“

„Musíš se soustředit na komunikaci s kamenem. My tě podpoříme, abys měl dost sil.“

Bořek zdrceně zavrtal pohled do vlhkého písku pěšiny. Jeho osobní kámen je modrý achát, jak se má spojit s granátem? Změť nejrůznějších pouček od Evžena i profesora Dervana se v jeho hlavě smíchala v nepřehledný chaos a zanechala úplné prázdno.

„Já to neumím,“ špitl se slzami na krajíčku.

„Můžu to udělat já, paní profesorko?“ přihlásil se okamžitě Drahoš. Až do té chvíle ochranitelsky objímal svou vzlykající sestru kolem ramen, ale teď si jí přestal všímat a rozhodným krokem postoupil dopředu.

„Ne, Drahoši, je mi líto. Bořek je země, má větší šanci na úspěch,“ odvětil místo Stelly profesor Michalec. „Je nejvyšší čas zanechat otálení.“

Bořek si připadal jako v děsivém snu. Celý roztřesený zaujal určené místo a mágové ho obklopili. Drahoš se ke kruhu beze slova připojil. Ambrože mimoděk napadlo, jak moc se Evženův nejstarší syn začíná podobat otci stejnou soustředěnou odhodlaností, jakmile jde do tuhého.

Stella proti zapojení Drahoše do kruhu nic nenamítala, naopak ho mírným přikývnutím ocenila a schválila. Rozrušenou Radku však nekompromisně vyřadila. Dívčin magický potenciál nebyl ještě tak dobře rozvinutý jako u jejího staršího bratra, a navíc by svou neschopností kontrolovat emoce rušila soustředění magických sil.

„Můžeme začít,“ pronesl profesor Kukaň tiše a ruce čarodějů se opět spojily. „Koncentruj se, hochu. Ve skutečnosti to není těžší než běžné cvičení během vyučování.“

To se snadno řeklo. Možná kdyby si Bořek nemusel připomínat, že na úspěchu nezávisí známka ale Evženův život.

Chlapec se zoufale zachytil červeného kamínku jako jediné kotvy uprostřed té šílené hrůzy. Celou svou bytostí zatoužil po jediném – aby byl jeho táta tady, aby se ho mohl držet za ruku a cítit se v jeho blízkosti bezpečný a chráněný před všemi katastrofami jako vždycky.

Magické pole rozvířilo vůni vlhké zeminy. Granátek se začal zahřívat a před Bořkovýma očima zamženýma strachem se rozletěl obraz podmračené krajiny.

***

Trója, 3. března 1991, kolem jedenácté dopoledne

„Tak kudy teď?“ zašeptal Evžen, když se vyplížili ze sklepa do přízemní vstupní haly. „Kde jsou?“

„Ložnice jsou nahoře, ale když jsem šel za tebou, byli už vzhůru, zrovna snídali. Podle mě by se už měli začít připravovat na rituál, je nejvyšší čas,“ uvažoval Jetřich. „Doufám, že se zatím nezačali shánět po mně, Lubina říkala, že moji asistenci potřebovat nebude.“

„Nebav se a vymáčkni se jasně,“ zavrčel Evžen. Z věcného tónu, jakým Jetřich zmínil smrtící rituál, mu naskočila husí kůže, a znovu zapochyboval, jestli udělal dobře, že vzal bývalého kumpána s sebou.

Jetřich váhavě ukázal na protější dveře: „Asi budou v obýváku.“

Než však stačili cokoliv podniknout, dveře se otevřely a do haly vyšel jeden z bratrů. Ten mladší, Awgust. Díval se v chůzi do nějakého svitku a ani nestihl zaznamenat lišákovu přítomnost, když ho srazilo omračující kouzlo a ovinula pevná pouta. Bez hlesu se zhroutil na dlaždičky a pergamen mu vypadl z ruky.

Evžen lehce přeskočil jeho bezvládné tělo a vpadl do obývacího pokoje jako dělová koule. Snad mu moment překvapení poskytne aspoň malou výhodu.

Téměř se srazil s Lubinou, která zjevně měla v úmyslu opustit místnost hned po svém bratrovi. Neztrácela čas polekaným výkřikem, zareagovala jako blesk a ihned zaútočila.

Evžen ji bez rozmýšlení drapl za zápěstí a bolestivě jí zkroutil předloktí. Poutací kouzlo ho minulo a zauzlovalo se okolo zaprášené umělé palmy u dveří.

Teď teprve Lubina cosi nesrozumitelného zakřičela a jako by se změnila ve výbušnou mlhu. Evženova ruka náhle nesvírala nic a zuřivý náraz magické síly ho odhodil stranou.

Překulil se, vyskočil na nohy a pokusil se použít škrtící kouzlo.

Selhalo.

Lubina se krčila na opačném konci místnosti a pečlivě vyvažovala ochranný štít. Zdálo se, že s dalším útokem váhá, nezaváhal však Jurij, který se zrovna vzpamatoval z leknutí. Z jeho pravice vylétly modravé blesky.

Evžen odpověděl stejně zběsile. Smršť ničivých kleteb se s rachotem prohnala pokojem a rázem ho změnila v hromadu trosek.

Jetřich se zatím kryl před kletbami křižujícími se z obou stran, jak nejlépe dovedl, a pokoušel se pevně zablokovat dveře, aby ostatní členové rodiny nemohli dovnitř. Zaslechl jejich rozčilené hlasy a tlustá dřevěná deska už se začala otřásat pod soustředěnými údery.

Evžen si matně uvědomoval, že má na své straně jen jedinou výhodu. Nesmějí ho zabít tady a teď. Potřebují ho živého, aby mu mohli vyrvat srdce podle předepsaného rituálu, jinak zničí svoje vlastní celoživotní úsilí. To ovšem neznamená, že mu zatím nic strašlivého nehrozí. V posledním zlomku vteřiny odrazil zpátky zelený plamen, který mířil přímo na jeho oči, a konečně se mu podařilo rozbít aspoň Jurijův štít. Divokým gestem vyvolal větrné kouzlo a zasypal protivníka troskami rozlámaného nábytku.

Čaroděj ztratil rovnováhu, zhroutil se a hekal bolestí. Jetřich k němu přiskočil a tvrdým úderem přeražené stolní desky ho zbavil vědomí. Evžen pocítil prchavé zadostiučinění. Hromotluk aspoň dostal oplátku za ten výprask.

Vzápětí si uvědomil, že vteřina pomstychtivé nesoustředěnosti byla strašná chyba. Zapomněl sledovat Lubinu.

Svět se s ním zhoupl a zdemolovaný obývák byl ten tam. Okolo se otevřel tak obrovský prostor, až se ho zmocnila závrať. Konce nedohlédl, mizel někde za obzorem, a nad jeho hlavou se stahovala těžká černá oblaka. Cítil, jak se vzduch nepatrně chvěje a houstnoucí tma se připravuje na první blesk.

Děsilo ho, že nevidí ani Lubinu ani Jetřicha. Zoufale se pokusil čelit nepřátelské magii okolo pomocí čar. Rozvířil ji a prostor se roztočil, najednou nevěděl, kde je nahoře a kde dole, a původně nedozírně vzdálená oblaka se začala bleskurychle přibližovat. Cítil, jak ho čarovný mrak svírá a dusí. Byl v pasti.

Snažil se nepropadnout panice a znovu dosáhnout na pevnou zem. Prošlapaný koberec pod nohama se proměnil v ledovou mlhu a řezavý chlad ho pálil do chodidel i skrz podrážky, ale v hloubce pod ledem byly skutečné cihly, omšelé, staré, a hlavně živé a pevně podpírající přeludný neuchopitelný prostor. Křečovitě se jich zachytil a opřel se o sílu země. Soustředil se a vší mocí, které byl schopen, drtivé pouto roztrhl.

Ledová sprška se rozstříkla na všechny strany. Evžen se potácel a lapal po dechu. Hodnou chvíli trvalo, než se dokázal trochu vzpamatovat.

Z omámení ho částečně vyburcovaly zuřivé rány. Ohlédl se po dosud zatarasených dveřích. Začaly je olizovat plameny pronikající škvírami okolo veřejí. Rozpouštěly ledovou tříšť, která pokrývala podlahu i dvě nehybná těla.

Z napůl urvané garnýže u stropu se snesla vrána a proměnila se v Jetřicha. Z dlaně mladého muže vylétl rudý paprsek a zasáhl Lubinu do čela. Její hlava se nepatrně natočila stranou.

Evžen jen zamrkal, jak mu pomalu docházelo, co se stalo. Pořád byl trochu mimo a usilovně se snažil vzchopit. Ještě zdaleka nemá vyhráno. Pár okamžiků a bariéra na dveřích povolí.

Jetřich si nevšímal ani Evžena ani hrozby dalšího střetu. Klekl si u mrtvé ženy a horečně začal prohledávat její oděv.

„Už bylo asi stejně po ní, to jen pro jistotu. Dostala, co jí patří, mrcha,“ mumlal přitom. Prudce škubl za mokrou černou halenu a rozerval ji.

„Co to vyvádíš?“ hlesl Evžen vyjeveně.

„Chá! Mám to!“ Jetřich triumfálně zvedl ruku, v níž třímal malý kožený váček. Kouzlem rozrazil okno.

Díky závanu chladného větru zvenčí se Evžen konečně úplně probral a došlo mu, že Jetřich je teď volný. Získal, co chtěl, a má v úmyslu se vypařit. To se dalo čekat. Ke svému překvapení zjistil, že ani není moc naštvaný. Čelí mnohem vážnějšímu problému než jednomu podvraťákovi.

„Teď už to zvládneš, je to tak?“ Na Jetřichovi byly přece jen trochu znát rozpaky.

„Leť si, kam chceš,“ procedil Evžen skrz zuby. „Budu jen rád, když mi už v životě nepřijdeš na oči. Jestli ale ještě jednou provedeš nějakou sviňárnu, najdu si tě, rozumíš?“

Luskl prsty a váček s Jetřichovými vlasy mu přistál v dlani. Se škodolibým úšklebkem ho bleskurychle schoval do kapsy.

„Ty syčáku!“ vybuchl Jetřich. „Vrať mi to!“ Pohnul se, jako by se chtěl na Evžena vrhnout, ale v té chvíli ohořelé dveře vypadly z pantů.

Jetřich už na nic nečekal. Proměnil se ve vránu a vyletěl ven.

Do pokoje se vřítil Soběslav, ještě nápadně bledý Awgust a drobná obrýlená čarodějka, kterou Evžen zatím neviděl. Madlena.

Dřív než lišáka si všimli obou nehybných těl na podlaze. Soběslav zaryčel jako raněné zvíře a nebýt Evženova bleskového štítu, jeho kletba by ho rozervala na kusy.

Zuřivý boj se třemi rozlícenými čaroději ho donutil vyždímat ze sebe všechnu pohotovost a vynalézavost, jaké byl schopný. Teď už nesměl spoléhat ani na svou dočasnou nedotknutelnost. Čas se neúprosně krátil a touha pomstít zabitou Lubinu u obou mužů viditelně převážila nad racionálním uvažováním, stačilo se podívat na Soběslavovy nepříčetné oči.

Awgust svými širokými zády zahradil otevřené okno, aby mu zabránil v útěku. Chyba. Evžen ho srazil kletbou a čaroděj s vyděšeným výkřikem přepadl dolů. O jednoho protivníka méně, ale Evžen cítil, že mu rychle začínají ubývat síly, a zpotil se úzkostí. Jak dlouho ještě vydrží?

Na vteřinu všichni tři strnuli.

Potom Madlena téměř líným pohybem zadržela Soběslavovo drtivé kouzlo. Tak ne. Jemněji. Usmála se a Evženovi přejel mráz po zádech. Tak jedovatě krutý výraz snad ještě nikdy neviděl. Nepatrně pohnula prsty a vzduch zasvištěl.

Evžen hbitě uhnul, ale vzápětí kouzelný bič švihl z druhé strany. A znovu. A zas. Jeho štít roztříštila tak lehounce, jako by jen zaháněla komára, sotva stačil postřehnout, jak to vlastně udělala, a už musel znovu uhýbat. Tentokrát se o zlomek vteřiny opozdil. Palčivý paprsek se ovinul kolem jeho kotníku jako žhavá struna. Stejným ohnivým kouzlem mu předtím roztrhla tvář. Bylo to teprve včera večer? Měl pocit, jako by uběhla celá věčnost.

Evžen ztratil rovnováhu. Ještě ani nedopadl na zem a rozsekla mu chodidlo. A znovu. Teď už se nedokáže postavit, bylo by to jako stát na hraně nože. Skrz rozbitou podrážku téměř hned začala prosakovat krev.

V zoufalém pokusu o obranu vztáhl ruku a okamžitě ho šlehla přes konečky prstů. Tušila, že mu tak znemožní účinně navádět vlastní kouzla, a měla pravdu. V mžiku ho obklopila celou sítí bolestivě zraňujících paprsků. Sebemenší pohyb ihned potrestaly dalším zákeřným říznutím a stále více ho ochromovaly.

„Je čas provést obřad, Soběslave,“ šeptala Madlena, a přitom s pobaveným zájmem pozorovala Evženovy marné pokusy o vyproštění z pasti. Dbala, aby mu neublížila opravdu vážně, ještě ne. Povrchové švihance na kůži pálí, ale pokud oběť jinak zůstane neporušená a při vědomí, jejich účelu to nijak nepřekáží.

„Je poledne, nastává příznivá konstelace pro rituál. Dokončit Dílo znamená nejen povinnost splnit magický odkaz mého otce, ale je to především naše právo, posvátný nárok sklízet plody. Kdo jiný, když ne my? Jen my dva?“

Soběslav jako by se náhle probudil. Zřetelně na něm bylo vidět, jak bleskově přemýšlí a uvědomuje si do všech důsledků, co Madlena právě řekla. Nebudou se muset o výsledek dělit. Truchlit nad padlými členy rodiny mohou později. Beztak nemůže vzdát Lubině větší poctu než dovršení jejího Díla. A po vykonané pomstě přijde vytoužená chvíle, na kterou sám čekal téměř celý život. S Madlenou se shodne snadno. A pokud ne… nu, to se uvidí.

Odhodlaně přikývl a pravou paží opsal široký oblouk.

Po podlaze se rozběhly plameny, nejprve drobné, pak vyšší a čím dál hrozivější. Blížily se k vyčerpanému zajatci.

Evženův beznadějný děs překročil snesitelnou mez. Rozplynul se ve smrtelné únavě a čas jako by se zastavil. Zdálo se mu, že se odpoutal od vlastního těla a nezúčastněně pozoruje jakési absurdní divadlo. Zůstaly jen dvě možnosti. Buď ustupovat před hrozícím ohněm a poslušně se plazit po kolenou, kam ho budou chtít dostat, nebo se vystavit dalšímu mučení. A v každém případě zemřít.

S chladným rozmyslem si přiznal, že prohrál. Ďábelská dvojice, která ho teď v dokonalé souhře potupně postrkuje po podlaze, svoje dílo dokončí. Nedokáže je zastavit, nemá už sílu. Dokonce se jim dobrovolně vydal do rukou. Ponese svůj díl viny, až ovládnou Budeč, zmocní se všech nepředstavitelných možností, které se v její magii skrývají, a všechno podřídí svým krutým rozmarům. Svět, který Evžen tak důvěrně zná, vezme za své.

Tomu však lze ještě zabránit. Teď a jednou pro vždy. Připravil se na to.

Evžen se naposledy zhluboka nadechl. Ani necítil bolest v pořezané dlani, když pevně uchopil Jetřichovu stříbrnou dýku a obrátil hrot proti sobě.