Tenhle příběh vznikl loni v rámci akce DMD. Odehrává se v době poválečného osidlování našeho pohraničí, v době plné nadějí i nejistoty. Na výzvu československého státu tehdy přišly tisíce rodin z Rumunska, kde české a slovenské komunity žily už od konce 18. století. Československá vláda je lákala, slibovala zavedená hospodářství a státní podporu, ale ve skutečnosti se k nim zachovala dost macešsky.

Reemigranti jako kdyby přicestovali strojem času z dob dávno minulých: byli zvyklí na tradiční způsob života v hodně jednoduchých podmínkách, pracovití, zbožní, pověrčiví a nevzdělaní.

Matčina náruč

Ve vagonu se přelévá pach potu, kořalky a kouře. Veruna si otře tvář cípem harasky, ale nepomůže to, po nekonečných týdnech ve vlaku si připadá špinavá. Přitáhne si otlučený kufřík blíž k tělu a opře o něj bradu.

Kéž by ty navoněný pajáce čert vzal. Prej: Československo vás volá, vraťte se domů, do náruče svej vlasti.

Celou ves to zachvátilo jako horečka. Verunin otec se nerozmýšlel ani dva dny. Začal po zemi, kterou ani nikdy neviděl, tesknit jako kdyby to byl ztracený ráj, a do týdne je přihlásil k reemigraci.

Jenže Verunin domov je na karpatských stráních, v horách Bihoru.

Sousedská

Blažena vyžíná u plotu trávu, ve skutečnosti ale číhá na sousedku.

„Dobrej večír, Mařenko,“ narovná záda.

„Dobrej.“ Marie je ráda, že si může na chvíli oddechnout, cesta do svahu ji zadýchala.

„Tak už prej přijeli ti Rumuni,“ opře se Blažena dychtivě o plaňky. „Jak vypadaj?“

„Holota, Blážo, úplná holota! Představ si, že děcka ani boty nemaj!“

Blažena pohoršeně zavrtí hlavou. „Takovou lúzu sem přitáhnou! To abyste si hlídali slepice. Takoví maj nenechavý ruce. A do jaký chalupy je dali?“

„Na zadní paseku.“

„Ale! To je pěknej barák, velkej.“ Blažena se zamyšleně poškrábe srpem na rameni. „Starej odsud přitáh řezačku.“

Vnitřkem ven

Měsíc ve vlaku a svět se obrátil vnitřkem ven. V tomhle rubovém světě je slušnost vysmívaná, neslušnost žádoucí a směšné normální; ženské nosí krátké vlasy jako chlapi a bohatí se oblékají jako chudáci.

Je tu k vidění mnoho divů a zvláštních hraček, ale lidé nevypadají, že by díky nim byli šťastnější. Třeba ty samohybné vehikly doma nejezdily, nejspíš proto, že tam nebylo kam spěchat. Taky hodiny doma neměli, ale ani je nepotřebovali, do kostela je svolal zvon a jinam došli, kdy bylo potřeba. Tady se zdá, že všem řídí život ten malý stroječek.

Blažený čas Verunina dětství zůstal v Karpatech.

Pohádkový palác

Usedlost se ztrácí v kopřivovém pralese, ale i tak je zřejmé, že proti jejich staré dřevěnici to je hotový palác. Z houští ční štít s malou pavláčkou, nad sousední stodolou s čiřikáním poletují vlaštovky. Veruně poskočí srdce v hrudi.

Probojují se žahavkami na práh, pod nohama jim křupe sklo. Kamenné zdi vydechují studenou vlhkost a plíseň.

„Totiž,“ zastaví je mezi dveřmi do síně předseda výboru, „byli tu zlatokopové.“

Prkenná podlaha vyrvaná, pec rozkopaná krumpáčem: ještě v ní zůstal zaražený. Smečka démonů by nadělala menší spoušť.

Předseda opře beznohou židli o stěnu. „Hledači pokladů.“

Sen o blahobytném životě splaskne jako bublina.

Chléb a sůl

„Pozdrav Pánbůh,“ usměje se Veruna na návštěvnici.

„Až na věky.“ Ženská zamává půlkou bochníku a položí ho na ubrus. „Přinesla jsem vám něco do začátku.“

Veruna zděšeně sleduje, jak se chleba kolíbá na bříšku. Každý ví, že to přináší neštěstí. Přiskočí a rychle ho převrátí na záda, jenže se ukáže, že pečením popraskal, takže je čeká nezdar.

„Srdce se na něj směje.“ Ženská natočí zálibně bochník řezem ke dveřím. Ve Veruně hrkne potřetí, protože tak utíká štěstí z domu.

Pak si všimne, že je pecen ukrojený křivě, a to potom jde všechno šejdrem.

Je jasné, že je přišla proklít bosorka.

Sousedská 2

„Povidám ti, Mařka, těmadle vočima jsem to viděla! Ty krásný dubový prkna z podlahy vytrhali a místo nich maj jenom udusanej jíl, jak jsou z těch svejch kotárů zvyklý.“

„Třeba to sežrala dřevomorka,“ navrhne Mařka nejistě.

„Houby sežrala! Kde by se tam vzala?!“

„Nebo červotoč…,“ pokračuje Marie ve hře na ďáblova advokáta, ale Blažena už veksluje na jinou kolej.

„A jak se na mě ta holka koukala! Jak kdyby mě chtěla uřknout. Ani za chleba nepoděkovala a přitom nemaj co do huby. Marjá, že vona mě uřkla!?“

„Přece bys na takový pohádky nevěřila…“

„Já ne,“ ohradí se, „ale vona jo!“

Ve spárech

V noci se Veruně zdá, že běží o život.

Ví, že musí být rychlá, mnohem rychlejší než je, ale stěží dokáže zvednout nohy ze země, zoufale je táhne prachem.

Uvědomí si, že to je sen, chce otevřít oči: nejde to, snaží se nadechnout: marně. Na hrudi tíha, srdce buší zběsile: zmo-ra.

Pak najednou všechno přejde. Posadí se, lapá po dechu a vymrkává slzy. Tentokrát ji zmora neudusila, jenže jednou…, jednou se Veruně nepodaří nadechnout včas.

„Nech mě být, zmoro,“ řekne odhodlaně do tmy, „nech mě a já ti zítra dám chleba.“

Škoda chleba, ale ve spárech zmory se probudit nechceš.

Ranní

Z údolí stoupá mlha, valí se po louce jako příboj. Nad protější strání se prodral první paprsek slunce. Na zápraží čeká na zmoru chleba nakrájený na kousky.

Než Veruna zajde do chléva, zazdá se jí, že koutkem oka zahlédla pohyb. Trhne tím směrem hlavou – nikde nikdo, jen z lesa vřískne právě probuzený pták.

Po dojení Veruna naloží konev s mlékem na záda a vydá se do vsi odevzdat dodávku. Brodí se mokrou trávou, rosa studí do holých lýtek.

U křížku potká mládence se smutnýma očima. Už se viděli, ale dneska se na ni poprvé usměje.

Veruně je najednou do skoku.

Na mši

Zvony odvezené za války se nevrátily, dřevěné světici po tváři stéká slza. Na stěnách mapy dalekých krajů s kontinenty, které se týden od týdne zvětšují, vysílají do zšedlého moře úzké temně zelené výběžky.

I tentokrát tu jsou sami. Jejich rodina a smutný mládenec se svou matkou.

„Grýsgot,“ pokývne Veruna a uhne očima.

„Posdraf panbuch,“ usměje se mládenec.

Sednou si přes uličku.

„Dejte si na ně pozor,“ zašeptá otci při loučení Velebný pán. „Jsou to Němci. Však víte, můžou se mstít.“

Kraj, kde jeden druhému nevěří. Kde lidé mají k sobě i Bohu daleko. Mnohem dál než chtěli.

Kraj Bohem zapomenutý.

O žních

Zastaví na kraji pole, klasy jemně šelestí v ranním vánku.

Pokleknou, otec požádá o požehnání. Pak první nápřah, první náruč pokosu klesne k zemi. Za otcem jako další žnec v řadě trochu nejistě vykročí Veruna.

A pak už nikdo. Jen babička a děti s povřísly.

Krok za krokem, nápřah za nápřahem, hřbet zkřivený a dlaně rozedřené do krve. A jako sůl v ráně vzpomínka na žatvu doma v Karpatech, na dlouhou řadu ženců postupujících polem, na odebíračky za nimi, na písničky a smích.

Z úvah ji vytrhne nesmělé zakašlání. Na mezi smutný mládenec ukazuje kosou na žito: „Darf ich?“

Polední žár

Slunce žhne vysoko nad hlavou, nad čerstvým strništěm se tetelí horký vzduch.

Otec zakrojí bochník chleba, první krajíc podá obřadně nečekanému pomocníkovi: „Pánbůh ti požehnej, sousede.“

Veruna chlapci nabídne z plátýnka hrudku tvarohu. Když si mládenec nabírá, Veruna cítí, jak ji přes plátno jeho prsty pohladily dlaň.

„Jak ti říkají?“ zeptá se otec mezi dvěma sousty.

„Joachim,“ ukloní se mládenec obřadně, „es freut mich sehr.“

Otec si utře dlaň do kalhot a nad rozkrojenou skývou napřáhne k Joachimovi pravici. Ve vousech se mu zachytily drobečky tvarohu, děti se tomu hloupě chichotají.

Veruna se v tu chvíli za svou rodinu stydí.

Přivolat lásku

Seděla na břehu, bosýma nohama čeřila hladinu v tůni. Císařskou svíci v dlaních, jeden květ po druhém nechala padat do vody. Jako maličké zlaté koráby se houpavě vydaly na plavbu do širého světa, za láskou a za štěstím.

Jestlipak bude ten pravý muž v ten pravý čas na pravém místě, aby je uhlídal, aby aspoň jednoho z poslů vylovil, aby vůbec chtěl, aby ho to napadlo.

Seděl na břehu, bosýma nohama čeřil proud. Jeden po druhém připluly kvítky jako malé koráby. Jeden z nich vylovil a zatočil s ním v prstech. Pak se zasmál a vetknul ho do knoflíkové dírky.