Cyklistický závod Tour de France je tak známý, že o něm někdy slyšeli i lidé, které jinak sport vůbec nezajímá. Málokdo ale ví, že ve stejnou dobu probíhá po celém světě bláznivá akce, během které přadleny a přadláci šlapou do pedálů svých kolovratů, setkávají se osobně či virtuálně, sdílí na internetu své dojmy a výsledky, někteří dokonce oblékají žluté trikoty, když se jim předení obzvláště daří.

Jedná se o Tour de Fleece (pozn. „fleece“ znamená „rouno“ nebo „ovčí vlna“). Některé zahraniční „týmy“ to berou skutečně vážně a soupeří o to, kdo toho upřede víc, ale většina přadlen a přadláků považuje tuto akci za recesi, paralelu k cyklistice a pohánění kola šlapáním do pedálů, případně za skvělou výmluvu, proč sednout ke kolovratu a nedělat nic obecně prospěšného.  🙂

Letošní logo jednoho z týmů 🙂

Pravidla a cíle si stanovuje každý sám podle svých vlastních možností. Největší nadšenci koukají v televizi na přímé přenosy z Tour de France a přitom předou. Dokud jedou cyklisté, „jedou“ taky. Na konci závodu se pak chlubí fotkami neuvěřitelného množství příze, nad kterým my „rekreační“ přadleny jen obdivně vzdycháme.

Legendární fotku z Tour de France 2010 milují všechny přadleny 🙂

Pak jsou tu experimentátoři, kteří si chtějí vyzkoušet nebo se naučit nějakou novou techniku předení a Tour jim k tomu nabízí příležitost. Další, asi největší skupinou, do které se řadím i já, jsou přadleny a přadláci, kteří na svůj koníček běžně nemají tolik času a díky Tour de Fleece se „donutí“ příst aspoň chvíli každý den. I ta trocha se počítá a je to moc fajn.

Před cestou do Příbora i s tachometrem na kolovratu 🙂

V České republice máme (pokud vím) jeden „tým“, který se jmenuje Vlnění a jeho členové spolu komunikují prostřednictvím facebookové skupiny. Správce skupiny podává každý den informace o tom, kudy jedou cyklisté na Tour de France, jaký je profil trati, kolik má daná etapa kilometrů, ale také přidává plno zajímavostí z okolí – co je pro kterou oblast Francie typické, jaké speciality se tam vaří, jaké víno se tam pěstuje a tak podobně. Vše je doplněno fotkami. Do toho se jednotlivé přadleny můžou chlubit svými dosavadními výsledky.

Vlna z černé angory

Začátek letošní Tour de Fleece se mnohým z nás kryl s mezinárodním tvůrčím setkáním přadlen a přadláků v Příboře. Více než 80 přadlen a přadláků zhotovovalo přízi v zahradách piaristického kláštera, kde sídlí Centrum tradičních technologií. Stejně jako loni to byla úžasná inspirativní a především dokonale zorganizovaná akce. Předlo se celý den, takže ti z nás, kteří se zároveň účastnili Tour de Fleece, asi docela „přepálili“ začátek. 🙂

Turecké vřetánko

V Příboře jsem si od jednoho přadláka, řezbáře a všeuměla koupila vřetánko tureckého typu. Nejprve jsem si vřetánka prohlédla a řekla si, že takové nepotřebuju. (Ano, přesně takhle to většinou začíná.) Později v průběhu dne se mi naskytla příležitost si ho vyzkoušet. A když jsem ještě později viděla všechny jeho výhody oproti klasickým vřetánkům, přehodnotila jsem své priority a zjistila, že ho vlastně potřebuju. To byl zlomový okamžik.

Připraveno na cesty

Následující etapy Tour de Fleece jsem strávila experimentováním s tureckým vřetánkem. Pravda, paralela s cyklistikou tady už není taková, jako když šlapete do pedálů kolovratu, ale tohle vřetánko nabízí neskutečné možnosti. Je malé, skladné a dá se brát všude s sebou. Příze se na něj namotává takovým způsobem, že když máte hotovo, sundáte z něj už rovnou klubíčko, které se vám nezamotá. Ani když jste tak „šikovní“ jako já a jindy si omylem zauzlujete úplně všechno. Zkrátka je dokonale blbuvzdorné.

Předení pod dohledem kočky Madam

První pořádná výzva a konkrétní cíl letošní Tour tedy vyplynuly ze situace: Zkusím příst jako naši předkové. Nosit vřetánko a trochu vlny stále u sebe a využívat každou volnou chvilku k výrobě příze. Je známá věc, že ženy takhle dříve pracovaly. Když zrovna neměly zaměstnané ruce, předly. Než se uvařilo jídlo, předly. Než došly odněkud někam, po cestě předly.

Předení v nemocnici

Na zahradě jsem zkoušela příst při chůzi a řeknu vám, nic moc. To jsem vzdala. 🙂 Ale vřetánko se mnou jelo třeba na návštěvu k přítelovým příbuzným, kde se venku pod pergolou povídalo, popíjela se káva… a taky se předlo. (Teda já jsem předla.) Šla jsem na menší plánovaný zákrok do nemocnice, byla jsem tam tři dny. A předla. Zkrátka jsem se snažila tu myšlenku „příst vždy a všude“ dotáhnout k dokonalosti.

Předení venku

Teprve když jsem měla dost vlněné příze, aby se z ní dala uháčkovat čepice, vřetánko jsem odložila a sedla zpátky ke kolovratu. Původně jsem doufala, že se mi podaří dokončit dvounitku z černé a bílé angory, na které jsem začala pracovat v Příboře, ale do konce Tour de France, tedy Tour de Fleece, vlastně obou, jsem to nestihla. Nevadí. Dodělám to tak jako tak, jen už to nebude mít tu „závodní“ atmosféru.

Spousta malých klubíček příze

Čepice uháčkovaná z příze předení na tureckém vřetánku

Závěr Tour na kolovratu s Micíkem na klíně

Dede: Děkuju Ivaně za skvělou skoro reportáž z mě doteď neznámé Tour de Fleece! 🙂 Není nad to se občas popohnat ke svižnějšímu tempu, pokud to daná práce (nebo zábava:)) umožňuje. Zajímalo by mě, jestli se i na této Tour sleduje doping! 🙂 Nebo, ještě lépe, co funguje jako doping povolený 🙂 Tak nebo tak, skláním se před tvou všestranností a uměním! A jsem moc ráda, že stará řemesla nezanikají…