Předchozí díly napínavého příběhu liškomága Evžena najdete zde 🙂

Trója, 3. března 1991

Místnost zalévalo prudké světlo. Evžen honem přivřel oči.

Ležel na boku na docela měkkém koberci, ale než se stačil trochu rozkoukat, kdosi do něj surově kopl těžkou botou, div mu nevyrazil dech.

Převalil se a vzápětí dostal druhou ránu z druhé strany. Vykřikl a pokusil se kouzlem roztrhnout síť, ve které byl stále zamotaný, avšak než se mu to podařilo, sesypaly se na něj další kopance a údery pěstí. Stočil se bezmocně do klubíčka a jen koutkem oka postřehl, jak nad ním divoce poskakují dva chlapi v rozevlátých pláštích a cosi řvou. Nějaká žena pro změnu křičela na ně. Evžena to ještě víc zmátlo. Měl pocit, že by jim měl rozumět, ale přitom přesný smysl slov nechápal. Až po další vteřině mu došlo, že to je jiný jazyk. Ovšem. Jsou z Lužice. To mu teď ale není nic platné.

Zaťal zuby, napjal síly a síť konečně povolila. Jeden z hromotluků odletěl stranou sražený jeho kouzlem.

Druhého zadržela ta žena sama a oba přísně okřikla.

Evžen ji poznal podle hlasu, byla to ta, která ho oslovila venku na poli. Ona tady zjevně velí. Muži neochotně poslechli a stáhli se.

S námahou se zvedl na lokti a rozhlédl se. Zjistil, že se nachází v jakémsi sklepě nebo skladu, protože jinak prázdná místnost neměla okna.

Muži byli tři, kromě dvou rváčů ještě elegantní padesátník, který vypadal jako vysoký úředník. Evžen usoudil, že tenhle se na něj nejspíš před časem vyptával, odpovídal Ambrožově popisu. Jeho pozornost však upoutala hlavně statná tmavovlasá žena v popředí.

Vzhlédl k ní a při pohledu do jejích temných ledových očí ho zamrazilo. Stejné oči už jednou viděl.

„Moc dobře sis tu past nepromyslel. Naše sestra útok naštěstí přežila a za pár hodin bude v pořádku,“ promluvila žena česky.

Evžen konečně pochopil důvod předchozího bití. Domnívají se, že Jonášův útok byla předem domluvená léčka. Nezačíná to zrovna nejlíp.

Zbavil se zbytku sítě, pomalu a ztěžka se posadil a neubránil se ironickému úšklebku. Blesklo mu hlavou, že když už se schválně nechal zajmout, asi by se hodilo čelit jim hrdě a vzpřímeně, jenže naražená žebra ho bolela a cítil se tak strašně unavený, že se mu vstávat prostě nechtělo. Patetické nesmysly si protentokrát odpustí a radši zůstane sedět na zemi.

Tmavá čarodějka se k němu bleskurychle sklonila, zaleskl se kov a než Evžen stačil nějak zareagovat, měl rázem obě ruce spoutané železnými náramky.

„Liškomágům není co věřit,“ poznamenala žena uštěpačně. „Ale železo tě zkrotí, že? Teď jsi bezmocný. Víme o tobě mnohem víc, než bys čekal.“

Evžen nehnul brvou, ale v duchu se podivil, jak na tohle u Želmíra přišla. Že mu železo překáží a brání v některých kouzlech, to byla pravda, ale nemělo to nic společného s faktem, že je liškomág. Prostě jen souzněl mnohem lépe s kameny a dřevem než s kovem tak blízkým ohni, což občas znamenalo omezení a nepohodlí, ale ne že by to úplně ochromilo jeho magickou moc. Vyvracet jí omyl však rozhodně nehodlal.

„Tohle je zbytečné,“ ozval se naoko rozhořčeně. „Přišel jsem přece dobrovolně.“

„Pravda,“ připustila žena neochotně. „Máš sice skoro čtyřicet let zpoždění, ale konečně jsi splnil, co ti bylo souzeno. Ovšem jestli sis myslel, že tím zachráníš svoji vesnici, tak ses přepočítal. Vyřídíme si to s nimi, jen co dokončíme naše Dílo.“

„Co se s ním budeme vybavovat, už jsme si s ním užili potíží až až,“ přerušil ji netrpělivě jeden z bratrů a rozmáchl se.

Evžen ucítil ještě palčivé šlehnutí nějakého kouzla, zatmělo se mu před očima a pak už nic.

Vzbudil se v tichu a úplné tmě. Ležel na břiše na nějaké halabala poskládané hrubé dece. Marně se pokoušel odhadnout, jak dlouho byl bez sebe.

Několik okamžiků se musel nutit, aby se vůbec pokusil o pohyb, protože si připadal, jako by ho přejel parní válec. Bolelo ho snad úplně všechno. Se zaťatými zuby se pokusil nadzvednout. Nešlo to. Na vteřinku zpanikařil, až pak si uvědomil, že je spoutaný. Do zápěstí se zařízly nehybné železné kruhy.

Snažil se pohnout aspoň zdřevěnělými prsty a vykřesat světlo. Na podruhé to zvládl a zjistil, že má ruce a asi i kotníky nohou sevřené v pevných okovech a aby toho nebylo málo, ze všech stran ho obklopuje tlustá železná mříž.

Znechuceně odfrkl. Skončit zmlácený, celý rozlámaný a trapně zavřený v kleci, to je teda zatraceně ponižující. Měl by se ale přestat litovat a rychle něco vymyslet, než ho přijdou dorazit.

Proměnil se, vyvlékl tlapky z náramků a pokusil se odemknout mříž. Marně. Složité zamykací kouzlo zakované do železa přesahovalo jeho možnosti. Čáry by možná pomohly – jenže by je musel udělat zvenčí. To je k ničemu. Připravili se na něj po čertech dobře.

Zrovna přemýšlel, jak celou klec rozbít, když postřehl zašramocení u dveří. Bleskurychle se vrátil do původní polohy a sfoukl sféru. Napjatě čekal, co bude.

Místnost se ozářila mihotavým světlem. Vešla plavovlasá žena, kterou dosud nezahlédl. Nesla tác zakrytý ubrouskem. Nad ženiným ramenem se volně vznášela lampička se svíčkou.

Žena si beze slova klekla vedle klece a pátravě se na Evžena zadívala. Když zjistila, že je vzhůru, opatrně prostrčila mezi mřížemi šálek s hustou polévkou.

Evžen k tekutině podezřívavě přičichl. Měl příšerný hlad i žízeň, ale zrovna teď potřeboval jasnou hlavu. Nechat se omámit nějakým pochybným lektvarem neměl zapotřebí. Necítil však nic neobvyklého, a tak pokušení neodolal.

Žena spokojeně přikývla a pomohla mu šálek přidržet, aby mohl teplý vývar pohodlně vypít i se spoutanýma rukama. Chutnal dobře a Evžen se začal v duchu divit, proč najednou tolik péče, zvlášť když vytáhla nádobku s nějakou mastí, vyhrnula mu svetr a tričko a začala mu natírat pohmožděná záda. Evžen s úlevou cítil, jak bolesti ustupují a ztuhlé svaly se uvolňují. Přesně tohle potřeboval.

„Proč se o mě tak staráš?“ vyhrkl zvědavě.

Zaváhala, uhnula pohledem a odpověděla německy: „Nerozumím.“

Evžen zadoufal, že jeho poněkud zrezivělá němčina bude na rozhovor stačit, a zopakoval otázku: „Proč to děláš?“

Téměř se usmála, zřejmě ji příjemně překvapil, když promluvil v jejím jazyce. „Potřebujeme, abys byl v dobré kondici, až se bude konat rituál,“ vysvětlila věcně a klidně, jako by šlo o úplně běžnou věc.

„Kolik mám času?“ vydechl.

„Do poledne.“ Zamračila se námahou, jak se snažila dosáhnout na jeho druhý bok. Nebylo tak snadné ošetřovat ho skrz úzké mezery v mříži. „Nemůžeš se trochu natočit?“

„Nemůžu.“ Evžen významně pohodil hlavou k železným okovům na zápěstích.

Žena zamyšleně svraštila obočí. „Opravdu nemůžeš nic dělat, když jsi spoutaný železem?“ zeptala se nejistě.

Evžen se musel hodně ovládnout, aby udržel vážnou tvář: „Kdo vám to řekl?“

„Někdo, kdo tě dobře zná,“ odvětila vyhýbavě. „Ublížil jsi mu a teď je s námi.“

„Kdo to je?“ užasl.

Znovu se maličko a skoro omluvně usmála: „Nedokážu vyslovit jeho jméno.“ Přitiskla zkřížené prsty na zámek, odtáhla je od sebe a zašeptala cosi nesrozumitelného.

Klec se otevřela. Čarodějka o krůček odstoupila a s obavou čekala, co se stane. Evžen však ležel klidně a nehýbal se, a tak si znovu klekla a pokračovala v práci. Nemohla si nevšimnout starých jizev. Ten už má dost za sebou, napadlo ji mimoděk. Bude ho skoro škoda, je to docela pěkný chlap. Ale nedá se nic dělat, pro ně má cenu jen jako vhodná oběť. Soucit rozhodně není na místě.

„Máš děti?“ napadlo ji náhle.

„Mám. Čtyři,“ odpověděl Evžen po pravdě.

Čeká ho sice strašlivě krutá smrt v ještě mladém věku, ale svým způsobem je šťastnější než oni. Nikdy o tom nemluvili, ale všichni tušili, proč rodina zůstává bez potomků. Černá magie si vybírá daň různým způsobem… Možná až…

Už myšlenku nedokončila. Muž pod jejíma rukama nečekaně zmizel. Rezavé liščí tělo se vysmeklo z pout jako blesk a než se nadála a aniž si uvědomila, jak se to přesně stalo, sama se ocitla uvnitř klece a mříž za ní zaklapla.

Nadechla se ke zděšenému výkřiku. Lišák však jen blýskl očima, nepatrně pohnul tlapkou a nedokázala ze sebe vydat ani hlásek. S hrůzou bezmocně sledovala, jak osvobozený zajatec vyklouzl ze dveří.

Připravil se k boji, ale nikde nezaznamenal živou duši. Tím lépe pro něho. Rozhlédl se ve světle pochodně na stěně vedle zárubně a užasl. Čekal chodbu nebo další obyčejnou místnost, ale ocitl se v tak rozlehlém sále, že nedokázal dohlédnout k protější zdi ani rozeznat strop. Připadal si strašně maličký.

Blonďatá samaritánka se jen tak snadno ven nedostane. Evžen dveře zvenčí zapřel nejodolnější kouzelnou závorou, jakou uměl, a po špičkách se vydal okolo ponurého sálu, aby našel nějaký východ.

Čím dále postupoval, tím více sílil jeho pocit, že v rozlehlé prostoře není sám. Nikoho neviděl, ale byl si stále jistější, že tam někdo je. Nebo spíš něco.

Zkoumavě se dotkl hrubé omítky a rázem mu bylo jasné, že obrovský podzemní prostor vznikl díky magii. Zeď byla spletitými kouzly úplně protkaná. Jeho dojem, že ho cosi sleduje, však nezpůsobily stěny.

Ono něco se nacházelo uprostřed sálu. Co to může být? Duch? Zvědavost zvítězila nad opatrností a Evžen si troufl opustit relativní bezpečí u zdi a vyjít do volného prostoru.
Po asi třiceti krocích se zarazil. Ještě zdaleka nedospěl do středu sálu, ale pokračovat dál se už neodvážil.

Několik metrů před sebou rozeznal čáry vyryté do hladké kamenné podlahy a všechny chlupy se mu zježily. Pokud mohl posoudit, gigantický obrazec byla ta nejsložitější a nejspletitější ankaba, jakou kdy vůbec zahlédl. Nedovolil si ani hádat, jak vznikla a co znamenají použité znaky. Nerozuměl by jí, ani kdyby ji viděl celou.

Ankaba držela to neznámé nepopsatelné cosi. Nedalo se to zachytit běžnými smysly, ale přesto to dokázal vnímat a ztuhl hrůzou. Nebyl to duch. Bylo to živé. Nemělo to žádnou barvu a zároveň jakoby všechny. Měnilo to tvar nebo to snad mělo nejroztodivnější tvary, všechny zároveň, bylo to nepatrné i obrovské, lehčí než dech a k neunesení těžké, vyzařovalo to světlo temnější než nejčernější tma a oslnivější než žhoucí slunce. Šel z toho spalující mráz a především drtivá, ochromující a zvráceně přitažlivá síla. Zděšeného Evžena napadlo, že to vypadá, jako by se magie nějakým nepochopitelným způsobem zhmotnila a ožila vlastním životem. Jeho věznitelé mají pod kontrolou strašlivou moc.

Nevěděl, na jak dlouho zapomněl na čas i na svoje nebezpečné postavení, jen tam téměř bez dechu strnule stál. Srdce mu bušilo až v krku. Instinktivně vytušil, že to příšerné cosi má vlastní vědomí a že zaznamenalo jeho přítomnost. Nejen to. Jako by ho to přímo vítalo. Děsilo ho to k smrti a zároveň neodolatelně fascinovalo a vábilo.

Bezděčně se posunul blíž a tichý zvuk vlastních kroků ho vytrhl z omámení. Zmobilizoval veškerou vůli, přinutil se couvnout a pak prostě utekl zpátky ke zdi.

Už neváhal s rozsvícením sféry. Strach ho poháněl pryč odtud, jen aby už byl z dosahu té obludné magie. Raději se porve s deseti černokněžníky najednou, než aby zůstal v zakletém sále o vteřinu déle, než bude nutné.

Za okamžik objevil úzké příkré schody vedoucí ke sklápěcím dveřím ve stropě a spíš vylétl, než vyběhl nahoru.

Zaškrábal na dřevěnou desku a vrátil se do lidské podoby, aby ji mohl opatrně nadzvednout. Spatřil proužek mdlého denního světla. Nic se nedělo, nikoho neslyšel ani necítil, a tak se odvážil vystrčit hlavu. Naštěstí liduprázdno.

Rychle se vyhoupl nahoru a s úlevou nechal poklop zapadnout. Bylo téměř neuvěřitelné, že obyčejná a jen částečně zařízená sklepní místnost s malými zamřížovanými okénky u stropu pod sebou skrývá takovou hrůzu.

Vtom se rozlétly dveře. Evžen se bleskově otočil a pohotovým štítem odrazil poutací kouzlo. Vzápětí utrpěl další šok za několik posledních minut.

***

Trója, 3. března 1991, okolo desáté dopoledne

Jetřichovi se konečně podařilo nenápadně se vytratit a jít se po Evženovi podívat.
To si mohl myslet, že lišák mezitím nezahálel. Zatím byl příliš konsternovaný, ale v jeho očích už začínaly doutnat nebezpečné plamínky, a tak Jetřich neponechal nic náhodě a rovněž si rychle vytvořil štít. Volnou rukou máchl za sebe, aby zatarasil dveře.

Oba muži ztuhli uprostřed pohybu jako živý obraz a obezřetně se pozorovali. Zdálo se, že ani jeden nechce přerušit dlouhé ticho jako první.

Jetřich měl výhodu na své straně, ale ani on se neubránil překvapení. Teprve teď si naplno uvědomil, že skutečně uplynuly tři roky. Na Evženovi to bylo znát. Přibylo mu pěkných pár vrásek a zrzavé vlasy i strniště na hubených tvářích jako by začínaly nenápadně šedivět. Unavené stíny kolem očí mohla způsobit i předchozí těžká noc a poraněný obličej mu na svěžesti taky nepřidal, ale dřív takhle přepadle nevypadal ani po zápase s morousem. A vida, chybí mu poslední článek malíčku na vztažené levé ruce, která udržuje štít v rovnováze. Kdo ví, co všechno mezitím vyváděl.

Evžen se usilovně snažil vzpamatovat ze šoku. Jetřich byl ten poslední, koho by se tu nadál. Ani zmínka blonďaté čarodějky o spojenci s nevyslovitelným jménem mu nic nenapověděla.
Ne že by na něj úplně zapomněl, to dost dobře nešlo. S vlastním podílem viny na důsledcích jeho podrazu se vyrovnával dlouho a těžko a věděl, že výčitek svědomí kvůli dívce, kterou zabil černým kouzlem, se nezbaví až do smrti. Avšak od chvíle, kdy ho za trest proměnil v kus kamene, se toho událo příliš mnoho, hodně věcí se změnilo, čas utíkal neuvěřitelně rychle. Na Jetřicha myslel stále méně a postupně ho úplně pustil z hlavy. Ačkoliv si během současných událostí chtě nechtě musel znovu vybavit celou tu příšernou hrůzu, kterou prožil v Konfrštově domě a na onyxovém oltáři, bývalý kamarád mu na mysl nepřišel. Ani ve snu by ho nenapadlo, že ze svého kamenného vězení unikne. Teď si připadal, jako by potkal strašidlo.

Napjaté mlčení už trvalo příliš dlouho.

Evžen nakonec nevydržel: „Jak ses dostal ven?“

Jetřich si napůl oddechl. Čekal mnohem ostřejší reakci.

„To oni,“ vysvětlil po pravdě. „Náhodou mě našli a zachránili.“

Evžen se ušklíbl: „Tak to ti gratuluju k bezva kamarádům. Předpokládám, že se o tebe z čiré dobroty starají ještě líp než Konfršt, takže žádná nouze ti nehrozí.“

„Nezáleželo to na mně,“ zabručel Jetřich a pokusil se o vstřícné gesto. Okamžitě však zas strnul, když viděl, jak se Evženovy oči výhružně zúžily, a vzdychl: „Doufal jsem, že moje varování pochopíš a zmizíš co nejdál odtud. Mohlo mě napadnout, že jim naopak nakráčíš přímo do rány. Vůbec ses nezměnil.“

Evžen se zamračil: „Chceš si snad povídat o starých dobrých časech?“

„Ty pořád nic nechápeš, co?“ Jetřich se rozhodl riskovat. „Podívej se. Ruším svůj štít.“

Skutečně to udělal a s obavou čekal, co Evžen na to.

Evžen se nepohnul. Mohl by teď snadno zaútočit a vyřídit ho raz dva. Je silnější. Ale zaklít ho znovu? Nebo dokonce zabít? Tenkrát v zoufalství nad Daninou smrtí udělal, co považoval za správné, a nikdy toho nezalitoval. Zrada stála v jeho žebříčku neprominutelných činů hodně vysoko. Jenže s odstupem času už nedokázal být stejně nesmiřitelný. Jetřich nemá nárok na jeho odpuštění, ale vyslechnout ho může, za to nic nedá.

„Dveře jsou zamčené zevnitř,“ pokračoval Jetřich naléhavě. „Všichni jsou nahoře, nikdo nás tu nemůže překvapit. Takže tě prosím, aby sis aspoň poslechnul, co ti chci říct. Snad potom uznáš, že se potřebujeme navzájem.“

Evžen drobným gestem odstranil vlastní bariéru a vyčkávavě se opřel o stůl.

Jetřich se pokusil o úsměv: „Takhle je to lepší…“

„Na zbytečné žvanění nemám náladu ani čas,“ upozornil ho Evžen nepřátelsky. „O co té tvé partě zatraceně jde a k čemu mají tu divnou věc dole?“

„Není to tak docela moje parta, už jsem ti řekl, že jsem neměl na vybranou,“ ohradil se Jetřich. „Ale řeknu ti, co vím.“

„A nezkoušej mi lhát,“ připomněl ještě Evžen stroze. „Spusť.“

„Ta věc tam dole…“ začal Jetřich. „Naskakuje mi husí kůže, jen na to pomyslím… Včera o půlnoci to stěhovali sem, proto ta bouřka. Říkají tomu Dílo a je to strašně mocné kouzlo. Nějaký jejich pradědeček ukradl návod v Budči a od té doby to skládají dohromady, dělají na tom už v kolikáté generaci. Prý pochází od samotného malého Vašíka.“

Evžen vykulil oči a poněkud pobledl: „U Želmíra, co to má společného se mnou?“

„Kouzlo ještě není hotové. Chybí jim poslední přísada.“

Jetřich si odkašlal a rozpačitě uhnul pohledem.

„Abys věděl, chtěli po mně, abych tě zajal. Udělal jsem ze sebe naschvál hlupáka, dělal jsem, že jsem to nepochopil, a místo toho jsem jim přinesl srdce obyčejné lišky. Nechtěj vědět, co se strhlo, ale uvěřili, že jsem prostě pitomec, a vyrazili pro tebe sami. Tak jsem jim aspoň nakecal to s tím železem.“

„Takže tos byl ty,“ vydechl Evžen a otřásl se. „Jen pro tvou informaci, jmenovala se Mája. Žila v Šárce a loni odchovala první liščata,“ dodal s hněvivým důrazem. Pro něj neexistoval rozdíl mezi zabitím lišky nebo člověka.

„Nic lepšího mě nenapadlo,“ připustil Jetřich a omluvně rozhodil rukama.

Bude to muset brát, jak to je. Evžen svraštil obočí: „Dejme tomu. Ale pořád mi není jasné, proč jdou zrovna po mně. Martina Rapose už skoro měli a pustili ho.“

„Lubina, to je šéfka, mi to zhruba vysvětlovala. Pokud se mi to podařilo pochopit, jde o to, že se jim nehodí srdce jakéhokoliv liškomága. Musí to být muž, musí být dospělý a na vrcholu sil, narozený na začátku jara, musí mít nějaké konkrétní schopnosti a být naprosto čistokrevný bez příměsi jiného druhu, je to komplikované a podrobnosti nevím. Mají strašně složitý horoskop a podle toho si to spočítali. Za poslední dvě generace se vyskytli tři vyhovující.“

Jetřich se uvolnil, teď když Evžena zaujalo jeho vyprávění, se začal cítit docela bezpečně. Přitáhl si židli, posadil se a pokračoval:

„Ten nejstarší prý umřel jejich otci pod rukama, takže jeho srdce se už použít nedalo. Druhý byl nějaký kluk, počítali s ním a sledovali ho, ale on se nešťastnou náhodou zabil v asi třinácti nebo čtrnácti letech. Zbýváš jen ty. Další použitelný liškomág se má prý narodit někdy za sedmdesát roků, a tak dlouho už čekat nemůžou, protože tahle generace nemá děti. Je to buď teď, nebo nikdy, a tak nechtěli nic ponechat náhodě. Teda, nevím, jestli mi rozumíš, já říkám oni, ale myslím vlastně i rodiče těchhle těch. Ti už jsou dávno mrtví.“

„Chápu. Dál,“ pobídl ho Evžen netrpělivě, sotva se na chvíli odmlčel.

„Dál bych toho moc nevěděl, kdybych náhodou dneska ráno neslyšel, jak se o tom Lubina baví se svým manželem,“ podotkl Jetřich. „Je to trochu zmatené. Prostě jejich otec usoudil, že nejjednodušší bude, když tě unese už jako dítě a bude si tě hlídat, dokud nevyrosteš. Nachytal prý proto na nějakou fintu tvého tátu, jenže to dopadlo jinak, než čekal, a nejspíš se zabili navzájem. Hele, to je zvláštní,“ uvědomil si náhle. „Nikdy ses o tátovi nezmínil. Ani jsem nevěděl, jak se jmenoval.“

Evžen se prudce napřímil a napětím sotva popadal dech: „A teď to víš?“

Jetřich se zatvářil udiveně, ale odpověděl: „Zbyšek, ne? Proč?“

Evžen pocítil nesmírnou úlevu. Jako by dlouho nosil těžké břemeno, aniž si to uvědomoval, a teď z něho ta tíha klouzala dolů. Jetřich vyslovil jméno. Lubina zřejmě dokázala o Zbyškovi volně mluvit a stejně tak i Jetřich, který její povídání udržel v paměti. To znamená jediné. Ta šílená rodina se považuje za přímé dědice odkazu Zbyškova vraha a Lubina uznala, že Evžen svým dobrovolným příchodem splnil dávný otcův slib. Zlomil tak prokletí, zatracení pominulo a Zbyškova osvobozená duše může konečně spočinout v pokoji.

Zaplavil ho téměř fyzický pocit čiré radosti. Připadal si najednou lehký a plný výbušné energie a nejraději by hlasitě jásal. Nebezpečná rodina černých mágů i s Vašíkovým kouzlem se mu rázem zdála jako nicotná lapálie. Teď už ho nic nezastaví.

„Co je s tebou?“ podivil se Jetřich. „Záříš jak vánoční stromeček.“

Evžen se usmál: „To nic. Pokračuj.“

Jetřich si ho pochybovačně změřil, ale poslechl: „Už toho moc není. Jejich otec byl teda mrtvý, oni ještě malí, takže se ten kolotoč pochopitelně na čas přerušil. Potom sháněli krev jednorožce a dračí oheň a kdesi cosi. Měli na práci jiné věci, a tak co se týče tebe, dohodli se s Konfrštem.“

Evžen se zarazil a jeho euforie začala zvolna slábnout: „To bys mi měl vysvětlit pořádně.“

„Vždyť přece víš, co se stalo.“ Jetřich pro jistotu vstal a znovu zaujal obranný postoj. Chvilkové příměří nejspíš právě skončilo.

„Vypadalo to jako náhoda,“ poznamenal Evžen a div ho neprovrtal pronikavým pohledem.
„Taky že ano,“ chytil se toho Jetřich rychle. „Konfršt o tebe projevil zájem už dřív. Ale já jsem nelhal, když jsem ti říkal, že jsem nechtěl, aby se ti něco stalo. Tys byl ten poslední, koho bych chtěl nechat odvézt černou sanitkou, na mou duši. Už jsem pomalu nevěděl, jakou další výmluvu si vymyslet a proč jsi pořád nedostupný.“

Jetřich postupně přecházel do ukřivděného tónu: „Tys mi nedal šanci pořádně to vysvětlit a rovnou jsi mě odsoudil. A přitom jsem se tě snažil chránit a měl jsem kvůli tomu maléry, abys věděl. Byli jsme přece kamarádi, ne? Jenže potom jsi mu vlítnul sám přímo do chřtánu, to už se vážně nedalo nic dělat, pochop to.“

Evžen na něj chvíli ohromeně zíral a pak se hořce rozesmál. Jetřichova obhajoba zněla tak nehorázně, že uvěřil každému slovu. On to myslí vážně! Nemá smysl ptát se, proč ho Jetřich tenkrát nevaroval, ani mu vykládat, že vydat někoho na smrt trochu později se dá těžko považovat za důkaz přátelství. Ten křivák je zjevně pořád přesvědčený, že udělal to nejlepší, co se dalo.

„Evžene, přestaň. Poslouchej mě.“ Jetřich úzkostně zvýšil hlas. „Zapomeň teď na chvíli, co bylo, prosím tě. Já potřebuju tvoji pomoc. Oni mě mají v hrsti. Lubina má moje vlasy, našla by si mě všude a nechci si ani představovat, co by mi udělala, kdybych se od nich chtěl trhnout. Jenže já s nimi nechci nic mít, protože tohle je na mě hodně silný kafe. Jasně, černá sanitka šla přes mrtvoly, ale ve srovnání s nimi to byla jen taková výstřednost okresního formátu. Jsem v louži a nejen já, všichni jsme v louži. Chápeš, o co jim jde? Dneska v poledne tě chtějí obětovat a dokončit to Vašíkovo kouzlo. Pak budou mít tak obrovskou moc, že je nikdo neporazí, a chtějí zaútočit na Budeč a obsadit ji. S Vašíkovým kouzlem to dokážou. Dovedeš si představit, co to znamená?“

Evžen se zajíkl leknutím. Strašlivá katastrofa je příliš slabé slovo.

„Ale neobejdou se bez tebe,“ dodal Jetřich rychle. „Tak se pojďme dohodnout. Pomoz mi získat zpátky, co mi Lubina vzala. A já ti potom pomůžu dostat se odtud pryč. Oba si zachráníme kůži a zmizíme a oni bez tebe budou nahraní. Můžeš je pak prásknout Vyšehradu. Co ty na to?“

Evžen se zamyšleně škrábal za uchem a neodpovídal.

„Nikomu neřeknu, cos mi tenkrát provedl,“ pokračoval Jetřich vemlouvavě. „Do Lysolaj se nevrátím a ty budeš držet jazyk za zuby. Platí?“

V místnosti se náhle zablesklo. S Jetřichem to smýklo proti zdi a vzápětí se rozplácl na podlaze.

Evžen se nad ním zastavil s rukama v bok a jeho oči ještě pořád svítily vzteky: „Zkus mě ještě jednou vydírat a Lubina si bude moct s tvými vlasy leda tak vycpat polštář, je ti to jasné?“

Jetřich roztřeseně zvedl ruce na znamení, že se vzdává: „Tak jsem to přece nemyslel, nemusíš se hned rozčilovat. Můžu vstát?“

Evžen roztržitě přikývl, uvažoval už o něčem jiném. Útěk je samozřejmě řešení leda pro Jetřicha, pro něho ne. Na jejich okamžité a trvalé uvěznění se spolehnout nemůže. Musel by se skrývat nadosmrti a ani na vteřinu nezapochyboval, zda by je tím odradil od dokončení šíleného plánu. Snaha ovládnout magický svět se v jejich rodině dědí jako posedlost a těžko na ni rezignují jen kvůli drobnému zádrhelu. Rozpoutají štvanici bez oddechu, dokud ho zase nedostanou. Jediná možnost je definitivně s nimi skoncovat.

„Kolik jich je?“ zeptal se úsečně.

„Šest,“ odpověděl Jetřich a škrábal se ztěžka na nohy. „Lubina, její manžel, dva bratři, sestra. Ty ženské jsou nejhorší. Madlenu sice trefili v Lysolajích nějakým kouzlem a je ještě tak trochu mimo, ale určitě se co nevidět vzpamatuje. Ach, a ještě švagrová, ale to je hlupačka, která ani nestojí za řeč.“

Evžen nepatrně kývl. O tom by i něco věděl. „To je všechno?“

„Mají tu pár skřetů, co jim slouží. Nevím ale, kolik jich je, asi dva nebo tři. Vypadají všichni stejně. A samozřejmě havrany. Hlídají venku a nepodceňoval bych je, je to zatraceně úskočná cháska.“

Jeho zajetí trvá už víc než sedm hodin a žádná záchrana z Lysolaj nepřišla. Zřejmě nedokázali prolomit bariéru ani s jeho amuletem, takže zůstal sám v neznámém prostředí proti přesile, se kterou si předtím neporadil ani na vlastní půdě s pomocí ostatních liškomágů. Nespolehlivý Jetřich představuje spíš další přítěž než oporu a v případě porážky Evžena za hodinu a něco čeká ohavná smrt na mučidlech a magický svět zkáza a zmar. Na to, že v ohrožené Budči jsou zrovna teď jeho tři děti, už radši nemyslet. Mizernější vyhlídky na úspěch snad ani mít nemůže.

Evžen zavadil pohledem o Jetřichovu stříbrnou dýku a hlavou mu bleskl nápad.

„Dej mi ten nůž,“ poručil a natáhl ruku.

Jetřich okamžitě přikryl ozdobnou střenku dlaní: „Kdo ví na co.“

„Dělej,“ sykl Evžen nervózně. „I s tím opaskem.“

Jetřich ho znal moc dobře na to, aby si troufl dál pokoušet jeho trpělivost, takže raději poslechl a rozladěně sledoval, jak Evžen zkouší ostří špičkou prstu a pak si rychle pouzdro upevňuje kolem pasu a snaží se co nejvíc utáhnout přezku, aby ho neztratil. Řemen byl na jeho štíhlou postavu příliš dlouhý, a tak volný překážející konec bez váhání uřízl.

Jetřich rozhořčeně nadskočil: „No to snad ne!“

Evžen si jeho protestů nevšímal. Zaškrábáním na dveře zrušil zamykací kouzlo, opřel se o zárubeň a opatrně vykoukl.

Spatřil krátkou prázdnou chodbičku a prošlapané schody nahoru.

„Tak jdeme na to, hni sebou,“ zavelel a gestem Jetřicha pobídl, ať vykročí první. Neměl v nejmenším úmyslu obrátit se k němu zády byť jen na vteřinu.

„Ne abys mi zničil i tu dýku, ty barbare,“ brblal Jetřich a neochotně se pohnul k východu. „Co s ní chceš vlastně dělat?“

Evženova tvář byla náhle bledá a úplně bezvýrazná.

„To je snad jasné, ne?“ řekl tiše. „Kdyby se nepodařilo s nimi skoncovat, nesmějí mě aspoň dostat do rukou živého.“