Předchozí díly napínavého příběhu liškomága Evžena najdete zde 🙂

Lysolaje, 14. července 1954

Blížilo se poledne. Sluneční paprsky se prodíraly skrz potrhané mraky a rychle zahřívaly svěží vzduch. Opuštěná ulice se ještě mokře leskla po nedávné přeháňce.

Evžen stál před svým domem. Omítka nebyla šedá, ale okrově žlutá a napůl oprýskaná, a čelní okno zakrývala spuštěná roleta.

Bez rozmýšlení zaškrábal na dveře, aby mohl vstoupit. Až dodatečně si uvědomil, že stejně jako ve snu nezahlédl svou ruku, a vlastně si ani nebyl jistý, jestli se dveře skutečně otevřely. V každém případě byl uvnitř a udiveně se rozhlížel po šeré místnosti.

Po jeho krámku nebylo ani stopy. Ve skoro prázdné nezvykle prostorné předsíni stála jen velká skříň u zadní stěny a nějaké harampádí odložené v koutě. To se samozřejmě dalo čekat, ale i tak ho to vyvedlo z míry. Na zemi vedle vchodu se povalovaly vysoké zablácené boty a kousek stranou dřevěná umně vyřezaná lištička s ulomenou přední tlapkou.

Evžen se zachvěl. Ke svému překvapení si na tu hračku vzpomněl. Byl to asi dárek od Ambrože. Upustil ji tenkrát, když ho otec kvapně odnášel do novohradského lesa, chtěl se pro ni mermomocí vrátit, ale otec to nedovolil. Úplně mu to vypadlo z hlavy, ale teď tu scénu v duchu jasně viděl.

Napjatý vzrušením se přesunul do kuchyně. Hned zjistil, že tady se toho moc nezměnilo. Nábytek byl tentýž, jen méně opotřebovaný a trochu jinak rozmístěný, a chyběly Xéniiny útulné záclonky a barevné ubrusy, květináče s bylinkami na okně a nějaké další drobnosti.

Za stolem se hrbil zrzavý mladík v šedém hábitu. Nic nedělal, jen rozčileně poťukával drápky o prázdnou dřevěnou desku. Při Evženově příchodu se napůl zvedl, ostražitě se rozhlédl a zavětřil. Vnímal snad jeho přítomnost?

Evžen se obezřetně stáhl do nejvzdálenějšího kouta a mladík opět klesl na židli a upřel úzkostlivý pohled na dveře. Nervózně si kousal klouby prstů a Evžena zaskočilo náhlé dojetí, když poznal stejný zlozvyk, k němuž se i on uchyloval v nejistotě nebo zamyšlení.
Uvažoval, kolik mu tak může být. Třiadvacet, čtyřiadvacet? Víc určitě ne. Zbyšek byl mladší, než si myslel, a zdál se mu křehčí, než býval on sám v jeho věku. V obličeji mu nebyl moc podobný, ale měl stejné liščí oči – velké, tmavě hnědé a rozšířené hrůzou a zoufalstvím. Na něco čekal a nejvíc ze všeho připomínal odsouzence, který čeká na popravu.

Pohnutý Evžen se jen těžko srovnával s faktem, že tenhle roztřesený bledý chlapec je skutečně jeho otec. Vždyť měl blíž spíš k Drahošovi. Pocítil příval soucitné příchylnosti a nutkání ochránit ho a nějak mu pomoci, ačkoliv dobře věděl, že se nesmí prozradit a musí se spokojit s nesnadnou rolí pouhého pozorovatele.

Hlasité zabušení na dveře je vylekalo oba.

Zbyšek strnule vstal a teprve když se zabušení opakovalo, luskl prsty, aby otevřel. Od stolu se však nehnul, křečovitě se držel druhou rukou okraje desky jako trosečník na rozbouřeném moři.

Hlučným sebevědomým krokem vešel do kuchyně vysoký tmavovlasý čtyřicátník ve staromódním obleku a s dlouhým pláštěm nedbale přehozeným přes ramena, zastavil se před stolem a opřel si ruce v bok.

„Předpokládám, že jsem očekáván,“ promluvil se slabým cizím přízvukem a jeho ústa se prohnula v náznaku úsměvu, tvrdý výraz v očích však nezmizel.

Zbyšek se mírně uklonil.

„Přišel jsem si pro svou odměnu, jak jsme se dohodli.“

Zbyšek pohnul rty, pokusil se říct ano, ale nevydal ze sebe ani hlásek.

„Tak bude to?“ přikázal muž nasupeně a rozhlédl se po místnosti.

„Neřekl… neřekl jste mi, co přesně chcete,“ zachraptěl Zbyšek, ale úpěnlivý výraz tváře ho usvědčoval z chabého pokusu o výmluvu.

„Ty víš, co potřebuju.“

„Ne.“ Lež byla tak průhledná, až Evženovi zatrnulo. „Jak vám můžu dát, o čem nevím?“

Cizí čaroděj se zatvářil hrozivě: „Tak tuhle hru se mnou nezkoušej, chlapče. Dal jsi mi slib. Liščí závazek je neporušitelný, mám pravdu?“

Zbyšek bezvýrazně přikývl.

Muž několik okamžiků vyčkával, a když se Zbyšek stále k ničemu neměl, přerušil napjaté ticho a vybuchl: „Přišel jsem si pro tvého syna, tak mi ho dej a nezdržuj.“

Kdyby se Evžen ve své nehmotné podobě dokázal uhodit do čela, právě by to udělal. Sledovat další vývoj rozhovoru už bylo vlastně zbytečné, jako bleskem mu došlo, co se teď stane. Nedokázal se však od té scény odtrhnout. Zledovatěl děsem stejně jako nešťastný Zbyšek.

„Pospěš si,“ naléhal čaroděj rozhněvaně. „Nemám času nazbyt.“

„K… k čemu ho chcete?“ zakoktal Zbyšek.

Cizinec se zamračil: „Snad tě uklidní, že se o něj pečlivě postaráme, dokud nedospěje v muže. Potom se stane součástí velkolepého plánu, který se tě netýká. Můžeš si to ovšem pokládat za čest.“

Zbyšek rozpačitě přešlápl. Prosebně upíral na čaroděje široce rozevřené vyděšené oči a mlčel.

„Upozorňuji tě, že moje trpělivost se právě vyčerpala. Kde ho máš?“

„Není tady,“ Zbyšek se přikrčil, jako by čekal ránu.

„Tak ho přiveď, u ďasa, na co čekáš?“ zuřil čaroděj.

„Já vám ho nedám,“ vypravil ze sebe Zbyšek tiše a jaksi omluvně.

Nastalo dlouhé tíživé ticho. Oba muži ztuhli jako zmrtvělé sochy a i vzduch v místnosti zhoustl k nedýchatelnosti.

Evžen si zoufal, že nesmí zasáhnout. Ovládl se jen s největším vypětím vůle a bezmocně se zmítal mezi touhou divoce na Zbyška řvát, že tohle přece nesmí, že porušení slibu ho zničí, a vražedným hněvem. Měl nepřekonatelnou chuť na místě rozervat na kusy toho chlapa, který Zbyška vlákal do smrtelné pasti, a na vlastní bezpečí se neohlížet. Zadrželo ho jen zdrcené vědomí, že stejně jako tenkrát, ani nyní nemá právo rozhodnout. To náleží jen Zbyškovi a Evženova zuřivost, nezměrná hrůza ani bolestná lítost na věci nic nezmění.

„Víš, co tě čeká?“ zeptal se čaroděj nevěřícně.

Zbyšek odevzdaně přisvědčil. Třásl se strachem a zdálo se, že se sotva drží na nohou. Nedal najevo žádný vzdor ani odpor, nepokoušel se bojovat ani uprchnout. Zůstalo jen smutně smířené odhodlání.

„Najdu si ho sám a ty skončíš v pekle,“ vyhrožoval cizinec.

„Tam, kde je, se nikdy nedostanete,“ řekl Zbyšek prostě bez jakéhokoliv náznaku výsměchu nebo triumfu.

„Lžeš, ty podvodníku prokletý!“ zaburácel čaroděj, jeho zklamaný vztek však naznačoval, že Zbyškovi věří. Rázem vypadal jako ztělesnění smrtelné hrozby.

Mladík už neodpověděl, jen zavřel oči. Ani nevykřikl, když z čarodějovy pravice vylétl oslnivý plamen a na místě ho sežehl.

Evženova nepříčetná nenávist vybuchla v plné síle. To poslední, co ještě spatřil, bylo zhroucené tělo cizince zabitého rozbouřenou mocí jeho magie a černý dým rozlézající se po místnosti.

Vzápětí se mu zatmělo před očima a smýkl s ním jakýsi divoký vír, který ho na okamžik zbavil smyslů. Návrat do vlastního těla představoval tisíckrát horší šok než jeho opuštění. Zkroutila ho šílená křeč. Bolelo to tak příšerně, jako by i jeho zasáhl smrtící plamen. Nedokázal se pohnout. Možná křičel, možná jen bezmocně chrčel, nebyl si jistý. Až po mučivě nekonečné době si začal matně uvědomovat, že se ho kdosi snaží pevně držet a vpravit do něj trošku nějakého lektvaru.

Ivan. Mluvil na něj, střídavě ho konejšil a zasypával nadávkami. Evžen postupně začal vnímat jeho hlas, ale smysl slov mu ještě unikal. Hlava mu třeštila a měl pocit, že nesnesitelná bolest ho rozdrtí. Vypít lektvar se zdálo jako nadlidský úkol.
Tekutina mu zaskočila, rozkašlal se, začal se dávit a ku podivu to pomohlo. Svíravý tlak na prsou se přece jen trochu zmírnil. Už volně polkl další doušek lektvaru a křeč konečně začala polevovat. Vyčerpaně se schoulil na tvrdé podlaze.

„Ty idiote,“ vztekal se Ivan. „Že ty sis nedával pozor, jak jsem ti říkal? Měl jsi teda zatracenou kliku, uvědomuješ si vůbec, co všechno se ti mohlo stát?“

Evžen se třásl a neodpovídal.

„Je ti aspoň líp?“ Rozčilený Ivan ho popadl za rameno a silou ho přinutil obrátit se.

Ke svému úžasu zjistil, že Evžen pláče.

***

Lysolaje, 2. března 1991 před půlnocí

Evžen byl pryč už přes tři hodiny a Jonáš definitivně ztratil trpělivost. Potřetí nebo počtvrté navrhl, aby se po něm šli podívat.

„Kdyby nám chtěl prozradit, co hodlá s Ivanem řešit, tak by to udělal,“ namítal Ambrož. „Akorát ho naštveš.“

„Jenže říct to měl, už protože jsme v průšvihu taky. A jak vlastně víš, že tam vůbec v pořádku dorazil? Co když ho zajali? Nebo zranili? Třeba leží dva kroky od baráku a potřebuje pomoc,“ rozčiloval se Jonáš. „Není pomalu vidět na krok, mohlo se mu stát cokoliv.“

„Někdo tady ale musí zůstat,“ připomněl Martin uvážlivě. „Jestli všichni vylezeme a zabouchnou se dveře, nedostaneme se bez Evžena zpátky.“

Jonáš ho sjel pohrdavým pohledem, jako by chtěl naznačit, že je mu jasné, kdo v relativně bezpečném úkrytu zůstane. Opatrně pootevřel a vykoukl na ulici.

Nic se nestalo.

„Nikde nikdo. Že by odtáhli?“

Všude bylo ticho a klid, po havranech ani jejich záhadných pánech ani stopy, bitku a obléhání připomínalo jen několik ztracených černých pírek v kalužích. Dokonce i mrtvá liška zmizela.

„Takže to zabalili?“ zadoufal Martin. „Je po všem?“

„To teda není.“ Evžen se nečekaně vynořil z mlhy jako duch. Byl podivně bledý, a ačkoliv se tvářil nezvykle klidně a ovládaně, vyzařoval z něj tichý nesmiřitelný hněv, který nevěstil nic dobrého a působil hrozivěji než okázalý výbuch.

„Máš ty informace, cos potřeboval?“ zeptal se Ambrož nejistě. Evženův výraz ho zrovna moc nepovzbudil.

Evžen krátce přikývl: „Teď už vím přesně, co musím udělat.“

„Tak mluv,“ vybídl ho Ambrož.

„Nejdřív si skočím pro svetr, je mi zima.“ Evžen bez dalšího zmizel v domě a na jejich tázavé pohledy nereagoval.

„Hele, co kdyby ses uvolil říct nám to hned,“ rozzlobil se Martin a rozběhl se za ním. „Jestli myslíš vystopovat je pomocí toho havraního peří, tak to jsme mezitím zkoušeli a nepovedlo se. A i kdybys to dokázal ty, pořád mají přesilu.“

Evžen si přetáhl svetr přes hlavu a chystal se něco odseknout, avšak vzápětí strnul a vyjeveně zíral na kamenné umyvadlo v rohu kuchyně.

V dálce se ozvalo jakési temné dunění. Zároveň z umyvadla z ničeho nic vystříkla voda, navíc blátivě zakalená, jako by pocházela rovnou z řeky a ne ze zdejšího kouzelného pramene. Ve studni se šplouchavě vynořila Evženova zelenovlasá známá z tržnice.

„Žene se strašná pohroma!“ křikla. „Schovejte se! Zachraňte se!“

Strop nad jejich hlavami se začal podivně chvět.

„Co…“ začal Martin udiveně, ale dívka už zmizela. Evžen ho prudce strhl s sebou.

Vrhli se ke dveřím, na prahu se však zarazili a vyjít na ulici se neodvážili. Ambrož s Jonášem se chvatně natlačili k nim.

S nocí se stalo cosi nepochopitelného.

Hrozivě zatažené nebe jako by kleslo těsně nad hřebeny střech. Zdálo se, že nebezpečně nízká černá oblaka celou vesnici zavalí.

Muži ohromeně sledovali, jak se obrovská masa vody nad jejich hlavami pomalu dává do pohybu. Zvolna se otáčela.

Zvedl se mohutný vichr, který rozmetal magickou mlhu. Bral dech, vrhal do očí stříkance bláta, rval větve stromů. Ze střech s třesknutím sjelo pár tašek. Ulicí se prohnalo všelijaké smetí, kusy dřeva, rohožky, dokonce jakési zapomenuté prádlo i s kusem šňůry.

„Pomozte mi zavřít!“ supěl Martin a marně zápolil s dveřmi. I místnost se naplnila mrazivým proudem vzduchu, který strhával všechny volně položené předměty, a po podlaze se dovnitř hrnula kalná voda plná ledové tříště. Prudce se ochladilo.

Evžen neposlechl, nejspíš ho ani nevnímal. Zůstal na prahu a fascinovaně třeštil oči na mraky protržené oslnivým světlem. Nikdy nic podobného neviděl. Na několik vteřin blesky vytvořily pravidelnou hvězdici s šesti paprsky, které se jako ohnivé jazyky táhly od obzoru k obzoru. Ve středu hvězdice cosi zazářilo mrazivě chladným svitem.

Evžen se neudržel na nohou. Strašlivá ochromující síla neznámé magie ho srazila na kolena.

V příštím okamžiku neuvěřitelné blesky zmizely a ohlušující zahřmění otřáslo zemí i nebem. Rozervaná oblaka se zřítila. Vypukla strašná bouře a krajinu rázem zasypal ne sníh nebo kroupy, ale proudy vody a obrovské kusy ledu. Vyděšený Evžen se mimoděk podvolil něčím rukám, co ho rvaly do úkrytu uvnitř domu. Tomuhle běsnění beztak nedokázal vzdorovat a ukojení zvědavosti nestálo za vážné zranění.

Vichřice se s pustošivým rachotem v mžiku přehnala, rozplynula se a zanechala za sebou spoušť.

Lidé zděšeně vybíhali ven, zjišťovali vzniklé škody a zmateně se dohadovali, co to jen mohlo být. Čarodějnické domy tolik neutrpěly, ale většina obyčejných si zoufala. Vyvrácené ploty, rozbitá okna i střechy, zpřetrhané dráty, rozervané trubky… Voda, která ještě před chviličkou proudila ulicemi jako dravý proud, rázem zmrzla, místy dokonce zůstaly zřetelné vlny. Třeskutý mráz lepil nosní dírky a téměř pálil, jako by byl leden a ne začátek března.

„Co to bylo?“ vydechl Ambrož.

Evžen už tam však nebyl. Bratranec ho po několika okamžicích objevil u vedlejšího domu. Pokoušel se vyprostit souseda z hromady trosek zříceného přístřešku, zatímco jeho matka zoufale pobíhala okolo, smekala se po zledovatělé zemi a v marné snaze pomoct spíš překážela. Evžen se příliš nerozpakoval použít kouzlo, aby mladíka dostal ven co nejrychleji a nejšetrněji. Utajení je sice užitečná věc, ale tady právě magie způsobila neštěstí a je tedy na čarodějích, aby se postarali o nápravu.

Ostatní kouzelníci smýšleli většinou podobně a následovali Evženova příkladu. Horečně se pustili do vyprošťování a ošetřování zraněných a zahlazování nejhorších škod. Na dohadování, co bylo příčinou magické bouře, prozatím nebyl čas.

Ještě netušili, že záhadná blesková kalamita nepostihla jen Lysolaje, ale celý kraj na západ od Prahy. V Suchdole byl dokonce jeden mrtvý, jakýsi člověk se vracel domů pozdě v noci a nestačil se schovat. Zraněných byla spousta a škody se zatím daly těžko odhadnout.

Konečně se začali sjíždět hasiči a sanitky a čarodějové se raději stáhli. Teď už si obyčejní poradí sami. Zítra se sousedé nejspíš probudí s pocitem, že se jim zdál hodně divný a divoký sen. Někteří si možná budou pamatovat něco víc, ale na tom tolik nezáleží. Nikdo jim neuvěří, žádný kouzelník nebude ochotný fantastické vzpomínky a dohady o nepochopitelné moci některých obyvatel vesnice podporovat, a tak se z šílené noci brzy stane jen barvitá a dramatická historka, kterou nikdo nebude brát moc vážně.

Liškomágové se unaveně sešli v hloučku před Evženovým domem.

„Podívejte,“ ukázal znechucený Ambrož na oblohu. Vyjasnilo se a proti tmavě modrému nebi se rýsovaly siluety tří havranů. „Vracejí se, potvory.“

„Copak ani tohle nestačilo?“ zasténal Martin vyčerpaně.

Evžen zimomřivě zkřížil paže na hrudi, opřel se zády o zeď a na okamžik přivřel oči. Náhle zatoužil svalit se do postele a spát jako zabitý až do odpoledne. Nicméně musel se překonat a vydržet, protože to nejhorší ho teprve čekalo.

„Chtějí mě, mají mě mít,“ zamumlal, přejel si obličej studenýma rukama a narovnal se.

„Cože? Co chceš dělat?“ vyděsil se Ambrož.

„Vzdát se jim,“ přiznal Evžen.

„Ale to přece… ty ses zbláznil…“

Evžen vážně zavrtěl hlavou: „Ne, já vím, co dělám. Nic jiného je nezastaví.“

„Víš jistě, že chtějí tebe?“ Martin se s obavou díval nahoru. Havranů přibývalo. Zatím jen zvolna kroužili nad vesnicí, ale už jejich přítomnost okamžitě vrátila zpátky všechny stísněné pocity, které usilovné záchranné práce dočasně zahnaly.

„Naprosto jistě,“ potvrdil Evžen.

„Pak by to možná řešení bylo… Snad by konečně dali pokoj.“ uvažoval Martin. Ta představa by se mu celkem zamlouvala. Kdyby Evženova oběť nebyla příliš vysoká cena za mizivou naději.

„To neříkej ani ze srandy,“ zakřikl ho Jonáš okamžitě. „Evžene, napadlo tě vůbec, co s tebou hodlají provádět? Nezdá se mi, že tě chtějí jen pozvat na kafe.“

Evžen se ušklíbl.

„Ať tě ani nenapadne se jim ukázat,“ pokračoval Jonáš rozčileně. „Co když tě zabijou na fleku?“

„Myslím, že ne.“ Evžen se mimoděk dotkl ještě pořád citlivého šrámu na tváři. „Kdyby mě prostě chtěli zabít, mohli to už dávno udělat. Potřebují mě živého.“

„Ale…“ Ambrož se zajíkl. Chtěl vyslovit tolik námitek najednou, že ze sebe nakonec nevypravil nic, jen nesouhlasně kroutil hlavou a rozhazoval rukama.

„Poslyš,“ Evžen mu konejšivě položil dlaň na rameno a usilovně předstíral klid, „sám ještě nerozumím všemu, ale vydat se jim musím. Dobrovolně. Nemůžu čekat, až si mě najdou sami, a zatím ti to ani nemůžu vysvětlit. Na každý pád tohle,“ ukázal rozmáchlým gestem na poničenou ulici plnou ledu, „zdaleka neznamená konec. Jestli nic neudělám, kdo ví, co se ještě strhne a kdo to odnese.“

„Odneseš to v první řadě ty,“ namítl Ambrož.

„Doufám, že mi poskytnou trochu času.“ Evžen si vjel prsty pod límec svetru, vylovil zlatý řetízek se svým ochranným kamenem, který nosil na krku schovaný pod oblečením, a sundal si ho. Vtiskl drobný granát Ambrožovi do dlaně.

„Co s tím?“

„To je můj amulet, nic osobnějšího nemám. Mohl by prolomit bariéru, protože já jsem pro ně cizí a tudíž rušivý element. Snad se vám podaří vystopovat mne a konečně tak najít to jejich hnízdo. Spoléhám na vás, že seženete pomoc. Účinnou,“ zdůraznil. „Jsou strašně silní, nezapomeňte na to.“

„Co když to nepůjde,“ mumlal Martin zaraženě.

„Tak si nějak poradím sám,“ pohodil Evžen hlavou s hranou sebedůvěrou, ale hlas se mu přece jen trochu zatřásl.

Ambrož ho chytil za paži: „Evžene, nedělej to. Tebe zabijí a potom se stejně vrátí. Zbytečnou frajeřinou ničemu nepomůžeš. Mysli aspoň trochu na svoji rodinu.“

Evžen se mu vážně podíval do očí: „Právě že myslím a nemám na vybranou. Až bude po všem, vysvětlím ti to.“ Pohnul se, aby vyšel ze stínu.

Ambrož ho s povzdechem pustil. Přijde vůbec nějaké „po všem“? Bylo mu však jasné, že bratranec je pevně rozhodnutý a ani násilím ho nezadrží. Zalitoval, že tu není Xénie. Ta by ho nepustila ani za nic. Blesklo mu hlavou, jestli náhodou Evžen neměl tuhle šílenost v plánu od začátku, a právě proto neposlal svou ženu pryč. Ačkoliv… spíš ne. Zřejmě se tak rozhodl po tom záhadném rozhovoru s Ivanem. Měl by se ho zeptat, co vlastně řešili, a na Evženovo tajnůstkaření nebrat ohled. Je to přece otázka života a smrti…

Evžen už na nic nečekal, nechtěl slyšet další námitky. Proměnil se v lišku a opatrně vyrazil hlubokým stínem na konec ulice a ven na pole. Tlapky mu klouzaly a v jeden okamžik zauvažoval o přemístění, ale hned ten nápad zavrhl. Ve vzduchu bylo příliš mnoho magie. Mohl by se ztratit. I malé minutí cíle by mohlo všechno zkomplikovat.

Havrani začínali kroužit v nižších a sevřenějších kruzích. Hledají ho. Nezbývá moc času, než ztratí trpělivost.

Cítil, že jeho přátelé se rovněž proměnili a následují ho. Neohlížel se, předstíral, že o tom neví. Jen doufal, že budou jeho plán respektovat a nepokusí se v poslední chvíli ničemu bránit.

Konečně byl na volném prostranství. Několika skoky se vzdálil od keřů, vrátil se do lidské podoby a pomalu se vzpřímil.

Srdce mu bušilo jako splašené. Snažil se sice tvářit sebejistě, ale ve skutečnosti strach měl. Představa, co a proč mu chtějí udělat, ho začínala děsit čím dál víc. On na rozdíl od ostatních pochopil vzkaz, který představovala zavražděná liška. Jestli jeho gesto nepostačí, aby dosáhl svého cíle, bude navíc jeho oběť zbytečná.

Mechanicky pozvedl ruku a naposledy zaváhal. Bez svého ochranného granátu si připadal zranitelnější než kdykoliv jindy. Ještě si ho nevšimli… ještě by mohl couvnout a pokusit se vymyslet jiné řešení…

Ne, žádné není. Odhodlaně křísl drápky a vykouzlil světelnou sféru. Zůstal stát v ozářeném kruhu jako jasně viditelný terč a bez dechu čekal. Spatřili ho? Sféra ho trochu oslňovala a pohyblivé stíny ho mátly, takže nedokázal nic rozeznat, a nebyl si jistý, jestli slyší havraní křídla nebo jen vítr.

Aby se uklidnil, začal v duchu počítat. Pomalu napočítal do dvaceti a stále se nic nedělo. Zmocnila se ho nesnesitelná netrpělivost, skoro horečka. Cokoliv bude lepší než tohle bezmocné čekání.

Hlasitě zahvízdal na prsty.

Po několika okamžicích se tma na hranici dosahu sféry podivně zavlnila.

Už jsou tady. Teď už havrany zřetelně uslyšel. S krákáním kroužili okolo a stahovali se stále blíž.

Evžen se vylekaně ohlížel, otáčel se a bezděčně uhýbal, nemělo to však smysl. Byli všude. Obklopil ho černý vír. Špičky křídel se občas téměř dotkly jeho tváře nebo ramene, hrozivé zobany klapaly a ostré skřehotání málem ohlušovalo. Zatočila se mu hlava, jen stěží udržel rovnováhu.

Nevydržel to, rozmáchl se a kouzlem od sebe nesnesitelné hejno odmrštil. Čekal bolestivou odvetu a připravil se na vytvoření štítu, ale havrani nezaútočili a ku podivu se vznesli vzhůru.

Evžen vydechl a vzpamatoval se. Zaclonil si oči dlaní, zaostřil pohled a rozpoznal ve slabém světle několik tmavých postav. Neviděl jim do tváře, ale byl si jistý, že na něj upřeně zírají. Náhle do něho vjel vztek.

„Na co ještě čekáte?“ vyprskl podrážděně. „Tady mě máte, tak přestaňte s tím divadýlkem.“
Postavy se pohnuly. „Jsi Evžen Vulpes?“ promluvila jedna z nich napjatě.

Ženský hlas ho překvapil. „Ano, to jsem já,“ odpověděl hlasitěji, než chtěl.

Okamžitě na něj padla síť, omotala ho a podrazila mu nohy.

V pádu ještě stačil zaznamenat výkřik a jasný stříbrný záblesk. Jeden z únosců se zhroutil a ostatní jako na povel vypálili smršť kouzel kamsi stranou.

Ihned mu došlo, co se stalo. Některý z jeho ukrytých příbuzných nevydržel nečinně přihlížet a zaútočil. Nejspíš Jonáš. Evžen úpěnlivě zadoufal, že se jim podařilo uniknout. Sám už nemohl udělat nic.

Síť s ním neurvale smýkla a potom se všechno rozmazalo. Přemístili se.