Potrhlá dovolená aneb Nečekaná dámská jízda, dvě moře zážitků a plány v háji! Před několika lety jsme si nebyly jisté, zda dokážeme napsat knihu ve čtyřech. Napsaly jsme dvě, Statek je rodu ženského a Statek v ohrožení. Pak Katty (Kateřina Vágnerová) odešla a my pochybovaly, jestli vůbec dokážeme psát pouze ve třech.

Po delším váhání jsme se rozhodly, že to zkusíme – a přes počáteční nezvyk jsme časem nabyly dojmu, že nám kdosi radí a dohlíží na nás. A najednou začaly stránky přibývat, postavy ožily a my opět pocítily z psaní radost.

Děkujeme, Katty.  Naši třetí společnou knihu proto věnujeme právě Tobě.

Na co se můžete tentokrát těšit?

Na setkání se starými známými hrdinkami (a samozřejmě i s hrdiny), které znáte z obou předchozích knížek. A pokud je neznáte, nevěšte hlavu. Velmi rychle se s nimi seznámíte.

Čím náš nejnovější příběh začíná?

K velké radosti Jindřišky měl začít opulentní hostinou. Něco se však zvrtlo a z hostiny není nic. Naopak. Karolína je nešťastná. Tři týdny dovolené, naplánované do posledního detailu, jsou v ohrožení. Její muž je odvolán na služební cestu a ona bude zase sedět doma. Naštěstí má dobré kamarádky, a ty ji ve štychu nenechají. Velká jízda na sever může začít! O překvapení nebude nouze a každá z dam se o sobě dozví něco, o čem dosud neměla ani tušení.

Jak tedy naši knihu užívat?

• Po kapkách na zlepšení nálady.
• Po kapitolách při odpočinku na vlastní dovolené, či cestou do práce. Nebo z práce.
• Celou jako itinerář při plánování příští cesty (protože věříme, že pocítíte touhu popsaná místa navštívit).
• V nejhorším případě jako těžítko, zarážku dveří, podložku pod myš či v nouzi nejvyšší jako zbraň (protože čím déle píšeme, tím tlustší knihy produkujeme).

Podle našich informací se má Potrhlá dovolená objevit na pultech knihkupectví 17. 8. 2023. Dovolujeme si ale upozornit, že změna termínu není vyloučena.

A na závěr?

Co jiného než dvě malé ukázky. Proč dvě, dozajista rychle pochopíte.

Doufáme, že vás dobře naladí na další letní čtení.

Z kapitoly Na polštině není nic těžkého:

Tlačily vozík a snažily se odhadnout, co všechno se jim do ledničky vejde. Na dně trůnily tři balení plechovkových piv.

„To jsme ale trubky,” bědovala Jindřiška. „Proč jsme si nenakoupily doma? To polské pivo nebude k pití! Vůbec všechno jsme mohly koupit doma!”

„Hele, mají plzeňské!” zajásala Marta. „Pojeďte sem!” Vyměnila Tyskie za Plzeň. Koukla krátce do vozíku, pak na kamarádky a přihodila ještě dva balíky. „Auto to uveze a kdo ví, jestli vůbec ještě na nějaké české pivo cestou narazíme. Takže balík pro každou. Já jsem spokojená. Toaletní potřeby už mám, pití máme, co nám chybí?”

„Mně neberte, já pivo nepiju,” hlásila Darja.

„Tím líp,” konstatovala Jindřiška. „Tvůj příděl si rozdělíme. A co teda chceš?”

„Stejně budu skoro pořád řídit,” odpověděla Darja. „Stačí mi voda. A na večer sklenka bílého. Vezmeme dvě tři láhve, ty mi vydrží celou dobu.”

Netrvalo dlouho a vozík přetékající nákupem projel pokladnou.

„Jestli se tohle všechno do našeho auta vejde, tak je snad nafukovací!”

„Pravda,” vzpomněla si Darja. „Lukáš s Bibi mu říkají Bublina. Asi vědí proč. Prý se tam vleze neskutečné množství všeho. Lidí, materiálu, jídla… Tak to aspoň vyzkoušíme.”

Dotáhly nákup na parkoviště.

„Ty, Darjo, kde parkujeme?” rozhlížela se Karolína.

„U billboardu,” hlásila dotázaná.

„Vidím tři! U kterého?”

Auto nebylo ani pod jedním z nich. Stály rozpačitě, rozhlížely se kolem sebe. Pomalu se jich začala zmocňovat panika.

„Myslíte…” nakousla Anna.

Darja, bledá jak stěna, přikývla. „Jo. Myslím. Asi nám Bublinu ukradli. Ale já ji určitě zamkla!”

„To jsme skončily hodně brzo,” vzdychla Marta.

„Ale co to auto? Jak já to Lukášovi vysvětlím?”

„A jak se dostaneme do kempu? To potáhnem ten vozík s sebou?” starala se Jindřiška.

„Co do kempu, ale domů! Bez auta stejně nikam nemůžeme!” Anna těkala očima z jedné kamarádky na druhou. „Nemáme ani kufry! Ještě, že jsme si vzaly aspoň kabelky…”

Zůstaly stát. Tiše.

Darja se nadechla. „Zavolám policii. Nebo lépe, zeptám se místní ochranky, jestli sem mají namířené kamery. Třeba by zjistili, co se stalo.”

„Dzień dobry,” ozvalo se za nimi, „szanowne panie szukają swojego samochodu?“ Vysoký muž v tmavé uniformě ochranky obchodního domu se na ně přátelsky usmál.

Jindřišce při srážce dvou slovanských jazyků zacukaly koutky. Přes vážnost situace neodolala a prohlásila: „Co to mele? Od rozvodu jsem nešukala! A teď s tím rozhodně nehodlám začínat! Zvlášť když nemám ani kufr, ani sprchový gel, natož náhradní prádlo!”

Muž z ochranky udiveně hleděl na čtveřici žen, svíjejících se smíchy. Vážnou tvář zachovala jen Darja. Přistoupila blíž a zkusila anglicky vysvětlit, že tady pod tím – nebo tím druhým, či možná třetím – billboardem stála jejich Bublina. Tedy bílá dodávka Volkswagen Transporter, s českou značkou.

Muž se začal rozhlížet, ale než stačil promluvit, přispěchala Darje horlivě na pomoc Karolína.

„Možná ti nerozuměl. Víš co, já to zkusím polsky.”

„Ty umíš polsky?”

„Neumím. Ale studovala jsem lingvistiku. Nemůže to být nic těžkého. Když říkají dzieň dobry, dávají přívlastek shodný až za podstatné jméno.”

Otočila se k členu ochranky a spustila: „Dzieň dobry. My szukajom samochod osmisedlóvy. Panimaješ? Folkswágen transpórtny!”

Teď se pro změnu rozesmál muž v uniformě. Když popadl dech, poměrně slušnou angličtinou Darje vysvětlil, že u tohoto obchodního centra je několik parkovišť a billboardy jsou bohužel na všech stejné.

„Pamatujete si, který obchod jste viděly prvně, když jste zaparkovaly?”

Darja na něj vytřeštila oči a pak se plácla do čela: „No jo! Máte pravdu! Vždyť my parkujeme před Castoramou!” Pocítila nezměrnou chuť muže obejmout. Neztratila Lukášovi a Bibi jejich auto! Jen vyšly jiným východem!

„Thank you very much! I am sorry…”

Muž se znovu usmál a odpověděl, že nejsou ani první, a pravděpodobně ani poslední, kterým se tato nemilá věc na těchto parkovištích přihodila. Už už nakročil k odchodu, ale pak se ještě obrátil, uchopil Karolínu za konečky prstů pravé ruky, naznačil políbení a pomalu, se snahou o maximální srozumitelnost, řekl:

„Szanowna pani, przyznaję, że już długo nie słyszałem tak doskonałego polskiego, jak z pani ust!”

Karolína strnula. „Co říkal?” Pohlédla na ostatní.

„Když jsi studovala tu lingvistiku, tak mu snad rozumíš, ne?” odbyla ji Darja a zavelela: „Jdeme!”

„Kam?”

„Pro auto! Stojí jinde. Před Castoramou!”

Nákup do Bubliny nakládaly ve výbuších bujarého veselí.

Z kapitoly Nebudeme stavět u každého krtince

„Stůj!” zařval Antonín najednou tak silně, až jeho spolucestující leknutím nadskočili. Vzápětí řidič dupl na pedál až brzdy zakvílely a všichni vyletěli kupředu jako vystřelení z praku. Opět se jednou ukázalo, k čemu jsou dobré bezpečnostní pásy.

„Co blbneš, ty debile, chceš nás všechny zabít?” zařval Mirek. „Co tě to popadlo?”

Antonín už mezitím stál na krajnici a ukazoval na typický kuželovitý vrch, zdobící krajinu. „Vidíte? Milešovka!”

„Mně z něho šlehne!” zahořekoval Mirek, který už taky vystoupil z auta. „On takhle vyvádí kvůli blbýmu kopci. Co na něm do háje má?” obrátil se k Jiřímu, který mezitím stačil poděkovat pánubohu, že jim nikdo nenaboural do auta zezadu. Odstavil vůz na plácek, který prohlásil za odpočívadlo, a už pomalu také nabíral normální barvu v obličeji.

„Milešovka a blbý kopec?” urazil se Antonín. „Bohuslav Balbín ji nazývá královnou Českého středohoří! Vystoupil na ni Johann Wolfgang Goethe, pruský král Fridrich Vilém III., Alexander Humboldt, Karel Hynek Mácha, Jaroslav Vrchlický, …”

„Ano, pane profesore,” rýpl si Mirek, „a teď, když už je po přednášce, tak sedneme do auta a zase pofičíme do Němec, než promokneme až na kůži. Koukněte, jak se zatahuje.”

„Nesmysl,” nedal se zneklidnit Antonín, „Balbín ve svém díle Miscellanea historica regni Bohemiae uvádí, že skrývají-li se v mracích pouze okolní kopce a vrchol Milešovky nikoliv, pak pršeti nebude. A nemýlil se. Mám to ověřeno z četných svých pozorování, které jsem konal jak z okolního kraje, tak především z Kostomlat -”

„Ani na to nemysli!” vmísil se do hovoru Jiří, který neustále pokukoval po vozidle, postaveném ne zcela podle všech pravidel silničního provozu. „Alou, nastupovat a -”

„- a na Milešovku! Výstup vás zajisté okouzlí, stejně jako všechny před vámi. Mácha prý cestou recitoval básně…” znělo už zpovzdálí, protože samozvaný horský vůdce nasadil docela solidní tempo.

Mirek s Jiřím se na sebe udiveně podívali.

„Jirko, nepřeslechli jsme se, jak nám Ruda říkal, že máme dávat na Antonína pozor?”

„Asi jo. Jen jestli neříkal, že SI máme dávat na Antonína pozor. Ten chlap je vyloženě nebezpečný. Koukni, kde už štráduje! Jak my ho dostaneme zpátky do auta?”

„Tak na co čekáte? Na konci devatenáctého století bylo možno nechati se za drobný poplatek na horu vynésti, ale dnes…” ozývalo se drahně zepředu.

„To je záchvat vědecké zaujatosti,” zhodnotil situaci Jiří. „To už jsem viděl, tedy u přírodovědců. Zapomenou na cokoliv. Na jídlo, na pití, na jejich vlastní přednášky je musí někdo odtáhnout, nedbají, že jim jde o život a bádají a bádají. Koukni na něj. Maže jak fretka po silnici, kolemjedoucí auta ignoruje a vůbec si neuvědomuje, že má na ten pitomý kopec dvanáct kilometrů vzdušnou čarou. Nejmíň,” zhodnotil pohledem do krajiny.

„Jak se to léčí?” zeptal se opatrně Mirek.

„Jako každý záchvat šílenství. Vyhoví se mu. Pomůžeš mu vyřešit problém, který má, a nedovolíš, aby se mu v hlavě uhnízdil nějaký další. Takže – za ním,” vykročil rázně.

„Počkej! Proč jdeš pěšky, když máme auto?”

„Vidíš, jak mě zblbnul! Tak fofrem do vozu!”

Jana Jurmanová, Dagmar Lachmanová, Radmila Tomšů