Předchozí díly napínavého příběhu liškomága Evžena najdete zde 🙂

Lysolaje, 2. března 1991, po setmění

Pobrat do jedné náruče bezvládnou ženu a zmítající se dítě byl úkol téměř nadlidský. Nakonec ho Xénie s Evženovou pomocí zvládla.

„Drž se,“ šeptla a zmizela.

Muži osaměli a v obklíčeném domě převládla podrážděná a napjatá nálada. Stále se neodvažovali vyjít ven. Po vzrušené debatě se shodli na tom, že další rvačka s přesilou by představovala zbytečné riziko, ačkoliv Evžen s Jonášem měli silné cukání aspoň to zkusit. Nakonec se však nechali přesvědčit Ambrožovými rozumnějšími argumenty.

Evžen přátelům navrhl, aby se s pomocí jeho clony alespoň také přemístili na bezpečnější místo, ale potěšilo ho, že všichni rozhořčeně odmítli. Dokonce i Martin zůstal, přestože si neodpustil opakované lamentace nad svou smůlou. Eva si totiž umanula, že musí probrat s Xénií vývoj situace, tedy vlastně nevývoj, protože od minulého týdne se až do dnešního večera nic zvláštního nestalo. Dokud v horní ulici neobjevili mrtvou lišku. Kdyby Eva bývala poslechla jeho přání a zůstala spořádaně doma, byla by teď v pořádku.

„Xénie je báječná léčitelka,“ utěšoval ho Ambrož. „Dokáže jí pomoct, uvidíš. Jakmile bude tahle šlamastyka za námi, máš ji zpátky živou a zdravou.“

Martin zmlknul, ale za chvíli to nevydržel a vrátil se ke svým stížnostem.

Evžen mu byl sice vděčný, že se rozhodl zůstat, ale jeho nářky mu už začínaly pořádně brnkat na nervy. Raději se zvedl a snad už podesáté šel zkontrolovat bariéry. Držely, ale Evžen si stále silněji uvědomoval, že tudy cesta také nevede. Byli chránění, to ano, ale zároveň nemohli sami útočit, pokud by nevyšli ven.

Nepřátelé se ještě několikrát pokusili dostat dovnitř, pokaždé marně. S postupujícím večerem četnost útoků slábla, až nastal ponurý klid.

„Jsou pryč?“ vydechl Jonáš a provrtával pohledem tmu. „Nevidím je.“

„Vsadím se, že číhají někde za rohem. Pořád jsou tam ti zatracení havrani,“ upozornil Evžen znechuceně.

„Dneska v noci se mi o havranech zdálo,“ bručel Ambrož. „Mohlo mě napadnout, že to není samo sebou.“

„Znamení. Kdybych to jen tušil.“ Martin znovu přešel do naříkavého tónu.

Evžen se snažil využít chvilky, kdy byl venku klid, a nenechat se jeho kvílením rušit. Lámal si hlavu, jak situaci zvrátit, a dosud na nic použitelného nepřišel. Ta banda na ulici má všechny trumfy na své straně: početní převahu, nebývalou magickou moc i volnost pohybu.

Kdyby tomu aspoň dokázal porozumět! Kdyby pochopil jejich záměry a plán, našel by v něm nějakou skulinu… Snad…

Martinova poznámka o neblahém znamení ve snu ho však se zpožděním přece jen zaujala. Uvědomil si, že i on měl v poslední době tíživé sny a dnes nad ránem se mu zase zdálo cosi podivného.

Byl zas malý chlapec. Někdo ho nesl na zádech. Viděl rozcuchanou čupřinu zrzavých vlasů a křečovitě svíral kostnatá ramena, aby nespadl. Slunce nad hlavou vesele zářilo, ale Evžena mrazilo úzkostí. Cítil zoufalou a beznadějnou hrůzu a zároveň jakési nepochopitelně zarputilé odhodlání. Rozplakal se a prosil toho muže, který ho nesl, ať se zastaví a vrátí se domů, ale marně. Zatočili se ve víru přemístění.

Tehdy se probudil a srdce mu ještě bušilo jako splašené doznívajícím strachem. Nedokázal pak už usnout. Uvědomil si, že se mu zdálo o skutečné příhodě, na tu situaci si pamatoval. Tenkrát mu byly asi čtyři roky. Kdosi ho odnesl do podzemního skalního hradu budislavských lišek a nechal ho tam. Kdo to vlastně byl? Otec? Nejspíš, kdo jiný. Míval přece tátu…

Za nějaký čas si Evžena vyzvedla Ambrožova rodina, oznámili mu, že odteď bude bydlet u nich, a toho zrzavého muže už nikdy neviděl. Evžen tehdy nic pořádně nechápal a novým podmínkám se přizpůsobil docela snadno. Strach k té dávné vzpomínce nepatřil. Musel to být otcův děs, který nedokázal vnímat tenkrát, ale ve snu ho sám prožíval.

Kvůli tomu přepadení na sen pozapomněl, ale nyní si ho znovu jasně vybavil. Něco podobného se mu zdálo v posledních dnech opakovaně. Z nějakého důvodu ale vůbec neměl chuť se o svém zážitku zmínit. Zvláštní pocit, že byl určený jen pro něho, ho udivil, ale rozhodl se, že se jím bude řídit.

Nic se nedělo. Ambrož s Jonášem obhlíželi okna, ale nehlásili žádnou novinku.

Evžen mechanicky přihodil polínko do krbu. Zůstal u něj tiše sedět, objal si kolena rukama, opřel o ně bradu a přemýšlel.

Co to mělo znamenat? Dobře věděl, že nemá žádné skutečné jasnovidné nadání, ale zkušenost ho už dávno naučila, aby svoje občasné předtuchy a varovné sny bral vážně. Nějaký význam ten sen mít musí. Jestli ho rozluští, najde klíč k tomu, co se teď děje.

Na svoje poněkud chaotické dětství vzpomínal málokdy, protože se nerad příliš zaobíral minulostí, ale označil by ho za šťastné.

Opuštěný si nikdy nepřipadal. Ostatní děti měly rodiče a sourozence, on měl tety, strýce a bratrance. Zvykl si považovat za svou rodinu všechny lysolajské liškomágy, ať byli skutečně příbuzní nebo ne. Bez velkých cavyků si ho předávali podle toho, která rodina měla zrovna lepší možnost postarat se o jedno dítě navíc, ale nikdo mu neubližoval, všichni se k němu chovali laskavě a brali ho docela samozřejmě jako svého, ode všech bez rozdílu sice občas slíznul trest za nějakou lumpárnu, ale mohl se také bez obav spolehnout na jejich ochranu. Všichni dospělí byli ochotní sem tam ho naučit něco užitečného a mezi dětmi nesměl chybět u žádné hry nebo dobrodružné výpravy. Díky tomu neměl pocit, že mu v životě něco zásadního chybí, bral věci, jak byly, a nikdy se svým osudem sirotka netrápil.

Až teď si uvědomil, jak je to všechno podivné a nepřirozené. Matku vůbec nepoznal, protože umřela hned po porodu, ale přesto o ní věděl docela dost. Příležitostně mu vyprávěli, jaká byla, dodnes občas někdo zmínil nějakou příhodu… To ona pomalovala dnes už vybledlými ornamenty skřínku pod oknem, kde Xénie skladovala ubrusy a utěrky… Odkázala mu ochranný křišťálek.

Otec ji zřejmě o pár roků přežil, ale přesto o něm Evžen nevěděl vůbec nic. Staral se o něj dál sám? Našel si novou ženu? Čím se vlastně živil? Těžko říct. Nikdo o něm nikdy nemluvil, dokonce ani Ambrožův otec, přestože byli bratři, ani ty nejsentimentálnější a nejupovídanější tety. Evžen sám si zapamatoval jen tu jedinou kratičkou příhodu, a i ta by zůstala zasutá kdesi hluboko pod spoustou pozdějších událostí nebýt toho snu. Neměl ponětí, jak žil, a netušil, jak zemřel. Zemřel vůbec? Ani to nebylo jisté. Že si nedokáže vybavit jeho podobu, to bylo ještě docela pochopitelné, ale jak to, že si ani nemůže vzpomenout, jak se jmenoval? Věděl to přece, měl to jméno na jazyku, ale unikalo mu. Je pravda, že byl tenkrát hodně malý, ale ne zas tolik, aby zapomněl úplně všechno.

A nejneuvěřitelnější ze všeho bylo, že Evžena nikdy ani nenapadlo se zeptat.

Úžasem se až zajíkl a cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Žádná záhada nebo tajemství ho nikdy nenechaly v klidu. Přesto se nikdy nezajímal o osud vlastního otce, ačkoliv rodina pro něj představovala to nejdůležitější na světě!

Nikdy si to prázdné místo ve své minulosti neuvědomil. Jak je to možné?

Dotkl se čehosi děsivě tajemného, co jeho mysl nedokázala pojmout. Přejela ho hrůza při představě nezměrné temné propasti, na jejímž okraji celou dobu nevědomky balancoval. Jako by se všechno převrátilo vzhůru nohama. Nejraději by utekl zpátky do svého celkem pohodového života, kde všechno bylo jasné a kde nestrašila žádná nevysvětlitelná záhada, nanejvýš nějaké potíže, které dokázal více či méně úspěšně sám vyřešit. Avšak dobře věděl, že už to není možné. Sen mu poodhalil cestu, které se nesmí vyhnout. Nikdy by se s tou černou dírou nesmířil.

A ten neklid by nejspíš ani netrval moc dlouho, připomněl si prakticky. Znamení nepřišlo právě teď pro nic za nic. Jeho vlastní život závisí na tom, zda dokáže rozřešit záhadu zastřeného života svého otce. Náhle si tím byl jistý a ani nehodlal ztrácet čas úvahami, jestli jeho přesvědčení dává vůbec nějaký smysl.

Zatajil dech a bezděčně se uchýlil ke své rodové paměti děděné z generace na generaci. Lišky si v případě nutnosti dokážou vybavit významné události týkající se jejich rodu.

Avšak i tentokrát narazil na zábranu. Jako by obcházel okolo zavřených dveří a marně hledal kliku. Vzdát se ale nehodlal. Tvrdohlavě zaťal zuby a soustředil se, až to bolelo. Po dlouhém úsilí se mu podařilo vydolovat jen nepatrný střípek. Teď už věděl, že jeho otec se jmenoval Zbyšek. Zemřel 14. července 1954. Nic víc. Proč, jak, kolik mu bylo let, jestli zanechal obvyklý magicky zapečetěný odkaz, to všechno zůstávalo záhadou. Dokonce i v nedotknutelné rodové paměti zůstal jen mizivý otisk.

Už nepochyboval, co nešťastného Zbyška vymazalo z povědomí. Zřejmě se nějak vážně provinil proti principům liščí magie a propadl zatracení. Jaký strašný zločin mohl spáchat?

Šokovaný Evžen seděl jako zkamenělý, nevidomé oči upíral do ohně a hlava se mu točila. Zákony liščí magie jsou jednoduché, ale neúprosné. Zatracení je nejstrašlivější trest, jaký někoho může postihnout. Prokletí, které dopadne na toho, kdo poruší tabu, vezme všechnu cenu životu a nekončí ani smrtí. Zatracená duše nenajde vytoužený klid. U Želmíra, to je příšerné!

Ambrož si všiml, že Evžen už je dlouho nějak nápadně zticha, přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno: „Spíš nebo co?“

„Kdepak.“ Evžen vzhlédl a vzpamatoval se z omámení. „Poslyš,“ zkusil se zábleskem poslední naděje položit otázku, „pamatuješ si na mého tátu?“

Ambrož překvapeně vykulil oči: „Samozřejmě. Proč se ptáš?“

„Víš, jak umřel?“ Evžen napětím zatajil dech.

„Kdo?“

„Můj táta. Zbyšek,“ opakoval Evžen důrazně.

„Aha, jasně,“ zamumlal Ambrož nejistě. „To víš, musíme tam všichni.“ A jako by chtěl nejapnou odpověď zamluvit, rychle dodal: „Už víš, co budeme dělat?“

Jonáš rozhovor roztržitě sledoval.

„Nápad by se šiknul,“ podotkl.

„Na něco jsem se ptal,“ zkusil to Evžen ještě jednou, ačkoliv už věděl, že je to marné.

„Moment, můžeš mi zopakovat, cos přesně říkal?“ zarazil se Ambrož. „Asi jsem ti špatně rozuměl.“

„Ale nic.“

Tohle je zatracení. Evžena zamrazilo až do morku kostí. Liškomág zmizí z povědomí a lidé ho nedokážou jasně vnímat ani ho podržet v paměti. Živý, uprostřed davu, dokonce i obklopený svými nejbližšími je tak odsouzený k té nejkrutější samotě. Po mrtvém nezbude žádná památka, žádná vzpomínka, jako by nikdy neexistoval. Nešťastná zavržená duše, kterou nikdo neoplakal.

Pochopil, že sen mu pomohl aspoň částečně protrhnout tu strašlivou oponu. Dotkl se ho mrtvý. Musí znamení poslechnout, protože možná se takhle sám Zbyšek pokouší dovolat jeho pomoci. Musí ten začarovaný kruh rozetnout. Okamžitě.

Energicky vyskočil na nohy a jeho obvyklá rozhodnost byla zpátky.

***

Lysolaje, stále večer 2. března 1991

„Skočím k Ivanovi,“ oznámil Evžen tónem, který nepřipouštěl námitky. „Potřebuju něco zjistit.“

„Seženeš pomoc?“ ožil Martin.

„Snad,“ zamumlal Evžen. Přejel drápky křížem přes okno, aby setřel zábranu.

„Počkej,“ zarazil ho Ambrož. „To chceš jít tudy? Nemáš připravené čáry a já clonu beztak neudržím.“

Evžen pokrčil rameny: „Už je tma, proklouznu i tak.“

Jonáš navrhl: „Uděláme trochu zmatku na ulici, ať zaměstnáme ty zatracené havrany.“ Na nic nečekal a utíkal ke dveřím.

Ambrož se s povzdechem trochu pomaleji vydal za ním. Jonáš byl o tři roky mladší než Evžen, odmalička k němu tak trochu vzhlížel a zřejmě si z něj vzal příklad až moc. I jeden ztřeštěnec je až až, ale dva…

„Nechystáš se udělat nějakou šílenost, že ne?“ prohodil zdánlivě lehkým tónem, ale pohled, který na Evžena vrhl, byl plný znepokojení.

Evžen se zašklebil, ale neodpověděl. Opatrně pootevřel okno, už v liščí podobě se vyhoupl na parapet a svezl se co nejtišeji do rozmáčené trávy v zahrádce.

Využil tmy i té podivné mlhy, která stále halila jeho dům, obezřetně se plížil nejhlubším stínem a snažil se s ním splynout.

Když mu nad hlavou zašuměla havraní křídla, zachvěl se a přitiskl se ke studené rozblácené zemi.

Nevšimli si ho. Mířili na ulici, kde se ozval jakýsi tlumený výbuch. Jonáš se činil a usilovně se snažil odvést od Evžena pozornost. Výborně.

Prolezl dírou v plotě a dlouhým skokem se přenesl ke dveřím Ivanova domu. Chvatně zaklepal, přikrčil se pod schod a snažil se být pokud možno neviditelný.

Svůj dům teď vůbec neviděl, ani neslyšel, co se tam děje, ačkoliv se vzdálil jen na pár kroků. Mlha všechno zakryla. Tak proto se nikdo nepokusil přispět jim na pomoc, s tou domněnkou o bariéře měl pravdu. Ostatní obyvatelé vesnice nic nevěděli.
Jenže havrani možná můžou vidět jeho, nechrání ho nic a není ani kam se schovat. Jejich pánové se sice už hodnou chvíli neukázali, ale to taky neznamená, že nemůžou pořád číhat někde poblíž. Netrpělivě zaklepal ještě jednou.

Uvnitř se konečně cosi pohnulo, slyšel, jak se posunul nějaký těžký předmět, a pak se ozval Ivanův rozčilený hlas: „Kdo je tam?“

„Já,“ odpověděl tiše. „Evžen. Otevři.“

„To by mohl říct každý,“ zahučel Ivan po chvíli váhání.

„U Želmíra, dělej!“ vyprskl Evžen vztekle. Jestli si ho havrani všimnou, akorát tak přenese šarvátku o dům dál.

Dveře se zvolna pootevřely na úzkou škvíru.

Evžen vklouzl dovnitř, zabouchl za sebou a vzápětí se natáhl na podlaze jak dlouhý tak široký. Kousek nad jeho hlavou prosvištěl blesk, zaryl se do dřeva a zanechal na něm ožehlý mírně doutnající kruh. Kdyby vešel normálně v lidské podobě, propálilo by ho to skrz na skrz.

Ivan se kryl za převráceným stolem a nervózně na něj mířil jakýmsi zlatým trojzubcem: „Ani se nehni.“

„Nech toho!“ vyštěkl Evžen a proměnil se.

Ivan zbraň odložil jen velmi neochotně.

„Co tu chceš?“ zeptal se nerudně a srovnal si brýle na kořeni nosu. Za zbrklý útok se zjevně nehodlal omluvit ani náznakem.

Evžen se roztřeseně vyškrábal na nohy, po očku mrkl na poničené dveře a raději si moc nepřipouštěl, že právě o vlásek unikl těžkému a velmi bolestivému úrazu.

„Nechci žádný maléry,“ vyhrkl Ivan. „Co jsem viděl, to mi stačilo. Nechci vědět, kdo po tobě jde, prostě mě do toho nezatahuj, jasný?“

Evžen si povzdechl. S Ivanem nikdy nebylo snadné pořízení, ale teď se bez jeho pomoci neobejde. Bez vyzvání mávnutím ruky narovnal stůl a přitáhl si židli.

„Viděls ty zakuklené čaroděje?“ zeptal se co nejklidnějším tónem.

„Neviděl jsem nic, jen mrtvou lišku, hnusný havrany a mlhu, což mi stačí. Tohle se týká liškomágů a já s tím nechci nic mít.“

„Jenže mně jde o krk a zřejmě nejen mně. A já s tím nedokážu nic udělat, jestli mi nepomůžeš právě ty,“ opáčil Evžen.

„Já teda těžko,“ odmítl Ivan okamžitě. „Na rvačky nejsem stavěný.“

„To bych po tobě ani nechtěl,“ ucedil Evžen s převahou. V přímém souboji ho zatím málokdo porazil. Ivan však vynikal v jiné oblasti magie. „Ty tvoje hodinky přece dovedou vracet lidi do minulosti.“

„Cheché, to je vidět, že o tom nemáš ani páru. Chceš to zvrátit, ještě než se to stane, co? To by chtěl každý,“ zatvářil se Ivan pohrdavě. „Nevíš, jak složitá a nebezpečná věc to je. S časem si nelze jen tak zahrávat, lišáku.“

„Já nejsem každý,“ odsekl Evžen dotčeně. „Prostě nutně potřebuju něco ověřit. Kdyby to šlo jinak, nebyl bych tady.“

„Jen se tak maličko kouknout, jo?“ Ivan nedůvěřivě přimhouřil obrovské oči za tlustými skly a stáhl koutky úst, takže připomínal podezíravého brouka. „Jako bych tě neznal. Když ti umožním zasahovat do běhu času, ponesu za to odpovědnost.“

„Řekl jsem, že se nechci do ničeho plést,“ zvýšil Evžen hlas. „A buď si jistý, že to beru zatraceně vážně.“

Ivan uvážlivě zhodnotil Evženovu zjevnou nervozitu a čerstvý šrám na tváři, připomněl si, že paličatostí se mu tenhle chlapík vyrovná a popudlivostí ho ještě daleko předčí, a rezignovaně rozpřáhl ruce: „Nic ve zlém, slyším tě dobře. Takže vrátit v čase, hm? To je ovšem drahá služba.“

Evžen podrážděně škubl rameny. U Želmíra, snaží se tady vysvětlit, že mu jde o život, a tenhle zatracený hodinář jen kouká, jak z toho něco vytřískat. Ale budiž, kšeft je kšeft. „Zaplatím ti.“

„Předem,“ upřesnil Ivan nesmlouvavě.

„Copak jsem někdy někomu zůstal dlužen?“ urazil se Evžen.

Ivan se ušklíbl: „Inu, věc se má tak, že potom už by taky nemuselo být od koho tu platbu vybrat, jestli mi dobře rozumíš. Nebyl bys první, kdo se z takového výletu už nevrátil. Ber nebo nech být.“

To byla nepříjemná komplikace. Evžen si otráveně představil, jak bude muset ještě dvakrát překonat nebezpečný úsek mezi oběma domy jen proto, že Ivan si postavil hlavu. Ale bylo mu jasné, že jakmile si vzpomněl na peníze, už s ním nehne. Rozladěně vjel rukou do kapsy, aby zjistil, jestli přece jen nemá něco u sebe, a nahmatal tam safír, který předtím použil při čarování. Položil ho na stůl.

Ivanovy oči zasvítily: „To by se mi hodilo.“

Dychtivě po kameni sáhl, ale Evžen ho rychle přikryl dlaní: „Takže?“

„Dobrá, beru. Samozřejmě výlučně na tvou zodpovědnost. Chceš se vrátit v čase, jak je libo. O hodinu, o tři, o dvanáct?“ V Ivanovi se začínal probouzet profesní zájem. V duchu si vybavil své pečlivě srovnané časostrojky a začal vybírat ten nejvhodnější.

„O třicet sedm let,“ řekl Evžen vážně.

Ivanovi poklesla čelist.

„Ty ses zbláznil,“ usoudil po dlouhém mlčení.

Evžen tázavě pozvedl obočí.

Ivan konečně nechal pošklebování a zaujatě se soustředil na nastolený problém: „Pochop jednu věc. Ano, já bych tvůj osobní čas skutečně dokázal posunout tak daleko do minulosti. Klidně i dál, to není ani moc obtížné. Jenže zpátky by ses už nedostal, musel by sis tu dobu prostě odžít. Jestli ti jde o to zmizet a vrátit se až jako starý dědek, pokud vůbec, tak beze všeho. Ale na tvém místě bych si to radši ještě rozmyslel.“

Evžen se zarazil, tohle ho nenapadlo: „Máš pravdu, to nechci.“ Zklamaně sebral safír ze stolu a s povzdechem vstal. Od uznávaného mistra v oboru manipulace s časem čekal víc.

„Takže tudy cesta taky nevede.“

Ivan lítostivě sledoval, jak vzácný modrý kámen mizí z jeho dosahu.

„Kdo říká, že ne?“ zarazil ho spěšně. „Je tu ještě jedna možnost, ale hodně riskantní. A když říkám hodně, myslím opravdu hodně.“

„Mluv,“ vybídl ho Evžen napjatě a znovu se posadil. „Zkusím cokoliv. Já prostě musím zjistit, co se stalo s mým tátou. Je to strašně důležité, věř mi.“

„Strašně důležité,“ opakoval Ivan zamyšleně. „Tak dobrá, budu ti věřit a radši nechci vědět, o co přesně jde. Dávej pozor. Existuje jisté kouzlo, které se těla netkne a přesouvá jen vědomí, dokonce do jisté míry chráněné před zraněním. Volný duch se samozřejmě může přenést kamkoliv v čase i prostoru i dimenzi a libovolně se vrátit, pokud se ovšem tělo uchová nedotčené. Dokážu jeho cestu usměrnit do konkrétního cíle. Vyzkoušel jsem to jenom jednou, pochopitelně ne sám na sobě, nejsem blázen, ale fungovalo to. Chceš to risknout?“

Evžen nepotřeboval obšírné vysvětlení, jak strašné nebezpečí u podobného kouzla hrozí, dovedl si to představit. Může přijít o život. Může zešílet. Ztratit paměť. Může navždycky uváznout v labyrintu času jako bludný duch. Co asi znamená „do jisté míry“? Stojí mu to vůbec za to?

Stojí. Tragédii svého otce nemůže jen tak odložit a zapomenout na ni. Přikývl.

„Tak pojď se mnou.“

Ivan ho zavedl po úzkých strmých schodech do sklepa a odemkl složité uzávěry, zámky a závory na těžkých železných dveřích. Mávnutím ruky rozsvítil kruh zlatavých voskovic uprostřed rozlehlé místnosti.

Sál naplňovalo tichounké rytmické cvakání, bzučení, tikání a cinkot.

Evžen se s úžasem rozhlížel. Xénie používala běžné přesýpací hodiny na měření přesného času při přípravě některých lektvarů. Sám neměl ani obyčejné hodinky, vždycky přibližně věděl, kolik je hodin, a to mu stačilo. To, co spatřil tady, bylo proto ohromující. Některá jednodušší zařízení poznal, ale u většiny se neodvažoval ani hádat, k čemu mohou sloužit. Byly tu jednoduché ciferníky s jedinou ručičkou i nesmírně komplikované orloje, jejichž ozubená kolečka odměřovala spoustu složitých a tajuplných údajů. Otáčející se zlaté spirály. Hodinky, které šly pozpátku. Přesýpací hodiny naplněné lesklým pískem a jiné, kde uplývaly kapky vody. Křišťálové koule, ve kterých se tiše přelévala jakási mlhovina, a velké diamanty vybroušené tak precizně, že jen vydechl obdivem. Všelijak pokřivená zrcadla. Důmyslné strojky se stříbrnými závažíčky, která se bez ustání houpala všemi směry a uváděla do pohybu další a další kyvadla. Globusy a astroláby. Astrologické mapy a modely hvězdné oblohy. Nesrozumitelné čáry a obrazce na kamenné podlaze i na stropě.

Evžen se bezděčně rozzářil. Přepadla ho klukovsky nadšená chuť všechno si podrobně prohlédnout a zvědavě se vyptávat, jak co funguje a k čemu to slouží. Okamžitě se ale vzpamatoval a zase zvážněl. Kvůli tomu sem nepřišel.

Ivan se sebejistou zručností nastavoval jakási kolečka, natáčel krystaly ve zlatých stojáncích a skláněl lesklé plošky zrcadel.

„Ať už se chystáš kamkoliv, ať tě ani nenapadne provádět něco jiného než jen koukat. Zkusíš změnit minulost a způsobíš nepředstavitelnou katastrofu, doufám, že jsi schopný tohle pochopit,“ poučoval přitom, aniž se na Evžena podíval.

„Jistě,“ vydechl Evžen.

„Nikdo tě pochopitelně neuvidí, ale dávej si pozor, protože citlivější jedinci můžou vnímat tvoji magii,“ pokračoval Ivan suše. „Nemám ověřeno, jestli tě můžou slyšet, ale radši to nezkoušej. K nikomu se nepřibližuj na dosah. To se pochopitelně týká i tebe, kdyby ses náhodou potkal sám se sebou. Pozor na kočky! Jakákoliv interakce s živou bytostí by pro tebe skončila šeredným karambolem, rozumíš tomu?“

Evžen nervózně přisvědčil. Byl zvyklý mít magii pod kontrolou sám a představa, že se stane pasivním objektem, se mu přestávala zamlouvat, přestože věděl, že Ivan je sice lakomý morous, ale ve svém oboru vynikající a pečlivý odborník. Bude mu muset věřit.

„Jak se dostanu zpátky?“

„Až budeš chtít, vrátíš se. Já ti ohlídám tělo, o to se neboj. Na duši si musíš dávat pozor sám.“

„Ještě něco bych měl vědět?“ zeptal se Evžen napjatě. Zaplavilo ho nepříjemné mrazení.

Ivan potřásl hlavou. Jeho rozechvění si nevšímal.

„Datum,“ přikázal stručně.

Evžen mu přiškrceně sdělil den smrti svého otce. Neustoupí, když už zašel tak daleko. Sám by nenašel klid, kdyby se o to aspoň nepokusil. Ale hrdlo se mu sevřelo strachem.

Ivan strohým gestem ukázal, kam se má postavit, a nakreslil mu na čelo jakési znamení. Bez varování začal pronášet dlouhé zaklínadlo.

Evžena se zmocnila nekontrolovatelná panika, zoufale zalitoval, že si ten šílený pokus nerozmyslel lépe, ale už neměl sílu kouzlo zastavit.

Čarodějův hlas přehlušilo ostré tikání hodin. Nedalo se mu uniknout. Bodalo jako rozžhavené jehly a vracelo se drtivou ozvěnou, mátlo a zastíralo smysly. Ochromený Evžen se bezmocně zhoupl na vlně bolesti a propadl se do závratné hlubiny.