Pod pojmem jednohubky si každý představí nějaké dobré sousto, které se skládá z oblíbených surovin a skvěle chutná. Moje příběhy jsou také takové literární jednohubky. Nemám ráda dlouhé texty, myslím si, že myšlenka se dá vyjádřit i několika slovy.

Pocity, zamyšlení nad tím, kdo jsme, kam jdeme, co prožíváme se klidně dají schovat do pár vět. Čtenář, když si jej přečte, si může říct, tohle se mi líbilo, nebo nelíbilo, zamyslet se nad ním. Může souhlasit nebo ne, to už záleží na něm.

Cesta a Kdo jsi? Jsou taková malá zamyšlení nad světem, nad námi, pocity svěřené papíru, několikrát smazané a znovu napsané. Co teď? U tohoto textu jsem přemýšlela co napsat a jak to napsat. Lhář je mini povídka o lásce a zradě.

Cesta

Pod tímto slůvkem si každý představí rovnou nebo klikatou čáru, která je úzká nebo široká. Může být asfaltová, dlážděná, nebo třeba lesní. Jak by asi vypadala cesta podle vašich představ? Byla by široká, rovná, úzká, klikatá, vyasfaltovaná nebo plná kamení, prašná. Kam by vaše cesta vedla? Říká se, že všechny cesty vedou do Říma, ale to určitě není pravda. Některé vás tam dovedou, ale je spousta dalších, které směřují jinam. Jak si vybrat tu pravou, po jaké jít?

Mám se vydat po známé, nebo začít prozkoumávat neznámou, o níž nevím, kam mě zavede? Někdy se zdá, že cesta, kterou jsme prošli snad tisíckrát a na níž známe každý kámen i zrnko prachu, nás nikam daleko nedovede. Ne vždy to tak je. I při procházení známých míst se dá objevit něco nového. Něco jiného ovšem je vykročit směrem do neznáma po cestě, o níž nevíme nic a netušíme kam nás dovede, kde se ocitneme. Někdy je to krásné dobrodružství, objevovat nepoznané a těšit se na nové věci, které nás na neznámé cestě potkají. Jindy máme strach udělat třeba byť jen malý krůček, protože si myslíme, že nás na této cestě nic dobrého nemůže potkat. Ať tak či tak, každý máme svoji cestu, po které kráčíme.

Někdy je hrbolatá, jindy se nám zdá, že je strmá, občas na ní nevidíme dál než na špičku nosu. Málokdy se nám stává, že je široká a pohodlná. Často se nám stává, že nás bolí nohy a chceme si aspoň na chvíli sednout a nabrat sil na další cestu. Ale je dobré jít dál, třeba jen pomalu a po malých krůčcích, ale nevzdávat to a nezůstávat stát na místě.

Co teď?

Sedím nad prázdným listem papíru a přemýšlím, co na něj napsat. Mám si vymyslet nějaký příběh? Nebo psát o počasí, které mi při pohledu z okna bere veškerou energii, protože je tam mlha, nevlídně a sychravo. Zavírám oči a představuji si den plný slunečního svitu a modré oblohy. Tato představa mě vrací o pár měsíců zpátky. Vzpomínám si, že bylo krásně teplo a já se těšila na výlet, který jsme chtěli s dětmi podniknout. Sluneční paprsky nás hladily po tvářích a s vlasy si pohrával lehounký větřík. Ještě teď cítím vůni květů a vítr ve vlasech.

Ze snění mě vytrhne závan studeného vzduchu, který přichází od otevřených dveří. Teď se jimi protáhla kočka, sedla si uprostřed místnosti a přemýšlí, kde by si našla to nejlepší místečko pro svůj odpolední spánek. Vím, že si lehne do křesla, tam je její oblíbené místo. Napřed mi ale vyskočí na klín a bude čekat, až ji pohladím, teprve potom se oddá spánku a nechá si určitě zdát o kočičím ráji, kde je všechno, nač si jen pomyslí. Chvilku ji pozoruji a přistihnu se při tom, že jí trochu závidím. Taky bych si na chvilku lehla a zdřímla bych si. Počasí, které je venku přímo vybízí k tomu, abych se zachumlala do teplé deky, vzala si knížku a šla číst. Je to lákavá představa. Letmým pohledem na hodiny zjišťuji, že čtecí okénko není špatný nápad a knížka, jež leží na mém nočním stolku vedle postele, je hodně dobrá a přečíst několik dalších stránek by bylo velmi příjemné. Neodolám pokušení, je opravdu velmi zajímavá a čtivá. Při čtení čas utíká velmi rychle. Už se pomalu začíná stmívat. Přestávám číst a jdu chystat večeři. Těším se, až si večer před usnutím zase knížku otevřu.

Kdo jsi?

Tuto otázku slyšíme dost často. Ale známe na ni odpověď? Dokážeme se podívat do zrcadla a říct si, kdo vlastně jsme? Nebudeme mít snahu si lichotit? Nebo se naopak budeme shazovat a tvrdit si, jak jsme neschopní? Obě varianty jsou nebezpečné. Při první si nalháváme, že jsme něco víc než ostatní a při druhé zase sami sebe vykreslujeme v tom nejhorším světle. Jak najít správnou odpověď? Určitě to stojí za chvilku přemýšlení. Víme o sobě jakou máme barvu vlasů, očí, kolik vážíme a měříme. Víme, jak se v které situaci zachováme, nebo bychom se měli zachovat.

Někdy se ovšem stane, že sami sebe překvapíme a jsme udiveni svou reakcí na danou situaci. Musíme zůstat chvíli v klidu, abychom si danou situaci ještě jednou přehráli ve své hlavě a ujasnili si svou reakci. Proč jsme se takhle zachovali a co bylo příčinou našeho jednání si uvědomíme někdy dřív, někdy později, někdy vůbec. Pokud je nám daná situace nepříjemná, snažíme se jí pro příště vyhnout, nebo zmírnit její průběh. Naopak příjemné chvilky se snažíme, pokud to jde, prodloužit. Tak nějak se snažíme proplouvat životem. Z každého okamžiku si bereme nějakou zkušenost nebo pocit. Ty potom ve své hlavě třídíme na dobré, špatné či neutrální.

V každém případě na otázku „Kdo jsi?“ není odpovědět snadné.

Lhář

Seděli v kavárně naproti sobě ona a on. Ona v růžovém svetru a modrých džínách. Dlouhé tmavé vlasy jí splývaly do půlky zad. Obličej měla drobný. Hnědé oči se zpytavě dívaly na svého spolusedícího, který měl pocit, že se ho snaží prohlédnout skrz na skrz. V šedém svetru a černých džínách seděl u stolu, a i když se snažil působit klidným dojmem, by na něm vidět, že je nervózní. Ticho, které mezi nimi panovalo, by se dalo krájet. Znenadání je ukončila její otázka: „Máš mě rád?“ Čekal tuto otázku. Věděl, že přijde. I když s ní počítal, tak nebyl schopný dát dohromady pár slov, která by tvořila souvislou větu a byla uspokojivou odpovědí. Nakonec se zmohl jen na dvě slůvka. „Ano, mám“ odpověděl a dával si záležet na tom, aby ta slůvka zněla věrohodně. Moc dobře přitom věděl, že lže.

Už několik týdnů byla středem jeho zájmu plavovláska, která se nedávno přistěhovala do bytu domu, ve kterém bydlel i on. Potkali se spolu na chodbě.

Vyměnili si jen letmý pohled, ale on v tu chvílí věděl, že je ztracený. Proto byl celý nesvůj a věděl, že toto setkání neskončí dobře. Hnědé oči dívky sedící naproti němu ho bedlivě pozorovaly. Ten pohled nebyl vůbec příjemný. Chvíli mlčel a doufal, že dívka si ho přestane tak bedlivě prohlížet. Nakonec to už nevydržel. „Proč na mě tak civíš!“ vyštěkl. „Přemýšlím, jestli mi náhodou nelžeš.“ Dívčina odpověď ho zarazila. Uvažoval, kdo jí mohl něco prozradit, od koho se dozvěděla, že jeho věrnost je ta tam. „Nevím, proč bych ti měl lhát,“ odpovídal a dával si hodně záležet na tom, aby tón jeho hlasu zněl ukřivděně. Dívka postřehla ukřivděný tón v jeho hlase, ale cosi jí našeptávalo, že ten tón je falešný, že mu nemá věřit.

Zpráva, kterou ji v týdnu řekla její nejlepší kamarádka a o níž teď přemýšlela, způsobila v její mysli pořádný zmatek První reakcí na tuto zprávu byl vztek, ale potom se objevily i slzy. Proto z něj teď nespouštěla oči a velmi pečlivě si ho prohlížela. Seděli mlčky, každý si hleděl svého hrnku kávy. Oba měli pocit, že už si nemají co říct. On věděl, že už ji nemiluje a ona přemýšlela, jak z něho vymámit přiznání o té druhé. Z přemýšlení ji vyrušilo vrznutí dveří a následné kroky.

K pultu se blížila plavovlasá dívka. Zprvu jí nevěnovala pozornost, ale potom si všimla, že její přítel na ní může oči nechat. Plavovláska musela projít kolem jejich stolku. Ještě dva kroky a bude u nich. Najednou se procházející dívka zastavila. Usmála se, pozdravila a přisedla si k nim, aniž by se zeptala, jestli smí. Najednou měl kluk oči jen pro novou příchozí. Zvedl se, objal ji, políbil a odvedl k prázdnému stolku, kde se spolu usadili. Tmavovláska zůstala sama. Její, teď už bývalý přítel o ni úplně ztratil zájem. Dopila kávu, zaplatila a s pocitem prázdnoty a smutku opouštěla kavárnu. Měla pocit, jakoby všechna radost zmizela ze světa. Příště už nebude věřit žádnému klukovi.