Neumím psát básně, zvláště ne ty moderní. Mám naštěstí hudební sluch, takže i smysl pro libozvučnost a rytmus, též i pro rým, ale mladičká básnířka s korálky nad kotníky ze mě prostě nebude – a to nejen proto, že nenosím korálky a nejsem už mladičká. Ve fandomu Věda ve sto slovech rýmuji, pokud mám pocit, že opravdu nejsem schopná danou věc objasnit v próze. Aneb – sebevětší pitomina vypadá lépe v řeči vázané. Ukázka níže.

Síla, co břehy vymílá, není žádná idyla

(psáno na téma Tichá voda)

Drabble:

Tichá voda břehy mele,
někdy levé někdy pravé,
Coriolisovou silou
řídí se ty vlny dravé.
Pokud totiž řeka teče
od západu k východu,
nemá k vymílání břehů
fyzikálních důvodů.
Pokud ale řeka teče
od severu k jihu,
můžem snadno ve výpočtu
udělati chybu.
Levý nebo pravý břeh je
větší silou vymílán?
Tento vzorec bývá proto
velmi často omílán:
vektor rychlosti pohybu
vynásob tím rotace,
získáš vektorový součin
(pro matika legrace).
Fyzik musí ruku pravou
přiložiti k dílu,
aby správně určil směr,
v němž kreslí tuto sílu.
Za točení výší níží
Coriolis může taky,
kolem Země do kolečka
prohání i mraky.

Závěrečná poznámka:

Coriolisova síla působí na objekty, které se pohybují svou vlastní rychlostí na otáčejících se platformách (ať už jde o zeměkouli nebo gramofonovou desku). Pokud ta řeka teče od severu k jihu na severní polokouli, pak je odchylována na západní stranu (výsledek vektorového součinu úhlové rotace Země s vektorem rychlosti pohybu, obrácený na opačnou stranu, protože je před ním -2m, kde m je hmotnost tělesa). Pokud táž řeka teče od severu k jihu na jižní polokouli, vymílá více východní břeh. Coriolisova síla je taky zodpovědná za to, že tlakové výše a níže se na severní a jižní polokouli točí na opačné strany. A za obrušování jedné z kolejí u severojižních tratí. A hlavně za to, že když si hážete míčem na lochnesce, musíte mířit pořádný kus před toho, komu hážete.

Starý příběh o šachovnici s trochu jiným koncem

(psáno na téma Šach mat)

Úvodní poznámka:

Legenda o vzniku šachů je notoricky známá, ale zopakujme začátek. Hra v šachy tak nadchne indického knížete, že ten chce jejímu vynálezci splnit libovolné přání. A můžete rovnou hádat, jaké bude. Správně, bude souviset se šachovnicí.

Drabble:

Nuže, vládče, slyš:

Polož prosím, světa kníže,
na políčko zrnko rýže,
na druhé pak zrnka dvě,
vejdou se tam v pohodě.

Na třetím pak čtyři leží,
to je to, o co tu běží,
ušetřím si spoustu slov,
prostě počet zdvojnásob.

Šachovnice už se plní,
sypou na ni pytle zrní,
vladař kouká jako hloupý,
z hory rýže trčí sloupy

velké síně paláce,
tady končí legrace.
„Vynálezče hrabivý,
tvůj úmysl marnivý.

Jestli trváš na svém přání
spočti nejdřív mé zadání:
řekni rovnou počet ten
zrn, jenž má být položen.“

Zamračí se vládce host,
černě vidí budoucnost:
netuší, jak sečíst tuto
zatracenou posloupnost!

Závěrečná poznámka:

Posloupnost není zatracená, ale geometrická, protože každý další člen je dvakrát větší než předchozí. Na druhé straně, roste zatraceně rychle: 1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128 (první řádek šachovnice, máme 255 zrnek), 256, 512, 1024, 2048, 4096, 8192, 16384, 32768 (druhý řádek šachovnice, jestli počítám správně, máme celkem 255 + 65280 = 65535 zrnek a vcelku rozumný nápad přestat počítat dál). Pokud někoho opravdu zajímá výsledek, dá se – v souladu s pravidly pro součet geometrické posloupnosti s prvním členem a_1=1 a kvocientem q=2 – zapsat jako s_n=a_1*(q^n -1)/(q-1). Dosadíme a necháme toho: s_64=1*(2^64-1)(2-1)=2^64-1. Velikost tohoto čísla si nejde moc dobře představit, protože prý přesahuje celosvětovou produkci rýže (proč ne, věřila bych tomu: https://vtm.zive.cz/clanky/pohadka-o-vzniku-sachu-kolik-bylo-vlastne-te-ryze-na-poslednim-policku/sc-870-a-206414/default.aspx).

Studený zelený protestsong

(psáno na téma Známka punku)

Drabble:

Luciferin ten měla pod kůží
prý je to známka punku
neležela nikdy pod růží
prý je to známka punku
cpala se jenom starým dřevem
prý je to známka punku
pak zavelela: světla, jedem,
prý je to známka punku.

Ale vědci říkali,
že luminiscence je úplně jinde,
když dneska svítí i žížaly,
no to snad není možný!

V lese roztáhla podhoubí
prý je to známka punku
nebylo jenom na houby
prý je to známka punku
svítila hezky domodra
prý je to známka punku
václavka, a ne pakobra,
prý je to známka punku.

Ale vědci říkali,
že svítit může
i blbá václavka!

Závěrečná poznámka:

Tak svítit může každý, kdo má luciferin. 🙂
První, kdo mi přišel jako velmi vhodný kandidát, je žížala Eisenia lucens (submontana) – žížala svítivá (podhorská). Žije například na Žákově hoře na Vysočině, v listí a jehličí, žere punk, tedy ztrouchnivělé dřevo, a svítí na požádání – musíte na ni kápnout trochu etanolu nebo formaldehydu.
Druhý, kdo svítí a nemá k tomu zdánlivě důvod, je václavka obecná (Armillaria mellea), houba, taky punkerka (ano, na ztrouchnivělém pařezu roste), jejíž podhoubí svítí také pěkně zeleně, ale samo od sebe.
Bioluminiscence je obecně vyzařování světla živými organismy. Světlo je studeného charakteru, nevzniká zahřátím, ale chemickou reakcí (něco jako tyčinky na diskotéky, kdy se promíchají dvě chemikálie a začne to svítit). Jde o jev zatím dost málo prozkoumaný jak z hlediska chemie (co svítí) tak z hlediska biologického (k čemu je dobré, že organismus svítí – tady je nejjasněji u světlušek, ty svítí, aby si našly partnera anebo svačinu). Klíčová slova jsou luciferin a oxidace – k té dochází za přítomnosti enzymu luciferázy, adenozintrifosfátu a vhodných iontů kovů například reakcí s kyslíkem. A jedním z produktů reakce je i foton, obvykle zeleného světla.

https://is.muni.cz/el/1431/podzim2014/C7955/52314725/