Předchozí díly napínavého příběhu liškomága Evžena najdete zde 🙂

Budeč, 5. srpna 1782

Kouzelné louče vrhaly kruhy zlatooranžové barvy na drsné pískovcové stěny opuštěné chodby. Ani v pozdní noci nezhasínaly, protože Budeč nikdy úplně nespí. Plamínky se jen zachvěly, když se z knihovny vyřítil mladý muž v bílém nepořádně rozevlátém hábitu, s dupotem se přehnal chodbou a spíš trhaně sklouzl, než seběhl po ošlapaném schodišti do nižšího patra.

Několika skoky se ocitl u jedné z pracoven. V kabinetě bylo ticho a pode dveřmi nepronikalo žádné světlo. Zastavil se, křečovitě si přitiskl k hrudi nevelkou ohmatanou knihu a zadržel dech, aby ovládl své rozčilení.

Mladík se jmenoval Syman Łušćanski. Chystal se na poslední ročník doktorandského studia, jehož hlavní náplň tvořil výzkum, na němž usilovně pracoval pod vedením proslulého odborníka na magické kryptogramy profesora Nezamysla Otvoje. Již přes dva roky se spolu zabývali luštěním záhadných zápisků náhodně objevených na jakémsi pergamenu z konce 10. nebo začátku 11. století. Symana tajemství zápisků natolik fascinovalo, že se dokonce zřekl volna letních prázdnin a raději zůstal v Budči, aby o nic nepřišel. A právě teď zjistil cosi, co mohlo dotáhnout celé úsilí do konce. Tušení, že pergamen skrývá převratný objev, se stále více potvrzovalo. K naprosté jistotě chyběl jen krůček, jen poslední díl skládanky. A on ho možná právě našel a nevydržel by čekat ani minutu, natož do rána. Musel svůj nápad ověřit za každou cenu.

Vstoupit do kabinetu jakéhokoliv učitele bez jeho výslovného svolení bylo nemyslitelné. Profesor Otvoj si navíc svou pracovnu vždy pečlivě zamykal, protože považoval za pošetilé spoléhat jen na sílu přísného zákazu na místě, kde téměř bez ustání pobíhá spousta rozjívené a všetečné mládeže. Ale Syman nepatřil k jeho nejlepším žákům jen tak pro nic za nic a už dávno přišel na to, jaké kouzlo dveře chrání.

V příští vteřině už byl uvnitř a netrpělivě zapaloval svíčky na psacím stole u okna. Usadil se na profesorově židli, otevřel prastarý grimoár na stránce, kterou si v knihovně založil, znovu použil vyvolávací kouzlo a ujistil se, že správně rozluštil téměř vyškrabanou a jen stěží čitelnou větu z jakési půl tisíciletí staré kroniky, později překryté návody na invokaci nějakých podivných záhrobních bytostí.

„Zbraślaw z pokolenie Slawnykowa popśanie kuzla biteczneho Wienceślawa maleho pochwatil. Leta 995 po Bozziem narozeny.“ [1]

Syman krátce zauvažoval, zda byl onen Zbraslav tak šíleně odvážný nebo tak prostoduchý, protože ukrást něco malému Vašíkovi… Inu, poučil se brzy. Ale to teď nebylo to podstatné.

Roztřesenýma rukama si přitáhl poznámky profesora Otvoje a vedle položil originální pergamen.

Rok si lámali hlavu s tajným písmem, než profesor našel správný klíč a vyslovil odvážnou domněnku, že autorem zápisků je patrně sám malý Vašík. Hypotéza se potvrdila srovnáním s jinými texty, které prokazatelně od Vašíka pocházely, přesto se zápolení s jeho svérázným způsobem vyjadřování nestalo snazším. Zápisky jim stále unikaly, rozpadaly se na nesouvislá slova a nemožně kostrbaté věty a vlastní smysl zůstával neuchopitelný.

A náhle se to stalo, jako když sjede blesk z čistého nebe. Rozuměl!

Tajemný text se konečně otevřel a vpustil jeho mysl ke své podstatě. Ano, vždyť o to přece celou dobu šlo, o podstatu! Stačilo dosadit do správné souvislosti pojem kuzlo biteczne – esenciální kouzlo a z ničeho nic mu bylo jasné, k čemu vlastně zápisky slouží. Na stole ležel strašlivě komplikovaný, ale konečně pochopitelný a pravděpodobně i proveditelný návod na nejmocnější kouzlo všech dob.

Mladík seděl nad pergamenem jako v horečce. Snažil se představit si nepředstavitelné a hlava se mu točila šílenou závratí.

Zavrzaly dveře. Syman se ohlédl a zděšeně odskočil od stolu. Bylo pozdě někam se ukrýt.

Do pracovny vstoupil profesor Otvoj. Měl na sobě černý župan a místo obvyklé stříbrné paruky s dlouhým copem zdobila jeho olysalou hlavu podivná bílá čepička.

Za jiných okolností by se mladík neubránil aspoň úsměvu, ale teď ve smrtelných rozpacích ustoupil co nejdál od rozložených listin a bez dechu čekal, co profesor udělá.

Starý pán se však na něj k jeho překvapení ani pořádně nepodíval, chvatně si sedl na uvolněnou židli a vytáhl ze složky tabulky s něčím, co byly zřejmě zlomky horoskopů.

„Celou noc na to myslím. Nakonec jsem se musel jít přesvědčit,“ zvolal profesor vzrušeně. „Myslím, že už vím, k čemu slouží ten horoskop. Symane, nerad bych se mýlil, ale mám tušení, že jsem to konečně rozluštil.“

Teprve potom se zarazil a překvapeně zamrkal.

„Co tu vlastně pohledáváš?“ uvědomil si.

Syman se vzpamatoval a duchapřítomně se rozhodl odvést pozornost od svého prohřešku k úžasnému objevu.

„Také jsem něco zjistil,“ pronesl horlivě a přiskočil ke stolu. „Podívejte se, pane profesore. Tady ta poznámka!“

Otvoj okamžitě zapomněl na hněv: „U sester, hochu, to je nesmírně zajímavé! Tušil jsem, ne, věděl jsem, že v tom má prsty malý Vašík a… ach, to je fantastické!“

Profesor si přitiskl sepjaté ruce k ústům, jako by se modlil, a usilovně se snažil ovládnout své nadšení.

„Možná je trochu ukvapené dávat ty dva texty do přímé souvislosti bez dalších důkazů,“ řekl konečně už střízlivěji. „Ale zapadají do sebe tak, že je to velmi svůdné. Hned ráno vyvoláme celý původní zápis, a kdo ví, jakých překvapení se ještě nedočkáme! V každém případě tajemství Vašíkova rukopisu je odhaleno.“

„Takže tohle je skutečně seznam ingrediencí,“ ukázal Syman na stránku s nestejně dlouhými a nesourodými řádky.

„Nepochybně. Zjistil, jak fyzicky oddělit zásadní podstatu všech magicky nadaných bytostí od jejich nositelů a spojit tyto abstraktní esence v jediný celek. Výsledek měla být krystalizace moci a naprosté podřízení všech živlů jako poslušných nástrojů. Nejstrašlivější zbraň, na jakou kdy kdo jen pomyslel, absolutní moc v rukou jediného muže, který odmítal chápat rozdíl mezi dobrem a zlem a uznával jen účelnost. Podívej se, tady je to.“

Profesor vzal pero a načrtl propojení jednotlivých pojmů.

„Nejbystřejší inteligence, slepá láska, obětavá odvaha, vražedná žíravost, obluzující svůdnost, absolutní hojivost, jasnovidnost … spontánní metamorfóza, nezranitelnost, drtivá síla … takhle to patří k sobě. Mozek mága podstaty éterické, děloha ženy-matky podstaty zemské, srdce muže podstaty liščí, hlas víly podstaty vodní… ano… první krev panny z královského rodu jako tresť věčného mládí… všepronikající vidění démona… tady slzy fénixe, dračí oheň, nedotknutelnost jednorožce… třináct různých ingrediencí… jen skutečně získat tohle všechno je nadlidský úkol, natož s tím dál pracovat! A ta precizní vyváženost často i protichůdných vlastností! Šel tak daleko, že propočítal přesné charakteristiky vhodných nositelů esencí a dobu a místo, kdy budou tyto vlastnosti nejúčinnější! Vidíš, část horoskopu chybí, ale bylo by možné ji rekonstruovat. Tohle je určitě periodické opakování příznivých konstelací. Neuvěřitelné.“

„Byl to génius,“ vyhrkl Syman zaníceně.

„To byl, to byl, chlapče. Geniální mysl, obrovská odvaha překračovat nedotknutelné hranice a vnutit odvěkým zákonům magie vlastní vůli. A hrůzné pohrdání všemi zásadami lidskosti, jasnozřivost ve službách nelítostného zla. Tento experiment již patrně za svého života nedokončil a domnívám se, že můžeme mluvit o štěstí.“

„Fungovalo by to?“

„Zřejmě ano. Za sedm set let od Vašíkovy smrti jsme objevili mnoho a empiricky ověřili, co on mohl jen tušit. Je fantastické, jak dokázal předběhnout pokročilejší mágy pozdějších staletí, dokonce i dnešní doby!“

„Tohle otřese samotnými základy magie,“ vydechl Syman. „Až to zveřejníme…“ Představil si své jméno mezi největšími a nejobdivovanějšími mágy v dějinách a vzrušením se až zajíkl.

„Hochu, hochu,“ potřásl profesor shovívavě hlavou. „Doufám, že už chápeš, že úkolem velkého mága je tajemství nejen odhalovat, ale především střežit. Uvědom si, že my jsme kryptologové. Naše práce spočívá jen v rozluštění šifry, takže se nenechávej unést. Vašíkova magie je svůdně působivá i přes bariéru času, já vím. Avšak obsah tohoto dokumentu nesmí překročit práh této pracovny. Poradím se samozřejmě s rektorem o nejvhodnějším způsobu utajení. Nebezpečí zneužití je obrovské. Musíme za každou cenu zabránit tomu, aby se tato smrtící zbraň ocitla v rukou nějakého bezskrupulózního mága posedlého ctižádostivou touhou vládnout magickému světu. Následky by byly strašlivé.“

Profesor Otvoj se začetl do dokumentu a přestal si rozrušeného žáka všímat. S každým dalším řádkem se utvrzoval ve svém rozhodnutí. Toto tajemství nesmí nikdy vyjít na světlo, protože nebezpečné je pro něj příliš slabé slovo.

Syman mlčky ustoupil stranou. Před očima se mu roztančily ohnivé mžitky, jako by dostal ránu do hlavy. Tak děsně ho zdrtilo zklamání. Sotva se vznesl až do oblak, praktická omezenost starého učitele ho nemilosrdně srazila zpět. Jak jen může mít na dosah ruky tak obrovskou moc a tvářit se tak povzneseně? Skoro lhostejně? To přece není možné. Co když svou akademickou nezaujatost jen předstírá? Syman dřel dnem i nocí, všechnu nudnou rutinu musel zastat sám, všechno ostatní odložil stranou a obětoval se téhle práci! Bez jeho pomoci by Otvoj nikdy tajemství Vašíkových zápisků neobjevil a teď by se možná chtěl své pravé ruky zbavit a nechat si všechnu slávu jen pro sebe?

Nebo dokonce ten návod potají sám vyzkoušet?

Neodbytná myšlenka mu zaduněla v hlavě jako nestvůrně obrovitý zvon. Sám ten návod vyzkoušet…

Mladík ucouvl ještě o krok, opřel se rukou o sekretář a zavadil přitom o ostrou stříbrnou dýku, kterou profesor používal na rozřezávání archů. Sevřel ozdobnou střenku ve zpocené dlani. Nepřemýšlel už nad ničím, soustředil se jen na to, co leží na stole. Jako by jeho tělo mechanicky poslouchalo příkaz cizí vůle, bez zaváhání a jediného zakolísání se dalo do pohybu.

Rozmáchl se a vší silou vrazil nůž do starcových zad. Zasáhl srdce. Profesor se bez hlesu zhroutil.

Syman svého bývalého učitele a ochránce bezcitně odstrčil stranou, chvatně posbíral všechny dokumenty a vyběhl z pracovny. Od té doby už ho v Budči nikdo nespatřil.

Surová a nevysvětlitelná vražda zasloužilého člena budečského profesorského sboru vyvolala nesmírné pobouření. Vrah však nikdy nebyl dopaden.

***

Lysolaje, 2. března 1991, soumrak

Posledních pár dní po incidentu s Raposovými Evžen prožil napjatý jako struna. Po tom prvním nejasném zahřmění atmosféra před bouří dál hrozivě houstla a Evžen nervózně čekal, kdy sjede blesk.

Marně zkoušel všemožné způsoby, jak útočníky vystopovat. Ani s pomocí ostatních liškomágů to nedokázal. Nezbylo nic jiného než zůstat ve střehu a nechat další krok na záhadném nepříteli. Dokonce se přistihl při myšlence, že už se nemůže dočkat. Bezprostřední nebezpečí, na které by mohl nějak reagovat a bránit se, se mu zdálo přijatelnější než tahle bezmocná nejistota.

Úder přišel v sobotu v podvečer, zrovna když se chystal zavřít obchod. Letmo pohlédl skrz výlohu na záclonu prudkého deště a postřehl nezvyklý ruch na ulici. Vzápětí ho vylekal jekot vyděšeného ženského hlasu. Vyběhl ven. Těžké kapky ledové vody, sněhové vločky a pronikavý vítr ho okamžitě roztřásly zimou, ale neměl čas se o to starat.

Uprostřed silnice přímo před krámem stála Eva, Martin, Ambrož, mladší bratranec Jonáš, který bydlel o tři domy dál, a ještě několik dalších lidí. Všichni šokovaně zírali na cosi na zemi. Eva znovu hlasitě zakvílela a schovala obličej v náručí svého manžela.

Evžen bez okolků odstrčil stranou ustrnulého Ambrože, který mu překážel ve výhledu, a sám stěží zadržel výkřik.

Na mokrém asfaltu leželo jako hromádka neštěstí drobné zrzavé tělo. Déšť smýval z promáčené srsti zbytky krve.

„Kdo se opovážil?“ vybuchl Martin. Soucit a hněv ho vytrhly z obvyklé netečnosti. Zavraždit lišku tady v Lysolajích a ještě ji pohodit doprostřed ulice, to bylo neslýchané a stejně jako ostatní ho to pobouřilo mnohem víc než nedávné neúspěšné přepadení. „Jak se sem vlastně dostala? Viděl to někdo?“

Všichni svorně zavrtěli hlavami.

„Jako by spadla z nebe,“ zamumlal Ambrož.

„Nikdo zdejší by to neudělal.“ Evžen se pokusil ovládnout svoje rozrušení a jemně mrtvou lišku obrátil. Spatřil hlubokou ránu v hrudníku a s hrůzou ucouvl.

„Ukradli jí srdce,“ vydechl.

Jeho hlavou prolétla mrazivá vzpomínka na okamžik, kdy sám čelil hrozbě stejně příšerné smrti. Jako by znovu slyšel posměšný skřípavý hlas, jak hovoří o liščím srdci jako jádru ničivé magie. Tehdy vyvázl v poslední vteřině a za ukrutnou cenu. Dneska jako by se historie měla opakovat. Bylo by to možné? Vybrali si jako oběť obyčejnou lišku bez magických schopností… Omylem? To se mu nechtělo věřit. Kdo se zabývá tak otřesnými a složitými kouzly, neudělá nesmyslnou školáckou chybu. Tohle spíš vypadá, že ta chudinka doplatila na čísi snahu o provokaci nebo zastrašení… Vyrvané srdce by ale znamenalo, že kdo to udělal, ten ví… těžko se ocitla zrovna před jeho domem čirou náhodou. Otřásl se napůl zimou napůl odporem.

„Koukni,“ ozval se zaraženě hodinář Ivan a chytil ho za rameno. „Divná věc.“

Evžen vzhlédl, aby zjistil, kam Ivan ukazuje, a rychle se narovnal. I ostatní liškomágové už se znepokojeně dívali na protější střechy.

Seděli tam havrani. Spousta pochmurných černých havranů. Hustý déšť smíšený se sněhem jim ku podivu vůbec nevadil. Bez pohnutí upřeně pozorovali skupinku na ulici.

„To se mi už vůbec nechce líbit,“ zamumlal Ivan.

Bez dalších okolků se vypařil a další dva sousedé ihned následovali jeho příkladu.

„Možná bychom měli…“ začal Martin nervózně, ale už větu nedokončil.

Ptáci se naráz zvedli jako černé mračno. Pleskání jejich křídel zaznělo hlasitě jako výstřely a přehlušilo i šumění deště a větru.

Ambrož vymrštil paži a z jeho dlaně vylétl zářivý paprsek. Sežehl několik havranů najednou. Eva s Jonášem se snažili zastavit zběsilé hejno z druhé strany. Pohotová kouzla jeho střemhlavý nálet zbrzdila, ale neodvrátila. Ptáci jen na okamžik zakolísali, ale vzápětí ostré zobáky znovu zaútočily.

Evžena obklopil křik i ptačí skřeky a záblesky kouzel. Ocitl se uprostřed zmatené čtveřice ve stísněném prostoru plném létajícího peří a ledové vody. Kvůli své menší postavě se neodvážil zasáhnout do boje přes hlavy vyšších příbuzných. Mohl by jim nechtě ublížit. Proměnil se tedy a proklouzl jim pod nohama. Dva nejdotěrnější havrany vyřídil rovnou ostrými zuby a vrátil se do lidské podoby, aby měl větší volnost v manévrování. Stěží uhnul před dalším klofancem, aby si uchránil oči, a se vzteklým zasyčením zabil havrana kletbou. Pár dravců smetl prudkým poryvem větru. Dešťová voda se divoce rozstříkla.

Vtom se okolo zhmotnilo sedm temných postav. Vynořily se z mokrého šera tak nenápadně, že jejich přítomnost nikdo nezaznamenal, dokud se okolo liškomágů zaujatých zápasem s havrany plíživě nerozprostřela čarovná síť.

„Pozor!“ vykřikl Evžen.

Vrhl ničivé kouzlo proti nejbližšímu zakuklenci. Muž s nečekanou hbitostí uskočil a síť se přetrhla. Zazvonily štíty, vzdula se vlna magie a teprve teď se rozpoutal skutečně zuřivý boj.

Jindy poklidná ulice se změnila v peklo. Křižující se magické paprsky a výbuchy rozdrnčely skla v oknech, kletby se s rachotem propletly v pustošivé bouři, země se otřásala a jako by se i počasí zapojilo do potyčky, proudy vody a rozvířené sněhové vločky oslepovaly, ledově bodaly, braly dech.

Jakési kouzlo palčivě škrtlo Evženovi o tvář, jako by ho švihl rozžhavený drát. Ucukl leknutím. Bolelo to jak sedm čertů, ale ihned pustil vlastní potíž z hlavy, když spatřil, jak se Eva vedle něho skácela jako podťatá. Rychle vytvořil štít, aby zakryl před dalším útokem ji i Martina, který okamžitě zapomněl na obranu a zděšeně se k ní vrhl.

Od prvního útoku havranů uplynuly sotva dvě tři minutky, přesto se stále nerozhodná bitka zdála nekonečná. Evžen kouzlem znovu rozčísl propletená magická vlákna, která se ho už poněkolikáté snažila ovinout a spoutat, a v zoufalém vzteku se opět pokusil omráčit muže, který síť vyslal. Opět marně. Narazili na skutečné mistry soubojových kouzel, kteří v hbitosti a síle předčili i liškomágy, a očarovaní havrani jejich přesilu znásobovali. Evu už dostali a Evžen koutkem oka postřehl, že Jonáš nějak divně drží levou paži a po hřbetě ruky mu teče krev. Blesklo mu hlavou, že pokud se jim nepodaří okamžitě se dostat z obklíčení, nejen že nemají šanci vyhrát, ale nejspíš se ani neubrání.

V téže chvíli se rozlétly dveře Evženova domu a na prahu se objevila zděšená Xénie. Nezaváhala ani vteřinku a čaroděje, který k ní stál zády a místním dosud bránil uniknout z pasti, kouzlem odmrštila kamsi doprostřed ulice.

„Honem!“ křikla.

Ambrož bleskurychle pomohl Martinovi odnést bezvládnou Evu a Evžen s Jonášem pomocí štítů kryli jejich ústup. Udýchaně vpadli do domu, zabouchli a Evžen na dveře okamžitě začal upevňovat další bariéru.

Setmělo se. Dům obklopila podivná temná mlha. Útočníci se pokoušeli probourat dovnitř. Okna se prohýbala a stoleté tlusté zdi se chvěly pod nárazy tříštivých kouzel, ale zatím odolávaly. Evžen s Ambrožem co nejrychleji kladli zátarasy na všechna možná slabší místa a Evžen se nervózně modlil, ať starobylá magická ochrana domu vydrží. Zběsilost přepadení předčila nejhorší obavy. Jeho úzkost o osud vlastního dítěte a všech, co se zde ukryli, se mísila s dotčenou zuřivostí. Proč, za co, o co jim zatraceně jde?

Xénie hbitě obvázala Jonášovi zasaženou paži a pokoušela se s jitrocelovým balzámem dostihnout Evžena, aby mu ošetřila krvácející šrám na tváři a vnutila suché tričko místo jeho promočeného, ale netrpělivě ji odháněl. Zabezpečení domu nemohlo počkat.

Martin nešťastně bědoval nad svou zhroucenou ženou a marně se ji snažil probrat z bezvědomí. Jonáš byl zraněný a přes Xéniinu péči oslabený, a ačkoliv dělal, co mohl, jeho pomoc teď Evženovi taky nebyla moc platná.

K všeobecnému zmatku se přidala ještě vyděšená Evženka, která se dala do hlasitého pláče, vší silou se držela matky a překážela jí v pohybu.

Martin nikdy v životě nezakusil takovou hrůzu. Nepříčetný útok a strach o Evu ho vykolejily ještě víc než ostatní. Nechápal, jak se Evžen a Ambrož můžou tak chladnokrevně soustředit na čarování, jako by se nic zvláštního nedělo, a Jonáš, nejmladší z bratranců Vulpesových, navzdory zranění dokonce vypadá, jako by si to vzrušení potajmu trochu užíval. Copak ten kluk nechápe, že jsou všichni ve smrtelném nebezpečí? Copak nikoho nezajímá, v jakém stavu je Eva?

„U Zikmunda, to nám nikdo nepomůže?“ zařval Martin hystericky. „Aspoň někdo umlčte to dítě!“

Evžen ho sjel ošklivým pohledem. Konečně dovolil Xénii, aby mu vyčistila ránu na tváři. Převlékáním se nezdržoval, jen si rychle vysušil mokré oblečení kouzlem a zvedl vřískající holčičku do náruče, aby ji utišil a Xénie se mohla plně věnovat Evě. Víc už udělat nešlo. Palba zvenčí neustávala, ale otřesy se zmírnily. Dům snad odolá, jenže co bude dál?

„Radši počítej s tím, že jsme v tom sami,“ procedil skrz zuby směrem k Martinovi. „Nezapomeň, že jsou zatraceně dobří ve vytváření krycích bariér. Kdo ví, jestli si ostatní ve vesnici vůbec něčeho všimli.“

Znepokojeně pozoroval Xénii, jak se opatrně dotýká Eviných spánků a šeptá zaklínadla. „Dokážeš ji probrat?“

„Je to strašně silný zásah,“ zamumlala Xénie. „Myslím, že to dokážu. Ale bude to trvat dlouho a potřebuju klid a žádné negativní vibrace okolo.“

„Klid, klid, to by chtěl každý,“ zasténal Martin. „Nemůžeš se prostě víc snažit?“

„Martine, přestaň,“ Ambrož mu chlácholivě položil ruku na rameno. „Nejsi sám, kdo má strach.“

Martin se po něm víc lítostivě než rozzlobeně ohnal: „To se ti lehko řekne. Vám se nic nestalo.“

„Hele, myslíš, že my si tu lebedíme?“ vyjel Jonáš nakvašeně.

„Tak a dost!“ vybuchl Evžen a uhodil pěstí do stolu.

Všichni okamžitě zmlkli a obrátili se k němu, jen Evženka začala znovu vylekaně nabírat.

„Fňukání a hádání je na nic, musíme vymyslet něco kloudného,“ pokračoval Evžen rázně. „Ještě bude pořádně horko a nehodlám tu čekat jako králík v noře, až nás přijdou vyhrabat.“

Předal vzlykající dítě své ženě: „Ty vezmeš malou, sebereš Evu a okamžitě zmizíš odtud. Třeba k vašim nebo kam chceš, v každém případě ale pryč z Lysolaj. Musíš se přemístit hned na prahu. Vytvořím ti clonu, pár vteřin ji udržím.“

„Ale to přece…“ nadechla se zaskočená Xénie.

„Řekl jsem to snad jasně,“ přerušil ji Evžen ostře. „Vy dávejte pozor na okna tady a vzadu. A taky na krb a studnu,“ přikázal ještě mužům, přestal si jich všímat a rozběhl se do krámu.

Zkontroloval vchod a výlohu. Naštěstí byly nedotčené, nepřátelská kouzla je dosud nedokázala poškodit. Útočníci dokonce polevili v intenzitě obléhání, ale nevěřil, že by to vzdali. Asi chystají změnu strategie…

Jen aby si Xénie nepostavila hlavu…

Prudce se kousl do rtu, aby se donutil soustředit na komplikované čáry. Rozhodl se, že je posílí mocí broušeného safíru. Safír je nejtvrdší kámen, jaký tu má, a ochotně poskytne ochranu před nepřátelským kouzlem. Vytvoří pevnou zástěnu a na okamžik tak dokáže obě ženy a dítě bezpečně skrýt, přestože budou muset vyjít na ulici. Stačí, když opustí práh, potom už přemístění nic bránit nebude. Za normálních okolností to tak samozřejmě nedělali, vždycky chodili až za roh z dohledu obyčejných sousedů. Ale kdo by se teď ještě staral o utajení, pomyslel si hořce.

Zakaboněná Xénie zatím spolu s Martinem zabalila Evu do přikrývky a stále beze slova si přichystala přísady do lektvaru, který bude nejspíš potřebovat na vyléčení omráčené přítelkyně. Pak odešla do ložnice sbalit pár nezbytností pro dítě.

Rozzlobeně naházela do tašky nějaké oblečení, ani se pořádně nepodívala, co to vlastně je. Samozřejmě chápala, že Evžen chce dostat aspoň holčičku do bezpečí. A že Evě nepomůže, pokud k tomu nebude mít vhodné podmínky, to je také pravda. Jenže to mu ještě nedává právo takhle se na ni utrhovat, aniž by se aspoň zeptal na její názor.

Vtom ji Evžen zezadu nečekaně sevřel do náruče a přitiskl drsnou tvář k její skráni.

Xénie ztuhla. Pevné mlčenlivé objetí byl jeho způsob, jak se omluvit za hrubost, ale tentokrát mu nehodlala prominout tak snadno.

Bylo jí jasné, že se ji jen snaží uchlácholit a svůj příkaz neodvolá. A že ona ho poslechnout musí, pokud se chce vyhnout prudké hádce, na kterou teď vážně není vhodná chvíle.

Evžen tak bude sice klidnější a může se lépe soustředit na obranu a plánování protiútoku, ale co když se tu bez ní neobejde? Záhadní útočníci jdou především po něm, to on čelí největšímu ohrožení, což si nepochybně uvědomuje.

Xénie cítila, jak je napjatý. Nejspíš by nepřiznal ani sám sobě, že má strach, ale ona ho znala skrz naskrz. Je nejen rozhněvaný, ale i zmatený a bezradný, protože nemá tušení, čím vyvolal tak zběsilou nenávist. Nejraději by ho odvedla do bezpečí s sebou. Jenže takový návrh by ho jen rozlítil ještě víc. Ve své pýše se radši postaví hrozivě nevypočitatelné přesile, než by připustil, aby ho kdokoliv podezříval ze zbabělosti.

Xénie tedy mlčela, ale povzdechu se neubránila. Konečně v jeho náruči změkla a smutně si opřela tvář o jeho rameno. Jak jen tohle skončí?

„Zvládneme to,“ zašeptal Evžen a něžně ji políbil do vlasů. „Pospěš si a neboj se, nejsem v tom přece sám.“

Znělo to, jako by chtěl přesvědčit hlavně sám sebe.

[1] Wenceslaus či Wienceslaw přezdívaný Malý Vašík kvůli svému původu i zakrslé postavě byl zavržený syn knížete Václava. Projevil neslýchané magické nadání, neobyčejnou odvahu a obratnost v jednání a naprostý nedostatek všech morálních zásad. Stal se jedním z nejmocnějších černokněžníků nejen své doby, jeho význam doposud nikdo nedokázal překonat. Poté, co zavraždil kněžnu Drahomíru, se stal představeným budečské školy a vykonal mnoho velkolepých a stejně tak ukrutných činů. Za svého dlouhého života dokázal změnit charakter tradiční české magie, tvářnost krajiny i běh dějin. Až podnes není jeho jméno vyslovováno jinak než stísněně a s bázní.