Předchozí díly napínavého příběhu liškomága Evžena najdete zde 🙂

Trója, 27. února 1991

Soběslav nepřeháněl. Pražský dům ve stráni nad zákrutem Vltavy, který našel a zařídil jako útočiště a dočasnou základnu, vypadal přesně tak, jak ho popsal. Lubina byla spokojená.

Otevřela dokořán okno a vyklonila se do mrazivé noci. Uplynulo už tolik let od chvíle, kdy tu byla naposledy! Téměř zapomněla, jak je to tady malé, a až teď si uvědomila, jak moc jí chyběl tenhle magií prosáklý kousek země mezi Prahou a Budči.
I tma tu byla jiná. Ne kovově chladná a vznešeně odtažitá jako na Rujaně, nýbrž měkce a zemitě hnědá a na obzoru narůžovělá. Nepřipomínala stářím zčernalou rytířskou zbroj, ale spíš vetchý sametový plášť lemovaný potrhanou a zašlou krajkou a protkaný zlatými nitkami světel.

Panoval zde nezvyklý klid. Žádné burácení mořských vln a svistot nespoutaného větru. Až po několika okamžicích začala vnímat, že noc není tak tichá, jak se jí zdálo. Nalevo tlumeně hučelo město. V hloubce pod strání líně šplouchala řeka. Jednou unikl z voliéry v zoo skřek nějakého exotického ptáka. Po silnici na protějším břehu projelo auto, zarachotil vlak, a pak se krajina znovu ponořila do svého neticha. Lehce podřimovala, ale její prastará magie neusnula. Lubina ji mohla téměř nahmatat. Nebude to trvat dlouho, a dokáže ji i ovládat.

Takže do práce, není radno ztrácet čas. Rázně okno zavřela a obrátila se zpět do místnosti. Sloužící skřet okamžitě nechal poklízení a mlčky se vytratil.

Lubina přehlédla členy své rodiny rozvalené v křeslech nebo sedící u stolu nad zbytky večeře. Soběslav tiše odložil šálek od kávy a stáhl se stranou jako obvykle, když se jeho žena chystala k proslovu, ale jeho vysoká postava a přísný pohled i tak přitahovaly pozornost.

Své mladší bratry Jurije a Awgusta by Lubina rozhodně zapřít nemohla. Oba byli hřmotní a ramenatí, oba tmavovlasí stejně jako ona a s hrubými výraznými rysy, starší Jurij navíc svůj drsný vzhled ještě podtrhl ježatým plnovousem. Na rozdíl od elegantního Soběslava si libovali v těžkých okovaných botách, rozevlátých pláštích a nablýskaných dýkách vždycky pohotově připravených u pasu nebo v rukávě. Vyvolávali hrůzu, kdekoliv se objevili, a právem.

Sestra Madlena se podobě rodiny Łušćanských ku podivu vymykala. Připomínala chudokrevnou učitelku z dívčí školy 30. let. Ulíznutý drdůlek neurčité barvy, velké brýle a hubená postava upjatá ve strohých šedých šatech budily klamné zdání neškodnosti. Madlena však byla velmi schopná čarodějka a kde její bratři nedokázali zvítězit silou, tam si lehce poradila ona se svými jedovatě rafinovanými kouzly. Právě na ni Lubina nejvíce spoléhala, kdykoliv bylo nutné uchýlit se k opravdu komplikované magii.

Poslední členka rodiny byla Awgustova žena Ulrika, Němka z jakési vesničky na úpatí Brockenu, macatá blondýna s plochým obličejem a věčným omluvným úsměvem na rtech. Srbsky i česky rozuměla jen málo a ani s bystrostí jejího úsudku to nebylo nijak slavné. Ale v přípravě čarodějných dryáků se jí nikdo nevyrovnal.

„Nuže mí drazí,“ promluvila Lubina velitelsky a zapálila si cigaretu. „Blížíme se k okamžiku, kdy se naše práce konečně završí velkolepým výsledkem. Jak víte, ještě pořád nám chybí poslední ingredience, abychom mohli Dílo dokončit. Tentokrát už nesmí dojít k žádné chybě. Je vám dobře známo, že další pokus už mít nebudeme a všechno úsilí by bylo k ničemu, takže vám všem důrazně připomínám, že nikdo nebude nic podnikat bez mého rozkazu na vlastní pěst. Čeká nás úžasná odměna. Tohle,“ mávla rukou s cigaretou k oknu, „nás začne pokorně poslouchat. Ovládnout Budeč pak bude hračka a kdo má pod kontrolou Budeč, má všechno.“

Jurijovy oči dychtivě zasvítily. Široce se usmál a dloubl loktem do bratra: „Už je na čase, po těch letech dřiny.“

Awgust nadšeně přisvědčil. V duchu se už také viděl pánem magického světa.

„Potřebujeme uvolnit jeden vrchol hexagonu, jinak se přenos nepodaří,“ připomněl Soběslav vážně.

„Takže nebudeme ztrácet čas. Kde to je?“ zareagovala Lubina energicky.

Vyšli před dům.

Okamžitému přemístění bránila zastírací bariéra opřená o hladinu Vltavy. Museli proto poodejít asi dvě stě kroků. Havrani usazení na okolních stromech se těžkopádně vznesli a ospale je následovali.

Soběslav pak celou skupinku čarodějů navedl na protější břeh.

Ocitli se na kraji lesa vedle pole místy pokrytého krustami zmrzlého sněhu. Vzdálená vesnička spala, jen ve dvou nebo třech oknech se ještě svítilo. Na první pohled to bylo obyčejné venkovské zákoutí, jakých je všude plno, a kromě lezavé zimy tu nic nestálo za zvláštní pozornost.

Havrani si tiše posedali do půlkruhu a splynuli s temnotou.

Lubina se pokusila zorientovat. Provedla nazdařbůh pár detekčních kouzel, ale nedočkala se žádné odezvy.

„Co tu vlastně překáží?“ zeptala se podrážděně.

„Taky nám chvíli trvalo, než jsme to našli.“ Soběslav vytvořil světelnou sféru a ukázal na nenápadnou skalku pod holým keřem. Teprve teď si jí všimla.

„Posunuté vnímání,“ zamumlala s pochopením.

„Naprosto ukázkové,“ přisvědčil Soběslav. „Proč takhle zamaskovali magický uzel?“

„Říkala jsem přece, že ta anomálie není jev ale kouzlo,“ ozvala se podrážděně Madlena. „Je neuchopitelné, drží to jak přikované a já si už nevím rady. Jestli s tím nehneš ty, Lubino, budeme muset přehodnotit celý plán.“

Lubina potřásla hlavou a gestem jim naznačila, ať zmlknou, aby se mohla soustředit.
Madlena měla pravdu. Někdo využil přirozenou magickou sílu bezového keře a pevně ji svázal se sousedním balvanem. K čemu to celé má sloužit, to moc jasné nebylo. Možná jako brána do nějaké utajené prostory? Oltář pro nějaký rituál? Těžko říct. Jen na pohled nedokázala rozpoznat, o jaké kouzlo vlastně jde, a pokus o detekci opět selhal. Bylo to opravdu zvláštní.

„Udělejte mi oponu,“ přikázala Lubina přes rameno. O náhodného svědka vůbec nestála.

Okamžitě poslechli. Soběslav a Madlena se postavili proti sobě, oba naráz rozpřáhli paže a zamumlali zaklínadlo. Vzduch mezi jejich roztaženýma rukama zhoustl a vytvořil cosi jako mlžnou záclonu. Rozvinuli ji v prostoru a celá skupinka se stala pro okolní svět neviditelnou. Jen havrani zůstali vně a pozorně sledovali okolí.

Lubina zkusila podivné místo prozkoumat hmatem, ale i to bylo velmi obtížné. Narážela na stopy běžných kouzel, ale vzápětí se opět ztrácela v nepřehledné změti. A ještě k tomu to bylo jakýmsi nepochopitelným způsobem živé.

Pokusila se to prostě zničit, ale velkou naději si nedělala. Tohle už Soběslava a ostatní nepochybně napadlo taky. Balvan se otřásl výbuchem, který vyvolala. Magický uzel však nepovolil, spíš jako by se ještě pevněji utáhl.

Tak jinak. Musí to prostě vidět, aby si na to mohla sáhnout a pochopit, jaké kouzlo neznámý čaroděj použil. Pečlivě vyryla okolo skalky mocné čáry odhalující magické stopy.

Postupně se začala vynořovat téměř neviditelná vlákna čarovné síly pevně vrostlá do šedého kamene. Ovíjela se okolo, držela se bezového keře a mizela pod zemí jako pavučina vyrobená deseti pavouky postiženými nějakým šíleným deliriem.

Čelist jí poklesla úžasem. Její rodina okolo zírala neméně překvapeně.
Takový příšerný šmodrchanec!

Svérázný čaroděj bezchybně použil zastírací kouzlo, které drželo začarovanou skalku nenápadně mimo povšimnutí. Náhodně zapletené uzly sem tam vyztužil kotvami. To bylo také docela běžné kouzlo. Ale magické pouto vytvořil nějak intuitivně, nikdy nic podobného neviděla. Nedařilo se jí přijít na to, jak ho ovládnout. Kdo se v tom má vyznat? Připadalo jí, že si tu snad někdo jen tak hrál, aby si vyzkoušel, co dokáže, kašlal na pravidla, a kde mu nestačily znalosti čar a zaklínadel, tam se uchýlil ke spontánní magii a bezuzdnému experimentování s možnostmi vlastního živlu.

A vtom jí blesklo hlavou možné vysvětlení.

„Myslím, že to vytvořilo dítě,“ vydechla ohromeně. Ano, to by snad dávalo smysl. Kdo jiný by mohl být takhle vynalézavý, a sice magicky velmi silný a těsně spjatý se zemí, ale zároveň mít jen mlhavou představu, jak se kámen správně a bezpečně ovládá?

Awgust znechuceně vyprskl: „Chceš říct, že tady už týden zmatkujeme kvůli něčemu, co provedlo nějaké hloupé děcko? Vždyť to ani odpálit nešlo.“

„Právě proto,“ odsekla Lubina. „Kdyby to bylo standardní kouzlo, šlo by zlikvidovat jako nic. Teď mi asi nezbude, než tu šmodrchanici pomalu rozmotat.“

„Nemůžeš to prostě přetrhnout?“ navrhl Jurij.

„Raději ne. Je tam něco živého, kdo ví, co by se stalo.“

Chvíli přemýšlela, pak z bezového keře odlomila větvičku a začala hledat koneček magického vlákna. Madlena pochopila, o co se Lubina pokouší, a přidala se k ní, aby jí pomohla.

Někde na vzdáleném kostele dávno odbila půlnoc, když konečně objevily uzlík, který se podařilo rozvázat, takže Lubina mohla začít kouzelnou pavučinku s nesmírnou opatrností navíjet na improvizovanou hůlku. Zdálo se, že to bude trvat celou věčnost. Nikdo však nedal najevo netrpělivost. Bez dechu přihlíželi a necítili zimu ani únavu. Čekali už tak dlouho, vlastně celý život. Bylo by strašně pošetilé všechno zmařit zbytečnou zbrklostí.

Východní obzor už začínal nepatrně blednout. Kdesi se ozval první kohout a jiný mu odpověděl. Lubina se nervózně kousala do rtů. Vesnice se probouzela a sice byli díky oponě stále neviditelní, riziko prozrazení přesto rostlo každým okamžikem.

„Už,“ šeptla Madlena.

Lubina přikývla. Dýchla si na prsty ztuhlé chladem, aby jim vrátila cit, a soustředěně postavila proti rozpletenému kouzlu vlastní čáry. Rozplynulo se a vzápětí bezový keř vzplanul vysokým jasným plamenem a skalka se rozpadla na drobný štěrk.

Půl kilometru odtud se Evžen prudce vytrhl z tíživého snu a s bušícím srdcem nahmatal svůj ochranný amulet.

***

Trója, 28. února 1991

Očistit celé místo od zbytkové magie a připravit si tak volný prostor pro vlastní náročné kouzlo potom už netrvalo dlouho. V okamžiku, kdy vyšlo chladně bodavé slunce, měli hotovo.

Zjistili, že začarovaná skalka obsahovala tajnou skrýš. Ukrývala velký beztvarý kámen, a pokud někomu stálo za to schovat ho takhle složitě, bezcenný nepochybně nebude. Přinesli si ho proto domů, aby ho mohli v klidu prozkoumat.

„Dýchá,“ konstatovala Lubina nad balvanem na stole.

„Hůlkové kouzlo,“ podotkla Madlena. „Není nezvratné, že ne?“

„Kolik nevratných hůlkových kouzel znáš?“ prohodil Soběslav kousavě. „Já tedy vím jen o jednom. A to zjevně není tenhle případ. Okamžik.“ Přinesl javorovou hůlku a podal ji své ženě.

Všichni muži pak zakletý kámen obstoupili a obezřetně se přichystali k okamžitému útoku, pokud by se z něj mělo vyklubat něco nebezpečného.

Lubina namířila hůlku a pronesla zaklínadlo.

Kámen se proměnil v mladého černovlasého muže v černých zaprášených šatech. S nesrozumitelným výkřikem se schoulil, skutálel se na podlahu a zakryl si hlavu rukama.

Zůstali ve střehu, ale nikdo na něj nezaútočil. Zvědavě si ho prohlíželi a mlčky vyčkávali, co se bude dít dál.

Mladík opatrně zvedl hlavu.

„Nemůžu vám říct víc, než co jsem už řekl Dmýškovi,“ vypálil útočným tónem, který však marně zakrýval úzkost. Když nedostal žádnou odpověď, rozhlédl se pozorněji a vykulil oči: „Tak moment… tohle přece není Vyšehrad?“

„Není,“ potvrdila Lubina klidně a pomohla mu vstát. „Jak se jmenujete?“

„Tak kam mě to ten pacholek poslal?“ Muž se jí vytrhl a na otázku neodpověděl. Chtěl možná ještě něco dodat, ale zarazil se s otevřenými ústy a pomalu se přiblížil k oknu.

Venku panoval pošmourný zimní den. Mládenec chvíli nevěřícně zíral na holé větve obsazené havrany a špinavé zbytky sněhu na povadlé trávě, a pak se ochable opřel o zeď.

„Co se to stalo,“ vydechl.

„Jen klid,“ řekla mu Lubina mile, objala ho a odvedla ke křeslu. „To bude v pořádku. Hezky se posaďte a ničeho se nebojte, jste mezi přáteli. Máte za sebou velmi ošklivé zakletí a samozřejmě prožíváte trauma, ale my vám můžeme pomoct.“

Šeptla Ulrice do ucha stručný příkaz, ta poslušně přikývla a vyběhla ze dveří.

„Jmenuji se Lubina Trmíková,“ pokračovala vlídně, posadila se do druhého křesla a jemně vzala vyděšeného hosta za ruku. „Tohle je můj manžel a moji sourozenci. Jsem si jistá, že nás nechají o samotě, abychom si mohli nerušeně promluvit. Bude vám to tak asi milejší.“

Ostatní členové rodiny na ten pokyn neochotně opustili místnost.

„Tak,“ usmála se Lubina. „Prozradíte mi své jméno?“

„Jetřich,“ hlesl mladý muž otupěle. „Vůbec nic nechápu. Bylo jaro…“ Zmlkl a zmateně si přejel rukama po těle. Na šatech měl ještě prach ze zříceného domu, z jehož trosek stěží vyvázl. Jeho stříbrná dýka byla na svém místě v pouzdře u pasu, v kapse zůstalo pár mincí… Narovnal se a ucítil slabou bolest v zádech. Ovšem, ustupoval před mířící hůlkou, narazil do dřevěného regálu a upadl. Pamatoval si bezmocný děs, který v té chvíli prožíval. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jeho současný strach způsobil šok z posunutého času nebo jestli je to pořád tentýž strach, s nímž před okamžikem čelil hrozbě smrtící kletby. A potom… co bylo dál?

„Co bylo dál?“ vypravil ze sebe nahlas a ani si neuvědomoval, že tomu ta cizí usměvavá žena nemůže rozumět.

Ale zřejmě pochopila.

„Byl jste zakletý do kamene a my jsme vás našli a zachránili,“ pronesla laskavě.

„Jakže?“ vyhrkl Jetřich šokovaně.

Lubina chtěla větu zopakovat, ale zarazil ji nervózním gestem. Rozuměl jí už napoprvé, jen si to nemohl srovnat v hlavě.

Nedokázal se na to upamatovat, ale neměl důvod jí nevěřit, všechno by se tak vysvětlilo. Zakletí ho vymazalo z běhu času a teď byl najednou zpátky. Nevěděl, kde je, netušil, kdy je, a to ho mátlo tím víc, že až na ten jediný střípek z jeho vzpomínek nic nevypadlo. Jen na chvilinku ztratil vědomí a svět se mezitím roztříštil a nesmyslně přeskládal do nového tvaru. Připadal si jako na rozjetém kolotoči a marně se snažil najít nějaký záchytný bod v rozmazaném víru myšlenek.

Bezděčně si vybavil, jak se mu poprvé podařilo proměnit se ve vránu. Pokusil se vzlétnout a v prvním prchavém okamžiku neměl dojem, že stoupá, ale že mu pevná půda ujela pod nohama a kamsi se propadla. Teď zažíval něco podobného. Ale jen velmi vzdáleně podobného. Nedokázal ten příšerný pocit ani popsat.

Na dveře kdosi zaklepal a na Lubinino vyzvání vstoupila ta baculatá blondýna, která před chvílí tak spěšně odešla, a přinesla široký pohár, ze kterého stoupaly jemné voňavé páry. Se starostlivým výrazem ho Jetřichovi mlčky podala.

Zaváhal a tázavě pohlédl na Lubinu.

„Jen se napijte, udělá vám to dobře,“ nabádala ho.

Uchopil pohár oběma rukama a nedůvěřivě usrkl. Bylo to silné a sladké červené víno svařené s jakýmsi lahodným kořením. Jetřichovými žilami se začalo rozlévat příjemné teplo. S chutí se napil znovu a ještě jednou a uvědomil si, že se skutečně cítí mnohem líp. Horké víno uklidňovalo a zahánělo závrať i děs z té nevýslovné vykořeněnosti. Děkovně kývl na ženu, která nápoj připravila. Odpověděla nesmělým úsměvem a tiše se vytratila.

Teď už se Jetřich dokázal soustředit na rozhovor. Bylo na čase zjistit pár praktických informací.

„Co je za den?“ zeptal se napjatě.

„Je 28. února 1991. Čtvrtek,“ sdělila mu Lubina opatrně.

Skoro tři roky! Tak dlouho! A přece jen ne dost dlouho… Aby nezešílel z pomyšlení na to, co všechno se za tu dobu mohlo odehrát a změnit a co naopak stále platí, co se jeho týče, a především, co si teď počne, uchýlil se k momentálně nepodstatným detailům a skoro chladnokrevně začal uvažovat, jestli ty tři roky života ztratil nebo naopak získal. Zestárnul? Neviděl se, v místnosti nebylo žádné zrcadlo.

„Je vám líp? To jsem ráda,“ usmívala se Lubina.

Úzkost ho opravdu opustila a vystřídal ji podobný pocit, jako by se houpal v záchranné síti. Víno mu maličko stouplo do hlavy, ale nepřipadal si opilý. Jen uvolněný. Cosi mu říkalo, že tak hrozná jeho situace přece jen není a že měl především štěstí. Zachránili ho, ne?

„Povězte mi, co všechno si pamatujete. Co bylo předtím? Pomůže vám to, věřte mi,“ pobízela ho Lubina.

Teď měl hlavu úplně lehkou. Vděčnost nikdy nepatřila k výrazným rysům jeho povahy, ale uznával, že když už si s ním dali tu námahu, nějaké vysvětlení jim dluží. Co kdyby poslechl? Co by jeho příběhu řekla? Bylo by zábavné vidět, jak ta vlídná usedlá paní valí oči úžasem.

Dopil víno, rázně odložil pohár a rozjařeně poznamenal: „Beztak byste té historce neuvěřila.“

„Viděla a slyšela jsem už spoustu podivných věcí. Jen se mi svěřte.“

Někde v hloubce jeho vědomí se nesměle ozval zdravý rozum a pokusil se mu ve zpovědi zabránit. Vždyť ani neví, co je ta žena zač. Co když ho udá kriminálce? Ale zároveň už se z něj řinul nezadržitelný vodopád slov a Jetřich mluvil a mluvil.

Lubina se ničemu nedivila, ale poslouchala velmi pozorně a občas ho stručnou otázkou donutila přidat další podrobnosti. Chtěla skutečně vědět všechno a po pravdě a poprvé nenápadně naznačila, že není radno protivit se jejímu přání.

Jetřich se nad tím příliš nepozastavil. Beztak nedokázal lhát ani nic zatajit, i kdyby chtěl. Mimoděk ho napadlo, jestli to nebude nejen ženinou autoritativností, ale i tím nápojem. Určitě mezi bylinky přidali něco, co mu rozvázalo jazyk. Ale strach už neměl, zdálo se, že jeho obavy byly zbytečné. Viděl totiž, že vyprávění dělá velký dojem. Jeho zachránkyně se netvářila ani trochu pohoršeně, naopak. Visela mu na rtech a její tmavé oči zářily stále větším nadšením, a tak bezstarostně pokračoval.

Začal si připadat jako hrdina a s chutí zdůrazňoval svou mazanost a neobvyklou schopnost dokonalého maskování. Vždyť profesor Konfršt byl svým způsobem génius a právě Jetřicha si vybral jako nejbližšího spolupracovníka. Kdo jiný by dokázal tak obratně vyhledávat vhodné oběti pro černou sanitku? Kdo se ve vraní podobě dostal všude, kdo dovedl létat, nenápadně sledovat vytipované jedince, a přitom si navenek zachovat pověst bezstarostného flákače, kterého by nikdo ani ve snu nepodezříval? Komu se podařilo dokonale oklamat i chytrého lišáka? Nakonec ho sice odhalil, ale to byla čirá smůla a mohlo by se to stát každému.

„Nebýt toho, že se ten chlap jak naschvál ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě a vzal si do hlavy, že tu holku musí zachránit, nikdy by se na to nepřišlo,“ uzavřel Jetřich udýchaně. „Koho by taky napadlo, že Konfršta přemůže? Teď je ale se sanitkou konec a já vůbec nevím, co mám dělat. Nejspíš mě ještě pořád hledají.“

„Chlapče drahý,“ vydechla Lubina radostně. „Tohle nemůže být jen náhoda. To je znamení šťastného osudu. Nemohlo to být jinak. Právě tebe potřebujeme.“

„Vážně?“ podivil se Jetřich už střízlivěji.

„Ano, stokrát ano! Zůstaň s námi a nebudeš toho litovat.“

„Ale co vy jste vlastně zač?“

„Uvidíš. O svou budoucnost si vůbec nedělej starosti, stačí, když s námi budeš spolupracovat. My tě ochráníme před pronásledováním a zajistíme ti, cokoliv si budeš přát.“

Lubina hlasitě zatleskala, aby se všichni vrátili. Jednoho po druhém Jetřichovi obřadně představila a jásavě dodala: „Vážení, tento úžasný mladý muž je důkaz, že našemu Dílu jsou příznivě nakloněny všechny magické síly. Lepšího spojence jsme najít nemohli. Díky němu už náš úspěch nezvrátí nic.“

„A jakpak to?“ přerušil ji Jetřich nedůvěřivě. Účinek nápoje začal vyprchávat a jeho euforie byla ta tam. Zdálo se mu podezřelé, že skupinka úplně neznámých lidí projevuje zrovna nad ním takové nadšení, protože nic podobného se mu nikdy nestalo. Kdo ví, co po něm budou chtít. Musel by být na hlavu padlý, aby mu v jeho postavení nedošlo, že těžko něco příjemného, bezpečného a nenáročného.

„Sám dojdeš ke stejnému názoru,“ usmála se Lubina. „Jen taková maličkost…“ V její ruce se nečekaně objevily ostré nůžtičky. Než se Jetřich vzpamatoval, přitočila se k němu a hbitě mu ustřihla pramínek vlasů.

„No počkejte, co to děláte?“ rozčílil se Jetřich a bojovně vyskočil z křesla, ale rázem zas zkrotl, když mu zahradili cestu tři statní a zjevně ke všemu odhodlaní muži.

„To jen tak pro jistotu,“ odpověděla Lubina sladce, jako by se vůbec nic nestalo, a schovala vlasy do malé taštičky. „Nemusíš se ničeho bát. Věř mi, že to nepoužiju, pokud mi k tomu sám nedáš důvod, a stejně tak mi věř, že mi nebudeš chtít dát důvod. Nic lepšího než setkání s námi se ti totiž přihodit nemohlo. Znovu si klidně sedni a já ti vysvětlím, kdo jsme, o co usilujeme a jaký bude tvůj první úkol. Nepochybuju o tom, že ho splníš s radostí, protože ti přinese velké zadostiučinění.“

Co jiného mu zbývalo, než se podřídit a klesnout zpátky do křesla.

Ostatní se rozsadili okolo a Lubina začala hovořit klidným a vlídným tónem, jako by vyprávěla pohádku.

Jetřich se snažil, aby mu neuniklo ani slůvko, a jeho tvář byla bledší a bledší.