První díl napínavého příběhu liškomága Evžena najdete zde 🙂

Lysolaje, 24. února 1991

Přestože druhý den byla neděle, Evžen se od rána nezastavil. Jak si předsevzal, pustil se do zkoumání magických bariér.

Začal ve vlastním domě, ačkoliv si při tom připadal trochu jako blázen. Věděl naprosto jistě, že jeho navenek všední stavení je svým způsobem magická pevnost nenápadně střežená mocnými kouzly použitými už před víc jak sto lety při položení základů a posilovanými každou další generací jeho rodiny. K tomu bylo třeba přičíst i ochranné rituály, které se svým nejlepším odborným fortelem pravidelně prováděl on sám, a Xéniina tradiční domácí kouzla. Drobné čarodějné úkony svázané s jednotlivými svátky, denní a roční dobou, zvláštními událostmi nebo některými pracemi také posilovaly nedotknutelnost obydlí.

Evžen proto věřil, že jejich dům by odolal i cílenému útoku, natož vlivu nějakého magického otřesu kdovíkde venku. Za ta léta, co tu žil, se stalo jen jednou, že nepřítel dokázal proniknout dovnitř a ublížit jim. Jistá pomstychtivá čarodějka tehdy použila nesmírně komplikované a neobvyklé kouzlo. Jenže té kromě shody okolností pomohla i jejich neopatrnost a Evžen se pak okamžitě postaral, aby se nic podobného nemohlo opakovat.

Podle očekávání žádnou chybu neobjevil. Dokonce i broušený safír byl dnes klidný a zářil tichou povzbudivou silou, jak to má být. Žádný podezřelý podtón. Že by se zmýlil včera?

Jenže si hned připomněl, že není jediný, kdo zjistil něco podivného. A tak se vydal k Dvořákovým.

Ivanovy stroječky už prý zase šlapaly jako na drátkách a Evžen opět nenašel nic.

Obešel ještě vesnici a namátkou zkoumal stopy magie v zídkách i dlažbě, vyptával se stromů i kamení a díky varování děvčete z Vltavy nezapomněl ani na lysolajskou kouzelnou studánku a potok.

Domů se vrátil prochladlý, trochu unavený a hodně podrážděný. Pořád neměl nejmenší představu, co mohlo včerejší výkyvy magické hladiny způsobit. Dokonce i na místech, kde obvykle docházelo k samovolným magickým výbojům jako například u studánky, našel všechno tak dokonale uhlazené, že nad tím zůstával rozum stát. Čím víc ho všechny důkazy ujišťovaly o naprostém bezpečí, tím méně jim důvěřoval, a rozčilovalo ho, že svoji instinktivní obavu nedokáže vysvětlit.

S teatrálním gestem rezignace doma padl do křesla a natáhl nohy ke krbu, aby si je ohřál. Roztržitě usrkl horkého čaje z nabídnutého hrnku a zadíval se do stropu.

„Ještě nikdy nebylo všechno v tak skvělém pořádku,“ řekl Xénii s úšklebkem, aniž odtrhl oči od zčernalých trámů, jako by tam hledal nějakou rozumnou odpověď.

„To už mi začíná strašit ve věži nebo co?“

Chvíli neklidně cvakal drápky o hrnek, znovu trochu upil a pak ho s povzdechem odložil na krbovou římsu.

„Všechno je naprosto perfektní. To jsem jakživ neviděl.“

Xénie mlčky potřásla hlavou. Nevěděla, co odpovědět, protože jako nejpravděpodobnější jí připadalo, že je Evžen trochu přetažený. V duchu hádala, jak dlouho mu bude trvat, než přestane předstírat, že odpočívá. Asi tak pět vteřin.

Vzápětí Evžen zas nervózně vyskočil: „Měl bych se ještě podívat k Raposovým, co říkáš?“

„Mám hotový oběd. Ale chtěla jsem tam sama později zaskočit. Můžeme jít spolu,“ podotkla Xénie klidně. „Ambrož říkal…“

„Já vím,“ přerušil ji Evžen netrpělivě. A říkal ještě něco. Zaváhal, jestli se má zmínit. Raději snad ne. Xénie si zřejmě už tak myslí, že mu přeskočilo, a kdo ví, jestli nemá pravdu.

Ostatně sám už také začínal pociťovat hlad a poledne opravdu není nejvhodnější doba na nečekané návštěvy. Podvolil se tedy a donutil se spořádaně zasednout k obědu a přestat vyšilovat.

Jedli mlčky. Xénie sledovala dcerku a její manévry se lžící a přitom občas po očku pohlédla na zamračeného muže. Přemítala, jestli by jeho znepokojení neměla přece jen brát vážněji. Evžen je zkušený a schopný mág. Nebezpečí dokáže vycítit na sto honů. Jenže zmýlit se může každý…

Spolkla sousto, otřela ubrouskem Evženčinu umatlanou pusinku, přistrčila jí talíř blíž a přeskočila v myšlenkách k Evě. Podle toho, co nadhodil Ambrož, by se jí možná hodila pomoc.

Eva byla Xéniina nejlepší kamarádka už od školních let. Byly stejně staré, v Budči bydlely společně, sdílely svoje tajnosti a vždycky spolu výborně vycházely. Xénie se proto zaradovala, když se dva roky po její svatbě Eva objevila v Lysolajích jako nevěsta Martina Rapose, příslušníka další starobylé rodiny místních liškomágů. Navázaly na svoje staré přátelství, příležitostně si vypomáhaly s hlídáním dětí – Eva měla dcery dvojčata přibližně v Bořkově věku – a často se scházely jen tak na kus řeči nad šálkem čaje.

Ano, půjde ji navštívit společně s Evženem a uvidí.

Nakonec však nešli nikam, protože se přihodilo něco nepředvídaného. Sotva Xénie uložila holčičku, aby se trochu prospala, naskládala nádobí do dřezu a luskla prsty, aby se začalo umývat, ozvalo se poplašené bušení a vyděšené hlasy zvenčí.

Evžen skočil ke dveřím a málem nestačil uhnout. Dovnitř vpadla nejen Eva, ale i její muž a Ambrož. Všichni vypadali rozčileně a rozcuchaně a Martin měl dokonce na čele dlouhý krvácející šrám.

„Přepadli nás!“ ječela Eva. „Zrovna teď! Za bílého dne!“

Evžen se bez váhání okamžitě vyřítil ven, aby se pokusil útočníky najít. Ambrož se rozběhl za ním, ačkoliv na jeho výrazu bylo znát, že by nejraději zůstal bezpečně uvnitř.

Xénie jako jediná zachovala klid a pomohla Evě usadit otřeseného Martina do křesla a ošetřit mu zranění. Bylo to ostatně jen škrábnutí, šok mu způsobilo hlavně leknutí.

„Něco příšerného, asi se z toho všeho zblázním,“ chrlila překotně Eva a roztržitě přitom skládala a zas rozkládala přebytečný obvaz. „Včera mi z ničeho nic popraskaly sklenice s marmeládami, jako by je někdo uhranul. Střepy všude. Holka, nedovedeš si představit, jakou mám škodu. Většina zboží je na vyhození. Doteď jsem nepřišla na to, čím to bylo, a tak jsme se nakonec s Martinem dohodli, že se půjdeme poradit s Evženem.“

Martin chabě přikývl a Xénie stěží zadržela nevhodný úsměv. „Dohodli jsme se“ u Raposových vždycky znamenalo, že si Eva něco umínila a její flegmatický manžel souhlasil, aby měl pokoj od její ostré vyřídilky.

„Byli jsme už ve vaší ulici, když se z čista jasna objevili tři chlapi. Měli masky, ale i tak jsem si jistá, že jsem je nikdy dřív neviděla. Neřekli ani slovo a rovnou se na nás vrhli. Hlavně na Martina. Jako by ho chtěli unést, snažili se hodit na něj síť. Ambrož to viděl a přiběhl nám na pomoc, ale nevím, jestli bychom se dokázali dlouho bránit. Byli strašně silní, můj štít rozprskli jako nic. Začala jsem křičet: Martine, Martine! Do chlapů najednou jako když střelí, v ten ráz byli pryč. Tak jsme honem utíkali sem.“

Xénie udiveně rozhodila rukama: „Lupiči? Tady?“

„Nevypadalo to tak. Únosci to byli! Možná chtěli žádat o výkupné!“ zdůraznila Eva a samým vzrušením málem zapomněla i na své spravedlivé rozhořčení. „Divné je, že pak si to najednou rozmysleli. To mi teda vysvětli proč.“

„Nestěžuj si,“ ozval se Martin dotčeně.

„Tak jsem to přece nemyslela,“ chlácholila ho Eva rychle.

Xénie o takových případech slyšela, ale v její blízkosti se nikdy nic podobného nestalo. Je možné, že má Eva pravdu? Raposovi netrpí nouzí, ale rozhodně nejsou bohatí. Vlastně nikdo v Lysolajích by pro únos kvůli výkupnému neznamenal tak velkou kořist, aby stála za to riziko. Opravdu zámožní čarodějové sídlí v čarodějnické čtvrti na Starém městě nebo v pečlivě ukrytých rezidencích na venkově. Martin ani ničím zvláštním nevyniká, svoje docela slušné čarodějnické schopnosti staví na odiv nerad a jeho životní filozofie by se dala shrnout do věty „dejte mi svatý pokoj“. Snad jen že je dost nápadný.

Martin byl na rozdíl od drobného pohyblivého Evžena pomalý, statný a rozložitý a mohl by stát modelem pro ilustraci, jak vlastně vypadá liškomág. I v lidské podobě jeho obličej silně připomínal lišku a ten dojem ještě posilovaly mohutné ohnivě zrzavé licousy. S oblibou nosil dlouhý tmavozelený kabát s vysokým límcem a dvěma řadami zlatých knoflíků a vůbec dával přednost staromódnímu čarodějnickému oblečení. Místní na něj byli zvyklí, ale skoro každý cizí člověk se za ním zvědavě otočil.

Co když šlo neznámým útočníkům právě o tohle? Nechtěli unést bohatého čaroděje kvůli výkupnému ale liškomága – jen Libuše ví proč. Xénie se šla znepokojeně podívat na ulici, jestli se Evžen už nevrací. Možná mu hrozí větší nebezpečí, než předpokládal.

Evžen s Ambrožem se však po chvíli vrátili bez úhony, ale také bez výsledku.

„Jsou pryč,“ oznámil Ambrož. Znělo to sklesle, ale na jeho výrazu bylo znát, že ho zas tak moc nemrzí, že druhá potyčka se už nekonala.

Zato Evženova roztrpčenost byla zcela upřímná.

„Zkoušeli jsme sledovat stopy magie a bylo to k ničemu,“ procedil skrz zuby. „Rozplývají se. Jak to zatraceně udělali?“ Začal zamyšleně přecházet sem a tam a nervózně si kousal klouby prstů.

Sledovali ho očima a zaraženě mlčeli. Co vlastně bylo horší, nehorázné přepadení za bílého dne nebo nemožnost okamžitě si to s útočníky vyřídit?

„Zatraceně, to bude ono,“ uhodil se Evžen do čela. „Musí to souviset.“

„Co?“ zeptali se Martin a Ambrož současně.

„Stavěli si bariéru, aby se měli kam schovat. Tohle rozhodilo magickou rovnováhu a způsobilo všechny ty poruchy. A stopy pak zahladili úplně dokonale. Možná se teď procházejí uprostřed hlavní ulice a smějou se nám, jak jsme pitomí. O co jim u Želmíra jde?“ Představa, že si s nimi na jejich výsostném území někdo pohrává jako s bezmocnými dětmi, byla těžko stravitelná. Všechno se v něm bouřilo pohoršením nad tak neslýchanou drzostí.

Eva začala znovu rozčileně vyprávět celou příhodu, ale Evžen ji netrpělivě přerušil mávnutím ruky: „Už jsem to slyšel. To nic nevysvětluje.“

Xénie váhavě nadhodila vlastní domněnku.

„Tím chceš říct, že se ti chlapi pokoušeli dostat nějakého liškomága? To se mi nezdá,“ vrtěla Eva hlavou. „Kdyby nás nakonec nenechali být, kdo ví, jak by to dopadlo, i když to bylo tři proti třem.“

„Třeba nechtěli jen tak nějakého liškomága,“ promluvil Ambrož pomalu. „Zmizeli, když jsi řekla jméno.“

Evžen prudce zvedl hlavu. Jeho pohled se setkal s bratrancovým a oba rázem napadlo to samé. Onen neznámý z tržiště.

„Nejsem si jistý, jestli mezi nimi byl i tamten,“ řekl Ambrož. Předstíral klid, ale hlas se mu zatřásl, když si naplno uvědomil, na koho sedí jeho narychlo vymyšlený popis.

Evžen varovně přivřel oči, aby ho zarazil. Nechtěl znepokojovat Xénii ještě víc, jako by toho nebylo i tak dost. Tudy cesta k vysvětlení stejně nevede, protože i kdyby se měl obětí únosu skutečně stát on, netušil proč.

„Paráda,“ odfrkl. „Takže abych to shrnul: máme na krku tři nebo dokonce čtyři mocné čaroděje, co se možná rozhodli útočit na liškomágy a možná mají za lubem něco úplně jiného. Jde jim ale zřejmě o něco velkého, když se namáhali vybudovat si bariéru, jaká se hned tak nevidí. Řekl bych, že se máme na co těšit, protože tohle je teprve začátek.“

***

Rujana, 26. února 1991

Chladně karmínové paprsky slunce pod obzorem se odrazily od mlhavého oparu a západ se rozehrál všemi myslitelnými odstíny stříbrné, růžové a šedomodré. Zpěněné matně olověné vlny se těžce převalovaly přes špinavý písek a křivolaké větve holých keřů se kymácely v ostrém slaném větru. Dvě oprýskané dřevěné boudičky, které měly původně chránit návštěvníky pláže proti nepříjemně pronikavému povětří, byly polámané a napůl zanesené pískem. Zdálo se, že tohle místo bývá opuštěné i v létě, natož v sychravém předjaří.

Ze stínů na pěšině vedoucí k pobřeží se náhle vynořil vysoký muž v tmavém upjatém kabátě, který by se hodil mnohem lépe do města než sem. Nepatřičně vypadal i jeho černý kožený kufřík, jaký používají diplomati a obchodníci. Muž se snažil co nejrychleji přejít napříč přes pláž a tiše přitom sakroval, jak se jeho naleštěné polobotky bořily do písku a šosy kabátu divoce pleskaly ve stále silnějším větru. Tesklivě půvabnému soumraku nevěnoval nejmenší pozornost, zato se několikrát ohlédl, aby se ujistil, že zákoutí je skutečně liduprázdné a nikdo ho nesleduje.

Dospěl k vysokému bílému útesu, který uzavíral pláž jako strmá stěna. Navzdory blízkosti kamenné překážky a hojným slaným kapičkám vody rozptýleným ve větru nezpomalil chůzi, jen napřáhl ruku. Vzduch okolo skály se zavlnil jako pružná průsvitná blána. Muž jí klidně prošel a zmizel z obyčejného světa.

Rázně stiskl mosaznou kliku těžkých dveří z tmavého dřeva.

Ocitl se v poměrně prostorné hale osvětlené svíčkami v mosazném lustru. Malebně hrubé stěny i podlaha byly vytesané z téhož bílého kamene jako skála venku. Šumění moře a svištění větru tu zněly tlumeněji, ale celá předsíň se pod nárazy vln nepatrně chvěla jako lodní kajuta.

S úlevným výdechem postavil kufřík na podlahu a začal si rozepínat kabát. Ve stejném okamžiku za ním neslyšně stanul něco přes metr vysoký mužík s podivně pomačkanou tváří a dlouhým špičatým nosem. Byl oblečený v rudém hábitu přepásaném tlustým provazem. Uctivě sklonil holou hlavu.

„Vítám vás doma, pane,“ promluvil drsnou němčinou používanou obyvateli ostrova a přistoupil blíž, aby pomohl příchozímu z kabátu. „Doufám, že jste měl příjemnou cestu.“

„Mohlo to být lepší. Všechno v pořádku?“

„Ano, pane. Paní je ve své pracovně, pane. Očekává vás velmi netrpělivě.“

„Jakpak by ne,“ zabručel muž, mávl rukou a skřet zmizel stejně nehlučně, jako se objevil.

Pán domu se obrátil k zrcadlu a přihladil si řídké světle hnědé vlasy rozcuchané větrem. Zrcadlo odráželo jeho impozantní postavu v kvalitním tmavém obleku doplněném hedvábnou kravatou s decentním vzorkem a hladce vyholený plný obličej poznamenaný dosud nepříliš výraznými vráskami na vysokém čele a unavenými kruhy pod očima. Jeho tvář by bylo možné označit za tuctovou nebýt autoritativních a trpce zkušených šedých očí a tvrdých úzkých rtů. Soběslav Trmík by se velmi dobře vyjímal za řečnickým pultem nebo univerzitní katedrou.

Navyklým pohybem si upravil kravatu, sebral kufřík a rázně zamířil ke krátkému schodišti, které nevedlo jako v běžných domech nahoru, nýbrž se stáčelo mírným obloukem do dolního podlaží. Pokračoval napříč další rozměrnou halou a vzápětí již otvíral jedny z masivních dubových dveří.

Šumění moře tu bylo slyšet mnohem silněji než v horní předsíni. Místnost, do které vešel, představovala cosi mezi alchymistickou laboratoří, knihovnou a kanceláří. Oheň vrhal oranžové odlesky na skleněné baňky a křivule. V některých cosi mírně bublalo. U zavřeného okna složeného ze skleněných koleček zalitých olovem stál těžký psací stůl s deskou částečně zakrytou pergamenovými svitky. Plamínky voskovic v železných svícnech se zatřásly.

„Lubino? Jsem zpátky,“ ohlásil se Soběslav Trmík česky a rozhlédl se.

Z přilehlé menší místnosti za laboratorním stolem se vynořila statná bruneta v černém roláku a černých kalhotách a bez úsměvu mu nastavila tvář k formálnímu polibku.

„Čekala jsem tě už předevčírem,“ poznamenala ve stejném jazyce s téměř neznatelně tvrdším přízvukem. „Z mé strany je všechno hotové a připravené pro přenos. Ta tvoje poslední zpráva ovšem byla tak důkladně zakonspirovaná, že jsem z ní nic nepochopila.“ Posadila se k psacímu stolu a netrpělivě svraštila husté obočí. „Co se stalo?“

Soběslav si přitáhl křeslo, ztěžka se do něj složil a pokýval hlavou: „Děkuji za optání, cesta nebyla příliš namáhavá, nejsem vůbec unavený a nemám hlad ani žízeň. A samozřejmě tě také rád zase vidím.“

„To mě těší,“ odtušila Lubina společenským tónem, jako by jeho ironickou stížnost vůbec nezaznamenala. „K věci prosím.“

Soběslav bez další poznámky otevřel kufřík, vytáhl z něj štos papírů plných nákresů, mapek, podivných znaků a šifrovaných poznámek a odsunul pergamenové svitky na stole, aby si udělal místo.

„Jistě. Takže už můžu potvrdit, že místo, které jsme našli, se skvěle osvědčilo. Opravdu vyhovuje víc než dokonale. Uvidíš sama.“

Rozložil barevnou mapu a zakroužil nad ní tužkou, pak označil křížkem jeden bod: „Přesně tady. Ideální poloha a podmínky. Řeka se jako opora pro bariéru osvědčila dokonale, mnohem lépe než moře. Testovali jsme to všemi možnými způsoby. Dům jako takový naprosto vyhovuje. Představ si dvoupatrové stavení na ostrohu přímo nad řekou relativně vzdálené od ostatní zástavby. Hluboké sklepy napůl přímo ve skále. Slušně zachovalé vybavení. Dole je zoologická zahrada, takže sice poměrně čilý ruch i v zimě, ale přímo k domu se z té strany nedá dostat. Jediná přístupová cesta je nezpevněná a vede jen k domu, a ještě ke všemu z velmi nepřehledné serpentiny zcela nevhodné pro chodce, tudíž žádný náhodný provoz. Dům patřil obyčejným, kterých jsme se pochopitelně snadno zbavili, dokonce úplně oficiální cestou, protože jsem je snadno přesvědčil, aby ho sami chtěli prodat. Mha přede mnou, mha za mnou, žádné stopy, nic podezřelého a co je důležité, neobtěžuje nás žádná nepatřičná magie. Všechno jsme si mohli rovnou vytvořit a přizpůsobit, jak se nám hodilo.“

Lubina spokojeně přikývla a s přimhouřenýma očima se zahleděla do mapky. „Není mi úplně jasné, jaká je poloha vzhledem k liščí vesnici a k Vyšehradu.“

„To je na tom to nejlepší!“ zvolal Soběslav triumfálně a poprvé od svého příchodu se široce usmál. „Vesnice je doslova co by kamenem dohodil. Podívej se. Dům je tady,“ znovu zabodl hrot tužky do nakresleného křížku, „a Lysolaje jsou tady za řekou a kopcem. Jeden by si skoro myslel, že na nás už čekali. Ta vesnice je svým způsobem odříznutá od světa. Maličká magická enkláva. Liškomágové si tam žijí sami pro sebe, k tomu pár běžných čarodějů. Není tam nikdo nějak významný nebo něčím vynikající. A k tomu nějací obyčejní, ale s tím si nemusíme lámat hlavu. Vyšehrad je má pod kontrolou jen formálně a naše bariéra je díky zákrutům Vltavy oddělila úplně. Celé Lysolaje by se mohly propadnout do země a nikdo si toho ani nevšimne. Vedli jsme hranice dost daleko, takže místní si to vůbec neuvědomili. Vliv řeky sahá tak daleko, že ani z Budče nedokážou zaznamenat, že se něco děje, ačkoliv Budeč je na stejném břehu. Zhruba tady.“ Přejel tužkou nad bílou nepravidelnou skvrnou na mapě.

Lubina pokývala hlavou. „A on? Skutečně žije tam?“

Soběslav pokrčil rameny: „Velmi pravděpodobně ano. Dostali jsme se k soudním spisům. Z vězení ho propustili už před časem a nenašli jsme žádný záznam, že by se odstěhoval nebo zemřel.“

„Na co tedy čekáme?“ zeptala se Lubina nespokojeně.

„Neměli jsme dost času. Nenápadný postup je výhodnější. Až budeme připraveni, udeříme naráz.“ O chybě, která se stala, se rozhodl pomlčet. Nepovažoval ji za příliš zásadní, ale Lubina by se zbytečně rozčílila.

Žena si prohrábla krátké tmavé vlasy a zamyšleně sáhla po krabičce camelek na stole. Zapálila si cigaretu od svíčky a zamračila se: „Už dvakrát nám uklouzl v poslední chvíli.“

„I kdyby to nevyšlo, další příležitost se jistě najde.“

Lubina s netrpělivým gestem vstala od stolu. „O tom jsme mluvili už stokrát. Musí to být on a ty víš proč. A musí se to stát teď. Máme čas jen do beltainu, jinak je všechno ztracené. Navždycky.“

„Někdy bych si přál, aby byl tvůj otec v závěti trochu méně puntičkářský,“ povzdechl si Soběslav.

Žena sebou podrážděně trhla, ale promluvila stejně nezúčastněně, jako by konstatovala, že slunce před chvílí zapadlo: „Můj otec pokračoval v práci na velikém Díle, plnil jemu svěřený magicky zpečetěný odkaz a položil za to život. O pomstu mi nejde, i když uznávám, že očekávám jisté zadostiučinění. Nebudu ti ale stokrát připomínat, že ctím jeho památku a závěť hodlám bezvýhradně splnit. Je to poslání, rozumíš? Naší rodině se dostalo jisté výsady a nemáme právo obrátit se k ní zády. Všichni mí předkové doufali, že právě jim se podaří Dílo dovršit, a já vím, že nám se to skutečně podaří. Musíme proto pokračovat přesně podle plánu. Už proto, že výsledek bude… nepředstavitelný.“ Zmlkla a zhluboka vdechla kouř z cigarety.

Soběslav se s ní nepřel. Podobný proslov opravdu neslyšel poprvé a vlastně jí ani doopravdy odporovat nechtěl. Tušil, co se jí teď honí hlavou. Byl to zvláštní pocit mít cíl nadosah.

Lubina pocházela z Lužice a celý život zasvětila plnění starého rodinného odkazu stejně jako její otec a několik generací před ním. Neuplynul jediný den, kdy si dovolila zabývat se něčím jiným. Všechny její myšlenky, veškerá její energie a nemalé magické schopnosti sloužily jen jedinému úkolu.

Soběslav se zachvěl, když si vzpomněl na šílenou odvahu, s jakou se vrhla do boje o dračí oheň. Vůbec si nepřipouštěla, že by mohla utrpět porážku. A taky že zvítězila! Tehdy její úspěch oslavovali nepřetržitě několik dní a asi poprvé a naposled ji viděl skutečně šťastnou. Přiblížila se o další stupeň k cíli a zbýval už jen jediný krok.

Její posedlost podněcovalo i to, že neměli děti. Ani na okamžik nezapomínala, že je poslední, kdo má ještě šanci. S její smrtí by Dílo zůstalo navždy nedokončené a rodinný odkaz by vyšel na prázdno. To se nesmělo stát. Už proto, že doufala, že až bude všemocné kouzlo hotové, podaří se jí mít konečně syna, kterému velkolepé dědictví předá.

Když si ji Soběslav před dvaceti lety bral, neměla nic, jen svou zarputilou ctižádost, zchátralý domek v Budyšíně a tři odvážné, bezohledné, ale nesmírně líné mladší sourozence. Byla to jeho usilovná práce, jeho schopnost sehnat správné kontakty, jeho úsilí a jeho risk, co rodinu postavilo na nohy. To jemu se podařilo získat tohle bezpečné útočiště na břehu moře. Přesto si uvědomoval, že vedle své ženy stále hraje druhé housle. Předstíral, že mu to nevadí. Trpělivě čekal na svou chvíli a ta přijde co nevidět.

„Co měl znamenat ten nesmysl o červené na šestém semaforu?“ vytrhla ho Lubina ze zamyšlení. „Lámala jsem si s tou zprávou hlavu celý den.“

„Oh, myslel jsem, že je to jasné. Narazili jsme na překážku.“

Lubina povytáhla obočí.

Soběslav jí podal další ze svých náčrtků.

„Začali jsme vytvářet magický hexagon pro přenos. Podle tvých i mých propočtů nemůžeme vést linie jinudy a modelace krajiny i magických podzemních proudů to potvrzuje. Ale na jednom místě se vyskytuje jakási rušivá anomálie. Potřebujeme tvoji pomoc.“

Lubina začala soustředěně studovat nákres.

Ve stejném okamžiku do pracovny tiše vklouzl skřet v červeném hábitu.

„Je prostřeno k večeři, paní,“ oznámil obřadně.

Soběslav se okamžitě zvedl a čile zamířil ke dveřím. Jeho žena ho následovala mnohem pomaleji a v chůzi nepřestávala zkoumat list papíru v ruce.

„Dobrá práce,“ poznamenala konečně spíš pro sebe. „Ano, máš pravdu. Zítra se vydáme do Prahy oba. Je čas.“