Letošní seriál z tohoto fandomu navazuje na povídku „Taková obyčejná služební cesta“ (vyšla v Mloku 2020) a na Dedeníku. Šejla v ní zjistí, že nečekaně objevila Christianova praprapotomka Dominika. Bohužel shodou okolností jej opět ztratí. Kdo jste povídku četl, tak víte, že končí tzv. cliffhangerem, tedy dějovým zvratem, v němž hrdina zůstává v nedořešené situaci – v tomto případě zmizí z léčebny a na papíru, který ponechá na rozloučenou, se objeví vzkaz, který napovídá, že je posednut Šedým, tedy nebezpečným tvorem zpoza rozhraní.

Po pravdě, původně jsem ani nezamýšlela psát letos souvislý příběh, ale protože se občas objevovaly dotazy od mých čtenářů (tedy hlavně čtenářek :D), zda hodlám nějak povídku dopsat nebo rozvést, dospěla jsem k názoru, že bych to mohla zkusit právě v letošním dubnu. Opět jsem se tedy nechala vést tématy a závěr příběhu se v podstatě vyloupl sám. Zda se vše povedlo ke čtenářově spokojenosti, posuďte sami.

Ještě pro jistotu přidám pro ty, kteří by eventuálně četli seriál, vzniklý v akci Duben, měsíc drabble, poprvé – na každý den je vyhlášeno téma (zde je psáno hned pod nadpisem drabble), na které musí být během 24 hodin napsáno sto slov. Ne více, ne méně. Pokud se vám tedy zdá některá kapitola lehce vybočující z tématu, nebo lehce „pokroucená“, není chyba na vašem přijímači. Je to úlitba tématu…

Stopa

Téma: Rozsypaný vagón

„Víc času už ti nedám.“ Stopař se zvedl. „V pondělí odlétáme do Borovce. Problémy v horách.“
„Ale…“
„Počkáme, až se objeví.“
Dveře zaklaply. Bouchla jsem pěstí do stolu. Druhý měsíc pátrám po čímkoli, co by mě přivedlo k Dominikovi. Až se objeví! Co když bude pozdě?
Otevřela jsem notebook. Anomální jevy, nevysvětlitelné případy – všechny aktuální jsem prozkoumala. Nic. Jen zjitřená fantazie druhořadých pisálků. Nejdu na to špatně?
Obrovský titulek Blesku se ale nedal přehlédnout.
Šokující vandalismus! Vagóny zničené nelidskou silou! Kdo nasprejoval na trosky tag ovce? Jde o válku nádražních gangů?
Sbalila jsem počítač, připravenou tašku a vyběhla z bytu.

Co nesmyl déšť

Téma: Už troubějí

„Kruci, kde je tu nádraží?“ vytáhla jsem mobil. Stmívalo se, studený déšť mi lepil vlasy na čelo.
„Támhle,“ kývl Stopař. „Slyšíš? Troubějí tam vlaky.“
„Vlaky houkaj,“ zavrčela jsem.
Ve tmě se zaleskla pruhovaná páska, ale policajti nikde. Zničeným vagónem prosvítala světla města. Vyhoupli jsme se nahoru.
Stopař začichal, přimhouřil oči. „Přišel tudy. Pak…“ ustoupil dozadu,„… prošel vlakem a poslední dva vozy zničil. Má sílu jak býk. Proč ale…?“
Mrkla jsem na číslo vagónu. Po zádech mi přejely ledové prsty. Shýbla jsem, sebrala zapadlou rtěnku.
„Tímhle vlakem jsem předevčírem přijela. Zřejmě se role obrátily. Hledá mě.“
„Loví,“ konstatoval Stopař.
Tma zhoustla.

O vlas

Téma: Mentální gymnastika

„Jak zjistil, že jsem v tom vlaku?“
Rázovala jsem pokojem. Stopař mě mlčky pozoroval.
„Náhoda? Neví, kde jsem! Nemůže mě najít…“
Přitakání.
„Odjela jsem jen na otočku,“ přemýšlela jsem nahlas. „V tamním plátku vyšel podivný článek. Chtěla jsem ho prověřit. Redaktor mě vyhodil. Dostali informaci, otiskli ji, víc neví.“
Tmavé obočí vyjelo vzhůru.
„Past? Myslíš, že to byla past?“
Kývnutí hlavou.
„Číhal na mě? Viděl, jak kupuju lístek?“ Prudce jsem vydechla.
Tázavý pohled.
„Koupila jsem špatnou jízdenku! Na rychlík, ale odjela jsem InterCity! Jel dřív. Pokuta mě neminula…“

Musel být blízko.
Moje ovečka, moje…
Co se stane, až ho potkám?

Poučeni z krizového vývoje

Téma: Milujeme tvoji ženu

Stopař hudruje. Neustoupila jsem, ale donutila ho jít se mnou na večeři. Nebudu zalezlá jako krysa! Jenže teď davu fotbalových fanoušků došly v ulici žárovky lamp a obrací pozornost na nás.
„Hele, ženská!“
Chlapečci se cítí silní v kramflecích.
„Pěkná baba!“
„Co si ji vypůjčit?“
„Nebuď škrt,“ piští zrzavec.
„Pěknej zadek,“ hodnotí nagelovaný.
„My tu tvou ženskou asi milujem,“ pronese samozvaný šéf. „Asi si ji na chvíli půjčíme!“
Sáhne po mně.

„Nepřehnali jsme to?“ Čtyři stihli utéct, zbytek se válí po zemi.
„Aspoň příště nebudou nic zkoušet. Ponaučení, víš?“

V té chvíli mnou projede zlé tušení. Otočím hlavu a strnu.

Setkání

Téma: Umučená mučenka

„Do prdele!“
Ze tmy se vynoří stín.
Vytáhnu wigitor.
Stopař zavrtí hlavou. „Na něj přece neplatí!“
Strčím přístroj do kapsy. Zabliká zeleně, ale já mám oči upřené na to, co kdysi bývalo Dominikem.
Lidské překážky odkopne jako loutky. Napřímí se, zpod změti vlasů zaplanou šílené oči.
Nemáme nic, čím bychom ho zastavili.
Jestli to přežiju, opatřím si zbraň.
Rozmáchne se.
Uskočím. Pěst mine.
Zakopávám, padám na zem.
Ulici olízne světlo reflektoru auta.
Stvoření jako by se zmenšilo. Obrátí se a mizí.
„Zase v průšvihu?“ otvírá Gonny dveře. „Já chtěl domů! Že já si ty kytky pitomý kupoval! Zas mi uschnou!“

Závěrečná poznámka: 

Wigitor platí jen na příchozí zpoza Rozhraní. Na posedlého Dominika ne. To už zkoušeli dříve, ale tímto způsobem Šedého z Dominika dostat nedokázali.
A že si Gonny koupil domů mučenky, než odjel na služební cestu, z které se zrovna vrací, je holt náhoda. On je taková romantická duše. Ostatní strážci pěstují jen kaktusy…

Obrazy povědomé i nepovědomé

Téma: Čí vzpomínky to jsou?

Bojím se zavřít oči. Bojím se obrazů, pronásledujících mě už řadu dní.
Tmavé ulice. Chvatné kroky přecházející do běhu. Bledé tváře zkřivené hrůzou. Vytřeštěné oči, ječící ústa.
Vidina černá.
To přece nejsem já!

Vůně strachu! Vůně děsu! Vstřebávám koktejl emocí, tiším hlad, který neustává.
Hlad, hlad, mám pořád hlad!
Kde je ta, která ho může utišit?

Tisknu si ruce na uši, cosi mě nutí klopýtat dál. Dost už, dost!

Vím, že je blízko. Vím, že ji brzo potkám. Musím ji brzo potkat. Jsme svázaní. Já s ní, ona se mnou. To ona… to ona… to ona…

To přece nejsem já!

Závěrečná poznámka: 

Vyjasnění pro ty, co nečetli povídku „Docela obyčejná služební cesta“ – Dominik, po kterém pátrají, je „posedlý“ Šedým, entitou zpoza rozhraní. Šejla ho při poslední potyčce porazila, a přerušila jeho spojení s původním světem. Bohužel část entity se dokázala dostat do Dominika. Nyní se pomalu vzpamatovává a začíná sílit. A hledá…

Drabble je psáno z pohledu Dominika.

Samé otázky

Téma: Inter arma silent Musae (lat., Ve válce múzy mčí)

Stopař hledí z okna, Gonny do země.
Otázky visí ve vzduchu. Odpovědi nikde.
Je Dominik víc člověk, nebo Šedý, přízrak ze světa za rozhraním?
Jak daleko můžeme zajít, když se budeme snažit Šedého zničit?
Lze je ještě vůbec oddělit od sebe? Přežije Dominik?
Jak moc je prorostlý tím svinstvem?
Co dál?
Wigitor je neúčinný. Poranit nebo zabít Dominika nemůžeme – a ani nechceme.
Jenže – jak postupovat? Co udělat?
Nevíme. Netušíme.

Navíc musíme mít na zřeteli, že Rada trestá zabití člověka trestem z nejpřísnějších.

Těkám očima z jednoho na druhého.
Gonny už dávno nevtipkuje, Stopaře opustil jeho suchý humor.
Toneme v tichu.

Budiž světlo

Téma: Svobodný duch

„Myslím,“ řeknu, „že bychom ho měli odchytit za světla.“
„Pravda,“ kývne Stopař. „Ve světle reflektoru se stáhnul.“
„Jestli je to tak,“ pronese Gonny, „ve dne ho nenajdeme. Bude zalezlý.“
„Uděláme z noci den,“ vytáhnu ze skříně záchranářskou baterku.
„Tímhle ho neoslníš,“ řekne pohrdavě Gonny.
„Ne? Sleduj!“ Zhasnu a současně rozsvítím baterku. Namířím si ji pod bradu a zakřením se: „Uááá! Duch!“
„Jinak seš zdravá?“ Gonny mi přístroj sebere z ruky. „Šajnuje jak blázen. Jenže jak na něj?“
„Jestli v Dominikovi zůstalo aspoň trochu lidství, trochu svobodného ducha, tak to třeba zvládneme. Mám takový malý plán…“
Oba na mě zůstanou zírat.

Kudy kam

Téma: Namaluj mi svět

„V první řadě ho musíme najít.“ Hodím na stůl list papíru.
„Ty sis ho schovala?“ podiví se Gonny.
Přikývnu. Dopis, který Dominik zanechal před útěkem v léčebně, jsem nevyhodila.
„Stále stejná otázka,“ řeknu. „Je v tom stvoření dost Dominika, abych ho dokázala najít?“
„Aspoň zjistíš, jak silné tvé nadání je,“ přisedne Stopař.
Soustředím se a uchopím list. Do mysli mi udeří změť chaotických obrazů, ševelících myšlenek, mentálních výkřiků. Odhodím dopis a sevřu hlavu do dlaní.
„Šej! Viděla jsi něco? Šej!“ sklání se nade mnou Gonny.
Přikývnu. Dech mi pomalu klidní.
Přistrčí mi papír.
„Namaluj mi jeho svět. Třeba něco poznáme.“

Na druhý pohled

Téma: Vrásky z lásky

Odhodila jsem tužku a vydechla jsem. Na papíru změť čar, z které vystupovalo cosi jako dům, obklopený stromy – či rozevlátými běsy? – vedle nich neurčité hranaté tvary.
Gonny i Stopař se sklonili nad náčrt.
Uhnula jsem očima. Stačí, že tu podívanou mám vypálenou na sítnici, vidět ji podruhé nemusím.
Zavadila jsem pohledem o Stopařův profil. Zrak se mi zastavil na mírné prohlubni vedle jeho oka.
Zachytil můj pohled. Přejel si po skráni rukou.
„Copak,“ pokusila jsem se zažertovat. „Vrásky z lásky?“
„Kdyby,“ odvětil. „Z nenávisti. To se mi chtěla pomstít Agnes. Prý abych už se na žádnou jinou nemohl ani podívat.“

… a mezi stromy dům

Téma: Neslučitelné se životem

„Měli jste pravdu,“ sykla jsem. „Ale co tohle?“
Dům se opravdu podobal mému nakreslenému. I stromy. I hranatý tvar blikajicí sanity.
„Jak to, že jsi viděla i záchranku?“ zeptal se Gonny.
Z hloučku lidí, stojícího vedle na nás pohlédla menší paní.
„Stává tu teď pomalu každej večír. Dějou se tam divný věci.“
„Pravda,“ přitakala druhá. „Předevčírem odvezli starýho Macháčka. Předtím bábu Vařekovou. Včera slítla ze schodů mladá Navrátilová. Ale koho povezou dneska, zatím nevíme.“ Natáhla zvědavě krk, když vedle vchodu zaparkoval pohřební vůz. Sanita odjela prázdná.
„Štvrtej za tejden,“ zahučel kdosi. „Ten barák je snad prokletej!“
Pohlédli jsme na sebe.

Chvilka naděje

Téma: Černá ovce a bílá vrána

Dopis pálí do ruky. Zavřu oči. Světlá kuchyň občas ztmavne roztřesenými černými čarami. Dominik je blízko.
„Zůstaň dole,“ sykne Gonny.
Nikdy! Jsem strážce, nebudu se schovávat!
Počkám, až vejdou. Vstoupím později. Míjím dveře. Vařekovi. Navrátilovi. Macháček. Pokorný.
Zpomalím. Jak to říkaly ty ženy? Jména postižených defilují jedno za druhým. Jestli včera odvezli Pokorného, pak…
Mrknu na vizitku. Kovář. Než se stačím leknout, klapnou dveře a silná ruka mě vtáhne dovnitř.
Stojím tváří v tvář Dominikovi.
Oči má jasné. Zaraduju se. Zdá se, že Šedého přemohl!
Odstrčí mě stranou, kopnutím zavře a přes oči mu spadne temná roleta.
Zlo je zpět.

Zoufalý pokus

Téma: Retenční schopnost sladu

Skousnu si rty. Kéž bych nebyla tak zbrklá!
Znovu mě chytí za ruku a trhne. Vletím do pokoje, zastavím o stůl. Au.
Rychlým pohybem mě zbaví wigitoru.
„Žádný přítel na telefonu, ovečko.“
Těkám očima kolem sebe. Čím ho… Pohled zastavím na skříni.
Některé entity nesnáší ethanoly…
Do prdele, samý piva! Jejich retenční schopnost vůči entitám je slabá!
„Nemáš…“ zachraptím. „Frťana!“
Povýšeně se usměje. Sáhne do skříňky, přistrčí mi láhev.
Slivovice!
Odšroubuju víčko. Chytím Dominika za ruku. Přitáhnu a hop!
Než se naděje, leží na zádech, hrdlo láhve v ústech.
Klokot alkoholu je rajskou hudbou pro mé uši.
Snad to vyjde!

Následky

Téma: Tichá voda

Tělo pode mnou se křeči vzepne. Láhev letí do kouta.
Dominik otevře překvapivě čisté oči.
„Kláro!“ Znovu se schoulí v křečích. Dáví.
Zvednu se, pokleknu vedle něj. Bedlivě ho sleduji, nechci, aby se udusil.
Vůně slivovice se mísí s kyselým pachem zvratků.
Znovu se na mě podívá. „Kde… kde to jsem?“
Prohlédnu mu mysl. Černé roztřesené čáry zmizely. Je čistý.
Vstanu. Dovnitř vrazí Gonny a Stopař.

Zamžikám. Útroby se mi sevřou.
Udělám krok zpět. Ne, nesmím dát najevo, jak moc mě jejich obavy přitahují.
Musím se vytratit potichu.
Skvěle, ovečko, pochválí mě v duchu. Jen tiše. Ještě nejsme dost silní…

Trny růží, sykot hadí

Téma: Ježek v peci

Opírám se zády o stěnu. Gonny na mě zkoumavě hledí.
Odejdi!
Potřesu hlavou. Proč vidím všude… Náraz bolesti mi přivře oči.
Dělej! Odejdi!
Udělám pár roztřesených kroků.
„Není ti nic?“
„Není,“ poručí mi odpovědět bolest. Konečně pochopím, co se stalo. Nekryla jsem se. Nedávala jsem-
Tak jdi! Hned! Rozkaz doprovodí trýznivý záškub očí.
Poslušně se odlepím od zdi a potácivě se vydám ke dveřím
„Musím… jít…“ hlesnu.
Jak zastavím, další mučivý šleh.
Trny růží, sykot hadí, duši tvoji bičem hladí…
To nejsem já!
Ježčí ostny v peci škvíří, moje mysl v tvojí víří! zaryčí vítězoslavně Šedý. Moje ovečka! Moje!
Pomozte!

Na vodítku

Téma: Bujaré strkanice

Vyběhnu z domu. Černé linky mizí, bolest se ztrácí.
Vím, že je zle. Vím, že ho mám v sobě. V mysli.
Kde je Gonny, když ho potřebuju? Vím jak na něj, jen-
Zapomeň, zasyčí stvůra ve mně. Nikdy ti nedovolím, abys to prozradila!
Odvrátím mysl od strážců. Nemyslím na nic.
Kdosi do mě vrazí. „Vypadáš smutně, holka!“
Odhodí mě stranou, kde mě odstrčí další ruka. „Pojď s náma, Béďa se loučí se svobodou!“
Barevné čepičky, trumpetky, třpytivé girlandy. Rozjařeně mě postrkují.
Lítám mezi nimi jak loutka, bez vůle, bez odporu.
„Napij se!“ přistrčí mi jeden láhev k ústům.
Zvednu ruku.

Konec 1. části