Zvu vás ke sledování dalšího příběhu liškomága Evžena. Od aféry s oblázky z potoka uplynuly necelé tři měsíce. V Lysolajích prožívají běžnou klidnou sobotu a nikdo zatím netuší, že cosi už se stalo, něco horšího se chystá, zapomenutá minulost se vrací a nese s sebou nebezpečnější hrozbu než kdykoliv jindy. Příběh navazuje na povídku Černá sanitka.

Okoř, 14. července 1949

Vzduch se tetelil žárem. Na rozpálených kamenech nehybně dřepěly ještěrky jako malé šedozelené ozdůbky a trpělivě čekaly na mušku, která se neopatrně přiblíží do jejich dosahu. Z omamné vůně pryskyřice smíšené s jehličím a vysušeným mechem se téměř točila hlava. Někde v ústraní idylicky šplouchal potůček a bzučení hmyzu soupeřilo se švitořením ptáků. Nad jasně zelenými srdíčky šťavelu se třepotali modří motýlci.

Pod bezovým keřem se líně protáhlo cosi rezavého. Mladý lišák, kterého nádherný letní den zlákal k chvilce pohovění ve stínu. Ani si neuvědomil, že usnul, a teď rozespale mžoural a se zíváním se hrabal zpod převislého listí.

Sluneční paprsky se prodíraly větvemi přímo nad lišákovou hlavou. Odkudsi z dálky sem dolehlo slabě slyšitelné vyzvánění. Poledne.

Na pasece pronikavě zasyčela zmije. Znělo to jako varování.

Polední hodina je stejně nebezpečná jako obávaná půlnoc, ačkoliv jasné sluneční světlo dává falešný pocit bezstarostnosti. Kdykoliv se den láme, vrcholí moc magických sil. I těch dobrých, ale především těch zlovolných. Je nesmírně pošetilé zůstat venku bez ochrany a vydat se jim na milost a nemilost.

Mladý liškomág to dobře věděl a v duchu se proklínal za svou neopatrnost.

Les zmrtvěl. Něco se kradmo vplížilo mezi stromy. Něco tisíckrát hrozivějšího než obyčejná předzvěst bouřky. Vlna ochromující přírodní magie, cosi nepopsatelného, co přibilo lišáka k zemi a pohltilo jeho magické schopnosti, stejně jako moře spolkne lžičku sladké vody. Nehybné ticho padlo jako dusná deka a dosud zářivě modré nebe zčernalo.

Potom strnulý vzduch pročísl táhlý hluboký tón. Zněl velmi melodicky a zároveň zlověstně a jako by v sobě nesl svou vlastní ozvěnu.

Děs úplně ochromil lišákův mozek. Nevzmohl by se vůbec na nic, kdyby jeho tlapky samy od sebe neposlechly pud sebezáchovy a nedaly se na útěk.

Štvanice začala.

K troubení rohu se přidal dusot kopyt a křik, pískot a ječení, nelidské vytí. Stromy a keře se zazmítaly v divoké vichřici. Tlusté větve odletovaly jako třísky, letité kmeny se trhaly, vysoké smrky se vyvracely i s kořeny. Přes všechnu tu spoušť se zběsile řítila smečka nejstrašlivějších zjevení, jaká je možné si představit. Démoni ve všech podobách, černí muži s rudýma očima, obrovití psi s vyceněnými tesáky, okřídlení raraši, pokroucení ještěři a další obludné příšery.

Lišák slepě prchal, prodíral se mlázím a přeskakoval potoky, nedbal na švihance tenkých větviček ani na ostré kameny pod tlapkami. Vnímal jen třesoucí se zem a ohlušující vřavu za sebou. Hrůza jeho zoufalému běhu o život dodala křídla. Letěl a jen díky neuvěřitelnému štěstí se dokázal vyhýbat padajícím stromům.

Pekelná horda se však neúprosně přibližovala.

Zdálo se mu, že běží už celé hodiny. Cítil, že síly ho začínají opouštět, a jeho naděje, že by snad našel spásu v Budči, se vytrácela. Bylo to ještě příliš daleko. Jeho tělo se dosud mechanicky pohybovalo, tlapky ho nesly vpřed, ale stále pomaleji. Srdce bušící až v krku mu bralo dech.

Démoni ho dostihnou a bude po něm veta. Divoká honba ho rozerve na kousíčky.

Každým okamžikem už už čekal, že se do něj zatnou ostré pařáty. Bylo marné doufat v něčí pomoc, ale dal by cokoliv za nějaký zázrak.

Vtom se po jeho boku cosi mihlo. Z křoví se vyhoupla vysoká rozevlátá postava. Než lišák stačil uskočit, muž ho bleskurychle zachytil svým pláštěm, mlčky ho strhl k zemi a donutil ho nehybně ležet pod těžkou látkou.

Ochromený lišák odevzdaně očekával svou poslední vteřinku, ale k jeho úžasu se divoká honba převalila okolo a rozplynula se mezi stromy. Nebe nad poničeným lesem se opět rozjasnilo a v teplém větru zašumělo listí.

Muž vstal, upravil si plášť a přísně se zadíval na roztřeseného lišáka.

„Proměň se, liškomágu,“ přikázal hlubokým hlasem s drsným cizokrajným přízvukem.

Lišák bez odporu poslechl a proměnil se v hubeného zrzavého mladíka v potrhaném hábitu. Nedokázal se však zatím zvednout ze země, dokonce ani vzhlédnout ke svému zachránci. Srdce mu ještě pořád bušilo jako splašené a jen stěží popadal dech.

„Netušil jsem, že se mezi zdejšími liškomágy najde tak nezkušený zelenáč,“ pokračoval neznámý pohoršeně.

Výtka byla zasloužená a mladík to věděl. Zvedl oči stále ještě vytřeštěné přestálou hrůzou.

„Děkuji vám, pane,“ zašeptal pokorně.

Cizí čaroděj si ho nepřestával zamyšleně prohlížet. Jeho oči vypadaly jako kusy tmavého ledu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ku podivu docela vlídným tónem.

„Zbyšek, pane,“ odpověděl mladý liškomág poslušně.

„Zbyšek z Lysolaj?“ ujistil se neznámý a jeho podivně mrazivé oči se nečekaně zablýskly.

„Ano,“ přisvědčil mladík vyjeveně a zvedl se na loktech. „Vy mě znáte?“

„Vím o tobě.“

„Ale já vás neznám,“ namítl Zbyšek nejistě.

„Na tom nezáleží. Zachránil jsem ti život,“ připomněl mu čaroděj důrazně. Až příliš důrazně.
„Ano. Nebýt vás, tak…“ Zbyšek se otřásl. Pomalu se dostal až na kolena a otřel si rukávem poškrábaný obličej. „Jsem vaším dlužníkem, pane.“ Slova ho zaštípala na jazyku. Odvolat je nicméně už nemohl. Byl zavázaný vděčností.

„Přesně tak,“ souhlasil muž spokojeně. „Zasloužím si odměnu, je to tak správně?“

Zbyšek se zarazil ještě víc. Navzdory přívětivému tónu to znělo jako výhrůžka. Nezbylo mu však než přikývnout.

„Jsem velkorysý, stačí mi maličkost.“

Zbyšek mlčky čekal.

„Dáš mi, o čem doma nevíš,“ pronesl čaroděj slavnostně jako zaklínadlo. „Přijdu si pro to přesně za pět let.“ Nečekal na odpověď a zmizel.

Mladík se vyčerpaně zhroutil zpátky do trávy.

Trvalo dlouho, než se dokázal trochu vzpamatovat ze šoku. Zběsilá štvanice, při níž málem vypustil duši, a následné hrozivé setkání by otřásly i s mnohem otrlejším čarodějem, natož s nezkušeným mladíčkem jako on.

Unaveně se dovlekl k potoku, omyl si obličej a zhluboka se napil vlažné vody. Otupěle přemýšlel, co vlastně chtěl na Okoři vyřídit. Nevzpomínal si, z hlavy se mu vykouřilo všechno kromě prožité hrůzy a závazku, který ho tížil stále víc. Co bude muset tomu cizinci dát?

V hloubi duše mu hlodalo podezření, že nepůjde o žádnou nicotnou maličkost. Cítil, že daný slib ho přijde hodně draho, a srdce se mu svíralo úzkostí.

Rozhodl se vrátit domů. Kouzlo přemístění se mu podařilo až na třetí pokus. Když se konečně dostal do Lysolaj, chvatně zamířil do prostředního domku v poslední ulici. Byl rád, že touto dobou se všichni sousedé zdržují doma. Vysvětlovat někomu, proč je celý rozedraný, bylo nad jeho síly.

Jeho žena doma ku podivu nebyla. Oběd mu nechala v troubě, ale Zbyšek neměl na jídlo ani pomyšlení. Ztěžka dopadl na lavičku u okna a malátně se rozhlížel po kuchyni. U Želmíra, co tady může mít, aby o tom nevěděl? Snad ne… Usilovně zaháněl neodbytné podezření. To nemůže být… jak by to mohl zjistit?

Vtom mu padl zrak na košíček se šicími potřebami a srdce mu poskočilo náhlou úlevou. Šitím se zaobírala výhradně Anežka. Dá se čekat, že se mezi špulkami nití, jehelníčky, knoflíky a všelijakými tretkami najde něco, čeho si nikdy nevšiml. Jestli tam objeví nějakou maličkost, o které nevěděl, může ji potom dát tomu cizinci. Tím slib splní a zlověstnou hrozbu od svého domu odvrátí.

Dychtivě po košíku sáhl, ale ještě ani nestačil odklopit víko, když vrzly dveře.

Do kuchyně téměř vtančila hezká pihovatá zrzka v modrých šatech. Vrhla na něj zvláštně zasněný usměvavý pohled.

„To je dobře, že už jsi tady,“ pronesla tiše. „Musím ti hned něco říct.“

Vůbec si nevšimla, jak zničeně její manžel vypadá. Měla plnou hlavu jen své ohromující novinky. Přisedla si k němu na lavici, bezmyšlenkovitě mu vzala košíček se šitím z rukou a odložila ho stranou.

Zbyšek zatajil dech.

„Čekám dítě,“ sdělila mu ostýchavě a začervenala se. „Právě jsem byla u paní Nepovímové. Potvrdila mi to.“

Tak přece. Zbyškův žaludek udělal přemet a místnost se s ním zahoupala.

„Chtěla jsem tě překvapit, až si budu úplně jistá,“ pokračovala Anežka něžně. „Cítím, že to bude chlapeček, určitě! Není to úžasné?“

Šokovaný Zbyšek se marně pokusil vydat ze sebe nějaký zvuk. Kdyby se celé nebe zřítilo na zem, nemohlo by ho to zdrtit víc. Proč zatraceně nemohla přijít o minutu později?

Konečně se na něj pořádně podívala: „Co je s tebou? A jak to vypadáš? Něco se ti stalo?“

„Eh… nic,“ zachraptěl. „Nic.“

„Ty nemáš radost?“ vyhrkla a oči se jí okamžitě začaly zalévat slzami.

„Mám,“ zalhal stísněně. Křečovitě ji sevřel do náruče, aby mu neviděla do obličeje. Umínil si, že Anežka se nikdy nesmí dozvědět o daném slibu ani o tom, že se jeho život právě začal řítit do pekelné propasti.

Dlouhá a krutá válka v obyčejném i magickém světě nedávno skončila. Oni ji přežili. Byli mladí a zamilovaní, měli čtvrt roku po svatbě a těšili se na růžovou budoucnost. Jak se má smířit s tím, že jeho vinou všechny jejich radostné plány teď berou za své a čeká je už jen zoufalství a hrůza?

Aspoň ona ať si ještě užije chvíli tichého štěstí a naděje. Nebude trvat dlouho.

***

Lysolaje, 23. února 1991

Evžen uložil krabičku s karneoly na správné místo a poznamenal si, kolik jich je. Tak, to by bylo. Jaspis bude muset doplnit. A acháty. Zejména obyčejní je kupovali jako diví, ale i v čarodějnických zásobách už docházejí. A jantar… podíval se znova do svých poznámek. Ne, ten zatím stačí.

Zaklapl tvrdé desky sešitu, zašoupl ho do přihrádky pod pultem a protáhl se. Stihl dokončit inventuru dřív, než předpokládal. Xénie říkala, že se dneska odpoledne chystá na trh. Mohl by ji doprovodit. Měl docela chuť se projít.

Vtom jeho pohled přitáhl broušený safír uložený ve zvláštní krabičce. Sehnal ho poměrně nedávno a počítal, že ho dobře prodá. Safíry jsou vzácné a čarodějové si jich velmi cení.

Zdálo se mu, že zářivě modrý kámen je jaksi neklidný. Jeho lesklé plošky vypadaly stejně jako vždycky, ale přesto měl ze safíru trochu jiný pocit.

Evžen zaváhal. Nechtěl ho ovlivňovat vlastní magií, nebyl určený pro něho. Nakonec ale zvědavosti neodolal a položil si safír na dlaň.

Bylo to příjemné, jako by za horkého léta ponořil ruku do chladivé studánky. Konejšivé pramínky energie hebce hladily. Avšak… něco tam bylo. Něco jako… jakýsi spodní proud, nepatrně jiná vibrace… téměř neznatelně falešný tón, který by někdo méně citlivý nejspíš vůbec nevnímal. Jenže co to znamená?

Nemohla to být vada kamene. Ne, safír se mu snažil něco sdělit, ale neurčitost jeho řeči přesahovala Evženovy zkušenosti. To ho zaskočilo. Něco se vychýlilo z rovnováhy. Ale co? Kde? Zdálo se, že kámen sám neví.

Zklamaný a rozladěný marným úsilím o přesnější komunikaci to nakonec vzdal. Zamyšleně vložil safír do misky s vodou, aby ho očistil. U Želmíra, tohle bylo zatraceně zvláštní.

Z kuchyně vyšla Xénie oblečená v kostkovaném kabátku z teplé vlněné látky a s objemným proutěným košíkem, který nosívala na nákupy. Malá Evženka vyběhla hned za ní a důležitě natřásala na zádech červený batůžek.

„Nakoupit,“ oznámila otci vážně.

Evžen zanechal neklidných a nikam nevedoucích úvah, usmál se a energicky luskl prsty, aby si přivolal bundu: „Půjdu s vámi. Mám dojem, že si potřebuju vyčistit hlavu.“

Venku bylo zataženo a v sychravě studeném povětří se honily mokré sněhové vločky. Pod nízkými mraky těžkopádně kroužilo několik havranů. Člověk by se nejradši zas rychle vrátil domů do tepla a pevně za sebou zamkl dveře.

Holčička si ale radost z vycházky zkazit nenechala. Chytila se obou rodičů za ruce a chtěla, aby ji v chůzi houpali. Nadšeně výskala, když ji Xéniin kouzelný vzdušný polštář nadnesl hodně vysoko, a rozveselený Evžen na svoji tísnivou náladu za chvíli zapomněl.

Na rozhraní Lysolaj a Šáreckého údolí je nenápadný plácek lemovaný stále zelenými keři. Není neviditelný, přesto se mu obyčejní lidé odjakživa zdaleka vyhýbají. Nejen že všechny upravené cestičky ho obcházejí velkým obloukem. I pejskaři si vybírají jiná místa k venčení svých miláčků, a dokonce ani zvědavé kluky nikdy nenapadne prozkoumat, co se za hradbou propletených větví skrývá. Oči po ní jen lhostejně sklouznou, ucho nezachytí žádný podezřelý zvuk a kroky bezděčně zamíří jinam. Pro obyčejné jako by tam to místo ani nebylo.

Přitom kdyby zdejší hospodyňky něco tušily, pravděpodobně by za možnost dostat se tam daly cokoliv. Aspoň v sobotu. Zejména v nedávných časech, kdy nezbylo než každou chvíli něco pracně shánět, stát dlouhé fronty nebo se smiřovat s tím, že určité zboží zase nemají, by svým čarodějnickým kolegyním nejspíš docela záviděly.

Trh se tady pravidelně koná už od středověku, kdy Lysolaje bývaly jen maličká a rozdrbaná liščí osada a Šárka hluboký těžko prostupný les. Tradičně slouží nejen k prodávání a nakupování, ale i k setkávání a vyměňování novinek.

Nenakupují tu jen starousedlíci, často přichází i spousta zákazníků z Prahy. To proto, že obchody v čarodějnické čtvrti na Starém městě většinou nabízejí úzce specializovaný nebo luxusnější sortiment, zatímco tady se prodávají běžné potřeby pro domácnost. Většina čarodějů z Lysolaj, Šáreckého údolí i okolních vesnic se vždycky věnovala drobnějším magickým řemeslům a zásobování ostatních, a pokud nemají možnost nebo nechtějí vést vlastní obchod jako například Evžen, využívají právě tento sobotní trh k prodeji svého zboží.

Pestrá směsice stánků s dřevěnými nebo plátěnými stříškami nabízí všechno možné od živé drůbeže, čerstvé zeleniny a křupavého pečiva přes koření, domácí sýry a roztodivné cukroví až po nádobí, látky, svíčky, přísady do lektvarů a spoustu všelijak očarovaných předmětů i veteše z druhé ruky. Dá se tu pořídit přepychová lampa, která nikdy nezhasíná, stejně jako polámaný husí brk, dráždivě voňavé klobásky i malinké lahvičky s rulíkovým výtažkem, karty na čtení osudu i ručně pletené huňaté šály, jak je komu libo.

Teď v zimě mezi stánky hoří ohně v železných koších, aby se prodavači i zákazníci mohli ohřát. Kouzelná barevná světýlka a pitvorné pohyblivé ozdůbky lákají děti a za nimi pochopitelně i jejich matky.

Xénie chodila do tržnice ráda. Bavilo ji procházet se veselým a hlučným mumrajem, vybírat si, občas něco ochutnat nebo vyzkoušet, handrkovat se o cenu i jen tak prohodit pár slov se známými. Když se k ní někdy Evžen přidal, využíval příležitosti, aby si zatím u stánku s občerstvením dal skleničku piva nebo v zimě horkého vína pro zahřátí, probral poslední drby a dojednal některé vlastní obchody.

Tentokrát se tu sešlo méně lidí než obvykle a asi to nezpůsobilo jen špatné počasí. Evžen si hned všiml, že víc postávají v hloučcích a zaujatě o něčem rokují, než nakupují. Zvědavě přistoupil k nejbližší skupince, aby zjistil, o co jde.

„Přísahám, že je to pravda,“ vykřikoval právě malý světlovlasý mužík s tlustými brýlemi. Ivan Dvořák z Lysolaj, jeden z místních čarodějů, který měl mezi liškami jen hodně vzdálené příbuzné a za liškomága se už nepovažoval. Zabýval se konstruováním důmyslných hodinových strojků, které dokázaly ledasjaké zázraky, a přesné měření času byla obvykle jen jejich samozřejmá vedlejší funkce.

„Třeba jsi jen něco spletl,“ nadhodil další muž v hloučku.

„Já?“ vzplanul Ivan. „Nikdy!“

„Co se ti stalo?“ vmísil se Evžen do hovoru.

„Všechny moje hodiny se včera o půlnoci naráz zastavily. Přesně na tři a půl vteřiny. Všechny! Trvalo mi celou věčnost, než jsem je zase správně seřídil.“ Ivan rozčileně zatřepal překvapivě jemnýma a štíhlýma rukama, které se k jeho soudkovité postavě jaksi nehodily. „Tak mi řekni, jak je tohle možné?“

„Zapomněls je natáhnout,“ trval na svém druhý chlapík.

„Řekni to ještě jednou!“ rozzuřil se Ivan.

Evžen podobné náhodě také moc nevěřil. Sázel by spíš na nějakou magickou anomálii, ale nedovedl si vysvětlit, jak mohl nějaký rušivý vliv proniknout do Ivanova domu, protože ho před časem pečetil on sám a byl si jistý, že odvedl dobrou práci.

„Paříková, to je naše sousedka, její muž je obyčejný,“ přidala se se svou historkou čarodějka s vysokým šedivým drdolem, „říkala mi, že před dvěma dny všem obyčejným vypadla elektrika. Prý to spravovali celý den a na žádnou závadu nepřišli. Pak to zase naskočilo.“

Ivan Dvořák se na ni jen útrpně podíval: „Starosti obyčejných na moji hlavu, paní Nepovímová.“

„Způsobila to magie,“ trvala čarodějka na svém. „Zajímalo by mě, kdo co prováděl. Muselo to být strašně silné kouzlo.“

„To bych si všimnul,“ namítl Evžen, ale začínaly v něm hlodat stále větší pochybnosti. Co ten jeho safír? Také se nechoval normálně.

„Nějaký nešika to přehnal se zaklínáním,“ mávl Ivan rukou. „Jenže moje hodiny…“

Evžen ustoupil stranou, aby se vyhnul káře vrchovatě naložené velkými pytli brambor, a nechtě narazil do kádě s rybami. Trochu si namočil rukáv a naštvaně zavrčel.

„Že prý někdo zkazil zaklínání. To určitě,“ zašeptala hubená dívka s promodrale bílou kůží a nervózně si posunula pleteného kulicha na hladkých krátkých vlasech barvy jako měděnka. „Je to mnohem horší.“

„Cože? Jak to myslíš?“ zpozorněl Evžen a nechal rukáv rukávem.

Dívka odložila dlouhý nůž a tajnůstkářsky se k němu naklonila přes svůj mokrý pult pokrytý rybími šupinami: „S Vltavou něco není v pořádku. Něco si bere z řeky mnohem víc magické síly, než je obvyklé. Je to skoro nepostřehnutelné, ale my to cítíme.“

Evžen se zarazil. Tohle by rozhodně neměl brát na lehkou váhu.

Dívka si ho pozorně prohlédla: „Ty jsi liškomág, že? Snažila jsem se to vysvětlit už několika čarodějům a nezajímalo je to. Skoro se mi vysmáli. Ale ty bys mi měl věřit.“

„Ale ano,“ přikývl Evžen. Bylo mu jasné, jak je to míněno. Sám díky liščím smyslům dokázal vnímat ledacos, co jiným zůstalo skryté. Vodní bytost se možná nevyzná v praktikách čarodějů, ale těžko jí může uniknout, když se děje něco podezřelého s řekou. Blesklo mu hlavou, že lidem by vůbec neuškodilo, kdyby si občas dokázali připustit, že nevědí všechno.

„Víš, co to je?“

„Ne,“ vzdychla dívka nešťastně. „Nedá se to zachytit.“

Evžen se na vteřinku zamyslel, pak vytáhl z kapsy špačka tužky a naškrábal dvanáct čísel na okraj starých novin, do kterých dívka balila prodané ryby.

„Kdybys zjistila něco víc, dej mi vědět přes studnu.“

Dívka přisvědčila a pečlivě si útržek papíru uložila za lem čepice.

Mezitím Xénie kouzlem nadlehčila svůj už skoro plný košík, přidala do něj voňavou čerstvou šunku, na kterou už se jí sbíhaly sliny, máslo a nějaké sýry a zamířila ke krámku, kde její kamarádka Eva Raposová vždycky prodávala své proslulé marmelády, sirupy a sladké likéry. K jejímu úžasu tam však Eva nebyla a stánek zůstal zabedněný.

„Eva není?“ podivila se i zklamaná Evženka. Těšila se, že jako obvykle dostane líznout nějaké dobroty.

„Snad není nemocná,“ zamumlala znepokojeně Xénie. Nepamatovala si, že by někdy krámek zůstal zavřený. Když výjimečně nemohla přijít Eva sama, zastupoval ji její manžel.

„Eva má nějaké potíže,“ zavolal z vedlejšího stánku s dřevěnými hračkami Ambrož. „Zkazilo se jim zboží nebo něco takového. Šílí z toho.“

To už se k nim připojil i Evžen a akorát stačil zaslechnout poslední věty. Okamžitě si uvědomil, jak moc to připomíná Ivanovy záhadně porouchané hodinky. Rozhodl se, že pro jistotu hned zítra zkontroluje magické bariéry, které chrání čarodějnická obydlí.

Ambrož na něj kývl, aby přistoupil blíž.

„Aby toho nebylo málo, někdo se na tebe ráno vyptával,“ řekl mu potichu. „Doufám, že jsem tě nepřipravil o nějaký skvělý kšeft, ale zapřel jsem tě, abys věděl.“

„Proč?“ zeptal se Evžen úsečně.

„Protože jsem toho chlapa nikdy v životě neviděl a co horšího, on nikdy neviděl tebe. Ptal se jmenovitě, předstíral, že hledá starého známého, ale neměl ponětí, co děláš a jak vypadáš. Nachytal jsem ho. Zeptal jsem se totiž, jestli myslí takového hřmotného chlapíka se zrzavými licousy, a on to dost divně zamluvil,“ ušklíbl se Ambrož a pokračoval: „Tipoval bych, že je to někdo z Vyšehradu, vypadal na to. Veledůležitý padesátník s aktovkou nastrojený v drahém obleku. Říká ti to něco? To už zas v něčem lítáš?“

„Ne že bych o tom věděl,“ potřásl Evžen zamyšleně hlavou. Že by to nějak souviselo s jeho falešnou výpovědí v aféře se skřítčími oblázky? Tu přece vyšetřuje Dmýšek, který ho dobře zná. To nebude ono. „Začínám mít těch záhad poněkud plné zuby.“