Sedím v křesle, na klíně notebook, a dělám své obvyklé ranní práce. Najednou mé uši zachytí nějaký zvuk a vzápětí podezřívavý mozek vyhlásí poplach. Ten pes už zase něco má! Urychleně odkládám počítač stranou, vstávám a rozhlížím se. Ach ano, ve dveřích stojí rozesmáté štěně a v hubě má… chvilka napětí… díkybohu pouze desinfekční sprej, který ještě nestačilo rozkousnout.

Odebírám mu předmět doličný, dokazující loupež v jedné z koupelen. Hodí po mě svůj dokonale natrénovaný ukřivděný pohled. Je prostě chudák malej pes! Nic mu nedopřejou! S povzdechem se rozhlédnu se po podlaze poseté psími hračkami, které nedokážou svého chlupatého majitele zaujmout. Znovu usedám. Neuplyne ani deset minut a pro změnu tomu zvířeti tahám z huby svoji ponožku. Opět malého lupiče napomínám, ale v duchu se musím smát.

A v tom je tak trochu problém. Rexovi je teprve pět měsíců, ale jako každý pes, zvyklý na těsné soužití se svými lidmi, si mě umí skvěle číst. Můj vnitřní smích mu neujde a jako každý klaun touží získat víc. Teď je na mě, abych se ovládla a byla mu schopná nastavit nepřekročitelné mantinely – bez toho z něj prima psa nevychovám. Naštěstí ty závažnější hříchy ve mně obvykle veselí nebudí, takže dokážu být přesvědčivá.

Přesto se pořád bavím lotrovinami, kdy mu oči svítí radostí, dívá se na mě s hlavou nakloněnou do strany a tlama se mu nadouvá nějakým novým úlovkem. „Co ty na to, paničko?“ ptá se vesele celým psem, a já mu po svém odpovídám.

Je zajímavé, že i takto se dá budovat ono těžko popsatelné vnitřní pouto, které není jen vzájemnou láskou, ale zároveň i hlubokým porozuměním. Možná to zní divně, ale pokud budeme takhle pokračovat, budeme mít jednou společný kousek duše. Rex a já.

Patos mých myšlenek však přerušuje podivný zvuk. Vydávám se za jeho zdrojem.

„Pustíš to, ty darebo! To je můj košík!“

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023

PS: V neděli měl Rex pocit, že se nudí. Čtyři ráno a NIKDO nevstává! Rozhodl se tedy zahnat nudu četbou. Volil dobře a nakonec se tím Renčínem prokousal…