Do rakouských Alp jezdím už dlouhé roky, ale až nedávno jsem si uvědomila, že je znám vlastně jenom v zimě. Takže jsme neváhali a na letošní letní dovolenou jsme se rozhodli vyjet právě tam. A když už, tak na místo, které jsem dávno chtěla vidět na vlastní oči – někam k Hallstattu.

Ano, k tomu „profláklému“ Hallstattu, kde už byl asi každý, jen ne já. Začala jsem hledat ubytování – a narazila na problém s parkováním. U málokterého apartmá bylo možno zaparkovat a nechávat auto na vzdálenějších parkovištích se nám nechtělo. Nakonec jsem našla ubytování ve vesnici naproti.

Dormio Resort Obertraun můžu s klidem doporučit jak rodinám s dětmi, tak i jednotlivcům či dvojicím. V resortu není jeden velký hotel, ale spousta chat s jedním či více apartmány. V hlavní budově je recepce, jídelna (skvělé snídaně, opravdu), wellnes centrum a minimarket, prostě vše, co potřebujete. Auto zaparkujete u chaty, parkovné je v ceně pobytu.

To hlavní, kvůli čemu jsme ale přijeli, bylo tedy naproti nám, přímo přes Halštatské jezero. Městečko Hallstatt, ležící pod pohořím Dachstein, malé, rozkládající se na úzkém prostoru mezi horou a jezerem, ale úžasné. Při prvním pohledu přes vodu jsem si všimla, že vysoko nad městečkem se tyčí bílá věž a předpokládala jsem, že to bude vstup do proslulých solných dolů.

Hallstatt

Hallstatt a nad tím se tyčící Rudolfova věž

Hned v pondělí jsme se tedy vydali na prohlídku. V hallstattských dolech se sůl těží už 7 000 let. Sedm tisíc let… neskutečné číslo. Ač těžba soli vynášela nesmírné bohatství, lidé, kteří neskutečnou dřinou sůl vlastníma rukama těžili, za svou námahu moc nedostávali. Kdysi tam musely pracovat celé rodiny včetně dětí, aby se uživily.

V současné době se v dole stále těží, podle informací od průvodkyně je tam nyní zaměstnáno 48 horníků. Vzhledem k tomu, že jsme tu byli mimo sezónu, nebyla fronta ani na lístky do dolu, ani na lanovku. Kombinovaná vstupenka na jízdu lanovkou tam a zpět a vstup do dolů stojí v současnosti pro jednoho dospělého 40 euro. K dolu se dá samozřejmě dostat i pěšky, to pak stojí vstup 27 euro.

Také je možné stáhnout si tam přes QR kód audio průvodce do mobilu (doporučuji s sebou sluchátka). Audio průvodce je i v češtině. Na různých místech cestou k dolu a pak i uvnitř jsou očíslovaná stanoviště a lze si tedy poslechnout i v češtině alespoň v kostce to, co vykládá průvodce v němčině ostatním návštěvníkům. Protože my jsme nechtěli ztrácet čas (a hlavně ani síly), nechali jsme se do nadmořské výšky 838 metrů vyvézt.

Horní stanice lanovky Hochtal končí u námi již dříve viděné bílé věže, ale až tam jsme zjistili, že zde vstup do dolu ještě není. Že toto je Rudolfova věž, kterou nechal v letech 1282 – 1284 postavit vévoda Albrecht I. a která během tzv. Solné války sloužila jako opěrný bod proti vojskům salzburského arcibiskupa Konráda IV. Od roku 1313 pak byla domovem důlních dozorců.

Dnes je zde restaurace. Kousek vedle je pak postavena vyhlídka Skywalk, odkud je nádherný výhled na město i jezero. My tedy bohužel neměli štěstí na počasí, drobně mžilo a chvílemi pršelo, ale i tak jsme se prošli jak po panoramatickém mostu, tak si došli i na Skywalk. Nádhera.

Lanovka na Hochtal

Rudolfova věž s vyhlídkovým mostem

Vyhlídka na město

Pohled z vyhlídky

Konečně jsme se tedy dostali k domu Knappenhaus, kde skutečně začíná prohlídka dolu. Nejdřív jsme si museli přes naše oblečení navléci ochranný hábit, a pak už jsme kráčeli prvně přes dřevěné můstky ke vchodu do dolu Christina (pojmenovaném po matce Marie Terezie). Teprve poté jsme vstoupili dlouhou chodbou dovnitř.

Solné ložisko bylo vytvořeno vysycháním solného moře. Následnými erupcemi sopek a tlakem hornin bylo zatlačeno do středu nově vzniklé hory, kde vytvořilo obrovskou solnou kapsu, následně pokrytou vrstvami vápence. Na povrch sůl pronikala solnými prameny. Ty přitahovaly zvěř, čehož si povšimli lidi a začali si do kopců pro tuto cennou komoditu chodit.

V době bronzové už byla těžba soli poměrně hodně rozvinutá, horníci vybudovali rozsáhlou síť chodeb, šachet, větracích otvorů a také tažných zařízení, kterými dostávali horninu nasycenou solí na povrch. Při velkém sesuvu půdy, datované cca do roku 1300 před naším letopočtem, byly šikmé šachty dolů zasypány a zničena byla i obydlí horníků, bydlících na planině u vstupu do dolů. O pár století později byla těžba ve velkém obnovena, jen byly šachty založeny o pár set metrů výše.

Až do 12. století se stále dobývala hornina, pak ale došlo k obrovské změně. Sůl začala být těžena mokrou cestou – byly vytvořeny dutiny, kde se vytvářela jezírka, v kterých se sůl rozpouštěla. Solný roztok byl sváděn do velké pánve o průměru asi deset metrů, kde po odpaření vody zůstala už jen sůl. Postupně bylo vybudováno první potrubí, kterým se solný roztok, tzv. solanka dopravovala do Ebensee.

Spotřebovalo se na něj 13 000 stromů – dosahuje délky přes 40 kilometrů a je nejstarší na světě. I nyní se sůl těží pomocí mokré cesty. Vyvrtá se kolmý vrt o průměru asi 30 cm do hloubky několika metrů, do něj se vestaví dva potrubní systémy. Jedním se do místa vrtu vhání vysokým tlakem studená voda, která rozpouští solí nasycenou horninu, až vznikne louhovací dutina a solí nasycená voda, tzv. solanka (soli je v ní asi 40 %). Druhým potrubím se solanka odčerpává a odvádí do továrny, která je stále v Ebensee Tam se čistí, zahřívá, solná kaše se odstředí a sůl pak dále suší a krystalizuje.

Knappenhaus

Důlní chodba s různými typy výdřev

Hornina kopaná do tvaru srdce – do zářezu se dala lana, aby bylo možno těžký kámen odnést

Jedna z video zastávek, kde je promítána historie dolu

Důl má v současné době cca 65 kilometrů šachet a dvacet pater. My se pohybovali v patrech 7 a 8, a abychom se dostali do toho nižšího, použili jsme dvě hornické skluzavky (což byl obrovský zážitek). Ta kratší měřila dvacet metrů, delší šedesát čtyři. Šetřily čas horníkům při přesunech a pro turisty je to super povyražení.

Hornická skluzavka

Původní pánev pro těžení solanky

Zobrazení vrtu a vzniklé kapsy plné solanky, ukázka potrubí

Horníci se v dole pohybovali nejen pomocí skluzavek, ale i pomocí vozíků. Viděli jsme jak staré vozíky, tak i staré, solí zakonzervované potrubí. Ostatně díky soli jsou halštatské doly i velkým rájem pro archeology, protože vše, co v dolech zůstalo třeba po různých závalech, se úžasně dochovalo, jako třeba osmimetrové schodiště z roku 1344 před naším letopočtem.

Uchovalo se i tělo tzv. solného muže, který zřejmě zemřel při nějakém sesuvu či jiném důlním neštěstí. Byl nalezen při v roce 1734, v kronice o něm bylo zapsáno: „…plochý a stlačený jako prkno, pevně srostlý s kamenem. Oblečení i nářadí bylo velmi podivné, ale zcela zachovalé…“ Mumie byla nakonzervována solí tak dokonale, že byl zachován výraz tváře a záhyby kůže, ulámané nehty a zbytky vlasů.

Prehistorická mrtvola horníka dostala název Muž v soli, ale to je vše, co po ní zbylo. Bohužel byla odkryta v nevhodné době, kdy věda ještě neuměla tento jedinečný nález zachovat. Po několika dnech byla mrtvola pohřbena, bohužel hrob nebyl označen. Archeologové ale mají k dispozici i další lokalitu, rozsáhlé pohřebiště v kopci nahoře nad dolem, kde je asi osm tisíc hrobů.

Prohlídka dolu trvá asi devadesát minut a návštěvník se při ní opravdu nenudí. Část dolu jsme prošli pěšky, na několika místech si odpočali u videoprojekcí, dvakrát jsme se sklouzli a na závěr jsme z nitra hory vyjeli vláčkem, který by jako z oka vypadl tomu starému hornickému. Prostě zážitek, který opravdu stál za to. Historie toho místa je neuvěřitelná.

Starý hornický vozík

Jedno z původních solí konzervovaných potrubí

Raritní nález osmimetrového schodiště

Hornický vozík, račte nastupovat

Pokud jste ještě v dolu nebyli, a chystáte se na dovolenou někam poblíž, návštěvu doporučuji. V sezóně by asi tedy bylo lepší zarezervovat si vstupenku dopředu, prý tam bývá hodně velká fronta, ať čekáním neztratíte celý den. A pak už stačí jen pořádné boty a mikinu, teplota v dole je trvale kolem osmi stupňů Celsia. Prohlídku zvládnou i méně zdatní jedinci, trasa není dlouhá a je přerušována promítáním videa, kdy je možno si odpočinout. Batohy je lépe ponechat v šatně (skříňky jsou k dispozici zadarmo) – ať se s nimi zbytečně nenosíte a taky by vám překážely při jízdě na skluzavce.

Zdař bůh!

Pohled od Knappenhausu

Dede: Děkuju Toře za nesmírně zajímavý článek! A hned se ptám – znáte tuto část rakouských Alp? A… byli jste už někdy v nějakém solném dole? A jedna prémiová – jezdili byste na hornické skluzavce? 😀