Pannonhalma nás z dálky uchvátila a vybočila z přímé cesty na severozápad. Tak monumentální, honosná, tak velkolepá, že při pohledu na ni člověk vzhlíží s úctou a nemůže oči odtrhnout. Ale no tak, šup zpátky na zem a jdeme ke klášteru vystoupat pěkně po svých.

„Docente“ (vzdělávej se) je vypsáno nad branou baziliky. Benediktini zde totiž vedou místní opatskou školu. Právě, když jsme přicházeli, měli evidentně hodinu tělocviku, neboť studenti běhali v klášterní zahradě štafetu.

Velmi mile nás překvapilo, že k prohlídce, kromě mapy, nám nabídli i audioprůvodce namluveného mimo jiné i ve slovenštině. Prohlídka začíná na nádvoří před bazilikou a provede vás klášterním kostelem, gotickou křížovou chodbou až k velkolepé empírové knihovně, kde se nachází na čtyři sta tisíc svazků knih.

A můžeme dál pokračovat v cestě k jezeru Fertő-tó, neboli Neziderskému jezeru. První den u jezera nám opravdu počasí nepřálo. Deštivo a maďarské zákazy nám překazily všechny plány. Místní bývalý lom jsme nenavštívili pro zákaz vstupu psů. Z Panevropského pikniku nás vyhnal déšť. Výlet do dvou rakouských přístavů nám překazila úplná průtrž mračen.

Klášter Pannonhalma

Druhý den zpátky na značky a dnes už výlet do města Šoproň určitě dopadne. Šoproň, německy Ödenburg, za Římanů Scarbantia se nachází blízko hranic s Rakouskem. Jako jedno z mála měst v Maďarsku nebyla Šoproň vypleněna Turky, takže její Belváros, neboli Staré město překypuje spoustou historicky chráněných domů. Město bylo důležitou zastávkou na Jantarové stezce mezi Baltským a Jadranským mořem.

Hlavní ulice Templom utca vás dovede rovnou do starého centra, ale nespěchejte a odbočte doprava a prokličkujte k náměstíčku vedlejšími uličkami. V ten moment se ocitnete o pár století nazpět. Jen škoda, že většina těch starých krásných domů není stále ještě opravena.

Klášterní knihovna v Pannonhalmě

Dominantou Belvárosu není zámecká věž, jak by se z dálky mohlo zdát, ale věž požární s barokním ochozem. V postranních uličkách narazíte na Novou synagogu, dnešní finanční úřad, ale i na malinkou středověkou synagogu, která je těžko k nalezení, neboť se nachází ve dvoře domu č. 22.

V centru si pak můžete prohlédnout různé měšťanské domy, lékárnické muzeum, Kozí kostel a malý palác šlechtického rodu Esterházyů, kde se v současné době nachází dvě muzea, hornictví a lesnictví.

Maďarské zmrzliny

Nezapomeňte ochutnat zdejší zmrzlinu, je opravdu výborná, často i s čerstvým ovocem. Nás zaujala příchuť maková s višněmi, Frances krém, nebo neidentifikovatelná úplně černá zmrzlina. Na oběd jsme již poté neměli ani pomyšlení.

Přibližně tři kilometry od centra směrem na západ se nachází bizarní stavba Bláznův hrad, který si v 50. letech 20. století postavil jeden zdejší nadšenec. My jen projeli okolo, ale prý je možná prohlídka kdykoli je někdo doma.

Historické centrum Šoproně

Cesty po okolí Šoproně začneme nejprve výšlapem do našich oblíbených kopců. Ty zdejší se nazývají Lövérské vrchy. Turistické trasy tu vedou na různé rozhledny a některé z nich míří přes hranice do blízkého Rakouska. Vybrali jsme si jednu z nich, pro krátký výstup k rozhledně Károly-kilátó, abychom si prohlédli okolní krajinu z ptačí perspektivy. Nelitovali jsme, výhled stál za to.

Cestou, všude kolem po lese byly rozkvetlé drobné, růžové kytičky, které jsme původně nedokázali pojmenovat. Informační cedule na naučné stezce nás ale poučila, že se jednalo o cyklámen neboli brambořík jarní.

Zámek Fertőd

Jižně od Šoproně, ve vesničce Nagycenk se nachází zámek, bývalé rodinné sídlo hraběte Széchenyiho. Hrabě byl velký nadšenec parních strojů, podporovatel stavitelství, chovu koní a kdo ví čeho ještě. Na zámku si můžete prohlédnout dobový nábytek rodiny, či přilehlý hřebčín s výstavou povozů a jezdeckého vybavení.  Zajímavostí je, že Széchenyiové měli jako první v Maďarsku splachovací záchody a osvětlení plynovými lampami.

Naproti zámku přes hlavní silnici se můžete projít mohutnou lipovou alejí. Přes to, že je alej chráněnou přírodní památkou, tak za naší návštěvy nebyla zrovna v kdovíjaké kondici. Navíc ji v první třetině přetíná železniční trať, což jí také ubírá na její původní velkoleposti. Nicméně pokud vás ani toto neodradí a projdete se tříkilometrovou alejí až na samý konec, narazíte na hrobku Széchenyiů, a kousek vedle na starou poustevnu takzvaného „nagycenkského poustevníka.

Neziderské jezero

Vlevo od aleje můžete navštívit mini muzeum Széchenyiho parních lokomotiv.

Vydáte-li se od vesnice Nagycenk ještě o kousek dál, do patnáct kilometrů vzdálené obce Fertőd, pak nemůžete minout „maďarské Versailles“, zámek rodu Esterházyů. S návštěvou neváhejte, neboť tento zámek byl nejkrásnějším šlechtickým sídlem, jaké jsme v Maďarsku doposud viděli. Bohužel výklad poskytují jen v maďarštině. Nejpůsobivější je zde hlavní sál a modré čínské salónky. Po prohlídce se můžete projít rozsáhlou zámeckou zahradou ve francouzském stylu.

Konečně nadešel ten správný čas vyrazit k jezeru. Neziderské jezero, maďarsky Fertő-tó, německy Neusiedler See se rozkládá z velké části v Rakousku a z té menší v Maďarsku. V Maďarsku je oblast kolem jezera národním přírodním parkem zvaným Fertő-Hanság. Celé jezero se svými rozsáhlými rákosovými mokřady je od roku 2001 zapsáno na seznamu UNESCO.

Přístav Fertőrákos

Krajina v okolí jezera je ideální k cykloturistice i turistice. Pokud sem zavítáte v podzimním období, budete u silnice každou chvíli potkávat stánky s prodejem sladkých hroznů a vinaři vám z vinných bobulí vylisují lahodnou čerstvou šťávu. Navštivte i některý z místních sklípků a ochutnejte víno Kékfrankos „Frankovku modrou“, pro tuto oblast typickou. Musím říci, že lepší frankovku jsme snad ještě nepili.

Namířili jsme si to přímo k jezeru na maďarsko-rakouské hranici a došli jsme až k nízké rozhledničce a těšili se na výhled na neziderské vody. Vyhlídka ovšem skýtala pohled nikoli na vodu, ale na nekonečné rákosové porosty, kterými proplouvaly plachetnice. Musím říci, že se fotkám z tohoto místa smějeme ještě dnes.

Památník Panevropského pikniku na maďarsko-rakouské hranici

Výletu jsme se zasmáli a cestou k bydlíku jsme se zastavili u hraničního přechodu na místě zvaném Panevropský neboli Celoevropský piknik. Místo je vzpomínkou na železnou oponu, kdy v srpnu 1988, byl přechod díky místním aktivistům na přechodnou dobu otevřen a přes hranici na Západ stihlo uprchnout několik set východních Němců. Jsou zde vystaveny fotografie s popisky z dění té doby. Nám toto místo vůbec nepřálo a už po druhé nás vyhnal déšť.

Jdeme dát jezeru ještě jednu šanci a chceme vidět vody jezera stůj co stůj. Když to nešlo ze břehu, tak to musí jít z lodi. Jelikož jsme v Maďarsku nenašli přístav, ze kterého by vyplouvaly výletní lodi, zavítali jsme do přístavu rakouského jménem Mörbisch a sen byl splněn. Opravdu jsme nepluli rákosím, ale krémovou vodou jezera, která se za lodí vířila a míchala s blátem z mělkého dna.

Visegrád

Vyhlídková plavba do maďarského přístavu Fertőrákos a zpět do Mörbisch trvala přibližně hodinku a my se kochali u šálku palubní kávy, jak v poklidném tichém tempu kolem nás, proplouvají plachetnice po volné vodní ploše i vodními uličkami mezi rákosím.

U Neziderského jezera je krásně, ale naše cesta nás táhne dál a my se vydáváme tentokrát k hranici severní, a to do Pilišských vrchů, maďarsky Pilis.

Krásné pohledy se vám nabídnou již s příjezdem pod hrad Visegrád na vypínající se pevnost a její hradby táhnoucí se z kopce po svahu až dolů k řece. Stejně tak i později opačným směrem od citadely do kouzelného dunajského údolí.

Po návštěvě Visegrádského hradu se můžete příjemně projít po okolních kopcích a každou chvíli vykouknout z lesního porostu a pokochat se pohledem na klikatící se řeku. Pokud ale chcete místní kopce poznat trochu lépe, nechte se pozvat na jednu ze spousty možných celodenních i půldenních túr.

Dunaj pod Visegrádem

Vydáme se přímo z města Visegrád po červené značce a půjdeme proti proudu potoka Apátkúti-patak, kolem malých rybníčků a u nich rybařících místních výletníků, dále kolem bývalého lomu, až do městečka Pilisszentlászló. Tam se můžete jako my zastavit v Jánošíkově krčmě na jedno pivko a popovídat si maďarsko-slovensko-rusko-německy, rukama, nohama s domorodci a zpět se vydat druhou stranou kopce po zelené značce do Visegrádu. Zpáteční cesta pak občas vykoukne z nekonečných listnatých lesů a poskytne i pár výhledů do údolí.

Pokud se ale při karavanových toulkách oteplí a máte rádi koupání a při tom nevyžadujete zrovna křišťálově čistou vodu, tak vězte nebo ne, ale v Dunaji to jde. Na březích Dunaje lze najít malé plážičky, kam se chodí slunit místní obyvatelé. Kromě koupání, jsme si chtěli udělat pár fotek Visegrádského hradu z protějšího břehu Dunaje a tak jsme se převezli přívozem do města Nagymaros a hurá do vody s domorodci.

Proud v Dunaji je velmi silný, takže plavat se může jen kousek od břehu k bójím. Po chvíli jsme však okoukali skvělou vychytávku od místních. Když u břehu zastavil přívoz, motorová loď stála s nastartovanými motory proti proudu řeky a přidržovala plošinu přívozu pro nástup cestujících, aby ji proud neodnesl. V tom momentu naskákali místní do proudu za lodí a plavali, nebo se nechali unášet podél břehu na konec pláže a znovu pěšky nahoru k lodi a turbo plavba dolů. No nevyzkoušejte to taky, jela jsem pětkrát.

Každá sranda někdy končí a tak nastal čas se vrátit domů. Těšíme se na shledanou Maďarsko. Musíme se vrátit co nejdříve, abychom nezapomněli těch pár maďarských slov a vět, které nám při vyslovování znějí jako zaklínadla.

Dede: Děkuju Rejčce za bezvadný cestopis a moc doufám, že není poslední! 🙂 Stejně jako doufám v povídání o ježdění s karavanem – to je něco, co jsem nikdy v životě nezkusila. A jako obvykle se ptám – zná někdo z vás tyto maďarské končiny? Co by na popsaném výletě zaujalo nejvíc vás?