Většinou v literatuře se konkrétní text stává inspirací pro ilustrátora. Napadlo mne naopak psát příběhy pod vlivem dojmů z jednotlivých obrazů. Zkuste poznat obraz podle příběhu!
Stoslůvky jsem začala psát díky literární výzvě Duben měsíc drabble. Potom mě napadlo zveřejňovat je postupně v rámci autorského čtení pod názvem 100 obrazů a sto příběhů na sto slov a doprovodit text videem.
Zvu vás ke sledování další dílů.
Podobizna stařeny
Obraz:
Balthasar Denner (1685 – 1749): Portrét staré ženy
mezi 1720 a 1745, olej, měď, 37,5 × 31,5 cm
Ermitáž, Petrohrad
Drabble:
Tmu osvětluje obličej ženy olemovaný plachetkou, pod kterou schovává kdysi bohaté vlasy. Rty má semknuté do nepatrného úsměvu.
Tak jako stáří stromu je zapsáno letokruhy, u ní se dá vyčíst z krajkoví vrásek ve tváři. Není zámožná, ale je bohatá zkušenostmi. Mnohokrát v životě byla sevřena klepety žalu. Umí se však z nich vymanit. Moudrá, přímá, pevná, vyrovnaná. Ani náznak trpkosti, pýchy, či pocitu ponížení. Vyzařuje z ní příjemné sebevědomí.
Dívají se na nás její klidné, čisté oči, bez špetky kritiky, trochu záhadné jako ústa Mona Lisy.
Bystrý pohled nenechává nikoho na pochybách, že ví o životě a lidech své.
Podobizna umělcovy matky
Obraz:
Vojtěch Hynais (1854–1925): Podobizna umělcovy matky
1883, olej, plátno, 101 × 80,5 cm
Národní galerie Praha
Drabble:
Maluješ mne, toužíš co nejlépe vystihnout mou podobu. Myslím, že zbytečně. Nadarmo tady sedím hodiny bez hnutí. Vždyť kdo by se chtěl dívat na zestárlou ženu? Jo, kdybys mne zpodobnil za mých mladých let, to by byla jiná. Tomu bys měl věnoval své síly a moje ušetřit.
Ale muselo být po tvém. Nenecháš se odradit. Proto jsi uznávaný malíř, však ti taky pro nic za nic nesvěřili zakázku na oponu Národního divadla. Jsem na tebe hrdá.
Ale víš…
Ptala jsem se, proč mě maluješ. Prý na mě chceš mít památku.
Bláhový synku, ještě nevíš, že nejhezčí památka je živá vzpomínka?
Dede: Tak co, jak mluví tyto obrazy k vám? 🙂
Děvčátka krásná, zcela OT (autorce článku se moc omlouvám), ale – jak se v české knížce jmenuje ta potvora, co ji Betty Mac Donald s rodinou chodili vykopávat na pláž a tahali ji z písku za krk ven? Možná jsem totiž přišla na to, jak se jmenuje doopravdy. Nepomůžete mé skleróze? Knížku bohužel nemám doma, někam se zatoulala.
Rozchlipka?
Myslím, že ano 🙂
a tady ji máš…
https://www.seriouseats.com/what-is-a-geoduck-clam-seattle-pacific-northwest-how-geoduck-are-farmed
Jj, něco podobného jsem sem chtěla včera dát.
Jinak, pokud by někoho zajímalo, jak se ta potvora správně jmenuje, tak česky je to dutinovka tichomořská, latinsky Panopea generosa, anglicky geoduck.
A tady se můžete kouknout na video, jak se ta věc správně kuchyňsky upravuje (na té stránce je na ni víc receptů), nejsem si moc jistá, že bych to jedla: https://www.taylorshellfishfarms.com/blog/recipes/geoduck/how-to-process-a-fresh-geoduck
A tady tu věc máte na wiki, i s etymologickým okénkem: https://en.wikipedia.org/wiki/Geoduck
Pořád jsem přemýšlela, koho mi připomíná ten obraz matky a už to mám – moji prababičku! 🙂 Proto mi byla ta paní od pohledu sympatická 🙂
A proto jsi měla chuť si s ní popovídat. 🙂
To je milé zjištění.
Viď? 🙂
Oba obrazy starých žen nejsou vůbec pesimistiké a spíše stáří velebící, takové jakého bychom se chtěli dožít a vyzařovat tu znalost života, shovívavost k životu,přijímání nezbytného a brát s to vše s pokorou a vědomím,že jsme dělaly,co jsme mohly a dobraly se vědění pravd oživotě, se kterými můžeme v klidu i odejít až přijde čas.
No a pro Vás, které jste ještě nestihly sestárnout, vězte , že v hlavě je to pořád stejné ať je Vám 30 nebo skoro osmdesát. Jen to zrcadlo kecá :-)) ale s tím ať se srovnají ti druzí. 🙂 Aplír díky, krásně si to vybrala.
Děkuju. Jenny, vidím to jako Ty. V hlavě je to pořád stejné, aneb psychologové tvrdí, že se prožíváme tak 10 let zpětné. Řekla bych, že to bude tím. 🙂
Jj, psychologové říkají, dnešní čtyžicítka je jako dříve třicítka, dnešní padesátka jako dřívější čtyřicítka, dnešní šedesátka jako dříve padesátka, akorát osmdesátka je furt osmdesátka. :-)) Kecají! 🙂
Jenny, to jsi napsala moc pěkně. také o stárnutí přemýšlím, přece jen mám za sebou další kulatiny 🙂 Ne, v duchu se stará necítím, jen kdyby to tělo bylo čipernější! 🙂 A možná bych mohla méně často luštit známý rébus typu „cože jsem to vlastně chtěla“ případně „kruci, jak se ten člověk vlastně jmenuje?“ 😛
Moje babička mi čas od času řekla: jdi tam a přines mi to.
A já se přistihla, že jsem se letos obdobně výstižně také vyjádřila. 🙂
Dneska jsi vybrala dva obrázky žen a oba jsou krásné.
Portrét staré ženy – tam bych ti chtěla trošku oponovat, ta je žena zámožná. Svrchní oděv má lemovaný kožešinou, na hlavě má hedvábnou plachetku a tvář sice vráštitá, ale vrásky jsou jako jemná pavučinka a ne brázdy žen, lopotících se na polích. Ale ty oči, ty jsou oči ženy moudré a vlídné, v tom máš pravdu.
Portrét malířovi matky – moc hezky jsi to napsala. Jenom doufám, že ve skutečnosti byla hrdá i na to, že prací zavalený syn dal svůj čas a um tomu, aby zvěčnil i svou maminku. A ač je pravda, že nejlepší památka jsou živé vzpomínky, podšprajcnuté obrazem (nebo v našem případě fotografií) jsou ještě živější a barvitější.
Ygo, dík za názor. Já jsem v tom lemu kožešinu neviděla a plachetka mi materiálem spíše připomíná jemné plátno a na něm samet, i když ten si nuzáci těžko mohli dovolit. Na druhou stranu ho na plachetku nebylo potřeba mnoho. Ale je fakt, že lidé se nechávali zpodobnit v tom nejlepším, co měli. Rozhodně se s Tebou nepřu.
K druhému obrazu: maminky bývají hrdě na své děti, zvláště, když mají hezké vlastnosti a nebo jsou úspěšné.
Synku milý, štětec svíráš,do mých očí se teď díváš…
Světská sláva, polní tráva, tvoje krásná opona,nadšení se nekoná..
ač jsi dobrý malíř, míváš prázdný talíř..
stipendia,mecenáši,zlé jazyky, starosti…
a v tom novém století,tvé obrazy neletí..
Sharko, díky za zdařilou básničku. Potěšila. 🙂
Sharko, jsi čím dál tím lepší 🙂
Oba obrazy jsou krásné.
Tvoje komentáře k nim Aplír jsou trefné.
Vlastně by se dalo říct, že oslavují stáří ženy.
Ženy na obrazech nejsou ošklivé ani zapšklé.
Jsou laskavé a ony ví……….
Děkuju Míšo.
Je fakt, že dříve si lidé starých lidí vážili pro jejich zkušenosti a moudrost. Dnes v době internetu a snadného přístupu k obrovského množství informací, získává často navrch dravost místo laskavosti.
Tam matka je prostě portrét staré ženy, ale na tom prvním obrazu stará žena není. Ano, má vrásky, ale je to žena duchem mladá.
Matyldo, tys napsala ten dojem, který jsem měla na první pohled! Ano, má v vrásky, ale řekla bych, že minimálně ona sama se za starou ženu nepovažuje – navíc bych řekla, že jí bude maximálně padesát:))
Ten druhý portrét je krásný, plný života – mám chuť si s tou paní popovídat! O stáří mě nenapadlo uvažovat. Je to moc krásný obraz…
Dede,
mně už ovinulo stáří a tak o něm i uvažuji. Dřív tomu tak ale nebylo. 🙂
Matyldo, popsala jsi přesně to, co jsem chtěla napsat já! Takže nic nepíšu. 🙂
Matka působí opravdu oproti druhé ženě staře. Možná je to i tím, že ona schovává šediny pod plachetkou. Ale mně se moc líbí, co z obou žen vyzařuje. To, co čtu z prvního portrétu, jsem napsala v drabble. A u maminky je to v očích i jakási zvědavost zároveň s laskavostí.
Obrazy jsou krásné a Aplír je skvěle vystihla. Není už asi co dodat. 🙂
Tvůj komentář mi rozjasnil den. Díky milá JJ.