Každý z nás si určitě pamatuje z dětství pohádky o čarodějnicích, které měly na nose velkou bradavici a na rameni černou kočku. Vzpomínám si, když jsem coby malý capart chodila s rodiči do ZOO. Už tehdy jsem měla ráda kočky a chtěla jsem, aby mi rodiče tu krásnou mourovatou kočičku (tygra) koupili. Mé přání se částečně splnilo, mourovatou kočičku doma mám, ale s tygrem má společné jen to, že oba patří mezi kočkovité šelmy.
Měli tam i černého pantera. Z jedné strany jsem se ho bála, protože to nebyl malý kocourek, kterého si každý rád podrbe za ušima. Z druhé strany jsem vydržela stát dlouho u jeho klece a dívat se na jeho krásně stavěné tělo a uhrančivé oči. Už tehdy jsem si slíbila, že budu mít černou kočku. Teď mám doma tři a nevyměnila bych je za nic na světě.
Určitě znáte ve svém okolí někoho, kdo se černé kočce obloukem vyhne, a když mu přeběhne přes cestu, tak je div živý a v hlavě už mu naskakují ty nejhorší scénáře příštích hodin a dnů a to jenom proto, že je skálopevně přesvědčený o smůle, kterou černá kočka přináší. Víte, co to znamená, když vám černá kočka přeběhne přes cestu? Jenom to, že potřebovala někam jít a její cesta se protnula z vaší, nic jiného. Možná měla v plánu navštívit nějakou svou kočičí kamarádku, nebo si šla zkontrolovat svůj rajón, či šla lovit.
Vím o tom své. U nás to znamená pouze tolik, že se mi mistrně pletou pod nohama a já mám co dělat, abych udržela rovnováhu a neporoučela se k zemi. V tom jsou mistři. A že zemská přitažlivost funguje, o tom žádná. Černá kočka nenosí ani smůlu. Městská kočička, která je zvyklá žít v bytě, nosí jenom hračky. Ovšem na vesnici, kde jsou kočky zvyklé volně se pohybovat, je to o něčem jiném.
Venkovská kočička může přinést domů buď koťata, nebo se přijde pochlubit se svým úlovkem. Pokud jej nechá venku u dveří, tak je to ještě dobré, když přinese svůj úlovek dovnitř domu a čeká, až ji pochválíme, tak naše „radost a nadšení“ nebere konce. Velmi zajímavá situace nastává, když je kočičí úlovek pouze omráčený a ožije.
Najednou vám poletuje po domě poletuje nějaký opeřenec a snaží se za každou cenu dostat ven. Také malý hlodavec proběhne kolem vás závratnou rychlostí a zoufale se snaží najít nějakou díru, kterou by prchl z dosahu kočičích drápků. O hlodavcích v bytě a jejich honičkách s kočkou si povíme příště.
Když mi černý kocour přeběhne přes cestu, znamená to, že jsem dorazila domů a jsem očekávaná (Posluho, nasyp do misky a přidej něco dobrého. Hned!)
To moc dobře znám. Sotva vězňů brankou nebo dveřmi, už se mi pletou pod nohama a dožadují se pozornosti.
Naše Rusty byla jako kotě celá „rezavá“, dneska uvnitř domu je to zcela černá kočka. Ovšem venku, když se rozvalí, má stále velmi rezavé břicho a i vrchní barva se částečně mísí s rezavou. Fotit ji uvnitř je kumšt, který neovládám, takže na většině fotek je to jen černá masa chlupů (to když navíc zavře oči). Manžel jí říká dělová koule, protože zvednout ji chce se předem nadýchnout. Ale jinak je to úžasné dobortisko a naše černé zlatíčko (stejně jako ty dvě další). Mám černé kočky (i psy) ráda. Samozřejmě znám ty kočičí pověry (zajímavé, že černý pes přes cestu smůlu nenoší) o nich a je mi jich líto, nezaslouží si to.
Rezavého kocoura taky máme doma. Určitě musí být velký, když mu říkáte dělová koule. Mohla, byste, prosím přidat fotku. Má zajímavou kombinaci barev. Ráda bych jej viděla. Děkuji.
Rusty je kočicka „Manx“ („vybrala“ si nás jako maličké opuštěné kotě, takže asi ne „pravá“). Místo ocásku jen krátký panýlek a při svých 7. a půl kilech jak ta dělová koule vypadá. Nebo jako roztomilý malý medvídek (i se jako méďa pohybuje).
Tady je odkaz na jednu její fotku, v albu je jich více (a naše další dvě kočky)
https://marickac.rajce.idnes.cz/Kdyz_se_kockam_zmeni_zabehly_rezim/1425807591
Je nádherná, majestátná Paní kočka.
Mám dva černé psy,lépe řečeno psice a máš pravdu, špatně se fotí. Vždycky jsem chtěla černého pantera ve formě kočky domácí ale nepovedlo se. Černý kocourek,kterého jsem přitulila domů od centrální distribuce chudáček nepřežil obrovský stres,kterému byl před tím vystaven a odešl za duháč. Strašně jsem to obrečela ale zůstaly mi další dvě zděděné, rezevace a velká bílá,vzhledem k mému věku jsou poslední,další už nebudou, takže ani ta vytoužená černá. Na fotce ta Tvoje koč vypadá velmi dobře,sluší jí to. 🙂
„rezavec“
Děkují. Je to model, kocour Macek.
Děkuji. Truhlík do okna už nedáváme. Okno je od kuchyně a kočky tam moc rády sedávají a sondují, co se v kuchyni děje.
Majko, mám ráda černé kočky, jen se trochu hůř fotí. Náš bílý kocour se plete pod nohy také velmi úspěšně a co se týká úlovků včera mne naštval. Našla jsem na zahradě už dobře opeřené, velké mládě dlaska. Stačilo pár dnů a byl by z něj statný jedinec. Darek hned dostal obojek s rolničkou.
Naše kočky se taky moc špatně fotí. Zaujmou zajímavou polohu, ale než si přinesu mobil, nemám ho vždy po ruce, tak si to rozmyslí. Nebo se hrnou ke mně v domnění, že jim dám něco dobrého.
Jen pro ty, kteří nám drželi palce v návratu Kulíška do rodiny – zdařilo se. Ve čtvrtek večer se přišel pomazlit a já jsem ho zradila, hodili jsme ho s Bimbem do přenosky a hurá za Kačkou. V novém domově nijak moc neprotestoval, ale ráno vyžadoval ven ven ven, tak ho Kačka pustila. Domů se nevrátil, ukázal se u souseda, tak ho tam krmili a dneska v noci přišel na dvorek a nechal se odnést domů. Takže snad se smířil s novým bydlištěm a zvládne to.
Koukám, že jste na Kulíška vyzráli 🙂 Je dobře, že je doma, ale trochu mě dojala jeho úporná snaha držet se tam, kde mu bylo dobře 🙂
Co to znamená, když vám cestou do práce přeběhne přes cestu černá kočka? Že to zvíře asi někam jde 😀 měli jsme čokoládovo-černou kočičku Rozárku, kouzelnou kočičku, co Davidovi vždycky na přivítanou skočila na rameno a nechala se tak nosit 🙂 ještě mám někde fotku. Kulíšek byla v rozporu se svým jménem kočička a byla to Paní Černá, nejčernější ze všech kočiček, velká a sametová. úžasný lovec. naše současná smečka čítá jednoho černého kocourka, co je vlastně bílý 😀
No vidíš na Rozárku jsem úplně zapomněl. 🙂
🙂 a hlásím sežranou kiwi marmeládu,vynikající! Zůstala je vyblejzaná sklenice, asi kočky ! 🙂 🙂
asi kočky, dozajista 🙂
Určitě to byly ony.
Taky jsme si přinesli domů černé koťátko v domnění, že je to krásné cour. Pojmenovali jsme jej Mikeš. Jenže z kocoura se vyklubala kočka, kterou jsme pojmenovali Mikeška. Obšťastnila nás čtyřmi koťátky.
přesně tak to bylo, až na ta koťátka 🙂 a Snížek je černý stříbřitě stínovaný, takže bílý kocourek 😀
My jsme měli u našich několik černých koček a naprosto v pohodě. 🙂 Většinou měly zálibu mimo lovení myší, tak lovit ptáky, ale je to holt šelma, tak s tím se musí počítat, když je venkovní.
A ještě sem s dovolením přilípnu fotky z pražské botanické. 🙂
https://davadu.ugandalfa.cz/galerie/index.php?/category/99
Hezky ses rozhlížel, Davide! 🙂
Krásné fotky.
Černé kočky mám momentálně dvě, + bílou s mourovatými fleky- Růženu. První černá byla Čerťa, kterou jsem před asi 10 lety našla na kompostu vyhublou, hladovou..pak nám předvedla svá dvě černá koťata , kocourka srazilo auto ještě jako kotě a Pepinu ve 4 letech. Pak vloni někdy na jeře nastoupil ten flekatý divoch Růžena. A letos v únoru se zjevilo za okny černé kotě. Po třech dnech si vymňoukala vstup, to jsem usoudila, že opravdu není místní, že by už dávno šla domů. Hubená, mazlivka, zjevně zvyklá doma (uměla hned používat záchůdek). Dostala injekci antikoncepce (mimo jiné) a domluvila jsem s vetem, že po třech měsících bude kastrace. A byla, minulou středu. Líza mezi tím vyrostla do výšky a do délky, jinak je jak lasička. Po operaci se doma probrala nějak dost pozdě večer, jíst nechtěla, přesunuli jsme ji do jejího pelíšku (boudičky), vzali si ji do ložnice, zavřeli dveře do kuchyně a pokoje, aby nemohla nikam horolezit :-), zatarasili krabicemi schody do podkroví a ve 4 ráno MLP, když pouštěl Čerťu ven, zjistil, že Líza nikde. Prohledali jsme každou škvírku, i mrazák jsem odtáhla, jestli tam nezalezla, nic. Tak jsme usoudili, že musela vyklouznout spolu s Čerťou. Ve čtvrtek nic, ale najednou navečer MLP šel domů (byli jsme na pergole) a slyším „Lízo!!!!“ Líza byla celou dobu doma zalezlá ve škvíře pod schody pod podlahou v podkroví, podle plev, co měla na hlavě. Vzala jsem ji, nabídla jídlo a pití, nic nechtěla, vrčela na mě a že ven. Tak jí já debil !!! pustila. Odkráčela na zahradu a v pátek nikde, v soboru nikde, já už ji 10x obrečela, těch slov, co jsem si dala…a v neděli navečer se zjevila na dvorku u pergoly. Zesláblá, vyhublá, zase jí můžu počítat žebra a obratle, ale je doma !!! Nechá se chovat, vrní, vrnítko naše, dostala napapat, pořád spí, před hodinou zbodla půlku syrového krůtího řízku, šla na záchůdek, kde vyrobila obojí 🙂 Půlku noci prospala u nás v posteli, teď si sama vlezla do boudičky a spí. Ránu má klidnou, nevšímá si jí, jen musí zas nabrat sílu, po tom traumatu a hladovce. Já jsem tak šťastná, že ji mám, vrnítko moje 🙂
Doufám, že už se přestane toulat. Byla by škoda, kdyby se ztratila.
Ona normálně chodila ven, jako naše starší kočky, tady ji doma dlouhodobě neudržím, ale byla vždycky někde poblíž, na zavolání přiběhla, i když ne okamžitě. Tak, jak to dělají ty obě starší krasavy. Já myslím, že teď byla taky někde tady, ale v tom stresu a bolesti byla zalezlá. Vedlejší zahrada u souseda, kam všechny kočky běžně chodí, je džungle, ne zahrada, kočičí ráj, tam se najít prostě nedá.
Alimo, to by mě kleplo! Ono je to těžké vždycky, ale když ti zmizí kočka po operaci… Brr. Nedivím se těm šedinám! 🙂
Ali, to je na mrtvicu, hlavně,že se vrátila. Vrnítko jedno! 🙂
To mi povídej, mám o hafo šedivých vlasů víc 🙂
Uf. Tak, a vyřiď jí, ať ti odteď dělá už jenom radost, jo? 🙂
Líbí se mi kočky všech velikostí a barev… no možná trochu váhám u perské kočky, protože ten její výraz v ksichtíku! Kdysi dávno jsem potkala ráno cestou do práce na mostě vzrostlého peršana, který se na mne podíval tááák škaredě, že jsem z toho byla rozklepaná celý den. A ač to bylo před více jak čtvrtstoletím, pořád ten pohled vidím. 🙂
Nevadí mi černá kočka, jako mi nevadí černý pes! No ale nikdy jsme černouška neměli a nemáme (psy jo), Zikmund je zlatý mourek (kdepak rezavý! 🙂 ).
Ale ta pověra mi připomněla krásný Kantorkův vtip. Přechází černá kočka přes cestu, na to konto říká myš myši „Pojď zpátky! Jsem pověrčivá.“
Zlatý mourek! 🙂 To se mi líbí!
To musí být moc krásný kocour.
Tak na černou kočku jsem zatím štěstí neměla 🙂 A to po ní toužím, co jsem jako malá holka chodila hladit černého kocoura své kamarádky – ten byl!
Tady u nás na vsi jich pár vídám. Obvykle daleko od nás – s jednou výjimkou. Jeden černý kocour se chodí dvořit „Paní matce“ od sousedů. Což by nevadilo, kdyby se nerval s jejich starým, kastrovaným jednookým kocourem, který bohužel logicky v těch soubojích ztrácí. Zajímavé je, jak ho nesnáší Ari (která se kamarádí s dcerami, eh, citově nestálé Paní matky:)). Kocour si dřív zkracoval cestu přes naši zahradu, ale co ho Ari opravdu důkladně prohnala, změnil trasu:)) Ari ho ale sleduje, a stačí, aby ho zahlídla nebo i cítila a spustí poplach. Tak nějak si říkám, že to snad sousedovic Mikešovi dá potřebné varování, aby se připravil k boji nebo radši schoval 🙂
U nás stačí říct ,,černý kocour“ tak Edie vyletí a začne strašně řvát. On ten kocour není náš a chodí k nám Čindě na jídlo. Ani nevíme čí je. Někdy se bavíme a jen tak třeba ,, černý mrak a pod. A je řev. Sám je černý a tak snad není rasista? Jenže kocour je tak oprsklý, že uteče a zase se vrátí.
🙂 to si dovedu živě představit! 🙂
Taky máme doma „prohnaného“ kocoura. Sousedovice pes ho důkladně prohnal. Od té doby mu říkáme, že je prohnaný a má za ušima. Je bílý s tmavým ocasem a za ušima má tmavé šmouhy.
to je bezva, dneska naše mourovatá, dvanáctiletá Činda neměla náladu na psa. Chtěla se vyhřívat a ne se nechat obtěžovat. Jindy provokuje ONA.
to je velice vybraná barva! krasavec kocourek 🙂
Kočičáky mám také od dětství ráda. Jsem kočičí člověk.
Nyní máme doma už v pořadí čtvrtého kočičáka.
Ale žádná nebyla černá.
Měli jsme dlousrstou, dva bílomouraté a teď máme mouratého pruchatce.
Na chatě krmíme ještě dva venkovní a ani ty nejsou černí.
A to mě černé kočičky opravdu nevadí.
Vždycky jsme měli doma aspoň jednu černou kočku. Kromě černých mám moc ráda černobílé, teď ale žádnou nemáme, mourovaté a teď máme bílého kocoura s tmavým ocasem.
Děkuji autorce za chválu černých koček, protože to alespoň vyváží Sharčiny pruchatce. Ovšem moje zkušenost praví, že ty černé jsou tak trochu „specifické“. Princezna byla černá a klidně skočila do okna, ovšem do té zavřené půlky. Felínek je teda černobílý, takže se na něj tahle poučka možná nevztahuje, ale je to prostě pako. Obecně mi připadají, slušně řečeno, takové nervnější.
Jo a ta čarodějnice, to mi něco připomnělo.. Když jsme bydlely na privátě, tak naše bytná byla malá, shrbená stařenka. A velmi často jí na zádech seděla její černá kočička
Černobílou kočičku jsme taky měli doma. Ztratila se. Teď nemáme,ale zase bych nějakou chtěla.
nejlepší jsou prostě pruchaté..a nejchytřejší 😉 ..teda až na výjimku nebožku Kačenku,ale ona byla vychytralá ,takže klamala tělem i mozkem..větší blbiny už nikdy žádná moje kočka nevymyslela…před Kačenkou jsem schovávala i sirky 😀
PS: to specifické – si přeložte jako debi…a já s etehdá na Inku i Bimba škaredila..no, někdy si myslím, že věděli ,co říkají..3 černý pošuky mám u fabriky..někdy si říkám, že největší pomoc ode mne, by byla jejich konečná…Matyldina Polárka přebíhala před auty,tihle specifičtí kočkouři, zase před vlaky…
o pruhatých jsem zase slyšela, že jsou moc obyčejné – a není pravda ani jedno 😉 osobně znám samé krásné mourinky a chytré černuchy.
Měla jsem černou kočku. Přebíhání před auty měla jako oblíbený sport- bydlíme na konci vesnice, kde je na silničce plno retardérů, jenže ta silnička vede kolem pole, kam kočky chodí lovit. Jednou na to doplatila.
Pokud jde o lov, předvedly se naše kočky onehdy- mrskly mi na rohožku vypaseného krtka. Měla jsem fakt problém ho posbírat, na myši už jsem trénovaná.
Naše kočky mi kdysi přinesly netopýra. Teď nedávno, za domem máme louku, mi přinesly malého zajíčka.
Malého zajíčka? Fakt? I když… vím, že tady na vsi dokázala trpasličí skorojezevčice, když měla štěňata, sejmout jehně…
Kdysi dávno, když byla moje mamka ještě dítko, měli doma kočku, která vžycky, když měla koťata, ji nosila k jídlu zajíčky, kolikrát stejně velké, jako sama kočka (bydleli jsme obklopeni polama a kousek od lesíka). „Nikdy jsem tolik zaječiny nejedla než tehdá, když měla Micka koťata!“
Jo, je dokázáno, že kočka je prakticky největší predátor planety… vzhledem ke své velikosti a domestikaci.
Mladí kocouři taky nosili zajíčky.
hlavně v porovnání k velikosti nejúspěšnější 🙂 i Snížek I. s rodokmenem až k chánu Muchlaji, dokázal lapit, cokoliv spatřil…živé úlovky chodil ukazovat.
Minulý týden si ho Sisi donesla na verandu. Když usoudila, že tam má moc diváků (ostatní kočky), tak se s ním uklidila. Vloni sousedce utekli malí králíčci, špatně zavřela kotec, naše kočky je pěkně jednoho po druhém donesly k nám. Bylo jich 5.