Drahý čínský porcelán byl pouhou lodní balastní výplní. Dnes se prodává za stovky dolarů za kus. Historie, na rozdíl od lidí, nedělá omyly.

Camelia sinensis, jak zní odborný název čajovníku čínského, je stálezelená rostlina jejíž původní domovinou je jižní a jihovýchodní Čína, byť se dnes ve velkém pěstuje nejen v Asii (Indie, Japonsko, Srí Lanka), ale i Gruzii či v Jižní Africe.

Ukázka čajové keramiky

Aby se situace dostala do dnešního stavu, musel někdo čajovníky transportovat, předpěstovat, zavést výrobu, zajistit odbyt. Byly to zejména britské lodě Jejího Veličenstva, které do Evropy vozily tisíce tun čajových lístků. Na počátku 19. století se každoročně vypilo jen na Britských ostrovech kolem 15 000 tun čaje, který v naprosté většině pocházel z Kantonu a jižního pobřeží Číny. Země za velkou zdí si nechtěla pouštět cizince do vnitrozemí.

Čajovník čínský (Camelia sinensis)

Následně se ukázalo, že čaj je natolik zajímavý vývozní artikl, že se začal padělat a míchat s dalšími rostlinami, jako byly jasmín či pomeranč, čímž vznikly první ochucené čajové směsi. Ona malá souvislost, o níž bude dnes řeč, souvisí s množství čínského čajového porcelánu, tak odlišného svou elegancí od hrubé, v Evropě v té době běžně používané kameniny.

Krásná ukázka čajové keramiky

Problém s dopravou čaje přes oceán byl ten, že nesměl navlhnout, aby nezačal plesnivět, ani se dostat do styku se slanou mořskou vodou. Proto byl čaj uskladněn hluboko v útrobách lodí, zatímco jako balastní náklad bylo používáno něco, čemu naopak případná vlhkost nevadila. Vozit kamení nemá smysl, proto se používal mimo jiné jemný čínský porcelán.

„Pokud se tedy během 18. století dovážely v průměru 4 tisíce tun čaje ročně, spolu s nimi se přivezlo pravděpodobně také 240 tun porcelánu. Skoro stejné množství se pak dováželo i na evropský kontinent a do amerických kolonií,“ píše Henry Hobhouse v knize Šest rostlin, které změnily svět.

Čajová plantáž

Čaj se vypil, porcelán zůstal a přibýval. Jelikož zájem byl hlavně o čaj, nikoliv o porcelán, tak jeho cena, na rozdíl ode dneška, nebyla nijak velká. „Jídelní servis o 216 kouscích stál v roce 1714 pět liber a sedm šilinků, přičemž každý kousek byl ozdoben erbem vyslance, který si servis objednal. V roce 1732 bylo dovezeno 5 000 čajových konvic za jednotkovou cenu půldruhé pence. I kdybychom tyto ceny vynásobili stem, abychom se přiblížili dnešním cenám, byl porcelán takovéto kvality neuvěřitelně levný,“ píše Hobhouse.

Další malá historická „čajová“ souvislost má přímou spojitost s oušky na šálcích, které se v Číně nepoužívala. Jedná se o evropský vynález, Číňané pili čas dostatečně chladný na to, aby mohli šálky držet v dlaních. Navíc se šálky bez oušek lépe skladují.

Čínské šálky neměly ouška

Dnes ceněný čínský porcelán se ve stovkách milionů kusů dostával do Velké Británie i na evropský kontinent dostával za neuvěřitelně nízké ceny. To, co sloužilo v minulosti jako balastní náklad se dnes na aukcím prodává za desítky, občas i stovky dolarů za kus.

Ukázka čajové keramiky

Historie tak „obyčejného nápoje“ (čajomilům se omlouvám) jako je čaj, je například spjata se jménem moravského jezuity Georga Josepha Kamela, který dal jméno kaméliím, tedy i čajovníku, který se mezi ně patří.

Foto: Topi Pigula

Autorovy články včetně tohoto najdete zde.

Děkuju Topimu za prima téma, které nám generuje hned dvě spojená témata k diskuzi 🙂 Takže se ptám: jste čajoví? A hned navazuje otázka č. 2: Máte svůj oblíbený čajový porcelán – třeba i ten čínský? Jaký? 🙂