HOST DEDENÍKU – Topi Pigula: Proč mají Britové tolik historické čajové keramiky? Odpověď je bizarní

Drahý čínský porcelán byl pouhou lodní balastní výplní. Dnes se prodává za stovky dolarů za kus. Historie, na rozdíl od lidí, nedělá omyly.

 

Camelia sinensis, jak zní odborný název čajovníku čínského, je stálezelená rostlina jejíž původní domovinou je jižní a jihovýchodní Čína, byť se dnes ve velkém pěstuje nejen v Asii (Indie, Japonsko, Srí Lanka), ale i Gruzii či v Jižní Africe.

 

Ukázka čajové keramiky

 

Aby se situace dostala do dnešního stavu, musel někdo čajovníky transportovat, předpěstovat, zavést výrobu, zajistit odbyt. Byly to zejména britské lodě Jejího Veličenstva, které do Evropy vozily tisíce tun čajových lístků. Na počátku 19. století se každoročně vypilo jen na Britských ostrovech kolem 15 000 tun čaje, který v naprosté většině pocházel z Kantonu a jižního pobřeží Číny. Země za velkou zdí si nechtěla pouštět cizince do vnitrozemí.

 

Čajovník čínský (Camelia sinensis)

 

 

Následně se ukázalo, že čaj je natolik zajímavý vývozní artikl, že se začal padělat a míchat s dalšími rostlinami, jako byly jasmín či pomeranč, čímž vznikly první ochucené čajové směsi. Ona malá souvislost, o níž bude dnes řeč, souvisí s množství čínského čajového porcelánu, tak odlišného svou elegancí od hrubé, v Evropě v té době běžně používané kameniny.

 

Krásná ukázka čajové keramiky

 

Problém s dopravou čaje přes oceán byl ten, že nesměl navlhnout, aby nezačal plesnivět, ani se dostat do styku se slanou mořskou vodou. Proto byl čaj uskladněn hluboko v útrobách lodí, zatímco jako balastní náklad bylo používáno něco, čemu naopak případná vlhkost nevadila. Vozit kamení nemá smysl, proto se používal mimo jiné jemný čínský porcelán.

„Pokud se tedy během 18. století dovážely v průměru 4 tisíce tun čaje ročně, spolu s nimi se přivezlo pravděpodobně také 240 tun porcelánu. Skoro stejné množství se pak dováželo i na evropský kontinent a do amerických kolonií,“ píše Henry Hobhouse v knize Šest rostlin, které změnily svět.

 

Čajová plantáž

 

Čaj se vypil, porcelán zůstal a přibýval. Jelikož zájem byl hlavně o čaj, nikoliv o porcelán, tak jeho cena, na rozdíl ode dneška, nebyla nijak velká. „Jídelní servis o 216 kouscích stál v roce 1714 pět liber a sedm šilinků, přičemž každý kousek byl ozdoben erbem vyslance, který si servis objednal. V roce 1732 bylo dovezeno 5 000 čajových konvic za jednotkovou cenu půldruhé pence. I kdybychom tyto ceny vynásobili stem, abychom se přiblížili dnešním cenám, byl porcelán takovéto kvality neuvěřitelně levný,“ píše Hobhouse.

Další malá historická „čajová“ souvislost má přímou spojitost s oušky na šálcích, které se v Číně nepoužívala. Jedná se o evropský vynález, Číňané pili čas dostatečně chladný na to, aby mohli šálky držet v dlaních. Navíc se šálky bez oušek lépe skladují.

 

Čínské šálky neměly ouška

 

Dnes ceněný čínský porcelán se ve stovkách milionů kusů dostával do Velké Británie i na evropský kontinent dostával za neuvěřitelně nízké ceny. To, co sloužilo v minulosti jako balastní náklad se dnes na aukcím prodává za desítky, občas i stovky dolarů za kus.

 

Ukázka čajové keramiky

 

Historie tak „obyčejného nápoje“ (čajomilům se omlouvám) jako je čaj, je například spjata se jménem moravského jezuity Georga Josepha Kamela, který dal jméno kaméliím, tedy i čajovníku, který se mezi ně patří.

 

Foto: Topi Pigula

 

Autorovy články včetně tohoto najdete zde.

 

Děkuju Topimu za prima téma, které nám generuje hned dvě spojená témata k diskuzi 🙂 Takže se ptám: jste čajoví? A hned navazuje otázka č. 2: Máte svůj oblíbený čajový porcelán – třeba i ten čínský? Jaký? 🙂

 

Aktualizováno: 29.5.2023 — 15:50

44 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Historii dovozu čaje a porcelánu do VB znám z podání našeho průvodce Londýnem a zaujala mě tak, že si ji pamatuji dodnes (na rozdíl od jiných, méně bizarních příběhů z historie 🙂 ). A taky asi trochu proto, že čaj je zásadní tekutina, díky níž dodržuji svůj pitný režim. Počínaje půllitránkem ranního zeleného, přes denní popíjení ovocného po večerní bylinný. Černý čaj jen výjimečně, musí být hodně dobrý. Čajový servis – většinou nepoužívám, ten půllitr čaje si udělám rovnou do maxihrnku. 🙂

  2. Takže za prvé – hečheč, konečně něco, co jsem věděla. Jak spojení Kamel+kamelie+čaj, tak čajové nádobí co by vycpávka při dopravě čaje – prostě jsem to někde četla a v hlavě to, kupodivu, zůstalo… Hmm, vlastně o tom přebytku porculánu jsem četla v dodatku k některé z detektivek pana Gulika o soudci Ti 🙂 🙂 .

    Za druhé – jsem barbar – a to jak kafový (ano, stále preferuju kafe s pískem, či-li turka, co s tureckou kávou nemá nic dočinění), tak čajový. Protože mi čaj „až tak“ nechutná, propila jsem se do ochucených černých čajů a roibos (přednost má vanilková příchuť) s přidáním minimálně plnotučného mlíka, ale ještě radši smetany. Zelený mi nechutná, ovocné piju maximálně studené na žízeň (a to ta žízeň musí být veliká) a bylinkový do mne už roky nikdo nedostane – od doby, kdy je přestala sbírat, míchat a vařit naša mamka, teda né že by mně až tak chutnaly, ale mamince se neodporuje.

    Takže je jasné, že porculánový čajový servis sice doma mám (jedna ze součástí věna děvčice na Morava), ale nepiju z něj. Což je škoda, protože ten servis je vlastně moc hezký – se širokou, zelenozlatou portou, a jednoduchým tvarem. Abych se přiznala, někdy ho vytáhnu na to kafe, protože ty mrňavý kávový šálečky není nic pro mne…

  3. Jo, ještě jsem zapomněla na porcelán. Dlouho jsme měli porcelán, který jsme dostali svatebním darem – anglický a ruský. Ani jeden nebyl ošklivý, opravdu ne, ale… já si ho nevybrala:))
    Náš první opravdu náš byl kupodivu ten z Taiwanu a není to porcelán – je to taková ta velmi jemná kamenina, hladká, zvláštní, nesmírně příjemná. Máme celou krásnou soupravu na čajový obřad, leč nikdo ho pořádně neumíme, takže jsme z něj už dávno nepili.
    No a z Anglie (jak jinak:)) jsme si přivezli úžasný růžovobílý servis s čínským motivem, vyrobený podle viktoriánské „receptury“ v jedné k anglických tradičních porcelánek. Mám ho opravdu ráda a má šálky nejen na čaj, ale i na kafe 🙂

  4. Díky Topi za moc pěkné téma! Porcelán a plachetnice, co víc bych chtěla, že? 🙂 Mimochodem, tohle jsem věděla – asi z Anglie? Nevím, ale věděla.
    Já a čaj – to je takové trvalé leč ne úplně intenzivní partnerství:)) Jsem typický kafař, čaj mi kávu nenahradí. Navíc zelené čaje mi velmi dlouho nedělaly dobře, z mého pohledu jakoby mi snižovaly už tak nízký krevní tlak, takže mi po nich bývalo mdlo. Takže jsem po většinu života pila černý čaj.
    Zajímavé bylo, že jsem byla intenzivně čajový v době, kdy jsem žila v „čajových“ zemích 😀
    Na Taiwanu mi zelený čaj najednou nevadil, když jsem pila ten místní, a způsobem, jakým ho pili místní. Zajímavé.
    V Anglii to bylo snazší – na černý čaj jsem byla zvyklá, jen jsme začali počívat ten sypaný (ne smetky:)) To ovšem mělo jeden nežádoucí efekt a já pochopila, proč vlastně Angličané pijí čaj s mlékem 😛 Takže jsem si na něj zvykla také. je to dobré, pokud člověk dodrží dvě zásady – mít opravdu dobrý silný čaj a dobré plnotučné mléko 🙂

  5. Zajímavý článek. Já jsem čajový barbar, piji ho velmi málo. Nějak ho mám spojený s nemocemi v dětství, kdy ho do mě maminka lila, bych se zapotila (fuj) a byla zase zdravá holčička. Ačkoliv…čaj vlastně piji denně, je to Darjeeling, ze kterého si dělám kombuchu. Takže jsem vlastně taky čajová, jenom se mi nekouří z hrnečku. A porcelán? Vzpomínám na jakési jakože mističky, ze skoro průhledného modrobílého porcelánu. Ale kde je jim konec!?

  6. Zajímavý článek, díky. Jsem čajová, kafe se napiju, ale nemusím ho mít. Čaje piju všechny (i ten (roibos), nejraději zelené. A taky z pořádných hrnků!

  7. Čaj piju jen v nouzi nejvyšší, když mě dostihne chcíp a to pak je mi v podstatě jedno jaký, hlavně musí být černý a s citronem a medem. MLP si potrpí na roibos, to už vůbec nevím, jak bych spolkla :-)) . Piju kafíčko, nejradši s mlékem, ale i meltu, Caro a hlavně mám ráda mléko v jakékoliv podobě. A opravdu na žízeň piju Birell, plzničku jen občas, malou skleničku po dobrém obědě.

    1. Taky se hlásím do klubu. To je super, že tu někdo pije meltu a Caro. (Pivo na jakýkoliv způsob vám ráda přenechám, černý čaj piji taky jen v nouzi nejvyšší – důsledek podávání podivuhodné tekutiny s tímto krycím názvem, který bohužel vydržel doteď). Roibos zvládnu, ale nevyhledávám.

      1. Caro mám ráda, jen při počítání kalorií má prostě víc než voda a čaj, tak piju radši tu vodu. Mléko a cukr mám v kafi 🙂

        1. Já kalorie v pití nikdy nepočítala, ale zase je fakt, že já ani kafe, meltu a Caro nesladím. Jen trošku mléka. Kdysi jsme dělávali tzv. švédský čaj, t.j. dát vařit mléko a před varem do něj přihodit lžičku/y – podle množství mléka, nechat dojít k varu a pak přes sítko slít a podávat. Taky bez cukru. Tak tenhle čaj můžu :-), ale už jsem ho dlouho nedělala.

    1. tedy o nádobí a přepravě… že čajovník patří do rodiny kamélií, to samozřejmě ano 🙂

  8. Někdo je závislák na kofeinu, já na teinu. Běžně si tedy vystačím se „smetky z podpalubí“ (výstižné!), ovšem trvám aspoň na smetcích ze skladovacích prostor (Ahmad), nikoliv ze strojovny (Jemča) 😀
    Při těžkém odpoledni dojde i v práci na sypaný. No a když je večer čas a chuť, tak to si něco vychutnáme. Nejčastěji tedy „vývar z ponožek“ (Pu-erh), ale máme i zelené či bílé.
    Co nemusím jsou „nečaje“ – roibosy, ovocné,… Při nemoci sáhnu po bylinkách, ale jinak prostě čaj = černý.

    1. Rooibos mi nechutná strašně, ovocné mám ráda bez ibišku nebo s minimem ibišku- a těch moc není. Pu-erh je řekněme, velmi specifický 🙂 a nějak mě nenadchnul. Ale jsem závislák na kofeinu a funguju na tři kafe denně 🙂

      1. Ovocné si dnes velmi vybírám, dřív mi to bylo celkem jedno. Ovšem zvykla jsem si na „bylinkové čaje pro běžné pití“, tedy nejen pro případ nemoci. Tady u nás byly běžně k dostání „Krakonošovy směsi“ nebo snad směsi bylinek „Z Krakonošovy zahrádky“. Jenže co je nemají v jediném obchodě, kde jsem ho kupovala. Škoda.

                1. průduškový jsme měli a dětské si chválila kamarádka, které jsme je přivezli z Harrachova ( tam je prodávají v obchůdku)

                2. já myslela,že oblibuješ Sonnentor… pro mne černýá s bergamotem, zakápnutý grepovou šťávou nebo zastříknutý zlomrnou grepovou kůrou..a med.. jinak matcha a zelené všeobecně..roibos mi chutná s kandovaným zázvorem.. a někdy si dám i tatranský čaj 😀

  9. Ráno piju černý, přes den bylinky. Dřív jsem pila bílý a zelený, dneska mi už nějak nechutnají. Bylinkové piju ze známé čejkovické firmy, umí namíchat chutné směsi. A ráda bych občas pila jako dáma ze šálku, ale stejně si nakonec uvařím velký hrnek a poponáším ho po domě nebo mi stojí na stole v práci….

  10. Já jsem sice kávová, ale když čaj, tak jedině Earl Grey.
    To je pravděpodobně nejznámější čajová směs s charakteristickou příchutí silic bergamotu.

    Porcelán si ráda prohlížím a máme doma docela velkou sbírku cibulového servisu, který vytahujeme a jíme z něho na svátky.
    Také mám pár hrnečků po babičkách, ale ty mám za vitrínou a moc je nepoužívám. Což je asi škoda. Měla bych se zamyslet.

    1. Já mám taky šálky po s cukřenkou a džbánečkem na mléko a dezertními talířky po babičce / po prababičce okolo roku 1860/ ale babička nás rozdělila se sestřenkou a tak máme každá jen tři. Sestřenka už je v nebíčku a tak se musím zeptat její dcery kde ten tenounký porcelán skončil.
      Z těch šálků mohou pít jen vzácní přátelé. 🙂

  11. Jojo, já jsem čajový. 🙂 Piju čaje bílé, zelené, červené, černé, oolongy, či specifický PuErh.

    O bylinkových se nebavím, byť si je míchám dle potřeby a dle probíhajícího chcípu. 🙂

    Čajového nádobí máme hodně, ale tak nějak se využívá primárně jedna konvička, kam si udělám 1,5 litru a ten pak během dne popíjím.

    1. doplním – já jsem hrnková, konvičková a šálečková, takže nádobí na přípravu a pití čaje všeho druhu máme doma opravdu dost… navíc rodinný přítel provozuje čajovnu včetně prodeje originálního nádobí 🙂 nejzajímavější čajová sada, kterou měl, byla s glazurou z popela křídlatky…velice krásná.
      já jsem víc kávová, čaj mám ráda taky. i Pu-Erh, který kromě navození atmosféry koňské stáje vyladí báječně i zažívání. náš čajovník mne naučil pít ho s kapkou kondenzovaného mléka 🙂

        1. zkus…máš ráda koně, takže Ti bude vonět 🙂 v Hradci je kousek od Rozhlasu Dobrá čajovna, rádi Ti ho připraví.

          1. O té čajovně vím 🙂 Vida, budu mít důvod zaskočit (obvykle jdu spíš do kaváren, že:))

            1. Dede, vůně koňského hnoje a zpocených pánských nohou a nedopečeného chlebového těsta..no,jsem na Tebe zvědavá 😀

          2. No nevím, koně voněj/smrděj jinak. Prostě to není zrovna z nejvoňavějších čajů. Ale dobrý, to on je , určitě Dede vyzkoušej!

                1. no, jestli v čajovně, kam chodíš, mají spařenou předloňskou sklizeň…;-) naše zásoby voní jako seno a sláma.

                  1. Martin před dvěma lety přivezl z Koreje čaj, který byl cítit jako kukuřice. Taky zvláštní 🙂

  12. Topí, díky za zajímavý článek. O porcelánu jsem věděla, ale spojil jsi mi čajovník s kaméliemi. Mám dost čajových kolegů, takže ti pějí ódy na čajové lístečky všech druhů a znají historie všech příchutí. No nejhorší je nabídnout jim pytlík s čajovou drtí, to mám hned na talíři, že jsou to smetky z lodního podpalubí. 😀

    Čaj piju jen v čajovně, běžně mi stačí voda, melta, bylinky a kafe.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN