Tohle jaro jsem tam jela už třikrát. Jednou sama se psy, podruhé s Markem, potřetí s Martinem. Jeli jsme jen kousek, a přitom vlastně hodně daleko. Kilometrů jsme cestou od nás do Jilemnice, Jestřabí, Roudnice a Vítkovic moc neujeli, ale v čase to byl už pořádný kus cesty. V mém případě totiž až tak daleko, jak dlouho jsem na světě:))

Tak už to s cestami je – na mapách si je můžeme přesně změřit, ale ve skutečnosti je ta délka velmi relativní a nemusí vůbec jít o cesty v čase. V tom nejjednodušším případě stačí mít těžkou tašku nebo nohu v sádře, a hned měříte metry jinak! Nebo si vzpomeňte, jak jste vnímali délku a obtížnost cest, když jste byli malí.

Pohled na Kotel a Zlaté návrší z Vítkovic

Když jsme mladí, plní síly a sebedůvěry, svět se nám před nohama krásně scvrkává. Skoro nic není problém, s levnými letenkami se dá toulat po Evropě jak po vlastním dvorku a dál do světa je to prostě jenom dál. Pozoruhodné je, že cesty vlastně zkracuje i znalost jazyků, která umožňuje lépe se orientovat v možnostech, které se nabízejí.

Opět pohled na hory, ale z luk nad Jestřabou (Jestřabím 🙂

Cesty se trochu prodlouží ve chvíli, kdy se narodí děti, protože s kočárky a kupou nepostradatelností, stejně jako s nutností pravidelně jíst, spát a čůrat se přece jen spěchá pomaleji. Definitivně nám nakonec cesty ztíží a prodlouží stáří, které kolikrát svazuje nohy a zkracuje dech. Ale ne nutně myšlenky.

Malebné zátiší (louky nad Jestřabou:))

Když se po letech vypravíme někam, kde jsme to měli rádi, ubíhají cesty pod nohama zase úplně jinak – člověk snad musí jít pomalu, aby stihl zaregistrovat známá místa ve všech časech, na které vzpomíná. A nejlepší je, když má s sebou někoho, komu to může říct. Tak se dá na několika kilometrech projít pořád kus života!

Náš potok 🙂

Čekají nás zanedlouho prázdniny a k nim cesty tak nějak patří – dlouhé, krátké i takové, jejich délka se neměří jen na kilometry.  A tak vám přeju, aby vás cesty zavedly nejen na místa lákavě neznámá, ale třeba i na ta pozapomenutá, kde se dá najít vzpomínkový poklad. Ostatně, jestlipak víte, že tohle je jediný poklad, který se rozrůstá tím, že se o něj podělíte? 🙂

Takže se vás dnes ptám – kam byste o prázdninách nebo o dovolené nejradši jeli? Bez ohledu na to, jestli to je nebo není reálně možné? 🙂