Veselé i vážné povídání o kočkách, s kočkami, a nejen pro kočky.
Jmenuji se Marie. Kočky mám moc ráda. Provázejí mě od dětství. Kdyby každá rodina měla svůj erb, který by se vyznačoval něčím pro ni typickým, náš rodinný by zdobil obrázek kočky. Láska k těmto chlupáčkům se v naší rodině předává z generace na generaci. Zkrátka si svůj život bez nich nedokážeme představit.
Když se řekne kočka, tak si každý vybaví roztomilého chlupáče, který si vás omotá velmi rychle kolem své vlastní tlapky a nezřídka se stává šéfem domácnosti, již s ním, nebo on s vámi, sdílíte. Zde velmi záleží na úhlu pohledu.
Jinak se na to dívá majitel a jinak kočka. Oba si myslí, že pouze jejich úhel pohledu je ten správný a podle toho taky jednají. Tak schválně, ruku na srdce, kolik z vás si stanovilo určitá pravidla, o kterých jste byli skálopevně přesvědčeni, že je budete dodržovat, když si přinese koťátko domů, ale sotva na vás z krabice vykoukne to malé chlupaté klubíčko, vaše předsevzetí se ztratí jako pára nad hrncem.
Ani já nejsem výjimka. Taky jsem byla pevně přesvědčená o tom, že naše přinesené koťátko bude dodržovat mnou stanovená pravidla, ale stačilo pár dní a dodržování některých pravidel vzalo za své. Na některých však stále trvám. Betynka se jim přizpůsobila. Ví, co si může nebo nemůže dovolit, co jí ještě projde a co už ne. Samozřejmě, že si potřebovala otestovat své hranice a mou trpělivost.
Ale teď už je z ní pohodářka, mazel, zkrátka kočičí dáma, která ví, jak se má chovat. Mimochodem jméno Betynka se u našich kočiček dědí. Takže tato už je čtvrtá nositelka tohoto jména. Vzpomínám si jako by to bylo včera, kdy nám tatínek donesl mourovaté koťátko. Ta radost, kterou nám tehdy udělal, na tu nejde zapomenout. Byla to kočičí holčička a já jsem ji pojmenovala Betynka.
Okamžitě se stala naším miláčkem a nejrozmazlovanějším kotětem široko daleko. Přibyli k ní dva mourovatí kocouři od tety, Ferda a Mourek a černé koťátko Mikeš, který se u nás objevil. Netuším, odkud se vzal, jednoho dne se objevil na dvorku a už u nás zůstal. O Mikešovi a dalších našich černých kočičkách si povíme něco příště. Také se zamyslíme nad tím, co je pravdy na pověrách o černých kočkách.
Dede: Vítám na Dedeníku novou autorku 🙂 Počítám, že k nám majka, se svojí láskou ke kočkám, pěkně zapadne a čase poznáme většinu jejích svěřenců podrobněji:))
Jsem v majetku dvou koček. Amálka je šlechtična s rodokmenem delším než je můj plebejský. Je to dáma, která má své vyhraněné názory na mé chování. Moureček je uličník z ulice, kde se ocitnul asi částečně i svou vinou, protože je to zvědavec zvědavý a výletník k tomu a nakonec se mu to skoro nevyplatilo. Jenže to bych nesměla jít okolo já, že… Prosbě o nový bydlík jsem celkem promptně vyhověla. Amálku to nepotěšilo, dodnes ho nemusí, ale nedivím se jí. A jména se u nás nedědí.
Já, celou svou duší psí člověk, kterého už nemám a mít nebudu, jsem momentálně v majetku tří koček. Nikoliv dobrovolně, ale kočky se rozhodly, že u nás budou bydlet a nenechaly si to rozmluvit. První, Čerťa, je už dneska tak cca 11letá kočičí dáma, černá jak půlnoc, která k nám přišla jako odrostlé kotě, aby nám záhy předvedla svá dvě koťata. Darek, tehdy asi roční labrador, jásal a chtěl si hrát. Ne tak Čerťa, dostal pár facek, ale potom, když si zvykla i koťata, obsadila mu pelíšek, byl vzat na milost 🙂 a byli nejlepší kámoši. Kotě-kocourka Mrouka srazilo auto, a druhé kotě-kočička Pepina s námi byla 4 roky a taky ji srazilo auto. To je prostě daň za volnost, ale pořád mi to vadí. Čerťa byla dlouho naše jediná kočka, ale vloni nějak začátkem léta se k nám nastěhovala, za značné nelibosti paní domu Čerti, Růženka, kočka tak něco kolem roku, od sousedů přes silnici. Je bílá s mourovanými fleky, růžovým čumáčkem a růžovými polštářky tlapek. Naše težkotonážní kočka, má, resp. v zimě měla k šesti kg. Její nevětší hit je, že kolem 3-4 hodiny ranní vyskočí na poličku, kterou máme nad postelemi, praví vrrraauu a když se nic neděje (protože spíme), metá po mně brýle, mobil, prostě co je na polici a chce ven. Vycvičila mě k dokonalosti, buď stačí vrrraauu nebo první předmět a okamžitě startuju a jdu otevírat dveře. No a aby toho nebylo málo, na konci února, zima jak na Sibiři, začalo mňoukat kolem domu kotě, tak 3-4 měsíce, celá černá, prostě druhá Čerťa. Vydržela jsem to 3 dny (já nelida) v domnění, že když pochopí, že tady ne, vrátí se domů, ona naše ves není kdoví jak velká. Nevrátila a já pochopitelně nevydržela. Líza dostala nabaštit a je naše. Byli jsme s ní vzápětí u veta, je zlatej, vzal nás v sobotu, prohlédl jí, řekl, že to bude velká kočka, dostala pigáro antikoncepce a vyfasovali jsme odčervení, a Líza baští jak o život a roste. Hlavně tedy do výšky, má dlouhý nohy a do délky, je pořád hubená, ale žebra jí už nespočítám a dlouhá jak lasička. Všechny tři se momentálně, když se konečně udělalo hezky, nastěhovaly ven, takže kromě Čerti, která si hoví na židli na pergole, vím houby, kde lítaj. Ale na zavolání tak z 80% přijdou. Resp. přijdou, když mě slyší, když lítaj kdoví kde, mám smůlu. Ale když začnu krájet maso, najednou se zhmotní za okny -welmi zajímavé :-))
No, labrador to sice není ani jedna :-), ale nedala bych je.
No teda, já se ale rozepsala :-))
Nemáš náhodou doma nějakého toho pardála. 🙂
Ještě toho trochu, mě stačí dvě malé „pardálky“ a flekatý torpédo 🙂
Rovnou dvě černé kočky! Ty se máš 🙂
To znám taky. O tom, jak se kočky zjevují, plánuju napsat v některých příštích Kočičinách.
Marie. U nás se dědí jméno Darek. Darek byl první kocour, který nás adoptoval jako kotě ještě na podnájmu v Brně. Když domácí zjistil, že se staráme o kočku, tak nás i s Darkem vyhnal. Naštěstí se už jakž takž dalo bydlet v rozestavěném domě a tak jsme se s Darkem stěhovali předčasně do rozestavěného. Za pochodu jsme jej dodělávali s Darkem jako stavbyvedoucím. Darek brzy zmizel, asi po dvou letech. Potom jsem zachránila whiskas kotě Toma. Ten jediný se nejmenoval Darek. Potom přišel kotě Dareček, zachráněný od popelnice se zlomenou nohou. Noha se vyhojila a Dareček se dožil úctyhodného věku. No a poslední je Dareček, úplně na pohled stejný jako jeho předchůdce, povahově úplně jiný. Sedmitýdenní koťátko jsem si našla na stránkách útulku Tibet za Slavkovem. Námi milovaný pacholek.
Dárek, je taky hezké jméno.
Díky za kočičí povídání. Jsem psí, v Praze jsem se s kočkami nijak nesetkávala. Začala jsem je vnimat až tady, kdy se k nám postupně nastěhovali tři kocouři. Měli ovšem smůlu, hoši, byli promtně vykastrováni. Za kus žvance a teplou postel nám bylo odpuštěno a první dva s námi vydrželi každý šest let. Tomuhle poslednímu se od nás nechce už let dvanáct a vládne nám packou hebkou i tvrdou. Nás tedy nebije, ale pes od něj dostával nabančeno preventivně. Do mého srdce vešli… ale pes to není! To pravdivě doznávám a těším se na další kočičí osvětu.
Historicky se naše domácnost skládala ze čtyř zlatých retrívrů a tří koček domacích. No a my tak na okraj. 🙂
Tak to jste měli doma taky pěkně veselo. Taky jsme měli psa a kočky si s ním udělaly pořádek.
Kočky…celoživotní láska 🙂 jak se člověku první zadrápne do srdíčka a omotá si ho kolem tlapky, je zakočičen navždycky 🙂 od prvního černého kocoura, když jsem byla ještě malá, přes kočičku Sheilu, kterou jsme našli a zachránili a tím se nastartovala doba „psí+kočičí“ po současnou sladěnou kočičí pětici výrazných osobností… jsme jejich 🙂 těším se na další vyprávění 🙂
Děkuji. Taky to tak mám nedokážu si život bez koček představit.
Díky za pěkný článek a těším se ,páč budou kočičky a pro černou mám taky slabost i když mi bohužel nebyla souzena a černý kocourek od Karolíny mne opustil a odešel na lepší místo. Budeme se těšit a vítej! 🙂
Děkuji
Milá Majko, kočky do srdce umějí vlézt velice snadno! 🙂 takže vaši rodinnou vášeň chápu. I když jsem v zásadě psí, kočky mi životem prošly. bohužel, kdykoliv (ok, dvakrát) jsem si pořídila svoji kočku, do roka jsem se stěhovala do zahraničí a musela kočkám hledat nový domov. Sice se to povedlo (ahoj Jenny a děkuju zase a opět:)), ale vždycky mi bylo mizerně. takže jsem se rozhodla si kočku úmyslně nepořizovat, ale nebránila bych se, kdyby se nějaká u nás rozhodla bydlet:))Jenže tu jsou ti psi… Nicméně Ari má své dvě tajné kočičí kamarádky od sousedů – shodou okolností jsou obě tříbarevky:)) Zná je od koťat, a jak jinak přes moji snahu kočky honí, tyhle holky (Cilka a Božka:)) mají generální pardon 🙂
Těším se na další vyprávění!
Po Čitě a Miušce je mi smutno pořád. Byly to pohodové,milé,hodné kočičky, takže díky Tobě, že jsi mi je svěřila.Bylo to v tu pravou dobu,po odchodu Aji I. za duhový most.
takže máš v podstatě sdílené kočky 🙂
sdílí je s Dede za Duhou….a teď vlastně má Karolíniny kočky..a sdílí je s Karol,co je za Duhou..
Naše Conča na venkovní kočky řve, sice je nehoní ale fakt ječí. Tak já prventivně balamutím a říkám“ to je Čituška,to je Miuška“ a tak sklapne.
Stejně se divím jak jsem ty koče vždycky přistrčila mým psům a oni to snesli a žili jsme v pohodě, pak psi odešli,dovezla jsem další a oni zase s kočkama v pohodě. Ani jeden ,jediný incident za tu dlouhou dobu.
Dede má sdílené kočky, protože si je Ari přivlastnila 😀
Sdílené kočky znám. Sousedi mají psa, který podle sousedčiny řeçi kočky nesnáší. Naše kočky se jim běžně promenádují po dvoře a pes si jich ani nevšimne. Zřejmě na jejich přítomnost rezignoval.
Ó, tříbarevka, tu jsem vždycky chtěla, ale v útulku si nás vybrala pruhovaná Adélka, tak jsme to nelámali přes koleno. Černá Polárka byla darovaná, černobílá Maceška jediná, co byla zrovna k mání podle našich představ, no a kocoury si vybrali děti. Kiliána je skoro celý bílý a podle mne žije o ulici dál pod jménem Richard (onehdy ho podle fotky hledali a úspěšně našli) a bílomour Oriáš dál vytrvale likviduje naši domácnost i mou trpělivost. Ještě že máme tu Adél, ta jako kočkopes vynahrazuje to, co se Oriáš nikdy nenaučil.
Já jsem zase vždycky chtěla kočku černou a zatím tedy měla dvě tříbarevku a opravdu krásnou mourinku:))
Já jako odmala člověk psí jsem v majetku tří koček – počet tři je podle Bimba limitní. Takže momentálně u nás přebývají kočky čtyři, protože stěhující se dcerka na chvilku přebývala i s rodinou u nás a rodina zahrnuje i kocoura Kulíška. Kulíšek to u nás zná, každý rok u nás Kačka hlídala o naší dovolené Majdu a kočky si brala s sebou. Kulíšek je z útulku, nalezenec od popelnic a kočka bytová. Jenže na prázdninách u babičky se mu zalíbilo venku, některé prázdniny si u nás prodloužil, neb byl nepolapitelný. No a to je momentální případ, jakmile spatří svou maminku, dekuje se. Marně mu vysvětlujeme, že se nevrací do bytu, ale do domečku s ohromnou zahradou. Když Kačka odjede, Kulich se odněkud vynoří a začne se mazlit jak o život. Zítra proběhne další zkouška odlovu, tak nám, prosím, držte palce. Salámista Monča se klidně o naši postel podělí, ale Felínkovi chybí spaní na mé maličkosti
Inko, to je tedy něco:))) Držím palce, ať se Kulich vrátí ke své paničce a u vás zavládnou normální tříkočičí časy:))
Ale mezi námi, já se tomu Kulíškovi nějak nedivím! 😀
to já taky ne… 😉
já taky budu držet tlapky, jen se obávám, že Kulíšek už si vybral…za návštěv scanoval terén a všechny výhody no a teď, když je u Inky a Bimba jen Kočičkovo, provedl frontální útok na baštu 🙂
Inko, přeju Vám, ať se Kulíška podaří odchytit. Ale kočky jsou v tomto směru velmi svéhlavé.
Milá Majko,
díky za článek a doufám, že ten slíbený bude následovat brzy.
Máš doma krásnou trojbarevnou dámu. Ta pravidla dodržuje jednou provždy anebo pořád ještě hledá mezery v obraně? 🙂
Na povídání o černočerných kočkách se moc těším.
Pravidla už dodržuje, je téměř čtyřletá a má ráda „své jisté“. Takže už je v pohodě.