Kytky jsem letos sázela takřka potají. Nejdřív jsem unavila štěně, a teprve poté, co to zvíře sladce usnulo (na záchodě:)), jsem se vyplížila z domu a oddávala se zahradnickým pracím v naději, že Rex změny nezaznamená. Za domem mi to s trvalkami zatím prochází, i když večer musím zalévat prakticky potají, když zvíř usne. Nicméně před domem se navzdory veškeré mé snaze odehrává genocida.

Začalo to s vřesy. Ty si šťastně rostly ve velkém kamenném květináči pod vítacím smrkem. Dokud k nám nepřišel Rex. Ten je pro sebe objevil prakticky okamžitě. Začal jednotlivé rostliny vytahovat z květináče a brát je na výlety po zahradě. Málokdy je okousal, navíc vřes je bylina poměrně odolná, takže jsme je trpělivě vraceli zpátky. A doufali, že příkaz „nesmíš“, pronášený zvýšeným hlasem, když jsme delikventa nachytali při činu, časem ve štěněčí hlavě nechá nějaký dojem. Bohužel květiny nepatří mezi stěhovavé druhy, takže to vřesy nakonec neustály.

Snaha pomáhat a chránit 🙂

Mezi tím se maceškám, umístěným v malých ozdobných květináčích, přestalo dařit – potřebovaly do pořádné hlíny. Kamenný květináč už byl nějakou dobu prázdný, i řekla jsem si, zkusím to. Třeba Rex zapomněl! Trvalo to jeden a půl dne, než jsem našla na výletě první macešku. Vrátila jsem ji zpátky a přemýšlela o dalším tahu. I vzpomněla jsem si, že mám plůtek! Aneb historie se opakuje a člověk je připraven.

Ráno byl plůtek v psím pelechu…

Výsledek byl jednoznačný – plůtek zabral! (T)Rex ho přičinlivě odvlekl na pelech a okusoval. Pravda, při jeho únosu nějaké květiny mírně oholil, ale pokud by to tak zůstalo… Drátěnému plůtku štěně neublíží. Asi tušíte, že u toho samozřejmě nezůstalo. Druhý den ráno byla další z macešek na výletě. Usoudila jsem, že nebudu podporovat týrání květin a macešky přesadila do normálního květináče a zatím umístila na střechu psí boudy. (T)Rex vede 1:0:))

Některé macešky opět vycestovaly 😛

Celkově je ale Rex úžasnej, učenlivej a poměrně klidnej pejsek. I když pejsek… je mu 3,5 měsíce, v úterý jsem ho byla na veterině zvážit a nevěřila jsem vlastním očím – i po dvou opakováních váha ukázala 18,4 kg! Přitom čtyři dny předtím, než mu byly tři měsíce, vážil 13, 6 kg. Není tlustý, je prostě velký. Jídlo dostává odměřené třikrát denně, jak bylo chovatelkou doporučené. Pravda, už se k němu nemusím shýbat, když mu nabízím pamlsek 🙂 Nejvíc mu ovšem vyrostl ocásek! Má ho teď tak dlouhý, že v klidu mu pohodlně sahá až na zem.

Zároveň se zdá, že psisko postupně mění barvu. Začalo to černým kroužkem na ocase. Vypadá na něm opravdu podivně, zvlášť, když má černou i špičku ocasu – jako hranostaj:)) Potom se Rexovi udělal černý pruh na břiše, a začíná se mu tvořit černý pruh na zádech. A já si říkám, zdali mi nakonec z plavého štěněte s černou maskou nevyroste černý pes! Inu, to zjistím, stačí si pár měsíců počkat.

Socializace s Týnkou (kroužek na ocase je nápadný:))

Když říkám, že je klidný, myslím tím hlavně, že není rapl. Je to normální živé štěně, nebojácné a důvěřivé. Ke každému by se hnal, což zatím lidem nevadí. Ještě nikdy jsem neměla tak populárního psa! Každopádně rychle roste, takže musíme cvičit… prakticky všechno. Třeba klid trénujeme s miskou s jídlem. Všichni moji psi směli/ smějí jíst až na povel, není dovoleno se po misce vrhat, dokud ta neleží na zemi. Rex zatím zvládá nadšeně připumlíčovat na místo kde jí, tam si sedne, až mu zadeček zaduní, zvedne hlavu a skutečně vydrží během odpočítávání v klidu sedět. Na misku se vrhá, až když ji položím. Je to jen první krok, ale důležitý.

V lese pořád chodí spolehlivě na volno, nevzdálí se, ani když si Ari kousek odběhne. Užívám si to, protože vím, že to nebude mít dlouhého trvání. Učí se tak znát všechny naše obvyklé trasy, skvěle se chová i na výletech. V takhle útlém věku už zvládá i chování správného „hospodského teréra“! Vleze si s Ari pod stůl, chvilku kouká a pak unśne. Nesnaží se ani žebrat, což oceňuju. V autě je fakticky dokonalý – umí i v něm i čekat, když je potřeba. A to i bez Ari. Jen se mu k němu nechce jít ve chvíli, kdy máme odjet z domu! Když se pak odněkud vracíme, nastupuje bez váhání. I u mého vysokého auta už umí skočit a opřít se předními packami o nárazník, já mu potom pozvednu záď:))

Socializujeme. Ve městě je moc hodný. Umí jít u nohy, pokud na tom trvám. Pokud ne, „čte“ si okolí. Nosem skenuje v podstatě cokoliv se zájmem, který mě u takhle malého štěněte příjemně překvapuje. Popravdě je to zatím to jediné (kromě lovení Ari a nošení přírodnin v hubě), co ho opravdu baví. Pokud jde házecí hračky, míčky a klacíky, nějak ještě nepřišel na to, proč o to Ari vlastně stojí:)) Ovšem vzít jí to, to je jiná! 🙂 Jakmile ale ukořistí, o co bojoval (nebo mu to Ari prostě dá), obvykle to po pár vteřinách pustí a ztratí zájem. Je první z mých ovčáků, který vypadá, že nebude aportovací maniak. Inu… měl by být víc pastevec než služební plemeno.

Nosit klacek… proč? Sebrat ho Ari – jistě!

V lese nebo na opuštěných místech máme ovšem problém – jakmile je Rex na vodítku, snaží se štěkat na lidi nebo na psy, které potkáme. Když je na volno, jde se lísat 🙂 Není to dobré, snažím se ho tedy přimět, aby toho nechal. Potíž je, že je v tom, že začínám mít pocit, že jde víc o hlídání než o projev strachu, občas u toho i vrčí. Ve městě to nedělá. Zkouším všelicos, ale zatím bez valného úspěchu. Je to první pes, který mi něco takového předvádí. Někdy do měsíce by měl nastoupit do psí školky, tak uvidím, co se na to téma dozvím.

Socializace ve školce 🙂

Doma to vpadá jako kůlnička na dříví, a to doslova. Mezi psími hračkami jsou porůznu rozmístěna březová polínka, březová kůra a modřínové klacíky 🙂 Klacík je k vidění i nahoře v ložnici, stejně jako v koupelně. Díky tomu však Rex zatím (zatím!) neudělal žádné větší škody. Samozřejmě zkusil okusovat nohy drahocenného nábytku! Ale moje ošklivé zavrčení a kvalitně rezonující „RRRexi, ne!“ s tím, že jsem mu do tlamy obvykle hned strčila něco povoleného, tyto jeho aktivity zastavilo. Pořád nás okusuje, ale už méně než předtím. Samozřejmě okusuje Ari, ale jak se zdá, té to na rozdíl od nás většinou nevadí.

Oni dva ❤️

Včera, když bylo štěně natolik uondané po ranním řádění, že se mu nechtělo ven, jsem ji vzala na vycházku samotnou. Myslela jsem si, že si to užije, bez toho otrapy, co se na ni pořád věší. Leč mýlila jsem se. Možná si užila tu chvíli, když jsem jí házela klacek a ona ho mohla nerušeně přinášet, ale fakticky se většinou procházky tak nějak pasivně pročuchala. Pak na ni doma skočil chlupatý démon, zakousl se jí pod ucho a naše unuděná dáma se s radostí vrhla do 856. kola vzájemného okusování hlav. Dobrá, zase jsem chytřejší:))

Už nějakou chvíli spíme v patře, v ložnici. Rex je už spolehlivě čistotný, umí si říct a vydrží celou noc. Ovšem i zde jsem narazila na zákulisní psí hry o moc. Kdysi dávno Berry nahoře zakázala Ari vstup do mé pracovny – to bylo pouze její místo. Ari tam skutečně sama nikdy nešla. Pokud jsem ji tam nalákala nebo jí to rovnou přikázala, vydržela tam jen do první vteřiny, kdy jsem ji přestala sledovat. Myslela jsem, že po Berryině smrti zákaz tak nějak vyvane, ale nestalo se tak. Každopádně začínám mít dojem, že Ari pro změnu Rexovi zakázala ložnici.

Cvičení na „hospodského teriéra“ (1)

Cvičení na „hospodského teriéra“ (2)

Když tam večer přijdeme, štěně si na chvíli lehne vedle mé postele, ale pak Ari NĚCO udělá a on se s kvílením odsune do mé pracovny – nebo na to místo před ní, kde se tak záhadně ohřívá podlaha. Vzhledem k tomu, že moje pracovna prakticky s ložnicí sousedí, ani tak ode mě Rex není daleko.  Jednou odpoledne jsem si tam zkusila jít lehnout, když Ari byla venku. A vida, Rex pak spokojeně bivakoval přímo u mé postele. Uvidíme, jak se celá za záležitost vyvine dál. Jestliže se to nebude stupňovat, nebudu se do toho plést – psí hierarchie má svůj smysl a já do ní nebudu vrtat, pokud to nebude nutné.

Proč musí spát zrovna tady…

Jinak Rex už poznal všechna naše vnoučata a příjemně mě překvapil. Ač je obvykle piraňa, na ta malá je jemný, a pouze je olizuje. Samozřejmě děti a psy paranoidně hlídám. Ovšem když se spojí společenský Rex a malý Davídek, který psy prostě miluje (jediné dítě, které radostně nastaví (!) tvářičku k olíznutí), je to opravdu výzva! Naštěstí malý při výpravách za psy obvykle pořád hlasitě volá „Ají, Ají“, lze ho tedy sledovat takříkajíc i za rohem. I tak se mi zatím vždy uleví, když odjedou. Ze zkušenosti vím, že pokud budou chtít, nějakou cestu k sobě si nakonec bez dohledu najdou. Dala bych však přednost tomu, aby přitom oba byli aspoň trochu starší 🙂

S Davídkem (1)

S Davídkem (2)

S Davídkem (3) (Rex uložil svoji hračku na náklaďák:))

Dobrá, už dnes opravdu končím, ságy se dnes nenosí. 🙂 Vím, že všechna ta chvála úžasného štěněte vezme za své s nástupem puberty. Občas přemýšlím, z čeho budu jednou ne nervy, a moc doufám, že to nebude zvěř. Tedy… zkusím udělat vše pro to, aby jeho vášní honění prostě nebylo. Ovšem… víte, jak to často s předsevzetími dopadá!

A ještě pár videí 🙂

Honička venku (to psí kňučení jde od sousedů – jejich pes by se rád přidal)

Okusování hlav 🙂