„Dobrá, pro dnešek končíme. Zvládly jsme skoro sto stran. Takže zase zítra, ano?“ Vypínám Skype a cítím hlubokou vděčnost ke kamarádce, autorce několika knih. Můj právě dokončený román totiž prochází tzv. betačtením. Tedy nejde jen o jazykovou korekturu, ale o důkladné proprání celého textu. Od stylistiky až po poznámky typu: „Já vím, že ty to víš. Ale čtenář ne!“
Každý, kdo kdy něco psal, si je vědom jednoho zásadního pravidla – při korekturách své chyby nevidí. Tedy… aspoň ne všechny. Už proto, že velmi často čte věci tak, jak je chce vidět, a ne, jak v textu opravdu jsou. Je potřeba to mít na zřeteli a zařídit se. Tak například pomáhá odstup. Tedy vrátit se ke čtení textu až po delší době, pokud je to možné. Velmi dobré a účinné je i hlasité čtení.
Ale úplně nejlepší jsou jiné oči. Ideálně patřící k hlavě, která umí česky, má cit pro jazyk, a zkušenosti v oblasti práce s textem. Je pravda, že takové betačtení umí pochroumat autorovo ego, ale při správné volbě betačtenáře tato součinnost knížce určitě pomůže.
Při této příležitosti mě pak napadla další věc. Jak často spoléháme na jiné oči tam, kde nám to jen málokdy prospívá – tedy ve vlastním životě. Pokud jde o nás samotné, máme tendenci věřit cizím lidem víc, než vlastním touhám a pocitům. Svou intuici vytrvale ubíjíme všelijakými příkazy a zákazy. A to dokonce i případech, kdy je rozhodnutí plně v naší režii. Dá se tedy říct, že si jiné oči prakticky implantujeme do vlastní hlavy!
Je na každém, jak se s tím vypořádá. Pohled jiných očí umí pomáhat, pokud hlava patřící k těm očím, má na mysli náš prospěch. Jenže nikdo, ani nám nejbližší lidé, nejdou v našich botách. Takže by jejich pohled neměl být ničím jiným než doporučením. Které buď vezmeme v úvahu, nebo nevezmeme. Korektury našich životů jsou prostě jen na nás.
Nakonec, není lepší dělat své vlastní chyby?
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023
Tak co, taky máte někdy pocit, že svoje akce a občas i myšlenky neřídíte sami? Že se vám v té hlavě někdo do toho pořád snaží kecat? Stylem: Tohle nedělej (nemáš na to váhu, věk, postavu), tohle dělej (tak se to dělat má) a podobně?
Já se opravdu snažím tomu nepodléhat, ale ty jiné oči mi stejně tu a tam přes to rameno koukají!
No ja kromě občasných článků nejsem velký psavec a bohužel ani ty články mi nemá kdo opravit. Takže – jako YGa – si někdy všimnu chyby, až když je odesláno a zpětně čtu, tedy když to pak vidím ne jinýma, ale stále svýma, jen „pozdějšíma očima“. Naštěstí kdo (a kde) mé články čte je doufám k mým chybám schovívavý a tak se jen snažím příště se polepšit. U tebe Dede, je to úplně jiná úroveň jak při psaní, tak korektury před publikováním a je tedy nejen nutné, ale zároveň skvělé, že máš někoho, kdo s tebou osobně umí probrat a upravit text z profesionálního pohledu a zkušeností.
Tak trochu na tohle téma je skvělý seriál „Magpie Murders“ (magpie je straka). Možná znáte, jestli ne mohu doporučit (je to podle knihy, tak třeba i přečíst)
https://www.pbs.org/wgbh/masterpiece/shows/magpie-murders/
Díky Maričko, kouknu 🙂
No jo, co se rad týče – nesnáším životní rady, které to se mnou myslí dobře! A to tak, že se už ani nesnažím najít si v nich to dobré, co by se mi hodilo. Jak říkal nebohý švagr – nasadím průstřel ucha, jedním tam, druhým přímou čarou ven. 😉
Ovšem co se týká „opraváře textů“, joj, takového člověka bych uživila i v běžném životě. Co já vám natlápu za hovadiny, to by se jeden divil… nebo naopak. Než mne napadne ta správná odpověď, je už adresát dávno v trapu.
O psaném textu ani nemluvím – i v kratičkém komentáři dokážu nasekat chyb nejen gramatických a větotvorných, ale i faktických. Kór v okamžiku, kdy si myslím, že tohle je moje parketa, tady bych se mohla vytáhnout 🙂 🙂 . A to se snažím ten text po sobě přečíst, ale chybu nakonec najdu až v okamžiku, kdy ji nelze opravit – to mne přímo praští do oka, zatímco před tím se utápím v samolibé mlze. Tady by se mi betačtenář opravdu hodil.
P.s. my už se nekamarádíme? že nemám ten konec… 🙂 🙂
Víš kolikrát najdu chyby až při čtení v rádiu, a to to předtím po sobě xkrát čtu? 😛 Vlastní chyby jsou prevít:))
K těm jiným očím. Tohle téma mě napadlo, když jsem byla tuhle doma sama (letos na jaře jsem shodou okolností hodně sama:)), byl krásný den (konečně), jak stvořený na výlet. Bylo jen na mě, co s tím dnem udělám.
Někde hluboko ve mně špital hlásek – potřebuješ jet na hory – domů, tam, kde větší část života kořenila tvoje duše!
Bylo by to snadné, od nás je to hodina cesty.
Ale těch „ale“, co se mi vyrojilo v hlavě! Opravdu mě to překvapilo – hodně nemile. To si opravdu takhle nechám plevelit myšlení? A napadlo mě, kolik toho ve mě hraje za jiné než za mě, když to rozhodování není tak snadné jako v tomto případě?
A to jsem si zrovna četla moc pěkný článek o intuici… abych zjistila, že musím sakra napínat uši, abych ji v sobě zaslechla 🙂
Řekla jsem si – hle, téma! Ale chtělo to ještě něco a to si k tomu doběhlo o pár dní později:))
když hlásek říkal “ potřebuješ jet na hory“, potřebovala jsi jet na hory. mj. z výšky je vidět všechno ve správné perspektivě, věci podružné se stávají nepodstatnými 🙂 vyzkoušeno osobně mnohokrát ( oblíbené místečko mám na Kamenci).
Máš pravdu.
A víš, co je zajímavé? To nutkání na mě přijde v dubnu prakticky každý rok – jak mi ukázaly vzpomínky na FB 🙂
to bude něco jako Tvoje soukromé zavírání vrátek za zimou, odhaduji…:-)
Možná 🙂 Je fakt, že tehdy jsou dobře schůdné horské louky a já miluju tu cestu „po výhledech“ 🙂
Když mi kdysi dávno mé kamarádky pisatelky rozebraly první povídku do posledního písmenka, pocítila jsem nejprv neskutečný vztek. Jak mohly! Jak si dovolily! Jak.. jak… jak… Seknu s tím! Nemají pravdu! Co si vůbec myslí? Pak vztek nad tím, jak mi bylo pohaněno mé literární „dítě“ přešel a já se na text podívala znovu. S chladnou hlavou. A ejhle… ač nerada, musela jsem uznat, že měly pravdu. Že text, upravený podle připomínek (vypuštěná opakovaná slova, vyházená zájmena „to, ten, ta“, občasné přeskládání vět) najednou vypadá čistěji, lépe a je hlavně mnohem hladčeji čitelný. Poprvé jsem pochopila, jak nutná a skvělá je dobrá beta. Připomínám slovo dobrá. Ne hodná. Dobrá. Hodná beta řekne, jů, skvělý, bezva se to četlo, umíš! Autor se nadechne, ramena přes celá záda, pyšný na sebe a své dílo. Dobrá beta řekne – super, pěkné, ale… a začne to sázet. Snažím se být dobrá beta a ohleduplná beta, protože vím, jak je těžké poslouchat připomínky k tomu, co člověk v potu tváře napsal. A je fakt, že své chyby sám nevidí – mám pocit, že občas čtu to, co tam chci mít, a nevidím to, co tam skutečně je. Takže i já volám – díky, mé dobré bety. Na druhou stranu v životě – tam si sakra dávám pozor na to, co mi kdo radí. Když potřebuju, zeptám se toho, o kom si myslím, že by mohl pomoci. A jak psáno výše, nevyžádané rady házím za hlavu.
Tak tohle ti prostě podepíšu 🙂
A máš to u mě! ❤️
Jo, doufám, že Vás pisatelky spisovatelky a překladatelky chápu. Vy se snažíte ze sebe vydat to nejlepší a něco ,co potřebujete sdělit,chcete udělat radost svou prací ,dokonce potřebujete další oči a mysl a pak si přečtete recenze „vděčných“, co nic nenapsali a nepřeložili,podanou jako nejvyšší moudro jejich ega,které má tu možnost a prostor se vymňouknout. Prostě zlatý prdelky,zlatýýý.
Nedejte se! Piště!
Víš, Jenny, to sice naštve, ale když ti nakladatel zaplatí práci po roce doprošování, tak to víc než naštve, když se s tím tak drbeš, abys tu práci odvedla dobře a bylo to ke čtení. Navíc plat za překlady beletrie je nižší než plat kopáče na stavbě.
No, jo, no, o tomhle „bonusu“ jsem už raději nenapsala! Ale četla jsem na FB,co je to za práce bez řádného ocenění a slušnosti zaplatit námahu.Prostě ostudné, jak už to u nás bývá.
Jo u Viktora Janiše byla velmi výživná debata. Včetně názorů, že literární překlad je vlastně takový koníček, tak proč překladatel čeká, že se tím uživí? A to byla řeč o těch špičkových!
S textem to znám zatraceně dobře. U jedné knihy jsem věděla, že slušnou korekturu neudělám. Byla hrozně napsaná, jako by autor celou dobu v něčem jel. Přeložila jsem, opravila pravopis a předala Kubovi. Ten si nad tím rval vlasy celou dobu, ale korekturu udělal a získal náhled na mou práci z jiné stránky. Taky dobře.
Matyldo, z tohoto hlediska byla ta práce záslužná, překladatelský chlebíček je prostě tvrdý a nedoceňovaný.
On dobrý korektor – ať už knihy nebo jednání – je prostě poklad. Ale jak píšeš, jsou to jen doporučení.
Myslím, že si na tu knihu pamatuju. I to Kubovo zoufalství!
Nicméně si myslím, že pochopil, že jak tvrdý ten tvůj chlebíček byl. V jistém smyslu si pořád říkám – zlatá kuřata! Tedy pro tebe. V překladech knížek ovšem tvé zkušenosti prostě chybějí. Ovšem za podmínek, za jakých překladatelé beletrie pracují, se spíš divím, žes to vydržela tak dlouho.
ano, zlatý…kuřata 😀 hlášku v jejím původním znění známe asi všichni 🙂 uznávám ( a často i žádám) pohled jiných očí u pracovních věcí, kde to zpravidla přinese užitečné náměty – sama ochotně oplácím. v osobním životě to dalo hodně práce, ale o radu/náhled/názor už žádám, ovšem rozhoduji se vlastní hlavou. na nevyžádané rady pokývám a jdou na ignor list 🙂
Ignor-list! Tak to si prosím beru za své 🙂
nech sa páči 😀