Na okraji lesa u jedné malé vesničky žila pod hromadou dřeva rodina lasiček. Maminka, tatínek a jejich neposedný syn. Jmenovali se Kolčavovi. Měli dlouhá tělíčka s hnědými kožíšky a bílé náprsenky.

Pan Kolčava a paní Kolčavová měli malého Kolčaváčka moc rádi, ale často je zlobil. Nechtěl poslouchat a neuklízel si hračky ve svém doupátku. Jednou se paní Kolčavová rozčílila a malému neposedovi vyhubovala víc než kdy předtím. A tehdy začalo jeho veliké dobrodružství…

Kolčaváček se mračil. „Proč bych si měl zrovna teď uklízet hračky?“ pomyslel si a uraženě odcupital do svého doupátka, „Už mě to věčné hubování nebaví! Co já si jen počnu?“ Chvíli seděl a uvažoval. Potom se rozhodl. Uteče z domova!

Malý lasiččí chlapeček vyčkával, až rodiče nebudou dávat pozor. Pak se opatrně vyplížil ven a rychle utekl pryč. Běžel přes louku, přes pole, až doběhl k vesnici. Připadal si tak dospělý a samostatný, že se odvážil podlézt plot a podívat se na zahradu jednoho z domků. Přikrčil se za trs trávy, aby ho nebylo vidět, a rozhlédl se. Na opačném konci zahrady se cosi pohnulo. Kolčaváček zpozorněl.

Na dřevěné stoličce za domem seděl starý pán, v ruce měl štětku a něco natíral. Za ním stál na zemi kbelík. Kolčaváček byl zvědavý. „Copak tam asi je?“ pískal si potichu pro sebe a pomalými krůčky zamířil tím směrem. Plížil se mezi stébly trávy, pak to vzal zkratkou přes květinový záhon, až se ocitl přímo vedle kbelíku s černou barvou.

Pán se ani nepohnul, asi vůbec netušil, že má za sebou malého zvědavce. Kolčaváček se postavil na zadní a chtěl se podívat přes okraj kbelíku, když vtom se pán se štětkou otočil. Kolčaváček se tak polekal, že nádobu s barvou celou převrhl. Ozvalo se řinčení, rachot, a malý chundelatý neposeda vyděšeně utíkal pryč. Ani si nevšiml, že si při té nehodě zašpinil špičku ocásku. Pospíchal, co mu nožky stačily, ale v tom spěchu úplně zapomněl, že běží jiným směrem, než odkud přišel. Až na kraji lesa zjistil, že se ztratil.

„Pomoc! Pomoc!“ naříkal Kolčaváček. Bloudil lesem, rozhlížel se, ale nikde to nepoznával. Najednou za sebou uslyšel radostný křik: „Tak tady jsi, Hranostaji!“ Vyplašeně se otočil a spatřil nějakou cizí lasičku, jak se k němu hrne. „Ale já nejsem Hranostaj, já jsem Kolčaváček!“ bránil se. Nebylo mu to nic platné. Lasička ho popadla za tlapku a dovlekla až do doupěte, kde bydleli Hranostajovi.

Kolčaváček byl nešťastný. „Já přece nejsem žádný Hranostaj!“ opakoval. Paní Hranostajová jen nevěřícně zakroutila hlavou: „Co bys nebyl Hranostaj, kloučku? Všichni z naší rodiny mají černé špičky ocásků, stejně jako ty.“ Kolčaváček si prohlédl ocásek paní Hranostajové a pak ten svůj. Opravdu, oba ocásky měly konce černé jako uhel. Kolčaváček se chystal zakřičet, že jeho ocásek je hnědý, jenom je teď zrovna špinavý od barvy, když do doupěte vešel skutečný Hranostaj, syn paní Hranostajové.

Kolčaváček využil okamžiku, kdy paní Hranostajová nechápavě koukala na oba lasiččí chlapce, na nic nečekal a rychle z doupěte zmizel. Utíkal hlava nehlava přes celý les. Když narazil na mělkou tůňku, neváhal a pořádně si v ní umyl svůj špinavý ocásek. Černá barva se srsti brzy pustila a Kolčaváček byl zase krásně hnědý. Hned měl lepší náladu, tak se na chvíli posadil do mechu a rozhlédl se.

Les šuměl, ptáci zpívali a všude to krásně vonělo. Nedaleko se zelenalo kapradí. „Počkat,“ zavětřil Kolčaváček, „Vždyť tuhle vůni já dobře znám! A támhleten trs kapradí je mi nějak povědomý!“ Zjistil, že je skoro doma. Zvesela se rozběhl k doupěti, přivítal se s Kolčavovými a slíbil jim, že si už vždycky bude bez odmlouvání uklízet hračky a že už nikdy, ale opravdu nikdy neuteče z domova.

Tak, milé děti, tohle byla pohádka. A jak už to v pohádkách bývá, ne všechno bylo tak, jak je to na světě doopravdy. Na území České republiky žijí skutečně dva druhy lasiček, které jsou si hodně podobné – lasice kolčava a lasice hranostaj. Ani jeden z těchto druhů ale nevede tak pěkný rodinný život jako v naší pohádce. Opravdové lasičky vychovávají svá mláďata bez tatínků. Jsou to velcí samotáři. Když jim nějaká cizí lasička vleze na jejich území, brání si ho. Takovému území říkáme „teritorium“. Každá lasička si své území pozná podle pachu. Stejně tak si každá samice pozná své mládě, takže by se v přírodě nemohlo stát to, co se stalo chudákovi Kolčaváčkovi. Lasiččí maminka si určitě své vlastní děti nesplete s jinými. A vy si zase, po přečtení dnešní pohádky, už nikdy nespletete lasici kolčavu a lasici hranostaje. Kolčava má ocásek celý hnědý, zatímco hranostaj má ocásek hnědý s černou špičkou…

Dede: Děkuju Ivaně za hezkou přírodovědeckou pohádku:)) A také za to, že mi odpověděla na SOS ve chvíli, kdy jsem neměla honem k dispozici článek. Konec konců, hezká pohádka neuškodí a vy už teď víte, jak kolčavu a hranostaje rozeznat:)) A zrovna se zeptám – máte vy osobní zkušenosti s těmito malými šelmičkami? Možná bychom do naší debaty mohli zahrnout i kuny. Konec konců, jsou to příbuzné 🙂

Pro představu (foto internet)

Lasice kolčava

Lasice hranostaj v zimním kabátku 🙂

Hranostaj v letním