Přichází jaro, sníh taje (někde i znovu padá), zvířátka se probouzí po zimním spánku… Copak dělají netopýři?

Znáte ten pocit, kdy chcete mít doma něco malého a milého? A třeba i mrzutého a natvrdlého?

Jako dobrovolník záchranné stanice si něco takového můžu objednat. Poslední dny je na březen celkem teplo, nejspíš se hodně netopýrů budí a bude potřebovat dokrmit.

A taky že ano.

Vezu si domů Mariellu s Juliánem, várku šesti divokých netopýrů a zásobu krmného hmyzu.

Bude večeře?

Divousi se vyznamenají hned cestou. Už na zastávce autobusu začnou vřískat a smrdět. No potěš!

Doma během stěhování do většího boxu nadzvedávám ocásky cudně zakrývající podvozek. Holčičky! Po dlouhé době holčičí parta! Bude dámská jízda!

Mariella a Julián byli letos v zimovišti až do března. Protože jsou zvyklí jednou týdně vstát a vyjíst připravenou misku, dostávali letos do oné misky menší porce. Takže mají jen o pár setin gramů méně než na podzim.

To znamená, že oproti loňsku nebudou muset držet redukční dietu.

Vypadají, že by si ještě pospali. Jsou tiší a neaktivní. Nechávám je na prvních pár dní v boxu.

Honem pryč

Následuje první krmení rezavých děvčat. Nejsou kriticky hubené, ale bylo by dobré je přivykmit na cestu.

Některé jsou ještě rozehřáté od cesty.

První vkládám červa do úst. Začne žvýkat.

Druhá totéž.

Třetí mezitím stihla zase usnout, takže ji musím chvíli rozehřívat v ruce. Umí jíst sama. To je radost!

Čtvrtá… no, tak tohle radost nebude. Dlouho se zahřívá. Pak dlouho drží červa a nepustí a nepustí a přemýšlí. Vezmu jí ho. Podám jiného. Podám dalšího. Konečně jí!

Pátá po rozehřátí v ruce s radostným písknutím chňape po jídle.

Šestá je krapítek pomalejší. Malý krapítek.

Asi jsem omylem dostala chytré netopýry.

Mariella se zasekla při lezení do úkrytu

Ve středu už všechny holky jí z misky. Jedna má ranku na zádech a další napapané břicho.

Doufám, že jen napapané.

Mimina jsou roztomilá, ale měla by se rodit začátkem léta a vyrůstat v kolonii v netopýří školce. Mít létající lovící mámu a spoustu tet a pár strýčků, od kterých se dozví o všech složitostech netopýřího života. Lidská péče jim tohle nikdy nenahradí. Proto se odrostlá mláďata někdy nepovede vypustit. Pokud matka porodí brzy na jaře, vypustit ji nelze, mládě by nepřežilo. Doufám, že těhotná není.

Úraz

Druhý den se vracím z práce a slyším z boxu cvrlikání.

Jdu počítat.

Stále je jich šest. A jí a jí. Dochází mi krmení. Chce to kalorickou bombu.

Další den cestou z práce koupím osm zophobáků. Pro každého jednoho.

Mariella a Julián okamžitě chňapnou a zmizí v úkrytu jako murény.

Rezavé holčičky beru jednu po druhé, aby opravdu každá dostala toho svého. Soukají je do sebe pomalu. Je to pro mě asi nezvyk. Občas zaváhají a na chvíli zamrznou. Ale zophobáka nepustí a nepustí.

Otepluje se. Stěhuji své dva hendikepy o dětské postýlky. Julián fofrem přeběhne do úkrytu, nestíhám ho ani vyfotit. Zato Mariella se nějak zasekne uprostřed kroku. Asi se unavila.

Druhý den večer slyším první letošní šustění Juliánových křídel.

Jsem z toho nějak naměkko.

Postýlka připravena

Netopýří stanice se svolává na víkend. Bude hromadné vypouštění.

Hledám holku s velkým bříškem. Nenacházím ji. Jedné se ale tvoří tuková zásoba na zádech.

Kontroluji holku s auvajsem na zádech. Stroupek je tentam a místo něj zarůstající lysinka.

A tak na večerní vypouštění beru všechny holky.

Vypouštíme u rybníka

Tedy u místa, které by se mohlo zvát rybníkem, kdyby v něm byla voda.

Stmívá se. Natahujeme pásku a vymezujeme netopýrům ranvej. Rozkládáme stánek. Dostávám roli hlídače klidu a chytače. To pro případ, že se někomu nepovede odlet.

Přichází lidé, dostávají čísla podle registrací na akci, postupně přichází na patu ranveje a dostávají neprokousnutelnou (někdy dokonce i nepročůratelnou) rukavici a netopýra. Odletující netopýry pak ti s ostrým zrakem můžou ještě chvíli sledovat, jak krouží nad nerybníkem, aby se zorientovali a mohli vyrazit správným směrem.

Někteří netopýři se nemůžou dočkat a odletí, sotva se dotknou ruky svého člověka. Někteří si dávají načas.

Hodně načas.

Dvě srdnaté slečny stojí se zvednutými dlaněmi už přes půl hodiny. Jejich netopýři si ještě chtějí na pět minut poležet na levém bůčku. Anebo se necítí na odlet. Že by to včera přehnali s večeří?

Rekord váhání byl prý kdysi celých 45 minut. Když už se k němu povedená dvojka (netopýrů, ne slečen) blíží, rozhodujeme se vyměnit netopýry za nějaké „nerozbité”.

Jeden váhavec putuje zpátky do boxu. Druhý má najednou naspěch, jakmile si ho kolegyně přendá do ruky.

Jinému vypouštěči netopýr vyskočí, přistane na zemi a vyleze na nohavice jinému člověku.

Skákavky jdou zpátky do fronty. Pokud neodletí ani na druhý pokus, putuje do jednoho z boxů, které máme stranou pro potížisty.

Stěhování do postýlky

Neodletělců je asi dvacet. Rozebíráme si je. Beru čtyři.

Počkat, ne! Ještě dva. Přibírám pátého. Toho bude třeba po očku sledovat, strčil křídlo do zavírání dvířek od boxu a může mít pohmožděniny.

Doma netopýry stěhuju do většího boxu. Copak jsem to dostala, kluky nebo holčičky?

Holčičky! Jednu, dvě, tři, čtyři… a jednoho kluka.

Netopýři vyrábí potomstvo už na podzim. Samice netopýra pak odkládá březost na dobu, kdy je dostatek hmyzu a teplo. Čtveřice holek už tedy zaděláno na potomka má.

Kluk je jen jeden, takže se nemá o holky s kým poprat. Velmi přesvědčivě se tváří, že tady vůbec není.

První oťukávací krmení má celkem dobré výsledky. Všichni umí jíst z pinzety, někteří i z misky. Hubený není nikdo. Už jsou naplno probuzení a myslí jim to rychle. Pročpak neodletěli? Kdoví. Možná tam na ně bylo moc lidí.

Vůbec tady nejsem

Tři dny nato dostávám pokyn: vypustit netopýry co nejdřív. Jsou poslední hezké dny, počasí se má na dlouho pokazit.

Vypouštění netopýra je docela věda. Každý druh vyletuje na lov v jiný čas. Zrovna netopýři rezaví jsou první druh, který vyráží ven – ještě skoro za světla, ale když už nelétají ptáci.

Čekám na západ slunce a utichnutí ptačích hlasů. Přidává se kamarádka a nasazuje rukavici.

Vytahuji prvního netopýra a usazuji jej kamarádce na ruku. Kdyby náhodou hupsnul na zem, jsem připravena vyrazit.

Čekáme.

Čekáme.

A čekáme.

Kamarádku už začíná bolet ruka.

Beru jiného netopýra. Neotálí, trochu ztratí výšku, hned nato nastoupá vysoko a začne kroužit.

Z přepravky se ozývá netrpělivý pískot, zatímco kamarádčin váhavec stále sedí. Je načase ho vyměnit. Posadím kamarádce na ruku třetího netopýra. Ten taky dlouho nepřemýšlí. Sundávám váhavce. Ten mi chvilku sedí na ruce a pak se konečně rozhodne.

Vypouštíme zbylé netopýry. Kamarádka vidí potmě lépe než já, takže sleduje, zda někdo nepřistál na zemi.

Odletěli všichni, trvá to sotva čtvrt hodiny.

Doma si vzpomenu, že jeden mohl mít zraněné křídlo.

Evidentně neměl.

Skutečně se ochlazuje. Divocí netopýři budou pár dní zalezlí v jarních úkrytech. Napůl zahibernují a ušetří tak energii, než se zase oteplí a bude co lovit.

Julián a Mariella pospávají zachumlaní do flísové deky. Někdy na ně jídlo čeká pár hodin, než se přijdou najíst.

Jakmile se oteplí, pro změnu čekají netopýři na večeři. Stačí šoupnutí jejich šuplíku nebo cvaknutí pinzety a z úkrytu už vykukují dva dychtivé čenichy.

Ještě po dvou a půl společných letech mě dokážou překvapit.

Prohlášení: Netopýři na fotografiích jsou ochočení a v trvalé nebo dlouhodobé péči školené členky záchranné stanice. Nikdy nesahejte na netopýra holýma rukama. Najdete-li netopýra v nouzi, zavolejte do záchranné stanice nebo na netopýří linku 731 523 599 a postupujte dle instrukcí odborníka. Více o netopýrech se dozvíte na webu České společnosti pro ochranu netopýrů http://ceson.org/ a záchranné stanice pro pražské netopýry Nyctalus http://www.nyctalus.cz/cz/