Sedím v křesle, chovám veliké psí miminko a snažím se uhýbat, aby mi samou láskou neprokouslo nos. Malý vlček se ke mně rád přitiskne a nechá se pomazlit, ale všeho s mírou! Nemá čas ztrácet čas. Musí objevovat!
Dívám se na jeho černý čenich, huňatý, převážně plavý černou barvou stříkaný kožich a veliké tlapy. Tohle bude velký silný pes. Pak na mě obrátí svoje důvěřivé hnědé oči, udělá srpečky, a srdce mi změkne. Miminko!
Rex poznává dalšího člena rodiny 🙂
Je to už měsíc, co ho máme doma a díky způsobu mé práce za tu dobu nebyl sám déle než dvě hodiny. Mám ho vlastně pořád za patami, v noci spí vedle mojí postele. Dům dole v přízemí vypadá jako kříženec mateřské školy a truhlárny – štěněčí hračky se míchají s klacíky, poleny a březovou kůrou, kterou malý Rex krade od kamen.
Ať jsme doma nebo venku, mezi známými lidmi nebo třeba u veterináře, štěně má jednu zásadní jistotu – jsem blízko. Jsem jistota bezpečí, péče, mazlení a pravidelného jídla. Aby mohl pejsek objevovat svět tím nejlepším způsobem. Aby mu někdo neublížil. Samozřejmě ho vychovávám, jinak to nejde. Umím na něj houknout, rychle poznává, co se smí a co ne. Ale nikdy nejsem surová nebo zlá – dominance násilí nepotřebuje.
Venku socializujeme. Zatím je to takový štěněčí Brad Pitt, o obdivovatele všeho věku nemá nouzi. Sám je takový radostný sebevědomý extrovert. Vím, že mi výchovu může zkomplikovat jakýkoliv nečekaný útok cizího psa, nebo agresivní chování člověka. Proto dělám, co můžu, aby se to nestalo. Chci mít pohodové zvíře, přestože bude mít fyzickou kapacitu na to, aby byl pořádným ranařem.
Vzpomínám si na dobu, kdy k nám domů přišla malá Ari. Jednou mě můj muž přistihl, jak ležím na gauči a malou bílou vlčku mám k sobě přivinutou jako zubatý šál. Pozdvihl obočí – co to má znamenat? Usmála jsem se, pohladila štěně a odpověděla: „Cvičíme přivolání!“ A víte, že to byla v zásadě pravda?
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2023
Pořád věřím tomu, že jsou to v zásadě právě láska, péče, výchova, laskavost, spravedlnost a fyzická blízkost, které pomáhají vychovat tzv. bezpečného psa. Psa, kterému můžete prakticky za jakýchkoliv okolností věřit, který věří vám. Samozřejmě tento přístup vám nezajistí výcvik, ale určitě je jeho pevným základem. Pravda… někdy člověk nad přítomností zvěře v domě musí kapku zavřít oči (třeba, když dva týdny denně leje a vaše ruce zmutují ve smeták s mopem:)), ale jsem přesvědčená, že se to vyplatí. Skoro bych to nazvala „Jak si vyrobit rodinného psa“:))
Určitě jsem nevyjmenovala všechno, takže se ptám – co fungovalo u vás?
Ještě jsem si vzpomněla na pár příhod se psy a slepicemi. Pes mého bratra kdysi ukousl tetinu kohoutovi hlavu – brácha psa sice uvázal ke stromu, když šel tetě něco vyřídit, ale pes překousal vodítko (kožené) a kohout skončil bez hlavy. Ovšem jiný tetin kohout skočil jejímu psovi na hřbet a kloval ho tak do hlavy, že pes musel být od toho strašného ptáka osvobozen.
A nevím, jestli jsem tu už před časem nepsala, jak mladý vlčák mojí sestřenice jim zakousl několik slepic, zrovna začínaly snášet. Pěkně je ještě vyrovnal do řady, aby se pochlubil. To se ví, že byl potrestán. Pamatoval si to, ne, že ne, a tak když přišla sestřenice druhý den z práce, koukala, co žlutého vyrazilo na záhoně. A ony to byly nohy té poslední zbylé slepice. Aby nebyla zakousnutá vidět, tak ji pes radši zahrabal. A od té doby mají psa i slepice, ale slepice jsou v pevné ohradě.
Parádní článek. Mám to teď doma….
Šrumec, co? 🙂
Rex je kouzelné štěně a já vám oběma přeju, aby se ještě dlouho nepotkal ani se zlým psem, ani se zlým člověkem. Ať si nezkazí dojem o světě…
Děkuju, budu se snažit. Ona opravdu pomáhá i Ari – hlídá si ho. Pokud ona na dálku na nějakého psa zavrčí, jde junior na vodítko a dotyčného psa obcházíme obloukem. Naštěstí se to nestává často.
Štěně a dítě, to je pohled, který se nikdy neomrzí!
Mimochodem, vzpomínám, že v tomto věku dítěte jsme spíš museli chránit psa než dítě, poněvadž dítě by psa umazlilo a utahalo do bezvědomí. 😀 Pravda, mám na mysli nejmladšího vnuka, a tehdy už Denis nebyl štěně.
Krásné fotky a máš pravdu, že z Rexe bude jistě statný pes. Ta hlava, ty packy! 🙂
No, tady to bylo takříkajíc podobojí 🙂 Davídek by taky mohl štěně umazlit a štěně by mohlo Davídka radostně okousat. Bylo to náročné! 😀 Ale dítě i štěně si to užili:))
Radostný Rex! Je krásnej, moc Ti ho přeji,fotky báječné,musím se usmívat, je to prostě potěšení vidět jak to všechno včetně Rexe roste a vyvíjí se. Budete zase dobrá parta i s vnoučaty.
Patrick je nadšený a zuby sem, zuby tam, usilovně si buduje vztahy:)) Touží, aby Rex byl i jeho… a počítám se mu to povede 🙂
Jsou to moc hezké fotky batolat /lidské i psí/ Pohladí po duši.
Děkuju, byl to velmi náročný víkend – hlavně uhlídat Davídka a Rexe, přece jen jsem paranoidní:)) Rex samozřejmě nechce ublížit, ale prostě je věku, když zkoumá svět i svým mléčným chrupem, no 🙂
Ach Rexík je tak sladký a na fotkách s Davídkem jsou oba neodolatelní – hlavně na té, jak se zaujetím hledí na vláček. 🙂 Děti a štěňata patří k sobě.
Chyba spojení 🙂
Jo, moc hezky si hráli… byl to pořádný chaos! 😀
Na té poslední fotce je jak plyšák z hračkárny, viděla jsem takovou (větší) hračku…
Každé víkendové ráno mě Karamel radostně pošlape, olíže a Vanil se přidá- představa, že mají víc než svýxh 10 a 8 kilo mě poněkud… děsí 🙂
Pokud jde o déšť, v sobotu jsme fakt už museli vzít psice na trochu delší procházku. Mrholilo, tak dostaly šusťákové vestičky, my nepromokavé bundy a šli jsme. No a byli jsme venku jediní 🙂
žejo…máme stejný asociace… a s tím šlapáním..stačí Bezulka..váží asi jako Vanilka…a Mineček měl ještě víc…ještě si vybavuju,jak mne v noci zalehával Šarik..no co co, Martina doma nemaje, mohla jsem trénovat přivolání celou noc 😀
Hm, tak přátelské pošlapaní v posteli bych už neriskovala 😀 Naštěstí mu stačí, když mě kousne do jakékoliv z postele vyčnívajího kousku anatomie, na který dosáhne 🙂
To je krásná fotka, ta poslední! Teda všechny jsou krásný, s malým Davídkem jsou k zulíbání, ale Rexík sám je nejdokonalejší na tý poslední 🙂
Takovek radostín, že jo? To má po Ygino Erníkovi:))
je to Geralt wiedzmin ve psím kožíšku, teď už o tom není pochyb, milá Dede 🙂 láska, porozumění a jasná pravidla, to je to, co funguje na šelmy i na děti… z Rexe roste parádní Pan Pes 🙂
Díky Evo, je fakt dobrej. Už máme za sebou i návštěvu školky – matlalo ho postupně skoro 15 dětiček a byl za hvězdu:)) Svým šarmem v paměti dětí mírně zastínil i perfektní psí canisterapeutické a taneční duo 🙂 Pravda výkony nepředváděl (kromě sedni a lehni:))
no ten musel být nejšťastnější štěně široko daleko 🙂 z něj úplně sálá, jaký je přívětivý, radostný a okouzlující pes 🙂 myslím, že to bude ten typ psa, kterého stačí nenápadně a vlídně vést a on se přirozeně naučí všechno, co má rodinný pes umět.
Máte výchovu velmi dobře „zmáknutou“, tak jen držím palce, ať se nepotkáte s nějakým agresivním nevychovancem, který dokáže napáchat značné škody ve výchově.
A máte doma slaďouše !!
Jo, to je přesně ono – to se před lety stalo Dalmi se Sorbonem, když byly štěněti čtyři měsíce, napadl ho dospělý pes. No a pak napravuj škody, že jo…
To se nám stalo s Luxíkem. N.O. mu prokousl kůži na hlavě a poranil čelist. Pak už se to těžko napravuje, i my jsme měli z ovčounů strach. Snášel se jedině se sousedovým retrívrem
S těmi ovčouny je to potíž – stejně jako různé bully si je pořizují lidé, kteří by psa vůbec mít neměli. NO potřebuje nejen spoustu práce, ale i těsné napojení na svého člověka, lásku, jako každý pes. Potíž je v tom, že pokud se na člověka včas a pokud možno trvale nenapojí a jsou v různých směrech zanedbáváni, ty bestie se z nich prostě stanou.
A ještě – někdy to není čistokrevný ovčák, ale místní tajemství ovčákem říznuté. Ta podoba se v potomstvu udrží dlouho, bohužel, povaha je bůhvíjaká.
To taky. Navíc lidé často množí právě agresivní psy, protože mají dojem, že jsou to ti nejlepší hlídači… No, někdy se to obrátí i proti nim, ale často to bohužel odnesou nevinní.
No právě, ten pes i pán byli postrachem pro okolí. Pes běhal na volno po vsi a běda kdyby někdo přišel a vynadal jim. Nevím, jak to je teď, prostě tam nechodíme.
Rexík je moc krásný pejsek. Ten jeho kukuč.
A máš pravdu DEDE, že láska, péče, výchova, laskavost, spravedlnost a fyzická blízkost je to pravé nejen pro zvířátka ale i pro děti.
Moc se mi líbí, jak u vás si spolu hrají pejsci a děti.
Kdybych měla jako malá pejska, třeba bych se jich teď nebála. Teda těch velkých, malých se nebojím.
Děkuju Míšo. A máš pravdu, funguje to i na děti 🙂
Bude to krásný, silný pes, zatím je to sladké, malé štěňátko s výrazným kukučem. Moc rychle odrostou. Z naší malé piraně je velký mazel.
V sobotu byla Jana u kamarádky, která má stejně starého koliáka Barnabáše. Strašně se kluci vyřádili. Ale pak nastal skoro průšvih- náš Edýsek spatřil poprvé slepice. Tak se utíkal podívat z blízka. Samozřejmě slepice nečekaly , začaly pobíhat a to bylo NĚCO ! Nechtěl se dát odvolat. Potom slepice zaběhly za plot a byl klid, jenom Edie je hledat a čuměl skrz plaňky. No musel na šňůru a pak jsme raději odjeli. Starší panička je na slepičky dost háklivá tak aby nebyla větší mrzutost.
Eh, Maruško, taková utíkající slepice, mávající křídly a vydávající zvuky je pro mnoho psů prostě neodolatelná. To jsem měla s Nazgúlama, ti museli až skončit s výpraskem mrtvou slepicí, aby začali aktivně odvracet hlavy, pokud jsme nějaké slípky potkali. Je zajímavé, že holky (Berry i Ari), nechávali ptáci v klidu, včetně těch slepic…
Ano ano, za slepicemi jsem se se štěnětem též proběhla….Ale dopadlo to dobře a i majitel měl pochopení a sám ho omlouval, že ještě malý a musí se učit:-)
No, s Rexem už mám naplánovanou socializační návštěvu u oveček, krav i koní. Ještě kočky a slepice! 🙂
No, i gaučáci milují plácání slepičích křídel… Já a Karamel bychom mohly vyprávět 🙂
šicky jsou na pernatou vysazené, říkal poradce chovu, když jsme měli Akimka…jeho výstavní fenka jednou skočila do řeky ulovit si labuť 😀 my měli štěstí, že Akim vždycky potkal slepice jen za plotem – jediná zkušenost s volně puštěným hejnem, z něhož se rozhodl aportovat kohouta, mi stačila ( dopadlo to dobře, já zaječela na psa, pes se otočil a kohout uprchl ). bassety drůbež nezajímá, to je velikost pod jejich rozlišení 😀
Určitě máš Dede pravdu, že předcházet je lepší než napravovat škody. Ano, bude z něj jednou pan pes, takže sebevědomí a pohoda se mu do vybavení budou moc hodit – to jsi napsala moc pěkně.
S vnučkou jsou naprosto kouzelná dvojka.
Víš, já velmi obdivuju odvahu mnohých lidí, kteří si berou z útulků týrané nebo zanedbávané psy a dají jim bezpečný domov i za předpokladu, že to bude znamenat omezení pro jejich fungovaní třeba jako rodiny. Já bych si netroufla. Umím jen s láskou vychovávat, nevím, jak bych si poradila třeba s agresivitou způsobenou strachem, traumatem. Samozřejmě, že se to může stát i mému psovi a já se k tomu budu muset postavit – a udělám to. jen se snažím, aby k tomu nedošlo. Řekla bych (s maminkou Káji Maříka:)) „jak peřina stačí“ 🙂 Prostě znám své limity.
Možná, až budou všechna vnoučata velká a my nebudeme tak často na cestách, přijde čas na pejska z útulku…
Jo a k tomu letícímu času 🙂 Na fotce je Andyho nejmladší Davídek, Kačenka je už velká slečna, která právě začala na vlastní žádnost chodit do školy (školka ji nebaví:)) V Montessori to jde, děti tak mají vlastní tempo učení, takže už chodí s Patrickem a je na to náležitě hrdá! 🙂
Už maličký Davídek? Tedy, ne že bychom stárli, ale děti nám rostou nějak rychle. 🙂 Jak má ještě před postřižinami, tak mě zmátl.
No páni, před Kačenkou smekám. Ano, to půjde. Vzpomínám, jak vždycky Katty povídala, co se dá i s takhle malými dělat. Ach jo. To jsem chtěla končit vesele.
Vzpomínáš, takže Katty úplně nezmizela, víš? ❤️
A Kačence bylo v únoru šest. Cítí se prakticky dospělá! 🙂
Ach tak, tak pardon. 🙂 Letí to ještě rychleji, než jsem si myslela.