Sedím v křesle a píšu. Pohyb štěněte kolem sleduju podle hluku, jaký právě dělá. Zkoumá svůj zatím malý svět a tahá si do pelechu vše, co ho jakkoliv zaujme. Nejhlučnější je, když stěhuje plechové psí misky. Užívám si chvilku ticha, když mi najednou na notebooku mírně ztmavne monitor a počítač hlásí nabíjení z baterie. Automaticky zasunu konektor zdrojového kabelu – někdy se vyviklá. Ten ovšem drží pevně… Okamžitě zpozorním a slyším známé zvuky – zpoza mého křesla. A sakra!
Jasně, je tam. (T)Rex!!! Vytáhl ze zdi zdroj od notebooku, z něho kabel, a právě se snaží ten zdroj ubezdušit! Tentokrát moje „RRRexi, fuj!“ pořádně zadrnčelo, takže psisko odlevitovalo na vedlejší palech, položilo si hlavu na přední tlapky a udělalo očima nevinné srpečky. „Ale paničko, já tu jen ležím! Určitě ani omylem jsem nesahal (zase) na ty tvoje hloupé kabely!“ Zavrčela jsem na něj, přestože jsem měla chuť se smát. Jenže tohle není jen tak nabíječka, i když to tak vypadá – zdroj k MacBooku se dá vyjádřit ve spoustě hraček a psích dobrot. Možná jsem i vrčela úspěšně, protože se situace (zatím) neopakovala.
Týden se štěnětem utekl jako voda. Zkusím to stručně shrnout.
Jeho indiánské jméno „Ten, který sedí mezi dveřmi“ možná budu moct časem změnit na „Ten, který váhavě dveřmi prochází“. Přestože se situace lepší, stále se co chvíli zadrhneme – já na jedné straně dveří, on na druhé. Už jsem mu ty dveře párkrát zavřela a nechala ho na druhé straně samotného, ale pomáhá to jen někdy. Potíž je v tom, že ve skutečnosti nevím, co mu vlastně vadí. Nebo co vlastně chce.
Je drak. Hromadí si poklady v doupěti, tedy v pelechu. V kterémkoliv z pelechů – poklady podle svých potřeb přesouvá. Mezi poklady pak patří i březová kůra a polena – obojí krade od kamen a roznáší po celém přízemí. Ano, vypadá to tu jak v truhlárně, ale (zatím) neokousal nábytek. A že všechno v jídelně je poměrně cenné. Má-li někdo přijít, urychleně sbírám poklady a zametám.
To mě vede k myšlence – za celé roky jsem tak často neuklízela, a přesto je tu pořád binec! Tak nějak mi to připomíná časy s dětmi:)) Se štěnětem by se hodila mutace, která by mi na přání měnila ruce tu ve smeták, tu v mop 😛 Jak začíná být i chvílemi sám s Ari venku, přesunula se část hraček i k pelechu u vchodu do domu. Jo, je tam i jedno polínko:))
Jako všechna štěňata miluje a vyzývá k boji každý smeták, smetáček a mop, který vidí. Nemít šanci ho vyhodit na chvilku z domu, nikdy bych neuklidila 😀 V zimní zahradě jsem mu nechala smetáček, jehož dřevěnou rukojeť ohlodala kdysi Ari – ať má radost (a já klid, když tam chci něco dělat:)) Ostatní smetáky před ním zavírám.
Pokud jde o čistotnost, stále se drží tak na 90 % případů úspěšně vyvedených venku. Umí zůstat doma sám, v klidu a bez breku, pokud může být i v pokojíčku, kde spíme. Pokud v mojí nepřítomnosti udělá louži, je na chodbě, takže koberec v dětském pokoji zatím zůstává neznečištěn 🙂 Doufám, že u toho vydržíme.
Je to hladovec, ale už trénujeme klid při přípravě a servírování jídla. Je fakt, že už neútočí na kuchyňskou linku (obyčejný výskok už zastavím povelem:)) a dokáže si tak na dvě vteřiny sednout, když pokládám plnou misku na zem. Dobrý začátek, ale máme hodně co zlepšovat. S Ari jedí společně na chodbě, bez vrčení, jen musím hlídat, aby jí nelezl do misky – nechá ho.
Venku chodíme zatím v podstatě jen na volno – v lese to jde, do města ho zatím neberu. Poslední očkování (bez vztekliny, ta bude později) bude mít příští úterý, tak potom začneme chodit mezi lidi. Taky v úterý zjistím, kolik váží. Rozhodně roste! V lese je pořád ještě v pohodě sledující štěně, vodítko nepotřebujeme.
Socializujeme. Zatím většinou se známými psy. Rex je šikovný a umí se chovat, psi ho většinou dobře berou. Při setkání s cizími psy jednou Ari v klidu přihlížela a podruhé si stoupla mezi nás a na vodítku se vzpínajícího barzoje (Rexe jsem radši uvázala), jehož mentální stabilitu nejspíš vyhodnotila stejně jako já. Byla na volno, stála mezi námi a jím, temně vrčela s ukazovala svůj působivý chrup. Takže jsem jen přátelsky zavolala na lidi, vedoucí onoho psa a nesocializovali jsme.
A nakonec to nejdůležitější. Ari se konečně ujala vlády a juniorovi ukázala, že mezi nimi je alfa ona. V podstatě jako bych viděla Berry – bez jediného zavrčení a při hře. Ale Rex pochopil. Ne, že by se na ni přestal občas věšet a zlobit ji, ale už to má všechno takovou správnou formu. Ari je klidnější, pouští ho k sobě blíž, a konečně s námi spí v jedné místnosti. A mnohem častěji si s ním hraje. To, co Kazan i Berry zvládli během několika hodin, jí trvalo skoro tři týdny. Ale zvládla to, beruška moje 🙂 Mám z ní opravdu radost.
Tak před chvilkou poprvé oba svorně vylizovali jednu vaničku od tvarohu (který snědli předtím:))
Bez jediného zavrčení! 🙂
Tak to blahopřejeme. 🙂
DavidL a Eva.B toho času v Harrachově. 🙂
Ahoj! 🙂 Užijte si to 🙂
Jé Rex velmi rychle, viditelně povyrostl, dokonce už mu stojí i uši :). Je fakt moc hezký huňatec. S jeho černým čenichem skoro vypadá, jakoby na něm měl navlečený takový ten černý, látkový stahovací ochranný náhubek. Ale zase ta černá je nejen perfektně ohraničená, ale i vytočená přes nos až k obočí a krásně tak lemuje Rexovy obrovské, velké oči
Jsem ráda, že s Ari už jsou kamarádi a zážitek s barzojem je velmi výmluvný – Ari dala najevo „tenhle prcek je můj a ochráním ho“.
Skvělé fotky !!!
Máš pravdu, Maričko, už si ho hlídá 🙂 Mám z toho radost, i když někdy nám to docela komplikuje život aneb kdo střeží strážce? Já:))
Uvidíme, kolik bude v úterý vážit 🙂
Už je to pěkný kousek PSA, Arinka je dobrá vychovatelka, laskavá a trpělivá.
Někdy je s ním Ari trpělivější než já 🙂
Pestré dny a zážitky se štěnětem, jaká krása! No necítíš se, Dede, jako pokropená živou vodou? 🙂 To samé bych se zeptala Ari, kdyby mi mohla odpovědět. 🙂
A ten vlček je neodolatelnej! Je vidět, jak roste – ještě pořád je po těle baculatej, s krátkýma nožičkama, ale ten (sladkej) čumáček se mu pěkně protahuje!
když ho někdy vidím spát, mám dojem, že ten čumáček bude pořádná tlamajzna 🙂
A máš pravdu, cítím se živější a akčnější, ale mám pak tendenci usínat, když na mě chvíli někdo nemluví – to přirovnání k malým dětem opravdu sedí:))
Je čím dál tím hezčí a víc vlček, než kulička :-). Já věřila, že to Ari dá a dala, je to přece jen šéfka. Moc vám je oba přávidím.
Děkuju moc, milá Alimo 🙂 Já jsem u Ari doufala a snažila se věřit. Jí prostě dominance moc nejde. Umí hlídat, to jo. Umí být nebezpečná, pokud by se taková rozhodla být. Ale mezi psy si obvykle připadá jako bišonek, nebo tak něco:))
Ty máš zlatýho pejsánka. To Edie byl neřízená střela, s ním na volno, ani pomyslet nelze. A vůbec v lese. Když byl malý tak se choval jako kdyby měl ADHD – jestli to může u psů být. Teď už je klidnější ale bez stopovačky NE. Máme tady dost divokou vodu a jemu ten hukot vůbec nevadí, hned by se chtěl smočit. To by byl za chvíli až v Hamburku. No, takové éro jsme za těch čtyřicet let neměli. Rexíček je moc krásný a opravdu roste jako z vody /asi z vody jen ne /
Já tě chápu – není štěně jako štěně. navíc, on má teď ten následovací reflex, tak je to snadné. Jak z něj vyroste, budu možná psát to samé co ty.
Mimochodem taky ho to táhne k vodě, a jak je teď potok, co kolem něj chodíme, hodně plný rychlé vody, taky se o něj bojím – a taky jsem už na něj musela houknout. Dnes chtěl pro změnu vlézt do odvodňovacího kanálu (trochu vody, jinak bahno) – opět naštěstí poslechl můj zákaz. Tak aspoň chodí kalužemi 😛
Jsem říkala, že to Ari zvládne stejně jako Světluška. A taky jo. Karamel a Borůvka to zvládly rychleji, ale i ta Světluch nakknec jo.
Vanilka pokračuje v boji s infekcí. Zbývá dohojit malý kousek- a spousta toho musí zpátky zarůst chlupy. Velké jizvy nezarostou určitě, ale snad se ztratí v chlupech, pokud narostou. Zatím to nevypadá… ale konečně má horní vrstvu kůže.
Matyldo, to je děsná věc, co se chudákovi Vanilce stala! Z toho pohledu sis té kastrace vůbec nemusela všímat, tohle bylo mnohem horší. Ale celá kůže je dobrý začátek – ona se dochlupí:))
Samé dobré zprávy- o Vanilce i Rexovi. 🙂
Protože jak už je svrchní vrstva kůže, bude už jen dobře.
Nejkrásnější fotka je ta u cihlové zdi – tam mu už krásně stojí ouška a ukazuje zubíčky štípáčky 🙂 🙂 . Je to krásné štěně, se kterým si užijete ještě hodně hodně štěněcích radostí. A je bezva, že si s Ariškou nakonec krásně hraje – to je něco, co u svých (a Terčiných) psů neznám – máme v podstatě solitéry, kteří jsou schopni v pohodě spolu koexistovat. No a i to bereme s povděkem.
Zoubky… šiš, je jak piraňa a už má sílu, takže teď už na nej fakt zařvu, pokud se mi nečekaně zakousne do nějakého kousku anatomie 😛
A s Ari si opravdu hrají, víc a líp poté, co mu konečně dala najevo, kdo je mezi nimi šéf 🙂
Opravdu roste před očima…
Chtěla jsem kouknout na mamku – je to Balerina?
Ne, Cindy http://zbramogrodu.pl/miot-g/ 🙂
A jakto, že v galerii nemají Gandalfa?!!
Protože jeho původní jméno bylo Gigant (byl zdaleka největší:)) Na moji žádost (po podepsání smlouvy a zaplacení zálohy:)) mu bylo jméno změněno… To jsem si ještě myslela, že mu tak budu říkat. Ale Martin byl pro Rexe a proč se hádat, že jo. Takže v dokladech je Gandalf z Bramogrodu a doma je to Rex 🙂
Prostě Kedlubnička 🙂
No tak to jo! 🙂
Tak mne napadá – když měl mít jméno na G a Martin chtěl Rexe, mohl se jmenovat Greks – a ještě by to znělo trochu polsky 🙂 🙂 🙂
😀
Já zvažovala ještě Geralta… Polsko a Sapkowski… leč tomu přezdívali Bílý vlk, zatímco Gandalf byl většinu života Gandalf Šedý 🙂
Teda DEDE Rexík ale vyrostl. Přímo roste před očima.
A je moc pěknej. Jsem ráda, že to Ari zvládla
Užívej si to s nima oběma.
Jo, už ho skoro neunesu – uvidíme, co ukáže váha v úterý na očkování. On by neměl moc rychle růst, radši… jen nevím, jak mu to vysvětlit:))
A děkuju
Skvělé pokroky. Moc ti je přeju. Užívej si, štěněcí čas uteče na to šup.
Díky 🙂 Je s ním legrace. A kupodivu se s ním dá i domluvit…