„Všechno nejlepší k narozeninám tvého syna ti přeju!“ zahlaholil na mě vesele do telefonu koncem března můj otec. Poděkovala jsem a vůbec se nedivila – samozřejmě, že narozeniny svých dětí slavím! Nejen s nimi, ale i sama pro sebe. Vždyť to byly jedny z nejšťastnějších dní mého života.

Když jsem staršího Andyho držela poprvé v náručí, doslova se mi změnil svět. Kromě radosti na mě dolehl ohromující pocit zodpovědnosti. Kupodivu… ne strachu. Bylo mi dvaadvacet, dnes by mě nejspíš okolí bralo jako nezodpovědné děcko, ale já jsem si tehdy důvěřovala. Věřila jsem sobě i svému muži, že to zvládneme. A zvládli jsme to.

Nebylo to lehké, přesně jak se to píše v mnoha článcích o rodičovství. Po několik let jsem nevyspala, děti prošly všemi odborně popsanými obdobími vzdoru, a navíc se ti moji dva malí dominantní samečkové rvali jako koně. Zvládla jsem nepřetržitý dozor nad batolaty postrádajícími pud sebezáchovy, přežila jejich školní docházku, nezabila je za neustálé hašteření, a prokázala takřka zenovou trpělivost, když jsem je snažila nutit k aspoň nějakému pořádku.

Jenže rodičovství nejsou jen starosti, o kterých se často mluví – je to i láska a hluboké uspokojení, které se naopak sdílí dost těžko. Nejen pokud jde o něžná miminka a roztomilá batolata, srdce vám taje něhou i nad nohatými školáky, stejně intenzivně milujete i vzpurné a současně zranitelné puberťáky. A to i ve chvíli, kdy se jim snažíte zaheslovat wifinu a v duchu si slibujete, že klíčky od vašeho auta nedostanou nejmíň do třiceti!

A víte, co je na tom nejlepší? Že se to nemění ani v době, kdy vaše děti dospějí a založí své vlastní rodiny. Stále to jsou vaše děti, a pokud jste to zvládli, stanou se i vašimi přáteli. Dospělými, chápavými, se kterými je legrace, kteří vás berou i se všemi změnami, které čas přináší.

A v tom je nejspíš ten pravý poklad rodičovství – malé děti vám vyrostou, ale přátelství těch dospělých vám vydrží do konce života:))